Z Ukrajiny do české repre. Vazby už se mi vytrácejí, říká Lytvynov
Foto: Karel Švec, Český hokej
Aby se člověk ve svém sportu dostal na reprezentační úroveň, potřebuje kromě obrovské píle taky kupu dalších okolností a tak trochu životních náhod. Právě o nich může vyprávět Ivan Lytvynov. Rodák z Ukrajiny, který na Česko dokonce neměl žádné rodinné vazby, totiž v devatenácti letech hraje perfektně v obraně Českých Budějovic a o víkendu poprvé nastoupí i za národní dvacítku!
Lytvynova mohli znát až do začátku letošního ročníku snad jen příznivci mládežnického a druholigového hokeje, dříve totiž působil v Letňanech. Loni si vyzkoušel druhou nejvyšší finskou soutěž v týmu Peliitat Heinola, ale teď prožívá jednoznačně životní sezonu.
Patří totiž mezi největší překvapení Chance ligy. Pevně se zabydlel v týmu vedoucího Motoru, na kontě má jedenáct kanadských bodů i skvělou bilanci účasti na ledě +18.
„Když mi bylo pět, tak jsme se přestěhovali do Česka, do Prahy.“
A tak když trenér reprezentační dvacítky Václav Varaďa hledal nové tváře s dobrou aktuální formou, bylo celkem logické, že ukázal i na sympatického rodáka z Ukrajiny s dvojím občanstvím.
Pokud byste snad měli pochybnosti – Ivan Lytvynov ovládá češtinu lépe než celá řada jeho současných krajanů...
Vaše jméno na soupisce určitě zaujme hodně fanoušků. Jaký je váš životní příběh?
Narodil jsem se v Mariupolu na Ukrajině, chodil jsem tam do školky. A když mi bylo pět, tak jsme se přestěhovali do Česka, do Prahy. Do první třídy jsem šel už normálně na českou školu. Takže jsem tady nějakých čtrnáct let a na Ukrajině jsem byl jednou od té doby, co jsme odjeli.
A k Česku jste měl nějaké příbuzenské vazby?
Ne, celá rodina je původem z Ukrajiny. Postupně jsme se ale do Česka přestěhovali všichni. Babička s dědou a teta se strejdou pár let po nás, takže na Ukrajině už nikdo z mé rodiny nezbyl. Rodiče se tam vrátili asi třikrát nebo čtyřikrát.
Proč jste si tedy vybrali právě Česko?
Je tady rozhodně lepší životní úroveň, než byla na Ukrajině. Nebyla tam úplně ideální sociální a politická situace, tak jsme hledali něco ve střední Evropě, kde by to bylo lepší. A padla volba na Česko. Nevím proč, bylo mi pět, nějak jsem se nevyptával. Prostě mi bylo řečeno, že se stěhujeme, tak jsem se sbalil a přestěhoval.
„Vyrůstal jsem s ostatními dětmi v okolí a nepamatuji si žádný konflikt kvůli tomu, že bych se přestěhoval z Ukrajiny.“
Teď to asi berete jedině jako pozitivní krok...
To určitě ano. Už dlouho jsem na Ukrajině nebyl, takže z osobní zkušenosti nedokážu říct, ale myslím, že to byl určitě správný krok.
Máte k té zemi ještě nějaký osobní vztah? Cítíte se být trochu Ukrajincem?
Těžko říct. Jak nemám z Ukrajiny skoro žádné vzpomínky, tak je těžké cítit se, že bych tam nějakým způsobem patřil. Tím, že v době, kterou si pamatuju, jsem vyrůstal už v Česku, a navíc tam už není nikdo z rodiny, se vazby na Ukrajinu pomalu vytrácejí.
Jak jste se sžil s úplně novým prostředím? Měl jste s něčím problémy?
Myslím, že jak jsem byl v tom útlém věku, tak jsem to nesl docela v pohodě. První rok jsem samozřejmě měl problém s češtinou, abych všem porozuměl, ale postupně se to zlepšovalo. Vyrůstal jsem s ostatními dětmi v okolí a nepamatuji si žádný konflikt kvůli tomu, že bych se přestěhoval z Ukrajiny. Všude mě lidi normálně přijali.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Celá rodina se tedy učila češtinu od nuly?
Ano. Já a moji sourozenci jsme to zvládli docela dobře, mám sestru starší o tři roky a bráchu o pět let mladšího. Rodičům to ale trvalo trochu déle, protože se tolik nepohybovali v tom českém prostředí. Ale teď už taky normálně mluví plynně česky.
Máte dvojí občanství?
Ano. Kdybych se chtěl toho ukrajinského zbavit, tak bych o to musel speciálně požádat. Ničemu nevadí, že mám dvě občanství, zatím s tím nikde nebyl žádný konflikt, takže nemám žádný důvod se ho zbavovat.
S hokejem jste začínal ve zbraslavském klubu, že?
Ano, zimák je na Nikolajce, tam jsem přišel. Zkoušel jsem spoustu různých sportů, docela mě bavilo vlastně skoro všechno, co jsem zkusil. Hrál jsem badminton, ping pong, hokej, fotbal, dělal jsem plavání... Ale pak začaly převažovat hokej a fotbal. Do jedenácti nebo dvanácti let jsem hrál obojí, pak už přišel čas se rozhodnout, protože jsem to nemohl stíhat. Vybral jsem si hokej, protože mi byl bližší.
Rodinné vazby k hokeji jste tedy neměl žádné? Prostě jste byl sportovní typ a pak jste si vybral jeden sport?
Víceméně ano. Táta dělal v mládí atletiku, takže mě už od začátku vedl ke sportu. Nevím, proč pak padla volba zrovna na hokej, ale prostě jsem cítil, že to bylo správné.
„Ničemu nevadí, že mám dvě občanství.“
A měl jste někdy sen, že byste reprezentoval Českou republiku?
Ten se začal vyvíjet postupně. Když jsem začínal, tak to vůbec nepřipadalo v úvahu. Ale třeba kolem čtrnácti patnácti let, když jsem věděl, že dostanu občanství a mohl bych reprezentovat Česko, to začalo být pořád víc a víc v mé hlavě. Začal jsem k tomu trochu směřovat, makat na sobě. A teď jsem tady.
Takže je to pro vás splněný sen?
Dá se to tak říct. Ještě v šestnácti sedmnácti jsem v to ani moc nedoufal, ale tuhle sezonu se to všechno rychle semlelo a dostal jsem pozvánku, za což jsem hrozně rád.
Dvacítka je v Helsinkách a vyhlíží první duel. Jak se trénovalo v hale IFK?
Prožíváte asi fantastický půlrok, viďte?
Já se na to snažím nehledět. Hraju hokej tak, aby mě bavil. Pořád se zlepšuju a dílčí úspěchy, které s tím přicházejí, se snažím moc nevnímat. Samozřejmě to potěší, ale nebudu na sobě nic měnit a budu pořád stejný, nehledě na body, nebo co mám.
Čemu šanci ve dvacítce přičítáte?
Nevím, asi to přišlo tím, že se daří jak mně osobně, tak i týmu Motoru. Strašně si toho vážím. Jsem tady, abych se ukázal v co nejlepším světle, a uvidíme, kam mě to dostane.
V Českých Budějovicích se vám daří skvěle. Asi jste ani sám nečekal, že se jako mladý takhle chytnete, viďte?
No, úplně jsem nečekal, že budu dostávat tolik prostoru a takovou roli. Ale asi jsem udělal na trenéry dobrý dojem během zkoušky a i první zápasy v sezoně se mi docela povedly, od toho se potom všechno odvíjelo. Pořád se to stupňuje, tak snad to takhle bude pokračovat i dál.
„Pořád se zlepšuju a dílčí úspěchy, které s tím přicházejí, se snažím moc nevnímat.“
Ceníte si i kanadských bodů?
Já jsem byl vždycky spíš takový útočný bek, půlku jedné sezony jsem hrál dokonce v útoku, myslím v mladším dorostu. Útočné choutky jsem vždycky měl a tímhle stylem hokeje se chci prezentovat.
Co se týče hodnocení účasti na ledě, tam jste dokonce třetí v celé lize za spoluhráči Pavlem Pýchou a Niklasem Pavelem. To vás musí hodně těšit, že?
To je dané tým, že se nám daří týmově. Sám bych plus osmnáct rozhodně nikdy neměl. Všichni spolupracují, každý zná svoji roli a tím, jak to funguje, hráči nabírají plusové body.
Jak jste se do Budějovic vlastně dostal?
Hrál jsem pod Alešem Tottrem v Letňanech druhou ligu. Ten mi zavolal s tím, že je možnost jít na zkoušku do Budějovic. Říkal jsem si, proč ne, že to je hodně ambiciózní tým a asi nejlepší organizace i zázemí v Chance lize. A vyšlo to.
Foto: Martin Kurfiřt, hcmotor.cz
Proč jste se vůbec rozhodl pro návrat z Finska zpátky domů?
Tam to nedopadlo, protože ke konci sezony změnili trenéry. Ten nový říkal, že už má víceméně postavený tým na příští sezonu a že by se mnou nepočítal. Přicházelo v úvahu možná jít na try-out do nějakého jiného týmu ve druhé nejvyšší soutěži, ale tím, že se naskytl Motor, jsem v tom už neviděl význam.
A jak se vám tedy ve druhé finské lize hrálo?
Během sezony mi to vždycky nepřipadalo jako správný krok, ale když se na to podívám zpětně, určitě to bylo výborné. Asi jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem mohl udělat. Osamostatnil jsem se po životní stránce, žil jsem tam devět měsíců sám bez rodičů a musel jsem se o všechno postarat. S angličtinou problém nemám a většina spoluhráčů ve Finsku taky neměla. I po hokejové stránce mi to otevřelo oči, že všechno nebude vždycky růžové a že je potřeba na každém tréninku i zápase bojovat o místo v sestavě.
Co vám dělalo potíže? Tvrdé finské tréninky?
Hlavně jde o to, že jelikož jsme byli farma, tak tam chodilo hodně hráčů z hlavního týmu a leckdy jsem ani nemohl ovlivnit, jestli se dostanu do sestavy, nebo ne. To bylo trochu frustrující. Ale právě to mě naučilo se s takovými věcmi vypořádat, což se mi bude hodit do budoucna.
„Finsko mi po hokejové stránce otevřelo oči, že všechno nebude vždycky růžové.“
To ano. V zámoří občas máchají s hráči jako s hadrem...
Právě. Myslím, že z tohohle hlediska mi to docela pomůže, že už to případně pro mě nebude žádný šok.
Jak se vám na severu líbilo po stránce života? V zimě je tam málo světla, což na leckoho působí dost depresivně.
To je pravda, sluneční svit v zimě trochu chybí. Odcházel jsem ráno na trénink za tmy a vracel jsem se odpoledne zase za tmy... Ale co se týče lidí, žádný problém jsem tam neměl. Vyhovovalo mi, že jsou Finové spíš uzavření. Docela mi to i sedlo.
Byl to velký skok z české druhé ligy?
Docela velký, jelikož ve druhé lize to přece jenom většina hráčů měla jako zábavu po práci. V té finské soutěži jsou většinou hráči do pětadvaceti let, kteří bojují o místo v hlavním týmu v nejvyšší lize, takže se chtějí co nejlíp ukázat. Hraje se tam hrozně rychlý hokej nahoru – dolů, ve většině týmů není až tolik systému. Myslím, že mi to dost pomohlo právě z hlediska bruslení, protože jsem potřeboval zrychlit každý aspekt své hry.
A jak na vás teď působí Chance liga?
Asi je to taky tím, že jsem v Motoru jako jednom z nejlepších týmů, ale některé zápasy jsou trochu snazší než ve Finsku. Protože tam jsem hrál naopak v posledním týmu. Ale samozřejmě když jsme hráli třeba se Vsetínem, ta úroveň byla i o něco vyšší. Záleží, jaký zápas.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Share on Facebook
