Legendární Havel o začátcích v Kolíně: Já a hokej? Naši mysleli, že jsem v pionýru

Foto: Jan Kobzáň, jackfoto.cz

Tři města na světě mám nejraději. Vlastně, žádná jiná neuznávám ani mě nezajímají. Jsou to Praha, Paříž a Pašinka. Tyto věty kdysi pronesl Jan Havel, který roky slyší na přezdívku "Gusta". Bývalý vynikající útočník vyrůstal v Pašince u Kolína, na tamním rybníku dělal jako kluk první hokejové krůčky. Už je to nějakých třiasedmdesát let...

Pozdější opora pražské Sparty prý toužila napodobit starší kamarády z vesnice. „Přál jsme si brusle, a protože to věděl i Ježíšek, tenkrát o Vánocích 1947 jsem je našel pod stromečkem. Byly to šlajfky, nic jiného jsme ani neznali. Ale pro mě to byly brusle snů," vzpomínal v autobiografii Hokejový Vivaldi.

K zamrzlému rybníku ho hned druhý den přivedl tatínek, jinak výborný fotbalový brankář, který chytal i za prvoligový tým AFK Kolín. Malého Honzíka bruslení chytlo, za tři týdny ukázal umění tátovi. Pak se učil sám, od ostatních. Kroužil po ledovém zrcadle, vymýšlel různé finty. A hrál hokej. Až do deseti let válel doma v Pašince, od páté třídy začal chodit na obecnou školu do nedalekého Kolína. A místní Tatra zrovna pořádala výběr žáčků.

Foto: Archiv Jana Havla

Havel se přihlásil a uspěl. Doma o tom nevěděli. „Když skončila škola, odjel jsem do Pašinky, hodil tašku do kouta a šel hrát na rybník. V šest večer jsem zase mazal na autobus, protože od sedmi nebo od osmi byly v Kolíně hokejové tréninky. Oficiálně jsem ale chodil do pionýra. Brusle a hokejku jsem si vždycky schoval u tety, která bydlela hned vedle nás," povídal před lety.

Tatínek se o synově sportování dozvěděl náhodou. V Kolíně dělal ředitele automobilových opraven a jeden zákazník nadhodil, že má šikovného kluka, co hraje za Kolín a dává každý zápas góly. Mladý Havel musel s pravdou ven. „Ale táta to přijal a řekl, že mě bude na tréninky vozit. Nejdřív jsme jezdili na motorce, pak koupil Minora, což bylo příjemné. Už mi nebyla taková zima," usmál se.

Jeho velkou láskou byl také motokros, jenomže když měl na silnici bouračku, vyhrál hokej. Úplně ho pohltil. Nejen že tuhle hru miloval, Havel začal dřít. Trénoval na ledě i doma. V Pašince si na vrata namaloval hokejovou branku a pak pálil třeba 200 puků za sebou. Jak šílenec. „Bekhend, forhend, to bylo jedno. Měl jsem motivaci dostat se výš. A pak zase výš," popisoval.

Ve svém prvním utkání za Tatru proti Starému Kolínu dal coby žáček sedm gólů, jeho tým vyhrál 9:1. V 16 letech ho ostaršili a zařadili do kolínského "áčka". Ještě před dovršením dospělosti ho lákala Sparta, do Kolína přijel sám velký Vladimír Zábrodský. Jenomže vedení Tatry bylo proti a z přestupu sešlo. Naštvaný mladík pak velmi rychle potvrdil, že chce na vojnu.

Foto: Jan Kobzáň, jackfoto.cz

Tu Havel kroutil nejprve v Dukle Litoměřice a útočil na krále ligových střelců, další sezonu už byl hráčem Jihlavy. Když ho pak trenér Jaroslav Pitner přesvědčoval, aby zůstal, odmítl. „Po tátovi jsem sparťan. Druhý den přijeli jako na objednávku zástupci Sparty a dali mi nabídku. Bylo to jasné," připomněl.

Ovšem nastal problém: vedení Tatry Kolín s přestupem nesouhlasilo. Havel trénoval se Spartou a čekal. K dohodě však nedošlo, výsledkem jednání bylo, že se nadaný útočník sice může připravovat s Pražany, hrát ale musí za Kolín. Tak to bylo celý rok. Přestupní lístky podepsané v předstihu posléze zajistily, že vynikající kanonýr opustil Kolín a naplno rozjel úžasnou kariéru.

Havel úspěšně válel nejen ve Spartě, ale také v reprezentaci. Doma má stříbro z olympiády 1968 v Grenoblu a bronz z dalších her 1972 v Sapporu, v roce 1971 se stal mistrem Evropy. Na šampionátu 1969 ve Švédsku, který proběhl půl roku po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, pomohl federálnímu výběru ke dvěma nezapomenutelným vítězstvím nad sovětskou sbornou.

Někdejší skvělý střelec a v současnosti trenér české veteránské reprezentace před časem mluvil v rozhovoru pro Hokej.cz o mnoha zajímavých okamžicích bohaté kariéry.

O oblíbeném způsobu zakončení:
„Začínal jsem jako centr, ale pak jsem hrál pravé křídlo přes ruku. Vždycky jsem míval dobrý bekhend. Jak my říkáme, natáhl jsem si to a dával puk pod klacek. Až jsem se divil, že mi to tam tak padalo. Také musím připomenout spoluhráče, kteří za mě udělali černou práci. Takové parťáky potřebuje každý střelec."

Kdy vznikla přezdívka "Gusta":
„Na vojně v Litoměřicích. Dal jsem tehdy v jednom utkání tři góly a trenér Tonda Haukvic – mimochodem výborný chlap, který mi dost pomohl – povídá: hele, Gusta Havel byl rychlej na silnici, ty zase jako střelec. Už mi to zůstalo. Druhý den jsem byl pro trenéra Gusta, chytli se toho kluci z týmu, přezdívka pak se mnou šal dál hokejovým životem. Dneska je to tak, že když mi někdo řekne Honzo, koukám a říkám si, že to musí být jedině nějaký spolužák ze školy nebo známý z dětství."

Jak se ve Spartě stávkovalo, aby hokejisté nemuseli chodit do práce:
„Za vyhraný zápas jsme mívali 200 korun, ale na rozdíl od Brna nebo Jihlavy jsme chodili normálně dělat. Přijeli jsme v noci ze Slovenska a ráno pěkně na čtyři hodiny do práce. Před jedním zápasem jsme se dohodli, že nenastoupíme, dokud nám podmínky nezmění. Nebyl jsem jediný, šli jsme do toho všichni. Bez toho bychom neměli nárok. To víte, že se vejboři naštvali, ale dosáhli jsme svého! Skutečně jsme pak do práce nemuseli, trenéři však zároveň dostali vynikající motivační prvek. Kdo nehrál dobře, nebo nedával hokeji maximum, tomu hrozili návratem do práce. Mně se to nikdy nestalo, jiným ano. Ta stávka měla smysl, díky ní jsme si vlastně vymohli profesionální prostředí."

Foto: Jan Kobzáň, jackfoto.cz

O tom nejcennějším v kariéře?
„Nejvíc si vážím olympiády v Grenoblu a mistrovství světa 1969. Olympijské hry – to je fenomenální věc. Jsou jednou za čtyři roky, musíte se sakra snažit, abyste se po tu dobu udrželi v nároďáku. Před Grenoblem se trenér Pitner pohádal s Jardou Holíkem, který nejel. Já byl původně v lajně s Golonkou. Jožo je jeden z mých nejlepších kamarádů, dodneška jsme v kontaktu. Také jsem mu vynadal, třeba když na olympiádě proti Švédům nedal jasný gól. Ale to je prostě hokej! Tenkrát v Grenoblu jsem nastupoval s Petrem Hejmou a Pepíkem Černým, šlo nám to. Porazili jsme Sověty, chybělo strašně málo a mohli jsme být olympijskými vítězi. Škoda. Dneska ale vím, že stříbro bylo velkým úspěchem."

O olympiádě v Sapporu, kam původně jet neměl:
„Řekli mi, že jsem se nevešel do nominace, abych byl připravený. Místo mě vzali Palečka. Jenže ten se zranil. Když mi volali ze svazu, myslel jsem si, že si dělají legraci. Rychle jsem nafasoval věci, večer v šest jsem byl vybavený a hned pak odlétal do Japonska se skokany Raškou, Moteljkem a dalšími. V Tokiu jsem se přidal k týmu. Na olympiádě se nám nepovedl zápas s Kanadou, pak nás porazili i Rusové. Bylo z toho třetí místo."

O zmařeném šampionátu na domácí půdě:
„Hrát šampionát doma, to je jednou za život. Jenže nakonec mě to minulo... Bylo mi jednatřicet, tehdy jsem byl asi už starý. Dodnes to nechápu. V nároďáku se roky sázelo na souhru dvojic z klubů. Holíkové byli spolu, Hlinka s Bublou, pardubická lajna. Nám se ve Spartě dařilo s Jirkou Kochtou, v reprezentaci jsme společně působili čtyři roky, ale ani v jednom zápase jsme nenastoupili vedle sebe. Před Prahou trenér Pitner přišel a řekl, že vezme Klapáče. Všechna čest, Honza hrál dobře. Ale mně bylo strašně. Dali mi lístky na všechny zápasy, jenže já na to neměl sílu. Koukal jsem u televize, do haly jsem šel až na finále. Klukům jsem zlato moc přál, ale chtěl jsem ho taky! Bylo mi jasné, že už se to asi nikdy nepovede. A taky že jo. Bohužel."

O neskutečných emocích proti sborné na MS 1969:
„Věděli jsme, že musíme! Chtěli jsme trochu lidem dodat vůli a národu ukázat, že nesouhlasíme s okupací. Ještě před turnajem jsme si řekli, že ať se stane cokoli, Sovětům po utkání nepodáme ruce. Vedení to řešilo, pak nám řeklo, že se všechno vyřídí po návratu. Každý z nás musel počítat s následky, věděli jsme, že může být průšvih. Když jsme se pak ve Stockholmu rozhodli, že si přelepíme hvězdy na státním znaku, všichni to neudělali. Bylo nás pět. Každý se s tím musel srovnat po svém."

Vy nám tanky, my vám branky. O bronzu, který nemrzel:
„Vypadalo to, že na MS 1969 budeme první, že se při vyrovnaném bodovém počtu Rusů, Švédů a nás bude počítat bilance jen těch tří týmů. Oni ale vzali bilanci celkovou a my byli třetí... Když jsme se pak vraceli domů, na tohle všechno jsme zapomněli. Na Ruzyni totiž čekalo dvaceti tisíc lidí, možná i víc. Vedení chtělo zabránit bouřlivému přijetí, rozhodlo, že přistaneme na starém letišti. Ale lidi se to dozvěděli. Dodneška nechápu, jak se všechny ty davy během deseti minut tak rychle přesunuly. Pasy jsme nepotřebovali, z haly jsme se dostávali hodiny. Postupně jsme dojeli k hotelu Paříž, kde byla recepce. Probili jsme se dovnitř, jdeme po schodech – a  před námi najednou babička. Nějakých dvaaosmdesát, stará milá paní. Políbili jsme jí ruku a ona povídala: Kluci moji zlatí, vy jste mi udělali takovou radost, když jste dvakrát porazili tu ruskou bandu. Měl jsem slzy v očích. Tehdy jsme si uvědomil, co všechno ta naše vítězství znamenala. Bylo to tehdy víc než jen obyčejný sport."

O námluvách se St. Louis
„Na šampionátu ve Stockholmu za mnou přišel do hotelu chlapík, co dělal pro klub, a mladý Valoušek – syn bývalého šéfa fotbalové Slavie. Přinesli kufr a v něm bylo 200 tisíc dolarů. Když podepíšete, jsou vaše, řekli. Jenže to bych musel emigrovat. Ačkoli nám po Grenoblu slíbili, že nás pustí ven, do NHL se legálně dostal Jarda Jiřík. Ale toho brali Blues až poté, co jsem jejich nabídku odmítl. Musel bych utéci a to já bych nikdy neudělal. Nevidět, rodinu, rodiče, kamarády? To ne! Ale fakt stačilo jen podepsat. Ti pánové vytáhli můj pas, byl stejný jako originál. Všechno dokonale připravili. Jen jsem koukal."

Jak si Havla vyhlédla pozdější legenda NHL:
„Před šampionátem 1969 byl ve Spartě na stáží Scotty Bowman. Tehdy začínající trenér, kdo mohl vědět, že se jednou stane nejlepším koučem v historii NHL. Chodil na tréninky, komunikoval s Luďkem Bukačem. Nevím, asi jsem ho nějak zaujal, protože mi Bowman pak měřil různé fyzické hodnoty, byl se mnou v posilovně, hodně mě sledoval na ledě. Později mi docvaklo, že v St. Louis to byla jeho aktivita. Po letech jsem s ním četl rozhovor, potvrdil, že mě chtěl. Úplně jsem byl u těch novin naměkko. Ale emigrovat jsem tehdy prostě nemohl. A nestydím se za to! Že mi předseda ČSTV Himl slíbil odchod a nakonec z toho nic nebylo, to už je věc jiná. Na zahraniční angažmá jsem se nikdy nedostal."

Foto: Jan Kobzáň, jackfoto.cz

O odchodu ze Sparty do Slavie:
„Bylo to bez problémů. Víte proč? Měl jsem věk, ve kterém dneska nikdo hráče nepovažuje za veterány, jenže tenkrát platily jiné zvyklosti. Navíc já ze Sparty odešel trošku vlastní tvrdohlavostí. Na konci sezony 1974-75 jsme měli jet do Kladna, trenér Bukač přišel s tím, že viděl u haly kouřit Karla Masopusta. A že prý pojedeme bez něj. Zastal jsem se ho, trenér následně řekl, že chce omladit. A jestli se mi to prý nelíbí, můžu jít. Luděk se později omluvil, ale já věděl, že zůstat nemohu. Nedělalo by to dobrotu. Šel jsem do Slavie, která bojovala o postup do ligy. Dala dobrou nabídku, já vyměnil byt za větší a dva roky za ni hrál. Trenér Mach mě ukecal. Pak jsem tam ještě tři roky dělal trenéra."

O nabídkách z nejvyšší soutěže:
„Svého času mě chtělo ZKL Brno. Vedoucí týmu říkal, že chce vidět hrát lajnu Havel, Farda, Černý. Brno mi nabízelo 200 tisíc na ruku a byt. Nakonec jsem zůstal v Praze. Hrál jsem a trénoval ve Slavii, rozhodně mi tam nebylo špatně, jako trenér jsem působil i v Příbrami nebo v Kolíně. Ale vždycky jsme byl sparťan. A dneska jsem hrdý, že mě klub zařadil mezi své legendy. Když visí váš dres pod střechou, je to ta největší odměna, jaká může být. Já se navíc dostal do all stars všech dob. Vezměte si, že Spartou za ty roky prošlo nějakých 8000 tisíc hokejistů. Když vás pak vyberou do nejlepší pětky, je to něco neskutečného. Na tohle jsem fakt pyšný!"

O pozitivním pohledu na svět:
„Jsem společenský člověk. Život přináší různé věci, ale já jsem životní optimista. Na ledě jsem šel do žuly a bojoval třeba proti kamarádovi. Nic jsme si nedarovali. Ovšem když zápas skončil, všechno bylo jako dřív. Tak to má být. Stejně to vidím u reprezentace veteránů. Nikdy jsem nesnášel simulanty. Neděláme divadlo, ale hokej! Když ti kluci přijedou na zápas, jdou do toho jako dřív a já si jich za to strašně vážím! Máme hokejové srdce. Dokud je síla a energie, budeme bojovat. Ale také se bavit."

Partneři SC Kolín

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz