Vzpomínka na legendu a skvělého chlapa. Ivan Hlinka by dnes slavil 70. narozeniny
Patří k největším osobnostem českého i světového hokeje. Ivan Hlinka vynikal jako skvělý útočník, třikrát se stal mistrem světa, získal dvě olympijské medaile, zahrál si NHL. Největší vavřín si ale připsal coby trenér, na hrách v Naganu dovedl českou reprezentaci k olympijskému zlatu. Velký šéf, který zemřel po autonehodě 16. srpna 2004, by právě dnes slavil 70. narozeniny.
Kdo ví, jak by vypadal současný český hokej, kdyby byl Hlinka mezi námi. Měl vliv, charisma, schopnost leccos změnit. A strhnout okolí. Před víc než 15 lety byl plný sil, coby hlavní kouč národního týmu se chystal na společnou přípravu před Světovým pohárem. Osudová srážka na silnici kousek za Karlovými Vary ale všechno změnila.
Skvělý útočník, trenér a výborný chlap jel osobním vozem z Karlových Varů směrem na Prahu a v jedné ze zatáček nad lázeňským městem se střetl se skříňovým nákladním vozem, který řídil František Veleba. Hlinkovi nedal přednost.
Kouč olympijských vítězů z Nagana byl převezen do místní nemocnice, kde tři hodiny po bouračce zemřel. Pro ty, kdo jej znali, a vlastně pro celou republiku se na chvíli zastavil svět. Odešel výtečný hokejista a možná ještě lepší kouč, který by výhledově patrně zamířil do pozice šéfa hokejového svazu. Aspoň tak to koncem 90. let viděl Karel Gut, který Ivana Hlinku považoval za svého možného nástupce.
Litvínovský odchovanec znamenal pro fanoušky i sport samotný víc než většina jiných. Hlinka měl charisma, něco kouzelného, co je dopřáno jen vyvoleným. Uměl se smát i být přísný. jednal férově, s hráči se nebratříčkoval. Přesto, nebo spíš právě proto za ním šli. Uměl si je získat. Přitvrdil, ale byl také lidský. Z ničeho nedělal velkou vědu. "Hlavně se z toho nepos...," to bylo jeho krédo.
Hokejem žil, měl však sobě takový zvláštní nadhled, což bylo patrné třeba při banálních pozápasových rozhovorech. "Jaké mám pocity? Ježiš, tuhle otázku slýchám od roku 1969, kdy jsem začal hrát za nároďák," obracel oči vzhůru. Jen párkrát v životě byl prý skutečně naměkko, při hokeji suverénně nejvíc po zlatém triumfu v Naganu. Přišel mezi žurnalisty a řekl: "Je to můj osmnáctý největší úspěch v životě," pravil. Nikdo nevěřil. "Promiňte, musím jít, abych nenastydl. Za pár dní máme extraligu na Slavii," usmál se. To byl celý on.
Zapadl do kabiny a tam se rozbrečel. Opačné chvíle prožil zase na mistrovství světa v Itálii. Před 20 lety. Národnímu týmu se nedařilo, kdyby prohrál i s Norskem, nekonal by se postup do play off. Když pak Jiří Doležal zachránil remízu 2:2, navenek vyrovnaný Hlinka vyrazil ze střídačky na onu místnost. Stres musel ven. S hokejem prožil dobré i zlé, nikdy se ale úspěchům či zklamáním zcela nepoddával. Věděl, že ve sportu nikdy není nic jasného.
Vítězství pominou, porážky také. Hlinka nesnášel, když někdo dělal něco napůl. Neuměl prohrávat, v době aktivní kariéry prokázal ohromné srdce. A dovednost, samozřejmě. Stal se třikrát mistrem světa, vybojoval dvě olympijské medaile. Nechyběl na prvním ročníku Kanadského poháru. Do NHL sice odešel pozdě, jinak to za tehdejšího režimu nešlo, přesto nasbíral hromadu bodů a s Vancouverem si zahrál finále Stanley Cupu. Říkal, že prožil mimořádnou kariéru, a že měl hodně štěstí. Nerad vzpomínal jen na šampionát 1981. "Byl jsem po zranění a trenér Bukač ze mě udělal třináctého útočníka. Tohle jsem si nezasloužil," povídal.
Když se vrátil ze zahraničního angažmá, začal s trenéřinou. Nikoho nepřekvapil, Ivan Hlinka byl velkým hráčem nejen ve smyslu sportovním, nýbrž i lidském. A také rozeným šéfem. Člověkem, který má dar pozitivně ovlivňovat druhé. Záleželo mu na "svém" Litvínovu. Dokonce natolik, že když se v sezoně 1986-87 nedařilo, oblékl výstroj a šel na led. Bez pořádného tréninku, jenom tak - chtěl pomoci.
V sedmatřiceti letech stihl 19 utkání a 23 kanadských bodů! Posléze povýšil k reprezentaci. Frustraci z nepovedeného MS 1991 změnil v dobu bronzovou, tuhle medaili bral jeho tým na olympijských hrách v Albertville, na domácím šampionátu 1992 i rok poté v Německu. Když se nepovedla výše zmíněná Itálie, musel odejít. Každý tušil, že ne na dlouho. Byl to paradox: Hlinka se společně se Slavomírem Lenerem vrátil v době, kdy se reprezentaci zase nedařilo. V sezoně 1996-97 elitní Bukačův výběr nezvládl Světový pohár ani tři podniky Euro Hockey Tour.
Jenže pak nastala zlatá éra. Turnaj v Helsinkách, který máme spojený s koncertem řady Vůjtek, Patera, Procházka, ale také s nechutnými provokacemi Kanaďanů, jež českému týmu vzaly šanci na zlato. Následovalo Nagano - nejkrásnější turnaj všech dob, který z českého pohledu už těžko něco překoná. Čtrnáct měsíců poté pro změnu zlaté Norsko, kde Hlinka kromě spousty jiných kouzel vytáhl to s výměnou brankáře při nájezdech s Kanadou. Když kouč poslal Čechmánka místo Hniličky, televizní komentátor stanice Eurosport označil českého trenéra za hlupáka. Jakmile nájezdy skončily, a Češi slavili postup do finále, onen človíček seděl v hale jako hromádka neštěstí.
Všechny tyhle trumfy otevřely Hlinkovi cestu do NHL. Převzal Pittsburgh, s Finem Alpo Suhonenem, jenž vedl Chicago, byli prvními Evropany v pozicích hlavních trenérů slavné ligy. Další kroky Hlinky vedly do ruského Omsku, krátce pracoval jako hráčský agent, po sezoně 2003-04 hlásil třetí návrat k reprezentaci. Střídal Slavomíra Lenera, svého někdejšího blízkého kolegu. Jenže velkých bitev na World Cupu ani na MS ve Vídni se už nedočkal, štafetu bleskově převzal Vladimír Růžička. A národní tým sehrál jeden z nejlepších ročníků vůbec - v první řadě za Ivana!
Kdyby nedošlo k oné nešťastné bouračce, Ivan Hlinka by byl určitě pořád u milovaného hokeje. Jak by se díval na současný ústup ze světových pozic? Jak by řešil současné trápení svého Litvínova? Skutečně by působil ve vedení svazu, jak mu to prorokoval Karel Gut? Kdo ví. V životě žádné kdyby neplatí... Dnes je to přesně 70. let, kdy se tenhle velikán českého sportu narodil. Velká škoda, že mu osud nedopřál, aby se tohoto jubilea dožil.
Foto: Facebook Česká hokejová reprezentace
Share on Facebook
