Vladimír Bednář občas sundá medaile z půdy, souboj o pětku kdysi odnesl zraněním oka
Občas mu může blesknout hlavou, kam by se v kariéře dostal, kdyby nepřišel osudný 22. listopad 1972. "Tehdy jsme v Plzni končili trénink a dali si ještě zápas o pětku. To má příprava hned větší grády," vzpomíná Vladimír Bednář. Nešťastná situace mu vzápětí změnila život. "Někdo vstřelil, já vložil puku do rány hokejku a tenhle list mě trefil přímo do oka," připomíná. Vážné zranění ho připravilo o rok aktivní činnosti, výtečný západočeský obránce také ztratil prostor v reprezentaci.
Svět mu tenkrát ležel u nohou. Jenže zlá vteřina poslala Bednáře na sérii operací. "Léčil jsem se rok. A když jsem se vrátil, už to nikdy nebylo ono. Na pravé oko vidím podstatně hůř než na to druhé, ale co naděláte. Byl jsem v nároďáku, pravidelně hrál. Možná jsem o dost přišel, jenže takové věci se nedají ovlivnit. Úvahy v tomto ohledu nemají žádný význam," mávne rukou.
Bednář tehdy patřil do elitní obrany československého výběru. První dvojice hrály ve složení Suchý - Horešovský a Machač - Pospíšil. Bojovník z Plzně obsadil páté místo. Startoval na třech světových šampionátech 1969-70 a 1972, nechyběl v olympijském Sapporu. "Měli jsme ohromně silné mužstvo. V Praze jsme tehdy málem porazili výběr NHL. Oni vyrovnali těsně před koncem," připomíná bitvu s hvězdami zámořské ligy.
Dvě utkání s Rusy změnila spoustu věcí
Rodák z Berouna se mezi elitu vyšvihl na vojně v Jihlavě, s níž získal v letech 1968 a 1969 dva domácí tituly. Na mezistátní scéně stihl Bednář 65 startů, v reprezentaci zaznamenal tři góly. "Moc rád vzpomínám na můj první šampionát. Ve Stockholmu jsme sice skončili třetí, ale dvakrát jsme porazili Sověty. Po událostech v osmašedesátém to bylo ohromné," připomíná.
Hokejové souboje dostaly jiný rozměr, hrdí bojovníci ze srdce Evropy tehdy proti sborné předvedli nevídaný výkon. "Ta dvě utkání změnila spoustu věcí. Byl to impuls pro další hráče, lidi doma měli ohromnou radost, když jsme nad Rusy zvítězili." Tři roky poté přišel ještě větší úspěch. "V Praze jsme získali zlato, bylo to nejvíc, co jsem s hokejem zažil," souhlasí.
Medailí získal Vladimír Bednář spoustu, ale ta z mistrovství světa 1972 je jednoznačně nejcennější. Podívá se na ni po letech? "Občas ano. Když někdo přijde, nebo pokud mám besedu. Vezmu ji s sebou a vzpomínám. Jinak ji mám schovanou na půdě," usmívá se. To samé se týká olympijského bronzu ze Sappora. "Jsem členem Klubu olympioniků, rád zajdu na pravidelné srazy, kde se uvidím se spoluhráči i s jinými sportovci," přidává.
Hromada mrkve a meruněk. K tomu obrovská vůle
Kdyby nepřišlo zmíněné zranění, mohl mít vavřínů víc. Ale Bednář si nestěžuje. V hokeji i tak dokázal to, na co jiní sahali marně. Aktivně hrával skoro do čtyřiceti. "Kdyby byla tehdy taková lékařská péče jako dnes, možná bych s tím okem takové potíže neměl. Každopádně jsem se snažil, abych všechno překonal. Měl jsem vůli, dokázal jsem to," kvituje.
Bojoval a nakonec se mezi mantinely vrátil. "Běhal jsem po doktorech, jedl jsem spousty mrkve a meruněk. V ovocí byly vitamíny, které oko potřebovalo. Dělal jsem všechno, abych to zvládl." Jakmile začal hrát, zase patřil k nejlepším. V Plzni se vedle Ebermanna či Kajkla zařadil k největším hokejovým velikánům 60. a 70. let minulého století.
S pravým okem už to nikdy nebylo jako dřív. "Brzy mě čeká další operace, ale naučil jsem se s problémem žít," konstatuje klidně. Plzeň opustil v roce 1982 a vydal se do Norska. "Hrál jsem za Stjernen Fredrikstad, neměli jsme dobrý tým. Život na severu Evropy se mi líbil, ovšem lidé tam mají hodně těžké přírodní podmínky," tvrdí.
Raději vzpomíná na tažení Karlových Varů druhou ligu, nebo na pobyt v tehdejší Jugoslávii. "S Partizanem Bělehrad jsem získal dvakrát titul, byly to fajn časy," pokývá hlavou. Jakmile ukončil činnost, dal se na trénování. Bednář vedl mládež i dospělé v Plzni, pracoval v Ústí nad Labem, Berouně, Karlových Varech, u reprezentačních výběrů.
V Rokycanech je možná nejlepší parta, jakou jsem zažil
Momentálně ho najdete na střídačce druholigových Rokycan, ještě na jaře působil jako skaut Berounských Medvědů. "Jenže tam mě vypálili, šel jsem tedy do Rokycan. Z Plzně, kde bydlím, to mám pár kilometrů, ta práce mě naplňuje," reaguje. V druhé lize vede ambiciózní mužstvo. "Daří se nám, v kabině se sešla skvělá parta. Možná nejlepší, jakou jsem u hokeje potkal," chválí svěřence.
V Rokycanech je jeho podřízeným také syn Vladimír. Kdysi platil za velký talent českoho hokeje, nicméně předpoklady nenaplnil. Jak se v jednom týmu shodne Bednář starší s potomkem? "Bez problémů. V Rokycanech je většina hráčů, které jsem už v minulosti měl. Známe se, víme, co jeden od druhého čekat. Soutěž šla poslední dobou nahoru, její kvalita roste. Rozhodně bych druhou ligu nepodceňoval."
Poslední dobou bývá mistr světa 1972 vídán častěji také na plzeňském stadionu. "Do jisté míry jsem byl rezervovaný, protože pro mě neměli před časem v Plzni místo. Ale letos tam nastoupil můj kamarád Pavel Hynek, změnilo se vedení klubu. Takže když mám čas, jdu se na Lasselsberger podívat. Plzni držím palce," vzkazuje.
Rád se také dívá na ostatní zápasy. Doma i v zahraničí. "Nedávno jsem to probíral a zjistil, že v každém extraligovém týmu se najde hráč, jehož jsem vedl v reprezentačních mládežnických výběrech. Byla to zajímavá práce, kluky jsme vybrali do šestnáctky a pak s nimi procházeli dalšími věkovými kategoriemi."
Ačkoli 1. října oslavil Vladimír Bednář šedesátiny, volného času moc nemá. Chalupaření? Rybaření? Zahrádka? "Kdepak, jsem pořád u hokeje. Obětoval jsem mu všechno a dělám to pořád. Je to jako nemoc z povolání. V Rokycanech mám hodně práce, večer jsou tréninky, o víkendech hrajeme. Takže jsem čtyřiadvacet hodin u hokeje. A určitě nelituju," uzavírá.
Share on Facebook
