Veterán Hunkes o jízdě Třebíče i kariéře. Jak vzpomíná na Lva Praha?
Foto: Markéta Křížová, hstrebic.cz
Třebíč skládala před sezonou prakticky novou obranu, do které potřebovala zkušenosti. Vedení klubu proto ukázalo na ostříleného Jiřího Hunkese. Brněnský rodák chtěl sice aktivní kariéru ukončit, nakonec si to však rozmyslel a Horákům na nabídku kývl. Nelituje. I on je teď důležitou součástí spanilé třebíčské jízdy.
Trenér a sportovní manažer Třebíče pan Pokorný mi říkal, že vás k angažmá na Vysočině přemlouval nadvakrát. Přemýšlel jste o ukončení kariéry, případně jste čekal na jinou nabídku?
Byl to ten první důvod. S panem Pokorným jsme se poprvé bavili někdy během dubna, v tu dobu jsem měl pocit, že skončím. Vrátil jsem se do Česka a říkal si, že se vydám jinou cestou. Nakonec se mi to ale rozleželo, takže jsme se domluvili.
Když se podíváme na to, jak se Třebíči daří, tak asi svého rozhodnutí nelitujete, že?
Stoprocentně ne. Jsou výsledky, což je super. Člověk díky tomu zažívá srandu v kabině, takže jsem za to rozhodnutí rád.
V jednom z nedávných rozhovorů jste řekl, že klíčové je pro vás zdraví. Věcem jako regenerace se musí hokejista s blížícím se koncem kariéry věnovat o to víc, co?
Je to tak. Ve dvaceti funguje tělo jinak. S přibývajícím věkem máte víc regenerace, ale musíte si dávat pozor i na stravu a podobné aspekty. Když to vezmu obecně, tak jsou věci, které si už s léty dovolit nemůžete. Aby vám tělo fungovalo, tak tomu musíte naopak něco obětovat.
Snažíte se v téhle oblasti radit mladším spoluhráčům?
Snažím se. Když něco vidím, tak poradím, ale zase ne tak, aby toho bylo moc. Oni by pak mohli utéct sotva by mě viděli. (usmívá se) Ale svoje zkušenosti předávám dál, beru to taky z pohledu toho, že i já jsem byl jako mladší rád, když mi někdo poradil.
„Jsem za rozhodnutí prodloužit si kariéru rád."
Člověk má mnohdy pocit, že jako mladý je nezničitelný, že?
Je to tak, jste mladý, máte natrénováno… Ale ono se to nasčítá. Jde o to, že ve dvaceti si to moc neuvědomujete.
V třebíčské kabině jste nejstarší. Jaký je to pocit?
Bohužel suverénně nejstarší. (směje se) Samozřejmě to reálnýma očima vnímáte, je to zvláštní pocit. Ale na druhou stranu si to moc nepřipouštím. Mám rád srandičky, přičemž v kabině je dobrá nálada, jak už jsem řekl, takže si z toho děláme legraci.
Obzvlášť v obraně si musíte připadat tak trochu jako učitel v mateřské školce, ne?
Nějakým způsobem se na to snažím dohlížet. Kluci jsou mladí, doufám, že na sobě budou pracovat dál a že se jim bude dařit. Snad se časem dostanou do extraligy.
Mají na to?
Vidím v nich do budoucna velký potenciál. Nechci to samozřejmě zakřiknout, ale podle mě na to mají. Když se podíváte, tak nedostáváme moc gólů, což je zásluha celého týmu, přičemž právě i obránci hrají velice dobře.
„Být v kabině suverénně nejstarší je zvláštní pocit."
Na ledě vypadáte jako tým kompaktně a sebevědomě.
Povedl se nám začátek soutěže, tam jsme hráli s relativně lehčími soupeři, kteří jsou v tabulce dole. Máme propracovaný systém, pomáháme si. To všechno hraje roli. Díky tomu jsme nabrali sebevědomí, jak vy říkáte. Doufám, že to takhle bude pokračovat.
Řadu zápasů jste vyhráli těsným rozdílem. I to podle mě svědčí o vnitřní síle týmu.
Tyhle zápasy můžou dopadnout tak i tak. My těžíme z našeho sebevědomí a z toho, že máme body nahrané. Když hrajete v tabulce dole, tak je to v tomhle ohledu něco úplně jiného. Jste svázaní. Díky tomu, že se nám daří, tak si věříme. Víme, že naše hra funguje a když dostaneme například vyrovnávací gól, není to tak, že bychom měli obavy, abychom nedostali další. Jdeme do toho s tím, že věříme, že teď se trefíme my. Nemáme rozklepaná kolena, jak se říká.
Letošní ročník Chance ligy je specifický mohutným sestupovým padákem. Vnímáte na soupeřích zvýšenou nervozitu?
Vnímám, je poznat, že řada týmů hraje o život. Jdou do všeho naplno a zarputile. Myslím si, že s postupujícími zápasy to bude ještě výraznější. Zažil jsem to v Litvínově a není příjemné, když hrajete každý zápas o všechno. Když každý zápas a každý gól může rozhodnout o tom, jestli budete hrát vyšší nebo nižší soutěž. Máte svázané nohy i ruce, je to opravdu složitá situace.
Foto: Markéta Křížová, hstrebic.cz
Pro vás může být nasazení soupeřů paradoxně taky výhoda, ne? Nedostanete se do zápasů, které byste mohli jen „odklouzat“.
V tomhle nad sebou máme přísného trenéra, který nás udržuje ve střehu. Nejde jen o to, že řada týmů hraje o život, roli hraje i to, že Třebíč je nahoře, a tak se na nás chce každý vytáhnout. Už proto se na každý zápas musíme maximálně nachystat.
„Je poznat, že řada týmů hraje o život. Jdou do všeho naplno a zarputile."
Pojďme teď ve vaší profesionální kariéře trošku dál. Jste takový hokejový cestovatel, že?
Je to tak. Těch štací jsem prošel hodně a musím říct, že na každou z nich vzpomínám rád. Každá z nich mi toho dala hodně.
Vaše doposud poslední zahraniční angažmá bylo ve Francii. Nebyla šance si ho prodloužit?
Šance byla, na stole jsem měl prodloužení smlouvy. Trenér v klubu byl Čech a chtěl nás tam. Ale když jsme začali znovu žít tady u nás, tak se nám už nikam dál nechtělo. Děti si tu našly kamarády a tak dále. Rozhodlo tedy rodinné hledisko.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že hokejový cestovatel Jiří Hunkes naznal, že je správný čas usadit se, co?
Je to tak. (usmívá se) Spoustu let jsem měl v hlavě, že dohraju někde v Itálii. Pak přišla ta společensky složitá situace ohledně covidu, ale dnes už bych tam zase mohl podepsat. Nicméně už jsem se smířil s tím, že to zřejmě neklapne. (usmívá se)
Třeba to vyjde příští rok.
Asi už ne, bylo by to hezké, ale už se mi nechce nikam daleko cestovat. Už jsem rád za to, že můžu být doma. (usmívá se)
„Spoustu let jsem měl v hlavě, že dohraju v Itálii."
Ale i Francie je ohledně životní úrovně dobrá destinace, ne?
Bylo to tam parádní. Bydleli jsme kousek od pláže u oceánu. Zimní stadion je v podstatě právě na pláži, byl tam klid. Pro život šlo o skvělé místo.
Jak hodnotíte úroveň francouzské nejvyšší soutěže?
Jde hodně nahoru. Především díky tomu, že v ní hraje celá řada cizinců, což soutěž přirozeně zkvalitňuje. Jsou v ní ale velké rozdíly mezi týmy. Máte mančafty, ve kterých jsou tamní reprezentanti i cizinci, ty hrají dobrý hokej. U těch ostatních je znát, že v kádrech takové hráče nemají.
S německou DEL, kterou jste si zkusil před pár lety, se ale Francie pořád srovnávat nedá, že?
Vůbec ne. I v Německu jsou sice mezi týmy rozdíly, ale tamní soutěž má výrazně vyšší úroveň. Řekl bych, že němečtí hráči jsou z obecného úhlu pohledu lepší než ti francouzští, navíc do hokeje teče v Německu opravdu hodně peněz, což je znát.
Právě díky silnému finančnímu zázemí Německa by mohl být tamní hokej v budoucnu lepší než ten náš. Souhlasíte?
Peníze jsou základ. V Německu chodí na hokej hodně fanoušků, i to hraje u sponzorů roli. Kdyby na něj nikdo nechodil, tak jich do hokeje tolik nesypou. A jak říkáte, náš hokej jde nějakým způsobem dolů, pokud tenhle pád nezastavíme, může se stát, že časem budou v Německu lepší. Navíc peněz do hokeje dávají momentálně asi víc než my. Bude zajímavé to do budoucna sledovat.
„V Německu dávají momentálně asi víc peněz do hokeje než u nás."
Troufám si říct, že z hlediska klubové kariéry pro vás bylo vrcholem působení ve finské nejvyšší soutěži a v KHL.
Je to tak. Na tom se shodneme.
Jak byste obě soutěže porovnal? Ta finská byla asi bruslivější..
Je pravda, že ve Finsku se hodně bruslilo, zároveň se hrálo hodně důrazně. Nutno říct, že vysoké tempo měly i tréninky. Naproti tomu KHL byla techničtější. Neřekl bych, že byla pomalejší, protože se tam taky hodně trénovalo, ale hráči se drželi víc na puku.
Foto: badische-zeitung.de
O Finech se tvrdí, že nic neošidí. Zažil jste je tak?
Je to pravda. Jdou do všeho naplno. Mají zafixovaný řád, kterým se řídí, to u nich platí v hokeji i v životě.
Je nějaká věc, kterou jste si z finského angažmá odnesl ze všeho nejvíc?
Týkalo se to právě tréninku. V té době se ve Finsku trénovalo víc než u nás. Dnes mám pocit, že už je to srovnané, ale tehdy měli Finové v tomhle náskok. Hodně chodili do posilovny, všechna cvičení dělali naplno. V tomhle mi to trošku otevřelo oči.
Následně jste zamířil do ruského Togliatti. Jak se žije tady? Rozdíly mezi ruskými městy jsou poměrně velké…
Řekl bych, že Togliatti je v tomto ohledu takový střed. Není to špatné město, ale ani to není žádná vyhledávaná destinace. Nám tam každopádně nic nechybělo, měli jsme se kde najíst, stadion tam byl v té době nový… Neměl jsem si nač stěžovat.
„Angažmá ve Finsku mi otevřelo oči."
Říká se, že tlak na výsledky je v Rusku obrovský. Potvrdíte to?
Je to pravda, zažili jsme to taky. Stačilo pár horších zápasů a vedení o sobě dávalo vědět. Myslím si, že v těch elitních klubech je to ještě výraznější. My jsme v té době byli nováčci, protože než postavili nový stadion, o kterém jsem mluvil, tak dočasně šli do nižší soutěže. Proto ten tlak nebyl až takový, jaký by byl za jiné situace.
V KHL jste působil v době, kdy došlo k nepříjemné letecké havárii u Jaroslavle. Neměl jste pak strach sednout do letadla? Řada hráčů následně řekla, že ne všechna letadla v Rusku byla v ideálním stavu.
Když se to stalo, tak jsem hrál KHL za Lev Poprad. Vzpomínám si, že po oznámení to pro nás všechny byl obrovský šok, ale tím, že jsme měli česká letadla s českou posádkou, tak jsme byli v klidu. V Togliatti bylo naše štěstí v tom, že jsme měli sice ruská, ale úplně nová letadla. Nebyla to letadla, do kterých byste se bál sednout. Ve světle té události to samozřejmě příjemné nebylo, ale snažil jsem se na to nemyslet.
Zmínil jste vaše angažmá ve Lvu Poprad a poté ve Lvu Praha. To byl asi ideální stav, ne? KHL, navíc skoro doma…
Bylo to skvělé. V Popradu i v Praze. Na Popradu bylo krásné prostředí Tater, lidé na nás chodili a troufám si říct, že nás měli rádi. Když se klub přesunul do Prahy, tak všechno získalo ještě trošku víc profesionálnější rozměr. Moc rád na to vzpomínám.
Nelitujete trochu, že jste ve Lvu Praha nevydržel o rok déle? Kdyby ano, zahrál byste si finále KHL.
Takhle se to brát nedá. Na ten rok jsem sice smlouvu ještě měl, ale když jsem viděl způsob, jakým klub posiluje, bylo mi jasné, že bych si asi moc nezahrál. Takhle mi to bylo i naznačené. Kdybych věděl, že budou hrát finále, asi bych to překousnul a zůstal, protože během sezony se může stát spousta věcí. Takhle mi ale dávalo větší smysl odejít.
Foto: hcverva.cz
Když vám řeknu datum 22. prosince 2017, co se vám vybaví?
No… Nevybaví se mi nic, ale když to tak říkáte, myslím, že šlo o zápas, kdy jsem hrál za Litvínov ve Zlíně a podařilo se mi dát hattrick. Že bych si to pamatoval podle data, tak to ale ne.
„Kdybych věděl, že Lev Praha bude hrát finále, asi bych to překousnul a zůstal."
Je to tak. Jde o zápas Zlín – Litvínov, ve kterém jste vstřelil tři góly. Na obránce unikátní počin.
Do té doby se mi to nepovedlo a asi už ani nepovede. Vzpomínám si, že jsem byl v laufu, jak se říká. Spadlo mi tam tenkrát všechno. Dvakrát jsem skóroval z dorážky a jednou prostřelil gólmana ze střední vzdálenosti. Přiklonilo se ke mně i štěstí. Ale nijak moc na to nevzpomínám. Po zápase jsem na to kouknul v televizi a od té doby jsem to viděl asi dvakrát.
Asi se vám to před Vánocemi v kabině pěkně prodražilo, co?
To si pište! Nějakou tu korunu jsem pustit musel, kluci mi to spočítali. (směje se)
Přemýšlíte o tom, kam se vydáte po konci aktivní kariéry?
Přemýšlel jsem, přemýšlím, a ještě přemýšlet budu. (usmívá se) Jak jsem starší, tak se takovým věcem nevyhnete. Ale ještě vám žádný konkrétní závěr neřeknu, protože sám nejsem rozhodnutý. Nějaké možnosti jsou a budou. Podle nich uvidíme, jak to dopadne.
A vidíte to spíš na pokračování v hokejovém prostředí, nebo zvolíte jinou cestu?
Momentálně to spíš vidím tak, že se vydám jinou cestou. Mám dvě dcery a nevím, jestli bych chtěl trávit čas od rána do večera na zimáku. Ale nikdy neříkej nikdy. Třeba zjistím, že mi hokej chybí a budu se mu věnovat i po kariéře. Nyní to každopádně vypadá na životní změnu.
Share on Facebook
