Ve Zlíně nemáme žádné žoldáky, těší Fořta. Céčko od kabiny nečekal
Foto: David Peška, beranizlin.cz
Narodil se v Plzni, vyrůstal v Lanškrouně a teď žije ve Zlíně. Co se týče hokeje, Tomáš Fořt ale zase tak velkým cestovatelem není. Za Berany naskočil už do desáté extraligové sezony, odskočil si jen na rok do Olomouce. Zároveň však putoval po hostováních v první lize. Teď už dozrál, svůj oblíbený klub vede v klíčovém ročníku jako kapitán.
Nechybělo přitom málo a nic z toho by se nestalo. Před osmi lety objevili Fořtovi zánět srdečního svalu, hrozil i konec kariéry. Těžké období ale překonal, teď už je úplně zdravý. V sezoně 2018/19 dokonce nakoukl do reprezentace, v sedmi zápasech bodoval pětkrát.
Povede se mu letošní rok a stane se opravdovým lídrem Zlína?
Zlínským kapitánem vás zvolila sama kabina. Bylo to pro vás překvapení?
Trochu ano, nečekal jsem to. Bude teď na mě asi o trochu větší tlak, ale moc mě těší, že ve mně kluci mají důvěru. Určitě se s céčkem na dresu nehodlám měnit, že bych na ně najednou začal řvát, nebo se nějak povyšoval.
Trenér Svoboda rozhodnutí týmu kvitoval, také on vás vidí jako správného lídra. Zřejmě máte pro tuhle pozici vhodný charakter.
Snažím se být skromný a pracovitý, zároveň přátelský k ostatním. Naši mě vždycky vedli k tomu, abych se choval slušně. Lidem ze zlínského klubu navíc vždy záleželo na tom, jací jsme lidé a jak se chováme i mimo zimní stadion.
Zlín je dlouhodobě považován za rodinný klub. Čím to podle vás je?
Většina z nás se navzájem zná delší dobu. Někteří odchovanci sice odešli, ale skoro půlku týmu znám už z juniorky. Mladší spoluhráči se zase znají mezi sebou, takže provázanost s mládeží je velká. Proto nám to pak v kabině funguje.
Jakou sílu tahle parta může mít v letošní extralize? Někteří vás pasují do role outsidera…
Samozřejmě to vnímáme. Ale myslím si, že právě týmová soudržnost nám může pomoct k lepším výsledkům. Většina kluků hraje za svoje město, kde vyrůstali a žijí. Nemáme v klubu žádné žoldáky, naše bojovnost a oddanost tedy může být velkou výhodou.
"Většina kluků hraje za svoje město, kde vyrůstali a žijí. Nemáme v klubu žádné žoldáky, naše bojovnost a oddanost tedy může být velkou výhodou."
U Beranů máte podepsanou dlouhodobou smlouvu do roku 2024, ale s možností odchodu do ciziny. Lákalo by vás zahraničí?
Nejdříve bych na zahraniční soutěž musel mít kvalitu. A taky by musela přijít zajímavá nabídka. Zatím žádná nepřišla, takže momentálně to není ve hře.
Jaké jsou tedy vaše cíle do sezony?
Chtěl bych zůstat zdravý a odehrát co nejvíc zápasů. Poslední dva roky se mi tohle moc nedařilo. No a ostatní cíle už jsou týmové, chceme hrát co nejlépe, protože v letošní sezoně není prostor na zaváhání. Chceme hrát v klidných vodách a přitáhnout lidi na zimák. To je asi ten největší cíl – hrát tak dobře, že budou neustále vysoké návštěvy.
Opakovaně se zranit v tak krátkém časovém rozmezí, to asi bylo pro psychiku hodně náročné.
Člověk s tím nic nenadělá, je to prostě smůla. Určitě ale není náhoda, že jsem se zranil takhle dvakrát za sebou. Pracoval jsem na nápravě se svým fyzioterapeutem Pavlem Štěpánem, tak doufám, že už se to nebude opakovat.
Parádní gesto fair play! Fořt za stavu 1:1 odvolal trest Pavelky
Přes sezonu pobýváte ve Zlíně, narodil jste se ale v Lanškrouně a s hokejem začínal v Moravské Třebové. Co se vám vybaví při vzpomínce na hokejové začátky?
Vzpomínám na to dobře. Akorát se tam stala jedna malá chyba – hodili mě na led a hned mi dali hokejku, takže až do dorostu jsem pak uměl bruslit jen s hokejkou a bez ní jsem padal (směje se). Navíc tamní stadion byl tehdy ještě nezastřešený, a když pršelo, tak jsme nemohli trénovat ani hrát. Ale já měl štěstí, že jsem tam jezdil s bráchou, který je o dva roky starší. Tím pádem jsem neustále trénoval se staršími, což si myslím, že mi hodně pomohlo.
Od dorostu jste potom hrál v Šumperku. Zajímáte se pořád o vaše bývalé kluby?
Určitě, sleduji je. Do Šumperka se teď vrací kluci, které znám, protože jsou stejně staří a potkal jsem se s nimi už dříve. Z toho mám velkou radost. Moravskou Třebovou také sleduji, ale tolik klukům už tam neznám.
V pozdějším věku jste zkoušel vedle hokeje i studovat. Proč to nakonec nevyšlo?
Studoval jsem ve Zlíně, kde jsem dokončil i střední školu. Ale klub mě pak poslal do Třebíče a tam to vůbec nešlo skloubit, do Zlína jsem nejezdil ani na víkendy. Ještě jsem zkoušel studovat Univerzitu Palackého v Olomouci, ale asi bych na to neměl. Hokej byl v té chvíli důležitější. Což nevím, jestli je dobře, ale zkrátka jsem se tak tehdy rozhodl. Cítil jsem to tak, že chci spíš hrát hokej, než studovat.
"Pět let jsem se prodíral první ligou, což nebylo vůbec jednoduché. Jsem rád, že teď hraju extraligu. Díky tomu, že jsem si to takhle vybojoval, si všeho víc vážím. Více než hráči, kteří to „dostanou zadarmo“ a pak se diví, když je někdo pošle do první ligy."
Do extraligy jste se ale propracovával postupně. Myslíte, že jste potřeboval dozrát v první lize?
Těžko říct, jestli to bylo lepší. Posunulo mě to do extraligy, ale kdo ví, třeba jsem ji mohl hrát i dřív, nebo taky ne. Šlo o to, že když jsem se jako mladý dostal do áčka ve Zlíně, tak můj ročník byl hrozně silný. Ať už tam byl Petr Holík, Petr Zámorský nebo Libor Kašík. Tihle kluci se do áčka posunuli a já nebyl na jejich úrovni. Takže jsem šel oprávněně do první ligy.
Což vám ve vašem hokejovém vývoji pomohlo.
Stoprocentně, v první lize jsem dostal více prostoru. A nejvíce mi to pomohlo v tom, že jsem si uvědomil pár zásadních věcí. Hlavně si víc vážím všeho, co teď mám v extralize. Pět let jsem se prodíral první ligou, což nebylo vůbec jednoduché. Jsem rád, že teď hraju extraligu. Díky tomu, že jsem si to takhle vybojoval, si všeho víc vážím. Více než hráči, kteří to „dostanou zadarmo“ a pak se diví, když je někdo pošle do první ligy.
Když jsme u těch změn – vás bratr je mistrem ČR ve volejbale a po pěti letech se teď vrací do Ostravy. Zajdete se podívat na nějaký zápas?
Určitě. Těším se i na zápasy, co budou v televizi. Minulé roky hrál ve Švýcarsku a bylo to takové, že jsem ztrácel přehled, kde nebo s kým hraje. Takhle jsme blíže, takže když bude příležitost ho vidět, určitě si ji nenechám ujít. On se na mě zase může podívat ve Vítkovicích.
Cyklistika po tátovi? Příliš mě to nebavilo
Otec je zase cyklistickým medailistou z olympijských her. Vy sám jste na kole dlouho jezdil, proč jste se ale nakonec rozhodl pro hokej?
Ano, pár let jsem trénoval. Vypadalo to dobře, v Lanškrouně jsem se kdysi účastnil i jednoho velkého etapového závodu a skončil jsem šestý, z Čechů třetí. Takže tam nějaký talent byl, asi bych nemusel být úplně špatný. Ale příliš mě to nebavilo. Závody byly v pohodě, ale to trénování, kdy člověk musel dvě hodiny sedět sám na kole, a neustále vymýšlet kam jezdit... Táta na to taky neměl moc čas a nevypadalo to, že by chtěl, abych jezdil závodně.
Jak pak reagoval na vaše rozhodnutí?
Když jsem mu řekl, že chci hrát hokej, tak to vzal úplně v pohodě. Přitom v té době jsem byl rád, že jsem vůbec hrál v Šumperku a vešel se tam do třetího útoku. Táta byl spokojený, byl možná i radši, než kdybych si vybral kolo.
Na kolo jste od té doby zanevřel, anebo jej občas vytáhnete?
V létě jezdím docela často. Každým rokem mě to baví víc a víc. Hned po tom konci mě to moc nebavilo, ale teď si vždy v rámci přípravy pořádně zajezdím. A občas se jedu projet i během sezony.
Share on Facebook
