Ve hře je všechno! Děti jsou budoucnost, vědí v Příbrami a hýčkají si je

Foto: Facebook HC Příbram

Příbramskou mládež od páté třídy dolů má na starosti Jan Chudý, který se svými kolegy zapracoval na náborech a nyní z toho těží. Děti se těší velké porci samotné hry hokeje, motivační výzdobě šaten a třeba i hvězdičkovému systému, kvůli kterému se všichni učí žonglovat. Teď se ale musí klub na konci dálnice D4 vypořádat s krácením dotací. Jak se mu to povede, to uvidíme…

Na čem si při výchově dětí zakládáte?
První věcí je, že chceme, abychom dětí měli hodně, protože to je budoucnost každého klubu. Takže to musíme dělat tak, aby je to bavilo a po měsíci nám neodcházely pryč. Naší snahou je nastavit férové a zábavné prostředí. Když děti přijdou na hokej, nechtějí trénovat bruslení a střelbu, ale chtějí hrát, proto se od nejmenších dětí snažíme, aby podstatnou část tréninku byla hra jako taková. Už i v náboru hrajeme, i když to vypadá někdy komicky, jak se za pukem belhají. (culí se) Děti to ale baví, což je základ. Náš hlavní cíl je samozřejmě udržet u hokeje co nejvíc dětí, ale i vychovat z nich férové lidi, kteří budou mít vztah ke sportu obecně. Postupně na to nabalujeme povinnosti, které jsou nevyhnutelné. Když děti trošičku povyrostou, snažíme se o důraz na individuální dovednosti, abychom nezaostávali v bruslení, v technice hole a podobně. Děláme stanovištní tréninky, aby děcka pracovala na malém prostoru a nejezdila přes celé hřiště tam a zpět. Chceme je udržet co nejvíce v akci. 

A jak pracujete při zápasech?
V trenérském štábu jsme se shodli na tom, aby hrály hlavně děti. Já osobně mám na starosti třetí a čtvrtou třídu. Když máme zápas, já tam na střídačce víceméně jenom stojím a koukám na hokej. Když máme někoho navíc, chci, aby se hráči střídali sami a sami se domluvili, kdo a kdy půjde na led. Zápas je jejich, není můj, takhle to vysvětlujeme i rodičům. Já jim tam můžu říct cokoliv, ale na ledě jsou prostě ty děti. Stejně tak jsme rodičům i vysvětlovali, že nemá cenu dětem kreslit nějaké šablony, jak mají hrát, protože ve hře stačí jedna nepatrná změna a všechno se vyvine jinak. Spíš se snažíme děti připravovat na to, aby si uměly poradit v každé situaci a řešily situace s kotoučem.

„Chci, aby kazili a dělali chyby, protože se z nich poučí. Hokej je hra chyb.“

Takže si zakládáte na kreativitě?
Vždy říkám, že jediné, za co jim budu nadávat, když od sebe budou odpalovat puky. Chceme i s ostatními trenéry, aby naši hráči hráli s pukem a nezbavovali se zodpovědnosti ve smyslu, že na ně jede protihráč, tak to radši odpálí, než aby to zkazili. Chci, aby kazili a dělali chyby, protože se z nich poučí. Hokej je hra chyb. Chtěl bych, aby kluci nejdřív vyřešili situaci sami třeba tím, že udělají kličku, a až potom přihrávali. Nechci, aby bezmyšlenkovitě odpalovali kotouče. Všichni vědí, že by se neměla dělat klička před vlastní branku, ale jsem raději, že se mi děcko pokusí situaci vyřešit hokejově. Když to případně zkazí, pro příště ví, že to musí udělat lépe.

Zvyšujete tedy někdy hlas?
Pokud udělají děti nějakou chybu, chci, aby si k tomu došly samy. Vím, že to nikdo nechce udělat špatně, a je jedno, jestli je to sedmileté děcko, nebo dospělý chlap. Jakmile hráče na střídačce ztepu za to, že špatně přihrál a dostali jsme z toho gól, dopadne to tak, že už příště nepřihraje nikdy, protože se bude bát a raději kotouč někam odpálí. Tohle nechceme, chceme vychovávat kreativní hráče a ne roboty, kteří čekají na pokyn trenéra. Tohle ale řekne každý kouč, který kouká směrem do budoucnosti a ne na výsledek daného utkání.

Foto: Facebook HC Příbram

Ztotožňujete se s tvrzením, že se hrou děti naučí nejvíce?
U malých dětí se třeba i pro ně nepříjemné věci, jako je technika bruslení, snažíme dát do různých honiček, štafet a dalších her. To děti baví, ale jezdit přes celé hřiště moc ne, i když i to je občas potřeba. Ve hře si ani neuvědomí, že něco trénují, což přináší hodně plusů – baví je to a jdou do toho naplno. Cvičí se nevědomky. Stará hokejová pravda říká – ve hře je všechno. Když jsem mluvil s bývalými extraligovými hráči a trenéry, všichni říkají, že skoro netrénovali, ale pořád hráli. My to tak bereme. Můžu přijít a říct, že na tréninku uděláme osmdesát koleček, některé děti půjdou, protože je to baví a je jim to jedno, ale většina chce hrát. Do každého tréninku se snažíme nacpat minimálně patnáct až dvacet minut vyloženě hry, kde se naučí reagovat na vývoj jednotlivých zápasových situací, procvičí změny směru, bruslení, přihrávky, střelbu a všechno, co potřebují.

„Stará hokejová pravda říká – ve hře je všechno.“

Vy dáváte svým dětem i domácí úkoly, viďte?
Jsem fanda amerického fotbalu, což je pro mě takový relax. Dělám si legraci, že kdybych o tolik navíc sledoval hokej, tak je pan Pešán bez práce. Co se týče domácích úkolů, zavedl jsem v kabině systém hvězdiček, což je inspirované z NCAA vysokoškolským americkým fotbalem. V některých týmech tam funguje program, že za nějaké splněné úkoly, převážně v utkání, dostávají nálepky na helmu. Tenhle model se mi hrozně líbil, takže jsme sepsali třicet úkolů, které obměňujeme a přidáváme. Jsou tam různé věci, aby se to dotklo všech. Jsou tam hokejové věci, výkony v utkání, tréninku, ale i cvičení, která mohou dělat doma, známky ve škole, úklid v kabině, pomáhání spoluhráčům a další. Pro hráče je to taková motivace, aby dělali něco navíc. Teď tam máme třeba žonglování, takže se to teď všichni učí, aby dostali hvězdičku.

Foto: Facebook HC Příbram

Foto: Facebook HC Příbram

Posloužilo jako motivace i natáčení spotu s Jakubem Voráčkem?
To je jasné. Zasadím to do kontextu: Točil jsem videa pro děti a za sebou jsem v televizi měl puštěné sestřihy z NHL. První, co bylo, že děti říkaly, jo tam byl Pastrňák. Samozřejmě tohle vnímají, takže je skvělé, že se svaz snaží tyhle kluky z NHL přiblížit co nejvíce dětem. V seriálu #HokejDoma byli bratři Kašové, David Kämpf, Martin Nečas, což jsou mladí kluci. Když jsme byli na Kladně a viděli Jágra, tak to byl konec. (směje se) Ale ti mladí kluci jsou jim přece jen blíže. Z Kuby Voráčka byly děti unešené, je to kapitán repre, už toho spoustu dokázal, a měly možnost ho vidět na živo, což je úžasné, protože kluci z NHL jsou pro ně vzory. Čtrnáct dní jsme pak neposlouchali nic jiného než Voráček tohle, repre támhleto a podobně.

Další neobvyklou věcí je u vás výzdoba šatny…
Před pěti lety jsem s tím začal na soustředění. Hráči dostali úkol, aby si nakreslili na A4 logo klubu, kde by chtěli jednou hrát. Objevovaly se kluby z NHL, z naší extraligy i logo Příbrami. Já jsem si taky musel samozřejmě jedno nakreslit, protože by vypadalo divně, kdybych po nich něco chtěl a sám se nezapojil. Potom jsme si to vylepili v šatně na zeď, aby kluci vždycky, když jdou na trénink nebo na zápas, viděli, kde chtějí v budoucnu hrát. Můžou si říct: Mám tu logo Detroitu, takže na tréninku budu makat tak, abych si tam jednou zahrál. Chtěli jsme si vyzdobit kabinu, ale slouží to i jako motivační prvek. Jsou to malé děti, ale je krásné, že žijí v tom, jak budou všichni jednou hrát NHL. Osobně si myslím, že je to správné, že mají takové sny.

Foto: Archiv Jana Chudého

Děláte další zajímavé aktivity?
Jezdí se třeba na výlety na koloběžkách, s čímž trenérům pomáhají i rodiče. To jsou mimohokejové věci, aby byla správná parta. Nikdo nebude vzpomínat na to, jak dal v páté třídě deset gólů za zápas, ale všichni hráči nakonec vzpomínají na partu. Proto se podle mě nechce hráčům v dospělosti končit, protože jim bude chybět kabina. Kolektiv je na hokeji podle mě to nejlepší. Snažíme se docílit, aby nám tým držel pohromadě a neměli jsme v kabině žádné skupinky. To byl jeden z bodů, který jsem dal do hvězdiček, aby si hráči mezi sebou pomáhali a tím tužili partu. Nechceme, aby rodiče chodili do kabiny, takže jsou naučení, že si navzájem přetáhnou dres, zapnou si helmu a podobně. To je to nejhezčí. Navíc všechno vyhrává tým a ne jednotlivci.

„Navíc všechno vyhrává tým a ne jednotlivci.“

Inspiroval jste se s tímto někde, nebo je to přirozené?
Mám to z vlastních zkušeností, jelikož jsem prošel řadou týmů. Dodnes jsem v kontaktu se spoluhráči, se kterými jsem hrál, a když se sejdeme, popovídáme si o tom, kdo se jak má, ale vždycky sklouzneme k tomu, že začneme vzpomínat na cesty autobusem, různé situace v kabině a další vtipné příběhy. Hráči vzpomínají na takové věci, těžko si někdo vzpomene na gól z dorostu. To je jeden z důvodů, proč se snažíme, aby u nás děti byly rády a dělaly si tam partu, což může přivést další. Přece jenom dneska už nejsou tolik venku, protože se doba trochu změnila. My jsme byli venku pořád a tu partu jsme si tvořili už tam, chodili jsme hrát fotbal a třeba bandy hokej, ale dneska se k tomu děti tolik nedostanou.

Foto: Facebook HC Příbram

Patří do dětské party i trenéři?
Zakládáme si na tom, aby se trenéři o děti zajímali od srdce. Osobně jsem strašně rád, že kluci z ročníku, který jsem před třemi roky předal dál, za mnou běží, pozdraví mě, plácneme si a prohodíme pár slov. Tohle je na trenérské práci u mládeže strašně hezké. Když se děti dál hlásí, je to pro mě odměna, protože vím, že na to minulé období vzpomínají rády. Zvlášť v dětských kolektivech jsou velké hokejové rozdíly, takže se jim snažíme dělat aktivity, abychom neměli outsidery. Nestavíme to na tom, že tady máme výborného bruslaře, takže budeme dělat jenom takové aktivity, když vidím, že se mi tam další tři děti trápí. Jim bych to otrávil, proto letní přípravu i aktivity v sezoně stavíme, aby i ti jakoby outsideři hráli někdy prim. Třeba při gymnastice se ukázali kluci, kteří na tom nejsou hokejově tolik dobře, ale ostatní na ně koukali, jak jim to jde. Tímhle se dostávají do jiné pozice, to je náš cíl. Pokud bude některé dítě neustále za outsidera, bude otrávené a skončí nám, protože nemá důvod se k nám chodit trápit.

Je těžké najít aktivity, aby vždycky vynikl někdo jiný?
Dá se to vypozorovat během krátké chvíle. Mám děti, které jsou na tom dobře hokejově, ale třeba neumí kopnout do balónu a naopak. Podle toho se to vždycky snažíme namíchat. Někteří kluci jsou na tom výborně gymnasticky, i když hokejově ani ve fotbale výrazní nejsou, takže zařadíme takové prvky. Je to jenom o pozorování a zase to souvisí s tím, že je potřeba se o děti zajímat, abychom věděli, co je baví, a řešili jejich dětské problémy. Měli jsme například pár let zpět klučinu, který patřil mezi outsidery a k hokeji ještě chodil na judo. Tak jsem ho postavil do role trenéra a všichni na něj koukali, jak je možné, že to umí. Vychází to z toho, abychom se zajímali o kolektiv a zároveň o jednotlivce. Není to žádná raketová věda, je to jen o tom, aby trenér byl s dětmi v kontaktu a byl vnímavý.

Foto: Archiv Jana Chudého

Jaký máte vy osobně vztah k dětem?
Určitě jsem parťák. Myslím, že u dětí by takhle měli fungovat všichni a měli by jim být parťáky. Mně osobně děti i tykají, s čímž nemám absolutně žádný problém. Jednou mi řeknou pane trenére, jednou trenére a někdy Chuďas. Nezakládám si na tom, že prásknu dveřmi u šatny, aby si všichni řekli „pozor, jde trenér“. Takhle to bývalo za nás. Když jsem byl v jejich věku, báli jsem se na trenéra skoro podívat. Tohle nechci, já jsem prostě parťák, jsem s nimi v kabině, kde mám své místo, a pak mě to více baví, protože jsem opravdu s nimi. Není to tak, že přijdu do kabiny a řeknu, ty si vezmi tenhle dres a jdeme trénovat, na ledě písknu dvacetkrát do píšťalky a jdu si po svém. Někdo to má třeba jinak, ale já chci být s dětmi hodně v kontaktu. Zajímám se o to, jak se jim daří ve škole a jestli tam třeba nedělají ptákoviny. Děti nejsou hloupé a vycítí to, takže je potom daleko jednodušší jim vysvětlit i nepříjemné věci. Máme to postavené na legraci, ano, ale jsou nějaká pravidla, která děti musí respektovat, protože vidí, že tam jsme jako trenéři pro ně. Tak to u prcků musí být, trenér má být takový, aby se nebáli za námi přijít a cokoliv nám říct.

S jakými chodí problémy?
Víte, jak to chodí, mají své dětské starosti, mezi které teď jako největší patří Fortnite. (směje se) Vždycky se jich na to ptám a oni mi všechny ty své hry vysvětlují, i když vůbec nemám páru, o čem mluví. Tímhle je dostávám do role, kdy mají pocit, že poučují trenéra, tak to má být, role si prostě otočíme. Baví mě to. Najedou se pak seběhne deset dětí, přeřvávají se jedno přes druhé, jak to je a jak to není. Vztah si tímhle budujeme.

„Máme to postavené na legraci, ano, ale jsou nějaká pravidla, která děti musí respektovat.“

Několikrát jste narazil na problematiku školy. Máte nějakou, se kterou spolupracujete?
Historicky jsme ji vždy měli, ale potom se od toho z nějakého důvodu upustilo a teď to rozjíždíme znovu od začátku. Školu máme pět set metrů od zimáku přes jeden přechod. Naším cílem je, abychom tam měli co nejvíce dětí. Snažíme se rodičům vysvětlovat, že je to jen výhoda. Odpadnou jim starosti, že musí rychle z práce do družiny a hned potom na trénink, takhle můžeme tréninky navázat přímo na výuku. Škola nám vychází maximálně vstříc, i když tam dětí máme jenom pár, přece jenom to rozjíždíme. Upravují nám rozvrh, máme trénink navíc na ledě, kde rozvíjíme individuální dovednosti. To stejné rozjíždíme i se středními školami pro dorostence a pro juniory. Do budoucna bychom chtěli na to historické navázat, abychom měli čistě hokejovou školu. Vždy říkám, jestli bude trénink v jednu nebo v sedm, já na něj přijdu, ale rodičům se samozřejmě uleví v časovém presu, protože mraky rodičů nám pracuje v Praze a ne každý si to může zařídit tak, aby ve dvě byli na tréninku v Příbrami. Pro ně je potom jednodušší, když tréninky navážeme na školu. A největší bonus z toho budou mít děti, protože budou mít prostor na další aktivity.

Foto: Facebook HC Příbram

V poslední době na vás přímo dopadla koronavirová krize, kvůli níž vám město snížilo dotace z milionu a půl na jeden milion. Bude to velký problém?
Problém to je určitě, ale jako klub chápeme, že se to dotklo všech sportů. Na druhou stranu máme bohužel tu smůlu, že se hokej hraje na ledě, který něco stojí. Není to jenom o tom, že s dětmi vyběhneme na louku. Potřebovali bychom se dostat na stav, abychom za ledy nedopláceli, protože dětí máme mraky a nechtěli bychom kvůli tomu zavírat kategorie. Vedení klubu hledá s vedením města nějaké cesty, jak to udělat, aby to bylo fér vůči ostatním, ale vůči nám to nebylo likvidační. V dnešní době se sponzoři shánějí velice obtížně, protože každý kouká hlavně na to, aby uživil především sebe. Pproto obdivuji lidi, kteří dávají svoje finance do sportu, a patří jim za to velké díky.

Zůstaňme u aktuální situace: Jak momentálně fungujete v tréninku?
Víceméně jsme najeli na to, co jsme rozjeli na jaře, kdy nás chytla první vlna před koncem sezony. Točíme videa s cvičením, s výzvami a se vzkazy od dospělých hráčů. Videa pro děti mi posílali třeba bratři Kubalíkové anebo Tomáš Král, což je paráda. Snažíme se udržet s dětmi alespoň v nějakém kontaktu, což je u těch nejmenších hodně důležité, protože nechodí na hokej jen kvůli hokeji, ale taky kvůli partě. Všechny cviky jsou dělané tak, aby se daly dělat doma bez většího množství pomůcek. Když je skoro zákaz vycházení, neposíláme děti běhat ven do kopce. Potom mi i rodiče posílají sami od sebe videa, na kterých dělají různé cviky třeba podle svazového seriálu #HokejDoma, se vzkazy, že další den nemohli skoro chodit. Jednou jsem poslal nějakou výzvu s tyčí a v první vlně mi přišlo asi třicet videí, kde to zkouší jenom rodiče. (směje se) Dětem zároveň říkám, že nešidí mě ani rodiče, ale šidí případně jen sebe. Pak se mi občas i ti největší lenoši pochlubí s videem, kolik udělali dřepů a kliků.

Foto: Facebook HC Příbram

Podepíše se podle vás aktuální situace na počtu dětí u vás v klubu?
Osobně si to nemyslím, protože jsou zastavené všechny sporty a není zastavený jenom hokej. Děti mají přirozenou potřebu se hýbat, takže rodiče budou rádi, že budou moci poslat děti na hokej, na fotbal a třeba na basketbal. Pro děti už to musí být dlouhé, sedí doma a ne každý má možnost zahrady, kde by se mohly trochu vybít. Myslím, že to nebude mít vliv na počtu, teda hlavně v to doufám. Všechno je to ale na rodičích. Než jsme zase spadli do lockdownu, na zimák jsme s rouškami chodili všichni, nikdo neřekl, že by se bál nebo něco podobného. Snad se sejdeme i po té aktuální situaci v plném počtu.

Kolik vlastně máte dětí napříč kategoriemi?
Když jsem se vrátil do Příbrami, některé kategorie tu vůbec nebyly, ale začalo se usilovně pracovat na náborech, k čemuž nám obrovsky pomohla akce Pojď hrát hokej. To je nápad za milion, protože to podle mě pomáhá drtivé většině menších klubů. Pro velké kluby s tradicí není problém získat děti, ale nám to pomáhá, protože je kolem toho masivní reklamní kampaň v televizích, v rádiích nebo na billboardech. Teď máme zhruba 180 dětí, některé hráče máme na hostování, ale navazují nám všechny kategorie. Měli jsme trochu díru v ročníku 2006, ale kategorie dolů jsou hezky obsazené. Čím větší základna, tím lepší budoucnost klubu. Chceme mít hodně dětí, ale o tom už jsme se bavili.

Kdo u vás dělá nábor?
Celý náš kolektiv se podílí na náborových akcích, ale máme fantastické trenéry u nejmenších v náboru a pro první a druhou třídu, což jsou stěžejní kategorie pro to, aby u nás děti v počátku zůstaly. Stane se nám, že přijde děcko na nábor třeba pětkrát a pak řekne, že ho to nebaví. Ale máme tam trenéry k nezaplacení, protože oni jsou tím prvním impulsem, který vytváří v dětech lásku k hokeji. Mělo by to být postavené, aby děti tahaly rodiče na trénink a ne naopak. Michal Šimůnek trénuje nábor a Tomáš Holeček první a druhou třídu, jsou to chlapi kolem pětačtyřiceti let, ale na ledě jsou s dětmi jako patnáctiletí kluci. Děti je milují a to je pro nás obrovské plus. Dělají to srdcem a při práci, což je skvělé. Hrozně málo lidí to vidí, většinou se kouká na áčko a ještě třeba na juniorku s dorostem, ale všechno vychází od trenérů u nejmenších dětí.

„Obrovsky nám pomohla akce Pojď hrát hokej. To je nápad za milion.“

Návaznost a postup do starších kategorií vám funguje dobře?
S dětmi chodíme dva roky, ale občas se udělá obměna, že jde některý trenér s danou kategorií déle. Pak to řešíme operativně. Jde to takhle odshora dolů – áčko s juniorkou, dorost a starší žáci a podobně, aby tam právě návaznost byla. Já mám třetí a čtvrtou třídu, kde si můžu klidně posouvat kluky podle toho, jak potřebuji. Stejně tak někoho ze třetí třídy, když je nový, můžu poslat níž, protože celkově mám na starosti kategorie od pětky dolů a vše je jen o komunikaci mezi trenéry.

Jak moc vám v tomhle pomáhá ženský tým, kde si můžou i dívky najít své vzory?
Měl jsem snad v každé kategorii, kterou jsem trénoval, pokaždé alespoň jednu holku. Jednou jsem měl dokonce čtyři v jednom týmu. Teď mám ve čtvrté třídě holčinu, která je úžasná a je vzorem i pro kluky, notabene, když je v ročníku, kde má být. Holek máme v mládeži dost, hrají u nás v dorostu i v juniorce, takže ženské áčko je pro nás super, protože holky jsou šikovné a dokonce i reprezentantky. Starší holky se většinou chtějí dostat do Ameriky na nějaké sportovní stipendium, ale pro holky, které se tam nedostanou, je šance u nás v klubu fajn, protože mohou hrát zápasy i v ženské extralize a nemusí kvůli tomu zase někam cestovat.

Foto: Facebook HC Příbram

Foto: Facebook HC Příbram

Foto: Archiv Jana Chudého

Foto: Facebook HC Příbram

Foto: Facebook HC Příbram

Foto: Facebook HC Příbram

Foto: Facebook HC Příbram

Foto: Archiv Jana Chudého

Foto: Archiv Jana Chudého

Foto: Archiv Jana Chudého

Foto: Facebook HC Příbram

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený HC Příbram (@hc_pribram)

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený HC Příbram (@hc_pribram)

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený HC Příbram (@hc_pribram)

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený HC Příbram (@hc_pribram)

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený HC Příbram (@hc_pribram)

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz