Třikrát zraněné koleno? Napadlo mě, jestli není konec, přiznává Brízgala
Foto: Karel Málek, Juniorský hokej
Jak je ten hokej relativní. Adam Brízgala přesně před rokem prožil vynikající Memoriál Ivana Hlinky, sparťanský gólman ničil všechny elitní útočníky včetně silných Kanaďanů. Jenže záhy poté si zranil pravé koleno, během sezony pak následovaly další dva vážné zdravotní problémy. „Původně jsem si říkal, že by se mohla sezona povést, nakonec z toho nebylo nic. Když jsem musel předčasně skončit, blesklo mi hlavou, jestli ještě vůbec budu hrát hokej,“ přiznává v rozhovoru pro hokej.cz chlapík, který má na to, aby se zařadil do skupiny elitních českých brankářů. Potřebuje jediné - pevné zdraví!
Mezi třemi tyčemi poletuje jako motýl, styl butterfly v jeho případě sedí přesně. Brízgala je pohotový, rychlý, výborně bruslí. Má postřeh, předvídavost. Jenže když se loni v prosinci potřetí za sebou ocitl na marodce, vznášely se nad jeho budoucností velké otazníky. Naštěstí postupně zmizely. "Koleno mě občas bolí, asi nikdy to už nebude jako dřív. Ale chytám dál, mám velkou motivaci. Jdu do americké USHL, pořád toužím po snech, které mám od dětství," připomíná.
Přesně před rokem se vám parádně vydařil Memoriál Ivana Hlinky. Kdo by tehdy řekl, co všechno vás později potká...
"Přesně tak. Na turnaj mám hrozně hezké vzpomínky. Na atmosféru a fanoušky, kteří byli úžasní. Na náš tým. Všichni jsme si to užili, Memoriál Ivana Hlinky byl super. Říkal jsem si, že jsem sezonu rozjel dobře, pak ale bohužel přišla série zranění."
To první záhy po akci v Břeclavi, co se přesně stalo?
"Když jsme se vrátili z turnaje pana Hlinky, měli jsme na Spartě pár přípravných zápasů. Hráli jsme v Liberci, já udělal zákrok a na nohu mi spadl hráč. Odnesly to natažené vazy v pravém koleně, to bylo první zranění. Musel jsem na docela dlouhou dobu vysadit, nechytal jsem asi měsíc a pak se do toho zase dostával. Jenže potíže pokračovaly. Když jsem začal trénovat, nějak blbě jsem škobrtnul o led, spadl jsem a v tom samém koleně mě píchlo. Urval jsem si kousek menisku. Následovala operace a další přestávka."
Ale trápení nezmizelo, další zranění jste utrpěl během prosincového turnaje ve Švýcarsku.
"Po té druhé pauze jsem naskočil a v klubu chytal tři zápasy. Už jsem myslel, že bude konečně všechno v pohodě, ovšem během druhého utkání ve Švýcarsku jsem udělal rozklek a do třetice jsem se zranil. Zase to samé koleno..."
Neměl jste strach, že může jít o tak vážný problém, který by ohrozil vaši kariéru?
"Jo, určitě tam tyhle myšlenky byly. Ale pořád jsem se snažil s tím bojovat. Po tom třetím zranění jsem obíhal spoustu doktorů - ty na Spartě a další, až jsem se dostal k profesorovi Kolářovi. Dlouho se o mě staral. Říkal, že mě zranění asi bude trápit trvale. V pravém koleně už nemám vnitřní meniskus, takže hrozně trpí chrupavky. Navíc jsem gólman, což je špatné. Bude trvat, než mě to přestane bolet. Byl jsem byl upozorněn, že se problémy - tedy bolesti - mohou opakovat."
Jak na tom jste nyní?
"Je to mnohem lepší. Když jsem ve velké zátěži, koleno občas cítím. Ale mohu normálně trénovat. Budu připraven, abych naskočil do zápasů."
Psychicky jste si prošel náročným obdobím. Zocelilo vás?
"Určitě. Prožil jsem si těžkou etapu, která je snad za mnou. Posunulo mě to dál, víc si vážím, že jsem fit a zase mohu hrát hokej."
Po Memoriálu Ivana Hlinky jste byl dobře zapsán u skautů NHL, ale trojice zranění vám vzala šanci na úspěch v draftu. Věřil jste, že si vás někdo vezme?
"Po tom třetím zranění jsem si říkal, že to pravděpodobně nevyjde. V žebříčku jsem pořád byl, to ano. Ale moc jsem s tím nepočítal. Zranění bylo dlouhé, skauti mě neviděli chytat. Ani já sám jsem se necítil na to, aby mě mohli draftovat do NHL. Byl jsem rád, že jsem prošel aspoň draftem USHL. Vzal si mě klub Muskegon Lumberjacks, kam ze Sparty odcházím."
Jak dlouho trénujete na ledě?
"Když jsem se v prosinci potřetí zranil, bylo jasné, že mám po sezoně. Šlo o docela vážné zranění, měl jsem natržené vazy. Dlouho se nevědělo, co s tím je, koleno pořád bolelo. Dal jsem tedy dlouhou pauzu - a pak začal od nuly. Po letní přípravě jsem na ledě trénoval jako ostatní kluci ze Sparty, tedy od druhé poloviny července."
Co vás především hnalo dopředu?
"Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že to už nezvládnu. Ale podpořila mě rodina, kamarádi. Utvrzovali mě, abych neztrácel naději. Takhle to teď v sobě mám. Moje motivace se nemění, půjdu do USHL a zkusím se prosadit směrem k NHL. "
Zvažoval jste, že byste zůstal ve Spartě?
"Ano, zvažoval. Když jsem se dozvěděl, že mě draftovali do USHL, napadlo mě, že to je paráda. Ale jak jsem šel na led, blesklo mi hlavou, zda to všechno není moc uspěchané. Přiznávám, trošku jsem se bál. Hlavně jestli se do toho stihnu dostat. Pochybnosti byly, teď už to vidím jinak. Neříkám, že je to jako loni, nicméně jsem na tom stále lépe a lépe. Jsem tak trošku zpátky."
Co víte o novém týmu?
"Moc toho není. Bavil jsem s klukama, kteří soutěž chytal, probírali jsme spíš obecně ligu a podmínky. Uslyšel jsem jen samé dobré věci. Člověk získá spoustu zkušeností, jiní naši brankáři byli nadšení. Prostředí je posunulo, na zápasy chodí spousta skautů. Měl bych tam být na očích. Jsem natěšený. Několikrát jsem si psal maily s Johnem Vanbiesbrouckem, který v klubu působí, mám informace od kustodů i od dalších lidí z klubů. Věřím, že dostanu příležitost. Že mě tohle angažmá posune dál."
Budete bydlet u rodiny?
"Přesně tak, jen ještě přímo nevím, kde přesně. Věřím, že nebudu mít potíže s angličtinou. V našich školách se na ni apeluje, něco umím. Netvrdím, že budu všemu rozumět, ale snad řeknu, co je potřeba. A po hokejové stránce? Bude to jiné. Menší kluziště, rychlejší hokej, který přináší víc střel a dorážek."
S čím do zámoří odcházíte?
"Chtěl bych být bez zranění, to je první přání. Dalším cílem je, abych pravidelně chytat. A jak jsem řekl - sním o šanci v NHL. Jestli v draftu, nebo jako volný hráč - to je celkem jedno."
Co reprezentace?
"Do nové dvacítky nebo devatenáctky jsem zatím nedostal pozvánku, je mi jasné, že musím nejdřív odehrát pár zápasů, aby trenéři viděli moji výkonnost i to, že jsem zdravý. Moc rád bych se znovu připomněl. Naposledy jsem chytal loni za osmnáctku. Strašně jsem se těšil na mistrovství světa do Grand Forks, jenomže ta zranění mi vzala šanci. Hrozně mě to mrzelo. Fakt hrozně! Když si to vezmu zpětně, po Memoriálu Ivana Hlinky jsem byl neskutečně natěšený. V Břeclavi to vyšlo, měl jsem sebevědomí. Věřil jsem si třeba i na první ligu. Pak přišlo první zranění, druhé. A nakonec třetí... Myslel jsem si, že prožiju skvělou sezonu. Bohužel, nakonec z toho nic nebylo."
Povzbuzovali vás mimo jiné zkušení hráči jako Tomáš Pöpperle a další opory Sparty?
"Jo, určitě. Moc. Hlavně trenér brankářů Petr Přikryl, který nade mnou nezlomil hůl a pořád se mnou do toho chodil znovu a znovu. Začínali jsme třikrát, teď vlastně počtvrté. Na Spartě trénuju s korejským týmem Anyang Halla, který je u nás na letním kempu. Pro gólmana je to trošku jiné. Nemyslím si, že ti kluci nemají úroveň sparťanského áčka, ale nejsou vůbec špatní. Jsou rychlejší, živí. Pro mě zajímavá zkušenost."
Share on Facebook
