Tomáš Pacina o nároďáku i komunikaci: Základem jsou respekt a důvěra
Foto: Karel Švec, Český hokej
V zámoří si udělal velké jméno jako trenér hokejových dovedností. Pracoval se superhvězdami jako jsou Sidney Crosby, Jarome Iginla či John Tavares a další. Nyní Tomáš Pacina pomáhá českému hokeji, od léta je novým hlavním trenérem ženské reprezentace.
S českými hokejistkami měl nyní vyrazit na plánovaný turnaj do Německa, ale epidemiologická situace je proti. Jak náročné je poznávat tým v době koronavirové pandemie? A co říká na výkony hráček, které působí v evropských soutěžích?
Trenére, v létě jste absolvovali první kemp v Benešově, kde se objevilo 40 hráček. Jaký jste z nich měl dojem?
Zapůsobily na mě otevřeně, vřele, ochotně a hlavně svou pracovitostí. Jsou ochotné přijímat jiné a nové informace. Za dva týdny se nám podařilo představit naši filozofii a strategii hry. Z obou stran šlo o vzájemné poznání, které pro mě bylo velice pozitivní.
Prakticky z poloviny nový je i realizační tým. V tomhle směru jsme maximálně spokojení, ale rádi bychom v poznávání hráče pokračovali dál. Potřebovali bychom hlavně hrát zápasy, protože jen za čtrnáct dní každou hráčku tolik nepoznáme. Když jste někde týden nebo dva, každý se chová moc dobře, ale neměli jsme příležitost vidět holky v těžkých podmínkách a náročných situacích, kde se projevují charaktery.
„Na úplně prvním místě pro mě bylo, aby měl dobrý přístup k ženám. Aby se k nim choval na stejné úrovni. S respektem a důvěrou.“
Celou společnost a hokej nevyjímaje brzdí koronavirová pandemie, což vám zrovna nenahrává při poznávání týmu, že?
To ano, ale poznáváme ho jiným způsobem. I když je situace zdánlivě nepříznivá, vždy nabízí jiné příležitostí. Jiný náhled. Pro nás je nejdůležitějších komunikovat – ať už prostřednictvím telefonu či videa. Nynější doba nás všechny učí lépe komunikovat i skautovat.
Potřebujeme udržet kontakt s hráčkami a také s trenéry. Můžeme nacházet nové cesty ke komunikaci, což je opravdu důležité. Můžeme koukat do zahraničí, jak hrají naše hráčky. V Americe se nehraje, v Kanadě se zatím jen trénuje, nicméně v Evropě soutěže běží. Pokud se dostaneme zpátky k hokeji, samozřejmě nám to pomůže.
Na to jsem chtěl navázat – co říkáte na výkony českých hráček v zahraničí?
Jsme velice rádi, že v jiných zemích je situace jiná. Ve Švédsku máme deset hráček, které mohly hrát. Další jsou ve Finsku či v Rusku. Máme asi patnáct hokejistek, které normálně hrály, což je obrovská výhoda. Máme možnost je sledovat ať už přímo či ze záznamu.
Každá z těchto hráček má v týmu jinou roli. Některé jsou ve Švédsku na předních příčkách kanadského bodování soutěže. Jsou tam hráčky, jež mají v týmech vedoucí úlohu. Ale i ty, kterým se nyní moc nedaří, nebo jejich týmům či naopak – klub nehraje tak dobře, ale naše hráčky ano.
Vaší pravou rukou je asistent trenéra Josef Dušek. V dřívějším rozhovoru jste prozradil, že se tak stalo poměrně zajímavou shodou okolností. Můžete je přiblížit?
Když jsem si ho vybíral, byl jsem zrovna v Kanadě. Neměl jsem možnost výběru přímo tady v Česku. Spoléhal jsem se na spoustu kamarádů, které mám ve zdejším hokeji. Jsou to lidé, které dobře znám a plně jim důvěřuji.
Hledal jsem někoho, kdo by se hodil k ženskému hokeji a ke mně. Na úplně prvním místě pro mě ale bylo, aby měl dobrý přístup k ženám. Takový, jaký si představuji. Tedy chovat se k nim na stejné úrovni – s respektem a důvěrou. Zároveň pro mě bylo důležité, aby měl zkušenost se špičkovým hokejem. Hráčsky i trenérsky, a to Pepa Dušek splnil.
„Pokud by bychom jako reprezentaci získali výjimku, velice by nám to ulehčilo práci. Nebereme to ale jako samozřejmost, neuvěřitelně bychom si toho vážili.“
Vůbec jsem ho neznal, ale dostal jsem na něj doporučení od několika lidí, kterým neuvěřitelně věřím. Bylo to rozhodnutí, které jsem v životě neudělal. S Pepou Duškem jsem neměl žádné předchozí zkušenosti, ale nechtěl jsem si brát někoho z jiné země. Chtěl jsem si k sobě vzít Čecha.
Byly volby, které nedopadly. Ne všichni trenéři na tuhle příležitost být asistentem u národního týmu žen slyší. Je řada kvalitních trenérů, kteří jsou plně zaneprázdněni v profesionálních klubech. Většina z nich nemá čas být v létě třeba pět týdnů u nároďáku. Pepa se jevil jako ideální volba a potvrdilo se mi, že to bylo správné rozhodnutí, ale přiznám se, že to byl risk.
Nedávno jsme hovořili s bývalým trenérem ženské reprezentace Petrem Novákem, který naznačil, že by se nebránil zůstat u týmu. Bylo to pro vás téma?
Bylo to velké téma. Dlouze jsem o tom uvažoval, několik týdnů dnem i nocí. Nakonec jsem se ale rozhodl, že půjdeme úplně novou a čistou cestou. Neznamená to nic proti panu Novákovi. Naopak mám k němu velký respekt. Má spoustu zkušeností i úspěchy. Nebylo to snadné, ale nakonec jsem se rozhodl jít jinou cestou.
Chystali jste se na turnaj do Německa, ze kterého nakonec sešlo. Lze v této době vůbec něco plánovat?
V prosinci měl být turnaj Euro Hockey Tour ve Francii, ale ani ten nebude. Neustále ale plánujeme. Pracujeme na tom, že bychom se sešli v bublině. Jestli to půjde zařídit, rádi bychom požádali o výjimku. Snad by to nějak šlo, že bychom to udělali podobně jako v Benešově. Pozvali bychom kohokoliv, kdo tady bude. Doufáme, že by se připojily i hráčky, které se vrací na Vánoce domů.
Bylo by těžké jít v zápasech proti jiným týmům, pokud bychom měli hrát jen mezi sebou. Kdyby se nám tohle povedlo, bylo by to fajn. Pokud ne, uvažujeme, že bychom třeba odjeli na nějakou dobu do zahraničí. Máme plán A, B, C i D. I na listopad jsme měli řadu plánů a nakonec nevyšel ani jeden. Měli jsme snad patnáct různých verzí a variant, Martin Loukota (manažer ženské reprezentace – pozn. red.) s Terezou Sadilovou (media manažerkou – pozn. red.) odvedli fantastickou práci. Máme plány, ale když nevyjdou, musíme je holt opustit. Pořád se učíme.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Profesionální sportovní soutěže nicméně dostaly zelenou, výjimka by se měla týkat i reprezentací. Jak to vnímáte?
Jsem samozřejmě rád, že hokejisté půjdou na led. Je to jejich zaměstnání a je logické, že mají právo vykonávat svou práci. Rozhodnutí jít do práce či do školy je – nebo by mělo – být svobodné. Jsem rád, že začnou alespoň některé soutěže a doufám, že bychom mohli brzy začít i my. Alespoň trénovat s hráčkami, které jsou tady v Česku.
Jde asi o deset nebo dvanáct hráček, které jsou v širším kádru. Uvítali bychom, kdybychom se mohli někde sejít, to v každém případě. Ale chápeme i to, že jsou tady tisíce dětí, které trénovat nemohou. Pro všechny je to složitá situace – pro děti, rodiče i kluby. Není to příznivá situace. Pokud by bychom jako reprezentace získali výjimku, velice by nám to ulehčilo práci. Nebereme to ale jako samozřejmost, neuvěřitelně bychom si toho vážili.
Share on Facebook
