Titul se Zlínem a ve 29 letech konec. Věci okolo už mě unavovaly, říká Matějíček
Foto: beranizlin.cz
Ma extraligové zlato i stříbro. Přesto se už ve 29 letech rozhodl ukončit profesionální kariéru. Důvodů bylo hned několik. Rodina, ale také určité znechucení z fungování hokejového prostředí. O tom všem vypráví Martin Matějíček v tomto otevřeném rozhovoru.
Po letošní sezoně jste v devětadvaceti letech ukončil kariéru. Není to přece jen až příliš brzy?
Tak brzo… Má to několik důvodů. Kdybych měl hrát extraligu, tak bych nekončil. Ale po dvou letech ve Francii taková nabídka nepřišla. Zadruhé jsme s manželkou už v době, kdy jsme odcházeli do Francie, věděli, že se tam neusadíme natrvalo, jak někteří jiní kluci. Syn půjde brzy do školy, navíc čekáme druhé dítě, takže jsme už tehdy věděli, že se chceme vrátit domů.
Chance liga vás nelákala?
Upřímně ne. Chance ligu jsem hrát nechtěl, v tom jsem měl taky jasno.
Není to zase až taková hitparáda, jak si mnozí možná myslí, že?
V mém věku už mi Chance liga nedávala moc smysl. Poslední rok v Česku jsem byl v Porubě, přičemž na konci sezony jsem šel do Jihlavy. Sportovně to nebylo špatné, o hráče se tam starali, to bylo super, navíc ani peníze nebyly vyloženě špatné. I když já nikdy nebyl hráč, který by bral třeba 150 tisíc. Jenže tady v Česku je velká nevýhoda v tom, že když jste hokejista, tak nejste zaměstnanec. Tím pádem dejme tomu z platu 70 tisíc odvedete část na zdravotním a sociálním pojištění. To už potom není tolik peněz.
„V Česku je velká nevýhoda v tom, že když jste hokejista, tak nejste zaměstnanec. Tím pádem dejme tomu z platu 70 tisíc odvedete část na zdravotním a sociálním pojištění."
Ve Francii, kde jste naposledy působil, je to jinak.
Přesně tak. Ve Francii je hráč zaměstnanec klubu, což znamená, že za něj klub platí zdravotní i sociální pojištění. Nevýhoda je možná v tom, že tam máte smlouvu jen na osm měsíců. Poté jdete na úřad práce, kde dostáváte sedmdesát procent z měsíčního výdělku. Ale zase… Když dostáváte sedmdesát procent z měsíčního výdělku za to, že jste na úřadu práce, tak je to paráda.
Kdy jste si napevno řekl, že skončíte?
Jak jsem říkal, už v době, kdy jsem odcházel do Francie, tak jsem věděl, že tam odehraju maximálně dva až tři roky. Poté bylo jasné, že se vrátíme do Česka, už v té době jsem si dělal plán. Definitivně jsem se rozhodl v minulé sezoně někdy kolem listopadu, kdy jsem si řekl, že to už stačilo.
Probíral jste tenhle svůj zamýšlený krok s někým?
Nejdřív jsme to samozřejmě probírali s manželkou, ta to furt brala tak, že je to škoda. Nicméně když jsem ji vysvětlil ty věci ohledně malého a toho, že pokud bych šel hrát někam do první ligy, nemělo by to smysl, pochopila to. Stál jsem si prostě za tím, že bude lepší, když půjdu normálně pracovat.
„Definitivně jsem se rozhodl v minulé sezoně někdy kolem listopadu, kdy jsem si řekl, že to už stačilo."
Neváhal jste ani trochu? Hokeji jste se přece věnoval celý život.
Rozhodnutý jsem byl a neváhal. Naopak musím říct, že od doby, kdy jsem věděl, že skončím, tak jsem si zápasy i tréninky užíval mnohem víc. Byl jsem takový uvolněnější. Těžký pro mě byl poslední zápas, to řeknu narovinu.
Předpokládám emocionálně.
Jojo, už když jsem přišel do kabiny, byl jsem takový „nalomený“. Ukápla i nějaká ta slzička. Věděl jsem, že to byl poslední zápas, který hraju, takže to byl hodně emotivní zážitek.
Schoval jste si puk po posledním zápase?
Na puk jsem nemyslel, ten jsem si schoval snad jen po prvním gólu (usmívá se). Ale v posledním zápase jsem byl kapitán, takže mi na památku zůstal dres s céčkem. V Nice věděli, že končím, několik spoluhráčů to vědělo s předstihem, trenéři víceméně taky. Takže jsem byl poslední zápas kapitán a všichni říkali, ať se kluci snaží, abychom ten zápas vyhráli. Bylo to hezké.
„V posledním zápase mi ukápla i nějaká ta slzička. Bylo to hodně emotivní."
Nesnažili se v Nice vaše rozhodnutí na poslední chvíli změnit?
Zájem měli, trenéři se mě proto ptali, jestli jsem napevno rozhodnutý. Ale zase to nebylo o tom, že by něco lámali přes koleno, bylo to v přátelském duchu. Promluvili jsme si o tom a oni to pochopili.
Foto: Facobook
Jak vás poslouchám, tak mi přijde, že jste byl z hokejového prostředí už unavený. Mám pravdu?
Pravdu určitě máte. Kluci a kabina, to bylo super, ale ty věci okolo, když to člověk kolikrát vidí…. (odmlčí se) Já samozřejmě vím, že to tak není všude, ale v řadě klubů se k hráčům prostě nechovají moc hezky.
Máte na mysli Francii, nebo Česko?
Francii právě vůbec, tam jak jste zaměstnanec klubu, tak je to o něčem jiném. Tady narážím na Česko. U nás jste OSVČ, čímž nad vámi má klub prakticky neomezenou moc, vy pak nemáte téměř žádná práva. Kam vás pošlou, tam vás pošlou, a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Myslím, že tenhle systém, jak je nastavený, tak není úplně ideální.
„Přesun do Jihlavy byl takový vyhrocenější. Bylo mi to v podstatě přikázáno. Nikdo se se mnou nebavil."
Nemůžu se zbavit dojmu, že narážíte na svůj poslední rok v Česku, kdy jste vystřídal hned tři kluby.
Je to tak. Já si tady nechci stěžovat, lidé, kteří neví, jak to chodí, si pak řeknou něco jako: To je prostě jenom rozmazlený kluk… Ve Zlíně jsem tehdy nehrál dobře, plně rozumím tomu, že na pozici sedmého beka dali přednost někomu, kdo bere míň peněz. Já pak šel do Poruby, kde jsem sezonu chtěl dohrát, protože už tehdy jsem věděl, že další rok půjdu do zahraničí. Jenže mi nakonec bylo přikázáno, abych se sbalil a šel na konec sezony do Jihlavy. Nebylo to o tom, že by za mnou někdo přišel a řekl: Marťo, je tu taková a taková možnost, můžeš jít do Jihlavy, nikdo se se mnou nebavil. Takže ten přesun byl takový vyhrocenější.
Znovu se dostáváme k české hokejové kultuře, ve které je hokejista mnohdy brán jako kus masa.
Ano, je to tak. Bavili jsme se na tohle téma i s klukama a prostě to tak funguje. Je to kvůli tomu – jak už jsem říkal – že hokejista nemá prakticky žádná práva. Jste OSVČ, přičemž klub s vámi může nakládat tak, jak uzná za vhodné. Vy proti tomu nemůžete většinou dělat nic.
Ve Francii to pak musela být příjemná změna, co?
Splnil jsem si sen, který jsem měl – zahrát si hokej v zahraničí. Francie je krásná destinace, žilo se nám tam hezky a bylo to fajn. Asi nevím, co víc bych k tomu dodal.
Překvapilo vás něco na tamním hokeji?
Určitě jsem si myslel, že budu mít víc bodů, než jsem nakonec měl. Předpokládal jsem, že si tam půjdu zahrát hokej a udělám takových dvacet bodů za sezonu. Nechci říct, že jsem čekal procházku růžovou zahradou, ale víte jak… Překvapený jsem každopádně byl, hodně se tam bruslí, taktika není až taková, jak třeba tady v Česku. Ve Francii se hraje hodně nahoru dolů. Na tu druhou sezonu už jsem pak věděl, že se musím připravit úplně jinak, než na co jsem byl zvyklý.
„Ve Francii se hraje hodně nahoru dolů. Před druhou sezonou jsem tomu musel uzpůsobit svou letní přípravu."
Co jste musel změnit?
Celou dobu, kdy jsem hrál v mužích, tak byla silová příprava nejvýraznější složkou přípravného celku. Na tu druhou sezonu ve Francii jsem věděl, že silovou přípravu tolik nepotřebuju, takže z přípravy téměř vymizela. Naproti tomu jsem se soustředil hlavně na běhání, rychlost a vytrvalost – skrz to, jak se ve Francii hraje nahoru dolů a hodně se tam bruslí.
Byl jste jakožto Čech pod tlakem?
Neřekl bych, že bych byl pod tlakem. Samozřejmě, že když jdete do ciziny coby import, jsou na vás kladeny vyšší nároky, ale pod tlakem jsem se necítil. Hrál jsem hlavně oslabení nebo klíčové situace na konci zápasu. Brali mě tam jako takového defenzivního beka, a to jsem si myslím splnil.
Život v mořem obklopeném Nice musí být pohádka, ne?
Bylo to tam super. Když jsme hráli venku, byl jsem třeba dva nebo tři dny pryč, ale manželka mohla chodit se synem po památkách nebo právě k moři. Když jsem byl doma, tak jsme se taky chodili vykoupat na pláž nebo něco. Jak říkám, bylo to super.
Foto: Facobook
Vím o vás, že teď stavíte dům na vesnici. To bude z Nice docela skok, zvyknete si na to?
Myslím, že v tom problém vůbec nebude. Já i manželka pocházíme tady z Vlčnova, věděl jsem, že jakmile přestanu hrát hokej, vrátíme se sem. Máme tady rodinu, kamarády… A hlavně jsem taky věděl, že až skončím s hokejem, začnu tady hrát fotbal.
A zůstanete už jen u fotbalu, nebo vás ještě uvidíme hrát hokej třeba ve druhé lize nebo krajském přeboru?
Říkal jsem si, že si chci dát od hokeje trochu odstup. Ale když vyšel ve Zlínském deníku článek, že končím, tak už mi dvakrát volal Jarda Balaštík a lanařil mě do Uherského Brodu. (směje se) Pak mi ještě volal Lukáš Kašný, který trénuje muže v Uherském Hradišti, takže zájem tady o mě je. Zatím jsem ale nikomu nic neslíbil. Uvidíme, třeba se v září nebo v říjnu v Brodě nebo v Hradišti objevím.
Nejsilnější hokejový zážitek je pro vás určitě titul se Zlínem na jaře 2014, že?
Je to tak, ještě i ten rok před tím, kdy jsme brali druhé místo. Tyhle dvě sezony byly super.
A nejsilnější gól?
Určitě to byl ten ze semifinále proti Třinci, kdy jsme vyhráli 2:0 a já ten zápas rozhodnul. To je pro mě nejsilnější gólová vzpomínka. Bohužel takových vzpomínek nemám víc.
„Se sebevědomím je to různé. Čas od času se ke mně donesly věci z diskuzí, jakože ten Matějíček je hrozný. Člověk to pak vnímal."
Říkávalo se o vás, že kdybyste byl na ledě sebevědomější, mohlo to být ještě lepší.
Když jsem se rozmýšlel, jestli kariéru ukončit, přemýšlel jsem o tom. Myslím, že těch důvodů, proč to mohlo být lepší, je víc. Zaprvé jsem měl smůlu na nějaké zranění, zadruhé jsem třeba při letní přípravě odtrénoval to, co po nás chtěli trenéři, ale už tam ne vždycky byla ta individuální tréninková nadstavba. Kdybych se tomuhle věnoval delší čas, mohlo to být lepší.
A to sebevědomí?
To je různé, někdo to má vrozené, jiný se to na ledě naučí. Samozřejmě je lepší, když hrajete sebevědoměji, protože si toho člověk pak víc dovolí. Ale ne vždycky to šlo. Čas od času se ke mně donesly různé věci z diskuzí, jakože ten Matějíček je hrozný a člověk to pak vnímal.
Teď trochu retrospektivně, co vám hokej dal, a naopak co vzal?
(usměje se) Tak vzal mi asi čas s rodinou. Nemohl jsem jít na rodinné oslavy, na svatby kamarádů… Samozřejmě, že i manželka to měla složitější, nechci říct, že na všechno byla sama, ale mnohdy jsem ji nemohl pomáhat tak, jak bych chtěl. Naopak dal mi spoustu kamarádů, hezké vzpomínky na vítězství. Takhle bych to viděl.
Nicméně peníze budou potřeba vždycky, takže kde si je budete vydělávat po konci kariéry?
O svých dalších krocích už mám jasno. Tchán je spolumajitelem firmy na zpracování plastů, přičemž já jsem tenhle obor vystudoval na střední škole. Sešlo se to hezky, proto se budu věnovat tomuhle. Momentálně se v tom zaučuji a sbírám zkušenosti.
Foto: Facobook
Share on Facebook
