Stojí za úspěchy Liberce. Kondiční trenér Pařez o fyzické přípravě i nedostatcích v Česku

Foto: hcbilitygri.cz

Platí za uznávaného odborníka. Kondiční trenér Aleš Pařez se podílí na úspěších libereckého klubu. V rozhovoru vypráví o svých metodách, nových trendech i názorech na to, co můžeme v Česku dělat lépe.

partneři českého hokeje

Pracujete jako hokejový kondiční trenér. Jak to všechno začalo?
Dá se říct, že to všechno začalo v roce 1994. Tehdy jsem měl šanci odejít do zahraničí, protože jsem dostal stipendium. Nakonec jsem tam pobýval dvanáct let. V mladém věku, když jsem byl ještě hráčem, jsem se pak o to začal v zahraničí zajímat. Zjišťoval jsem, že každý má na tuhle věc jiný názor, o to víc mě to pak začalo bavit, takže jsem to studoval. Postupem času jsem se dostal i k tomu trénování. Tady můžu uplatnit zkušenosti, které jsem nasbíral. Můžu je předávat mladým klukům, kteří na sobě chtějí pracovat, a tím i trošku pomoct našemu hokeji.

Tomuto oboru jste se tedy učil v zámoří. Je to tak?
Dá se to tak říct. Prošel jsem různé americké instituty, kde jsem zjišťoval, co všechno obnáší, aby byl člověk zdravý. Když je člověk zdravý, tak může podávat dobrý výkon, a to v čemkoliv. Není to přitom jen o trénování. Základ je strava, dobrý a kvalitní trénink. Nesmíte totiž plýtvat energií. Zároveň jde o to, aby byla dobře nastavená psychika a stejně tak dobrá regenerace. To jsou čtyři základní pilíře téhle vědy, které se navzájem prolínají. Jedno bez druhého nemůže nikdy ideálně fungovat.

Plus je tu ještě jeden faktor. Vy jste jako hráč býval hodně zraněný, že?
Přesně tak. Když mi bylo přes dvacet let, tak jsem býval dá se říct každý rok zraněný. Postupem času jsem začal pátrat po tom, proč tomu tak je. Zjistil jsem, že je tam byla spousta faktorů, které jsem dělal vyloženě špatně. Ty pak šly proti mně. Například jsem po nocích hrál videohry a neregeneroval jsem, nespal jsem. To byla chyba. Teď se snažím kluky nabádat k tomu, aby to dělali líp než tehdy já. Můj zájem je, abychom byli v Liberci úspěšní. 

„Trénink, strava, psychika, regenerace. To jsou čtyři základní pilíře téhle vědy."

Říká se, že v Česku jsme v tomhle oboru oproti Americe dost pozadu. Vidíte to stejně?
Podívejte se, v Americe jde hokej hrozně rychle nahoru. Je to hodně o penězích. Jsou tam hráči nebo rodiče, kteří jsou ochotní utratit nemalé částky za to, aby měli speciálního kouče na dovednosti, stravu i psychiku. Je to taková ta vyšší vrstva. V tom mají náskok, protože hokej je tam pro ty bohaté. Díky tomu si, jak už jsem říkal, připlácí za různé specialisty, kteří pak zvyšují výkon jejich, popřípadě jejich dětí. Na druhou stranu, my tady v Česku máme zázemí, s tím se dá pracovat.

Zároveň je v Americe neporovnatelně větší hráčská základna.
Pravda. Taky je to podle mě o tom, že hráči v Česku ještě nejsou zvyklí na to, aby měli velkou zodpovědnost za svoje tělo. Ve spoustě týmů je několik hráčů, které tohle zajímá. Zbytek to na takovou váhu často nebere. Nechtějí dělat něco na víc nebo si za něco nechtějí připlatit a tak dále. I to dělá svoje. Oni to prostě neberou tak, že jejich tělo je Formule 1, a tak si ho můžou upravit, jak nejlíp umí. Nezajímají se o stravu, regeneraci či třeba o to, jak dýchají.

Myslím, že Češi o spoustě věcí spíš jen mluví, než aby je dělali.
I v tom to může být, jedna věc je vědět, jak to máte dělat, a ta druhá je to tak opravdu dělat. Myslím si, že v Čechách máme povědomí, ale samotná aplikace často vázne. V tom jsme trošku pozadu. Není to ale o tom, že by někteří nedělali nic, to vůbec ne. Jen jsou někteří na levelu ultraprofesionál a jiní „jen“ na levelu profesionál.

„Myslím si, že v Česku je pořád řada hráčů, kteří nejsou zvyklí, aby měli za svoje tělo velkou zodpovědnost."

Vy jste v Liberci už pátým rokem. Máte pocit, že jste si za tu dobu hráče vycepoval na ten nejvyšší level?
Nemyslím si, že bych někoho cepoval. Snažím se pracovat s hráči, u kterých vidím, že se o to zajímají. Chci je tak posouvat dál, ale nejsem nějaký policajt, to opravdu ne. Snažím se s nimi hlavně komunikovat. Takže opravdu nechci nikoho buzerovat. Je to spíš o tom, že každý člověk se pořád něco učí. I já. No a u těch, kteří se chtějí dál rozvíjet, tak s nimi to probírám opravdu podrobně. Ale můžou být i tací, které to až tak podrobně nezajímá. Není to jen o hokejistech. Když jsem byl v Anglii, tak jsem tam pracoval jako trenér a manažer menšího fitness centra. Chodili za mnou lidé, kteří se chtěli vyloženě jen pohybovat, aby se cítili líp. Říkali, že je nezajímá strava nebo další věci okolo. Je to o těch čtyřech pilířích, které už jsem zmiňoval. Trénink, hlava, strava a regenerace. To máte jako čtyři nohy u stolu. Když mu nějaká chybí, no tak je ten stůl vratký a časem spadne. Tady je to stejné. Proto se snažím se všemi pracovat komplexně, ale když za mnou přijde někdo s tím, že se chce soustředit jen na tu jednu nohu, no tak s ním tak pracuju. Nicméně ten výsledek dlouhodobě nemůže být tak dobrý, jak by mohl.

Foto: hcbilitygri.cz

Pojďme si ty pilíře trošku rozebrat. Podle čeho skládáte fyzickou přípravu, aby v ní bylo vše vyvážené?
Veškerá moje práce čerpá z vědeckých a podložených výzkumů. Používám závěry z amerických institutů, rovněž pak svoje vlastní závěry a zkušenosti. Zároveň jsem v kontaktu s dalšími lidmi, kteří v tomhle oboru pracují. Já nepřicházím s ničím revolučním. Spíš se snažím aplikovat vědu a propojit ji s přírodou.

Uveďte příklad.
Tak třeba spánek. Když vím, že spánek regeneruje nejlíp v tu a tu hodinu, ve tmě a v chladu, bez toho, aby na mě koukala televize nebo byl vedle hlavy mobil s internetem, tak se podle toho chovám. Ten přírodní klid je totiž nejlepší. Zkrátka propojuji vědu s jasnými a danými věcmi, které tu vždy byly. Těmi jsou spánek, voda, pohyb… To tu vždy bylo a já doufám, že ještě stovky let bude, než tuhle planetu asi zničíme.  Vezměte si, že spánek je nejlepší lék, nejlepší regenerace, navíc je úplně zadarmo. Jenže mnoho lidí ho nevyužívá, protože hledají třeba nějaké vitamínové doplňky. Ale neuvědomují si, že spánek je základ a prevence proti všem možným nemocem. Zvlášť v dnešní době koronaviru je imunita základ. Tělo se narodí a pomaličku si vytváří svou imunitu. No a my si pak ten svůj Mercedes, který má imunitu našlapanou, ničíme nedostatkem spánku, stresem, strachem… Tím se pak vystavujeme tomu, že nás něco dostane. Není to zdaleka jen koronavir. Je to spousta virů a nemocí, které tu vždy byly a budou. 

„Spousta lidí si neuvědomuje, že spánek je nejlepší regenerace úplně na všechno a nevyužívá ho. Navíc je úplně zadarmo."

Je přímo nějaká hodina, ve které se regeneruje spánkem nejlépe?
Mezi desátou večer a druhou ráno. To je takzvaná fyzická regenerace největší. Tělo má šanci nejlépe zregenerovat. Ať jsou to kosti, vazy, šlachy… Prostě to, co potrháme, když běháme nebo sprintujeme, má nejlepší šanci se zotavit, když si jdeme brzy lehnout. Když v sobě nemáme moc cukru či kofeinu z večera… Jde o to, aby byla tma. Aby světlo nemělo vliv na hormony jako třeba kortizol a podobně. To tělo už pak nerozezná, jestli svítí slunce, popřípadě televize. To už je úplně jedno. Hlavní je ta tma, protože vaše tělo si ve světle nikdy neodpočine tolik, jako když je tma. Takže tělo regeneruje nejlíp od desíti do dvou. Pak je tu nervová soustava, která nejlépe odpočívá mezi druhou v noci a šestou ráno. S východem slunce se pak do těla začne pumpovat ten kortizol, který tělu říká zvedni se, běž něco dělat, nakrm mě… U hokejistů je organismus samozřejmě často rozhozený, protože zápasy se hrají večer. Tím pádem je jejich největší fyzická aktivita právě večer, ale to se nedá nic dělat. Alespoň v době, kdy nejsou zápasy, by se tenhle rytmus měl dodržovat. Nezapomeňme, že tělo si vždycky zvykne na jakoukoliv rutinu. Ať je zdravá, popřípadě nezdravá. Když budu chodit spát ve dvě ráno, tak si tělo zvykne. Pak když začnu chodit spát v deset, tak budu tři hodiny koukat do stropu a stejně spát nebudu, protože na to nejsem zvyklý. Takže v tom případě je to o pomalých krůčcích, aby se člověk vrátil tam, kde má být.

Rozebíráte fyziologické aspekty. Co psychika? Může mít jakékoliv trápení vliv třeba na regeneraci?
Určitě! Psychika je na tohle všechno napojená. I to, co člověk ráno snídá, ho nějakým způsobem ovlivní. Když si ráno dáte cukr, tak ten cukr zrychlí veškeré reakce, které v těle probíhají. Jestliže jsem v tu chvíli šťastný, tak budu ještě víc šťastnější. Jestliže mám depku, tak to tu depku ještě prohloubí. Takže spánek, strava a samozřejmě i okolní vztahy mají vliv na psychiku, která pak má vliv na ten fyziologický aspekt. Člověk se pak často musí ponořit sám do sebe a uklidnit se, aby mohl zase začít normálně fungovat. Koukněte na zprávy. Já už na televizi prakticky ani nekoukám, protože z devadesáti procent je to o tom, kdo kde umřel, kdo koho zabil nebo kdo koho podvedl… Těch pozitivních věcí je tam strašně málo. Proč? No, protože ty se neprodávají, lidi mnohem víc zajímají ty negativní věci. Což je podle mě bláznivé. Lidi to pak vrhá do větší a větší deprese, což má následně vliv i na jejich fyziologickou stránku. Vždy platilo, že tělo a mysl jsou dvě propojené nádoby. Když se podíváme do Ameriky, tak zjistíte, že je tam každým rokem víc a víc lidí, kteří televizi nemají. Proč? Zjistili, že je to negativně ovlivňuje. Ať jsou to zprávy, různé reklamy… Tohle všechno je složitá situace. Spousta lidí věří všemu, co v televizi vidí. Vzniknou z toho samozřejmě jen problémy. Lidé nakupují ty nejlevnější věci, protože jsou levné a je to v televizi, ale nepřemýšlí o kvalitě. Já jsem zastáncem toho, že pro mě je priorita tělo, takhle by podle mě mělo přemýšlet co nejvíc lidí.

Jenže Češi často přemýšlí ekonomicky…
Každý si samozřejmě kupuje to, na co má. Když na to nemám, tak si to nekoupím. Druhá věc je o tom, abych přemýšlel, jak to udělat, abych na to měl. Upřímně moc neuznávám argumenty typu nemám na to a konec. Spousta lidí zkrátka vůbec neřeší, jestli kuře, které měli k obědu, vidělo denní světlo. Pak jsou děti, které jedí zeleninu jen u babičky a dědy na vesnici, protože ta chemicky upravená ve městech jim prostě nechutná… Není to o tom, že by dětem nechutnala zelenina, jak se dnes často tvrdí. Jim jednoduše nechutná ta komerční, nějakým způsobem vyšlechtěná. Ale když budou na zahradě, tak tam si ty jahody nebo rajče vždy dají.

„V Americe je rok od roku víc domácností, které nemají televizi. Lidé totiž zjišťují, že televize je negativně ovlivňuje."

Zpět k hokeji. Když jste přicházel do Liberce, byl jste vnímán v podstatě jako revolucionář. Byl někdo, kdo o vaší tezi pochyboval?
Nemyslím si, že bych byl revolucionář. Vidím jen to, co se děje na Západě. Vím, že i hráči u nás se o tohle zajímají. Měl jsem velkou výhodu v tom, že mi vedení klubu věřilo, dali mi prakticky volnou ruku, což mi hodně pomohlo. I v Liberci se teď snažíme po zápasech zavádět kvalitní stravu. Je to o neustálém vývoji a posouvání se dopředu.

Foto: hcbilitygri.cz

Tu stravu řešíte vy?
Pracujeme na tom společně s vedením klubu, přičemž i já si k tomu říkám svoje. Pak to probereme s kuchaři, těm řekneme, které věci jsou potřeba. Řekněme, že 90 procent z toho jsou kvalitní věci. Pak je tam samozřejmě taky trošku sladkého. Zkrátka něco, co po zápase kluci potřebují. Celkově si myslím, že to složení je kvalitní. Kluci jsou rádi, že to mají hned po zápasech v kabině. Teď se bavíme i o pravidelných klubových snídaních. Samozřejmě je tu otázka financí, kdo to bude platit, a tak dále…Řešíme to a uvidíme. Teď je krize, takže se všichni budeme muset nějak uskromnit. Ale v NHL už jsou společné týmové snídaně standard. Pro většinu klubů v našich podmínkách zase zřejmě nadstandard, nicméně my se chceme tímto směrem posouvat. Vzhledem k aktuální situaci logicky nečekám, že bude vše hned. Celkově jsem každopádně moc rád za to, jak se klub v Liberci vyvíjí a jak k tomuhle přistupuje. Nikdo nikomu nehází klacky pod nohy, všichni postupujeme dopředu s cílem zlepšovat se.

Ke stravě patří i pivo. Češi jsou známý národ pivařů. Je pivo opravdu takový lék, jak o něm někteří tvrdí?
Jedna zásadní věc. Pivo před 400 lety bylo úplně něco jiného, než je teď. V současnosti je to spíš komerční záležitost, chemie a tak dále. Já neříkám, že si nedám třeba jedno pivo, neříkám, že si kluci nemůžou to pivo dát třeba po vyhraném zápase. Když se prohraje dejme tomu 0:5 a někdo tam do sebe bude lít třeba tři piva, tak mu řeknu pojďme radši dělat něco pro to, abychom příště vyhráli. Ale jak říkám, po vyhraném zápase je to podle mě úplně v pohodě. V titulové sezoně chtěl třeba Petr Vampola, aby se po zápase povolilo jedno pivo, nemám s tím problém. Když se vyhrává, je v týmu pohoda… Neříkám, že máme plechovky piva v kabině, to by bylo přes čáru. Nicméně víte, jak to myslím…Oficiálně je ale alkohol droga. A u těchto malinkých věcí je vždy důležité, aby se nepřetáhly do závislostí. A lék? To ne. Je to na chuť, ale nic se tím léčit nedá. Nicméně pokud někdo pije osm piv za večer, tak si to vždy obhájí. Není to přitom jen o pivu, stejná věc je i tabák. Toxická věc, která tělu nijak nepomáhá. 

Říkal jste, že vedení klubu bylo od začátku na vaší straně. Co hráči? Neremcali?
Myslím si, že od počátku bylo vše pozitivní. Ve velké skupině lidí se samozřejmě vždy najdou tací, kterým nesedne všechno. To je normální. S tím se počítá. Celkově to ale bylo fajn. Já neříkám, že třeba vůbec neběháme. Děláme kratší a intenzivní sprinty. Ale rozhodně to není o tom, že bychom běželi třeba dvě hodiny v kuse na Ještěd. Soustředíme se prostě na kratší, ale intenzivní tréninky. Myslím si, že si nikdo nestěžuje, když má odpoledne volné, vyčleněné na regeneraci nebo aby mohl být s rodinou. Neříkám, že nemáme odpolední fázi. Kdo chce, tak ji může mít. Ať už je to na ledě, trénink dovedností nebo třeba florbal. Ale je to dobrovolné. Kluky do toho nenutíme, ale chceme je rozvíjet v tom, co je baví. Je to kondiční, je to dobrý, je to zábavný. Ale třeba ti starší hráči si druhou fázi udělají hned dopoledne a pak už mají volno. Čili je to trošku individuální věc.

„Děláme kratší, ale intenzivní tréninky. Rozhodně to není o tom, že bychom běželi dvě hodiny v kuse na Ještěd."

Četl jsem, že jste třeba omezili výjezdy na kolech, je to tak?
Kola používáme na intervalové tréninky. Nejezdíme ale na takové ty dlouhé výjezdy, kdy vyjedete na dvě hodiny na silnici, pak jedete do lesa a dopadne to tak, že někoho srazí auto nebo si zlomí nohu, když spadne do příkopu. To my neděláme. Využíváme trenažery na intervalové věci. Pak jsou hráči, kterým dlouhé výjezdy fyziologicky prostě nevyhovují. Vím, že třeba takový Radim Šimek se na dlouhých výjezdech po Ještědu vyloženě trápil. Bylo mu vyčítáno, že není fyzický připravený a podívejte se, kde je teď? Neříkám, že to je moje zásluha. Ale Radim je prostě jiný typ sportovce, je silový, má silný krk, nohy, zadek… Takový člověk se bude na vytrvalostních kolech většinou vždycky trápit. Tam jsou ti dlouzí, hubení cyklisti, kteří mají předpoklady k tomu sportu. A když k tomu nutíte někoho, kdo ty předpoklady nemá, tak pak může jít celková jeho psychická stránka dolů, pokud posuzujete měřítko trénovanosti podle kola…

Foto: hcbilitygri.cz

Co chůze? Některé kluby dělají v rámci letní přípravy dlouhé pochody.
Každý cvik, který dělám, tak si rozebírám z pohledu toho, co mi dá k hokeji. Chůze je dobrá z kabiny na střídačku… Pak je tam samozřejmě aspekt toho, jestli chce daný tým udělat nějakou týmovou akci. Například kvůli stmelení party. Nesmíme však zapomenout na to, že každý člověk má počet energie, kterou může za den vynaložit. Tak pak je otázka, jestli není chytřejší, abychom udělali něco jiného. Něco, co těm klukům konkrétně při hokeji pomůže víc. Proto bych to z hlediska mentálního, kdy se třeba poznává nový tým, nezahazoval, ale k hokeji to asi nebude mít moc efekt. 

Řada hráčů se v Liberci za dobu vašeho působení vystřídala. Někteří ale zůstávají, třeba Lukáš Derner. Jaký pokrok udělal za ty roky konkrétně on?
Lukáš je v Liberci už delší dobu. Je tu prakticky odchovaný. On proto spolupracuje s panem Krámským, který už tady byl přede mnou. Dělají si svoje věci, přičemž spolu samozřejmě komunikujeme a ta spolupráce funguje. Je to vidět i teď, když je ta příprava o dost individuálnější, s ohledem na aktuální společenskou situaci. Spolupracují spolu a jak říkám, funguje jim to. 

„Radimu Šimkovi bylo na základě tréninku na kole vyčítáno, že na sezonu není připravený, ale on je fyziologicky jiný typ sportovce. Každý cvik, který dělám, si rozebírám podle toho, co mi dá k hokeji."

Vy jste hned v první sezoně vašeho působení pod Ještědem získali titul. Pak začala být vaše cesta dost populární. To ale není tak jednoduché, ne?
Jo, taky jsou takoví lidé. Ti se snaží kopírovat, ale jak říkáte, není to tak snadné. Když jsem pak mluvil s někým, kdo u někoho takového trénoval, tak mi říkal, že se to dotyčný snažil udělat stejné, ale nebylo to stejné. Tady jde o několik věcí. Je tam ta vědecká stránka, která vám striktně říká kolik čeho, kdy a jak. To jsou ty tréninky. A pak je tam ta kreativní složka. Myslím si, že trenér musí umět být vynalézavý, improvizovat a hlavně komunikovat s lidmi. To nemůžete ošidit. Osobně jsem měl, myslím si, velkou výhodu v tom, že jsem vyrůstal na střední škole Wyoming Seminary u Philadelphie. Ta byla dá se říct multikulturní. Neříkám, že musíme být všichni multikulturní, ale víte, jak to myslím... Měli jsme tam povinné školní večeře, kde jsme si měli povídat. Byly tam děti ze všech různých zemí. Pak za čtrnáct dní ty stoly zase vyměnily a začalo to znovu. Pro mě to byl docela stres, protože jsem jazyk uměl polovičatě. Byly tam děti, které ho uměly výborně, přičemž já tu konverzaci s nimi navázat musel. V tom to byla od čtrnácti do osmnácti let tvrdá škola, protože vedení chtělo, abychom tímto způsobem poznali všechny spolužáky, takže se ty stoly opravdu co čtrnáct dní vyměňovaly. Bylo jedno, jestli tam sedím s někým z Ruska, Polska, Arábie nebo Argentiny. Ta škola byla tímto způsobem multikulturní. No a s těmi všemi jsem se musel snažit vycházet, což mi komunikačně hodně pomohlo. Z toho dodnes těžím právě při trénování.

„Trenér musí umět improvizovat. Ta práce je hodně o komunikaci. V Americe jsem vyrůstal na střední kole, která byla multikulturní. To mi v tomto ohledu hodně pomohlo."

Kam se podle vás celá ta věda kolem fyzické přípravy bude posouvat dál?
Podle mě bude trend následovat země, které jsou na tom v tomhle ohledu nejlépe. Ty země, kde jsou na to peníze a nebojí se do toho investovat, což je možná zásadní věc. Myslím si, že my jako Češi na tom nejsme špatně. Máme chytré lidi, kritické myšlení... Ale my prostě nejsme připravení platit za služby, což se na Západě děje úplně běžně. Už jsem o tom mluvil, když jsem zmiňoval, jak si v těch zemích platí za všechny možné specialisty, aby zlepšili svůj vlastní výkon. Tady si pořád tak nějak myslíme, že všechno dostaneme zadarmo.

To může být ještě pozůstatek minulého režimu. Tehdy se hlásalo, že všechno je všech. Co vy na to?
Může to tak být. Když jsem v polovině devadesátých let odcházel do zámoří, tak jsem z toho v počátcích byl dost v šoku. Byly tam úplně jiné poměry než tady. U nás to tehdy bylo pět let po pádu komunismu.  V Americe se nikdo s nikým nepáral. Kdo nemaká, tak nic nemá. Kdo si nezaplatí, tak nemá. Musel jsem do toho skočit po hlavě. V zámoří si prostě každý musel vyšlapat tu svoji cestičku sám. Platí to i o hokeji. Byli tam hráči, kteří neměli nijak slavné technické dovednosti, popřípadě myšlení. Jenže svou tvrdou prací, pílí, která se pak odrážela na jejich bruslení, si to místo nakonec vybojovali. A podívejte se dneska, teď je hokej především o rychlosti. Kdo nemá nohy, tak se mu moc dařit nebude.

„V Česku si pořád spousta lidí podvědomě myslí, že vše dostanou zadarmo."

Bruslení tedy považujete za jednu ze základních věcí v tom, aby se náš hokej posunul výš.
Určitě! A není to jen o rychlosti. Musíme děti naučit, aby už od malička ovládaly správně techniku bruslení. Aby uměly správně používat hrany... Kdo se na tomhle trápí a má třeba jen skills a ruce, tak někdo takový to většinou nikam neodtáhne.

Když jsem sledoval zápasy Liberce v titulové sezoně, nejvíc mě překvapila výbušnost a start na kotouč.
To je přesně ono! Je to o bruslení a zároveň tam musí být hlad. Hráče nemůžete přetrénovat. Sám jsem tohle zažil v Americe. Jezdili jsme bazény dvě a půl hodiny v kuse, jen s úpravou ledu. To bylo podle mě moc. A myslíte si, že jsme tehdy měli výsledky? Neměli, vždy jsme byli jeden z posledních týmů. Při víkendových zápasech jsme totiž byli vyždímaní. Líbil se mi ale zdejší model zápasů. Měli jsme zápasy v pátek a v sobotu, neděle pak byla regenerační, přičemž od pondělí se začalo vše od nuly. To bych zavedl i tady.

„Zavedl bych u nás jako hrací dny pátek a sobotu. Neděle by byla regenerační. Myslím, že systém dvojzápasů by byl atraktivní i pro fanoušky."

Proč?
Je tam víc faktorů. Když máte sobotní trénink a v neděli pak zápas, tak je ten trénink stejně o ničem, protože se všichni šetří. Kdyby se hrál jeden pátek a sobotu dvojzápas doma a druhý venku, bylo by to podle mě výhodnější i ekonomicky. V Americe to tak funguje a lidé na oba zápasy chodí. Navíc byste během dne nemuseli jezdit přes celou republiku tam a zpátky. A návštěvy by byly možná taky vyšší. Lidé by si to mohli rozdělit. Jeden víkend by byl vyhrazený hokeji a druhý třeba chalupě nebo něčemu jinému, protože dejme tomu manželka na hokej zkrátka nechce. No a pak samozřejmě hledisko hráčů. Těm bych dal právě tu neděli volnou. Aby mohli být doma s rodinami. Od toho ta neděle vždy byla. Není to samozřejmě moje volba, ale kdyby to šlo, minimálně bych o tom přemýšlel.

Na závěr. Co vy a budoucnost?
Jsem spokojený tady v Liberci. Nikam se nechystám. Klub funguje velmi dobře. Každý rok investujeme zhruba 150 tisíc korun do posilovny, potažmo podobných věcí. Neplýtvá se tu. Všechno má hlavu a patu. Od mužů až po mládež. Práce pro Tygry mě proto baví, užívám si ji.

Foto: Jiří Princ, hcbilitygri.cz

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz