Spisovatel Man vypráví o svém životě i osudové knize: Nejdůležitější je vůle

Foto: Johan Čáp, hokej.cz

Napsal celou řadu úspěšných děl. Ať už to byla jeho autorská prvotina Vysoký cíl nebo oblíbená kniha Čekání na rychlou stopu. Nejúspěšnějším dílem Lubomíra Mana je ovšem bezesporu publikace S devatenáctkou do Bernu, která letos vychází už v pátém vydání.

Jak proměnit knihu ze 70. let do moderní češtiny a zaujmout mladou generaci?

„Jsou za tím desítky až nižší stovky redakční práce, korektur a přemýšlení nad každým slovíčkem a drobnou nuancí. Ivan Kruml v pátém vydání S devatenáctkou do Bernu místo zaniklého Baníku hají barvy Poruby, kam se taktéž z centrální Ostravy přesouvá velká část děje. Místo telegramů a dopisů hrdinové používají mobily a sociální sítě,“ vysvětluje Johan Čáp, odpovědný redaktor pátého vydání knihy. 

„Ačkoliv byla Devatenáctka napsána před takřka 50 lety – její étos a poslání je nadčasové, univerzální a stále pravdivé. Ředitel Euromedia Group, jednoho z největších nakladatelských kncernů v zemi, Antonín Kočí o knize prohlásil, že to je moderní bildunsgroman (tzv. „román formování“ – poz. red.) – hlavní hrdina se během jedné sezóny z provinčního hokejisty stává hvězda pro draft NHL. Snění, vůle, touha po úspěchu, odříkání, nejistota dospívajících o vlastních schopnostech, strach, víra. Všechno témata, která jsou nesmírně aktuální pro generaci chlapců a dívek od 12 do 18 let,“ pokračuje Čáp.

„Nadčasový příběh pro sportovce i nesportovce jsme poprvé vydali v pevné vazbě, s nádhernou moderní obálkou, svěží, minimalistou sazbou a původními ilustracemi od Milana Zezuly. Generacemi prověřený román tak dostal kvalitní fundus odpovídající 21. století. Nestvořili jsme z tradiční sportovní beletrie young adult contemporary (moderní beletrie zaměřená na dospívající ve věku 13-18 let – pozn. red.), takovou ambici ani Lubomír Man neměl. Pevně ale věřím, že jak píše doslovně autor v předmluvě: „Kniha o kamarádství, fair-play a splněných snech bude snad více než důstojnou konkurencí youtuberům a TikToku,“ přeje si Johan Čáp z nakladatelství eSports.cz.

Takový cíl si dává modernizovaná publikace S devatenáctkou do Bernu. Její autor Lubomír Man se v anketě Mladého světa o nejoblíbenějšího spisovatele umístil na děleném čtvrtém místě, v televizní anketě České televize Kniha mého srdce (2009) pak právě díky „Devatenáctce“ získal mezi autory Ostravska nejvyšší počet hlasů.

Dnes má Man 92 let, ale tolik byste mu rozhodně nehádali. Vitální chlapík v exkluzivním rozhovoru pro hokej.cz vzpomíná, jak začínal v novinách, kde měl na starosti zahraniční rubriku.

Popisuje svůj úprk do Prahy a zkušenost s prací v České tiskové kanceláři, vrací se také ke svému angažmá na Vysoké škole báňské - Technické univerzitě Ostrava a samozřejmě hovoří o své nejúspěšnější publikaci. Tu letos v modernizovaném hávu s nádhernou obálkou vydalo nakladatelství eSports.cz coby páté vydání této populární knihy, jejímž patronem je Český hokej.

Modernizované páté vydání knihy S devatenáctkou do Bernu si můžete zakoupit exkluzivně na e-shopu Marken.cz za 299 Kč.

Když se ohlédnete za svou literární kariérou, co pro vás znamená knížka S devatenáctkou do Bernu?
Je to zkrátka nejoblíbenější knížka. (směje se) 

Proč myslíte, že zrovna tato kniha je neoblíbenější? V čem je její kouzlo?
(dlouze přemýšlí). Já ji nemám ani tak rád jako mám rád, že se líbí ostatním. (směje se)

A jaká knížka se nejvíce líbí vám?
Čekání na rychlou stopu, což je knížka o skoku na lyžích. 

O mladých klucích, kteří sní o úspěchu, a pak ho dosáhnou.
Přesně, přesně. 

Napsal jste řadu knih, přitom původně jste spíš přispíval do novin, že? Kdy se to ve vás zlomilo, že jste se vydal na dráhu spisovatele?
Nejdříve jsem psal do novin. Hlavně jsem překládal. Nebýt angličtiny, vůbec bych se k tomu nedostal. Studoval jsem angličtinu a překládal články do novin. V tom jsem postupně vyspíval, až jsem psal celé stránky. Hlavně to byly překlady. Přeložil jsem dokonce obsah jedné stručné knihy, která vyšla v Reader's Digestu. Byl jsem jediný člověk, který odebíral Digest během celé ruské okupace. To bylo neuvěřitelné, že mi to nezarazili. (směje se) 

Byl jsem jediný, kdo z něj překládal, a protože tam byly zajímavé články, v novinách mi je tiskli. Ve třech vydáních Světa práce mi dokonce otiskli knížku Poslední bitva od amerického autora Corneliuse Ryana o tom, jak skončila druhá světová válka.

Vzal jsem ty noviny a ukázal jsem je mamce: „Dívej se, je to ve třech vydáních!“ Ona říkala: „No to je sice pěkné, ale ty jsi zažil něco ve sportu. Co kdybys napsal něco svého? A nejen překlad.“ Říkal jsem jí: „Na to nemám, to je vyloučená věc.“ Nicméně v moment, kdy mi to řekla, mi to začalo vrtat hlavou. Asi po čtyřech letech jsem vedl rozhovor s malými kluky, kteří si hráli s mým synem.

„Já bych i četl, kdyby vyšlo něco sportovního. Třeba o takových klucích jako jsme my.“

Vždycky v létě jsme jezdívali k matce do Budišova u Třebíče, kde jsem trávil každý rok prázdniny. Můj kluk si tam narazil kamarády. Bylo nás asi pět a tu partu jsem vedl. Oni beze mě neudělali ani krok, tak si na mě zvykli. (směje se) Pořád na mě čekali až vyjdu a navrhnu, co se bude dělat. Plnili jsme různé bobříky odvahy a tak dále.

Jednou jsem s kluky seděl u chaty a zeptal jsem se jich: „Hoši, čtete knížky?“ Ten nejstarší z nich říkal: „Knížky jsou blbost. Knížky nečteme.“ Já říkám: „Ale to je škoda.“ A on pokračoval: „Já bych i četl, kdyby vyšlo něco sportovního. Třeba o takových klucích jako jsme my.“ 

Ještě v ten den, kdy mi to řekl, jsem si sedl a začal psát první kapitolu Vysokého cíle. Ten za pár let vyšel, pak vyšla druhá knížka, třetí… To byly ty stupně. Nejdříve to byla mamka, která mi řekla, abych napsal něco vlastního. A druhým stupněm byla debata s tím klukem, Alešem Střechou.

V jaké době to bylo?
To vám řeknu přesně, v roce 1967. Před příchodem Rusů jsem to odevzdal do Olympie, ze které přišel nádherný posudek, a že se to má tisknout. Už ani nevím, kdo ho napsal… Jeho jméno si nepamatuji, ale byl to nějaký jejich odborník. Tak jsem si říkal, že je to dobré. Pak přišla ruská okupace, takže jsem čekal, co bude. Napsali mi, že mění plán a knížka nebude, tak jsem to odnesl do ostravského Profilu, kde to vzali a kniha vyšla v roce 1971.

Knihu S devatenáctkou do Bernu si můžete objednat exkluzivně na Marken.cz »

Pojďme k vám. Vy jste býval velkým sportovcem, skákal jste do dálky. Jaký je váš rekord?
725 centimetrů. 

Kdy jste začal s atletikou? Už v dětství?
Byl jsem v kuratoriu (Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě byla masová mimoškolní organizace za doby protektorátu založená Emanuelem Moravcem – pozn. red.), které bylo povinné. A oni to s námi uměli perfektně. (směje se) Vzali nás na stadion, kde bylo fotbalové hřiště. Bylo nás asi sto, postavili jsme se a běželi jsme k čáře přes celou délku hřiště. Já jsem to vyhrál, tak mě hned ťukli, a pak se šlo na dálku. Bylo mi asi třináct let, skočil jsem čtyři a půl metru, čili nejvíc. To byl první důležitý moment. 

Druhý přišel, když Horácká Slavia v Třebíči založila atletický oddíl. Vedl ho Emil Novák a na vývěsce na třebíčském náměstí vyvěsil materiály. Byly tam fotky z berlínské olympiády a pod tím bylo napsáno: „Kdo máte zájem o atletiku, přijďte na hřiště Horácké Slavie. Zakládáme oddíl.“ 

Hned jsem šel za bráchou, že tam jdeme. Ještě jsem byl celý rozpálený z toho, jak mi to na tom hřišti šlo. (směje se) On řekl, že jo, a tak jsme šli. Přišli jsme na hřiště a bylo tam doskočiště. Zrovna tam skákal nějaký Požár. Byl tam i člověk, který atletický oddíl zakládal. Profesor na obchodní akademii Emil Novák, který mi řekl, že dělají soupisku zájemců, a že příště bude trénink na hřišti pod kostelíčkem.

Byl to nádherný stadion pod svahem a nahoře byl kostel. Tam jsme začali trénovat a Emil Novák vedl letní i zimní tréninky. Byl to úžasný člověk. Zval si atlety z celé republiky, kteří k nám jezdili na besedy. Byli jsme do toho zapálení jako šílenci. Brácha skákal výšku, já jsem dělal trojboj pro žáky – hod kriketovým míčkem, dálku a běh padesátku.

Pak přišel konec války. Byl jsem prvním rokem dorostenec a stěhovali jsme se zpátky do svého domku v Záblatí Bohumína, odkud jsme utekli, když přišla mobilizace. Mamka s námi totiž ve strachu, že budou bombardovat Bohumín, kde byly železárny a drátovny, utekla a stěhovali jsme se na Moravu. Měsíc jsme bydleli u jedněch doktorů. Pak jsme si našli domek v Budišově, a pak jsme se přestěhovali do Třebíče, kde jsem začal s tou atletikou.

Úprk do Prahy a zkoušky v "četce"

Po válce jste se vrátili zpátky na Ostravsko?
V Záblatí jsme měli svůj domek. Skoro všichni moji spolužáci se stěhovali do německých domků, ale my jsme se vrátili do svého. V té době jsem začal studovat na gymnáziu. Atletika už ve mně byla, tak jsem si zjistil, kde je stadion a začal jsem chodit trénovat. Ke mně se přidali další, třeba Šimečka (filosof, literární kritik, disident, otec novináře Martina M. Šimečky, bývalého šéfredktora Respektu nebo deníku SME – pozn. red.), který běhal stovku. Pokaždé mě na ní porazil. Vždycky o metr. (směje se)

V partě nás bylo asi deset. Chodili jsme do Sokola, a tam si řekli, že by nás někdo mohl vést. Našel se nějaký Antončík, který se okamžitě chopil našeho vedení. Založili jsme atletický oddíl v Bohumíně a začali jezdit do různých měst. 

Pak jsem přešel do Brna, a to už jsem měl za sebou nejlepší výkon v republice – 675 cm v dorostu. Nebyl to sice národní rekord, ale šlo o nejlepší výkon roku 1948. V Brně jsem se napsal do Sokola Brno. Šimečka už ne, ten zůstal v Bohumíně. Začal jsem tedy závodit v Brně, kde jsem studoval angličtinu a tělák. 

Druhý rok jsem skočil sedm metrů a už jsem byl v národním mužstvu. Hned poté mi přišlo oznámení, že jsem členem národního mužstva. V tom roce jsem závodil v utkání s Maďarskem, na to jsem navázal čtyřmi starty, kdy jsem opravdu skákal. V osmi dalších jsem byl náhradníkem. Psát jsem ale začal až pak jako kantor v roce 1967.

Kde jste učil?
Poté, co jsem vystudoval, jsem byl nejdřív v Opavě na gymplu. Z Opavy jsem šel do Karviné na strojní průmyslovku. A pak jsem odešel do pražské četky (České tiskové kanceláře – pozn. red). 

Jak se to stalo?
To vám byla zajímavá věc. (směje se) Oženil jsem se a v manželství začaly problémy.

Když jsem byl na průmyslovce v Karviné, psal jsem pořád do novin. Různé překlady. Najednou jsem dostal dopis z Nové svobody, což byl krajský deník, zda bych nechtěl nastoupit u nich jako vedoucí zahraniční rubriky. Jel jsem za nimi a ptal jsem se, co by to obnášelo. Oni mi řekli: „Zařídíme, že budete mít napůl zkrácený úvazek ve škole a každé odpoledne nám budete dělat zahraniční rubriku.“ 

To spočívalo v tom, že jsem u dálnopisu vybíral zprávy z četky. Vybíral jsem je podle důležitosti a vymýšlel k nim titulky. Zprávy chodily bez titulků, což byla moje největší síla: Vymyslet vhodný titulek. Proto po mě roky poté toužili. Vytáhnout z článku titulek, to asi tehdy moc lidí neumělo.

Nemáte slovník? Za chvíli vám ho vrátím. Oni mě neznali. Nevěděli, kdo jsem, takže mi slovník půjčili. Vzal jsem si ho, přeložil článek a odevzdal ho.“

Přitom jsem byl kantor, navíc ženatý. V manželství jsem měl ty problémy, a když jsem dělal zahraniční rubriku, seznámil jsem se s jedním pánem, který byl členem ÚV KSČ. Měli jsme spolu debaty, svěřil jsem se mu s problémy v manželství, a že bych potřeboval zmizet. On mi na to říká: „Já to zařídím.“ Jak? ptal jsem se. 

„Nechtěl byste do četky?“ zeptal se. „Chtěl,“ říkám mu. On na to: „Tak dobrý. Dělají zkoušky, takže je budete muset udělat.“ Říkal jsem, že to zkusím a oni mě skutečně pozvali na zkoušku. Přijel jsem tam a dostal tyto úkoly:

Překlad z angličtiny, překlad z němčiny a napsat jakýkoliv článek k aktuální politické situaci. V tom byl ten vtip. Den předtím, než jsem jel do Prahy, mě poprvé pověřil šéfredaktor Nové svobody, abych napsal úvodník k politické situaci ohledně Chruščova, tak jsem ho napsal. Úvodník vyšel, a protože jsem to psal den předtím, měl jsem ho kompletně v hlavě. (směje se)

Pak přišly překlady, jenže se nesměl používat slovník. Politický komentář jsem měl bez problémů hozený na papír, překlad z angličtiny taky, ale překlad z němčiny? Zavedli mě do nějaké komůrky na konci chodby. Překlad z němčiny bez slovníku? Z toho jsem byl vyřízený, takže jsem vyšel na chodbu, otevřel jsem první dveře a zeptal se: „Nemáte slovník? Za chvíli vám ho vrátím.“ Oni mě neznali. Nevěděli, kdo jsem, takže mi slovník půjčili. Vzal jsem si ho, přeložil článek a odevzdal ho. (směje se) 

Co bylo dál?
Řekli mi, že mám počkat doma a asi za dva dny, že mi oznámí výsledek. Dali mi telefonní číslo, které jsem pak v práci vytočil. Říkali: „Jsme velmi spokojeni, můžete okamžitě nastoupit.“ Řekl mi to přímo vedoucí zahraniční rubriky. Na jeho jméno už si nevzpomenu, ale byl to úžasný, bezvadný chlap.

Zároveň mi hned řekli, že musím mít zajištěné ubytování. Věděl jsem, že když jsem jezdíval do Prahy, spávali jsme v baráku na Můstku, kde měla KSČ vyhrazené pokoje a kdykoliv mě tam ubytovali. S kufrem a psacím strojem jsem tedy přijel do Prahy a na tom místě jsem se ubytoval. Po třech dnech mě u pokoje čekala ženská: „Jak dlouho tady chcete bydlet?“ Já říkám: „Pořád.“ (směje se)

Ona, že to neexistuje, a tak mě vyhodili. Chodil jsem po Václaváku, bylo mokro a pršelo a říkal jsem si: Co budu dělat? Dozvěděl jsem, že existuje nějaká kancelář, která zajišťuje volná místa v hotelích. Někde jsem přespal, ale pak už jsem neměl prachy. 

Další noc jsem šel spát k pánovi, který vedl německou redakci. Jmenoval se Císař. Pak se o mě někde zmínil a přišla jedna redaktora, že by pro mě měla místo. Ubytovali mě u nějaké ženské se zedníkem. Spali jsme na manželské posteli a jediná klika, že ten zedník měl zájem o sport, takže jsme rychle našli společnou řeč. Bylo to v době, kdy se Američané pokusili vylodit na Kubě. Bydlel jsem tam rok, ale tenhle styl života se mi pomalu začal zajídat. 

Věděl jsem, že to není natrvalo. Dopisoval jsem si s některými chlapy z Nové svobody, že mě to tu moc nebaví. Z Prahy jsem i nadále udržoval kontakt, že mi na zahraniční rubrice nechávali oddíl, který se jmenoval Světové hospodářství a každý týden jsem jim to posílal. 

Stěžoval jsem si a někdo to řekl vedoucímu redakce Bublíkovi, aby mě vzali zpátky do Nové svobody. A teď vám řeknu proč: Oni místo mě vzali nějakého chlapa, taky kantora, který ale nebyl schopen vymyslet titulek. Tedy byl schopen, ale nebylo to zkrátka ono. Byli z něj nešťastní, a tak mi nabídli, že mě vezmou. 

Pamatuji si, že za mnou do četky přijel školní inspektor s tím, že budu mít poloviční úvazek na stavební průmyslovce v Ostravě. S tím jsem souhlasil a vrátil jsem se zpátky. Myslel jsem si, že nikomu moc nechybím, ale vedoucí anglo-americké redakce ČTK šíleně protestoval, že jsem odešel. Dokonce svolal odborovou schůzi, kde se to řešilo. Nakonec zvedl telefon a říká: „Nebudeme to komplikovat, zůstaňte v Ostravě.“

Tam jsem zase překládal. Víc a víc i větší materiály. Až došlo k tomu, že jsem se pochlubil matce a ona řekla tu rozhodující větu: „Co kdybys zkusil něco napsat sám?“ 

Vyhazov z Báňské aneb vás nikdo nechce

Jak jste se tehdy vůbec dostal ke studiu angličtiny?
Byla v podstatě jediná možnost, jak se naučit angličtinu, a to v kombinaci s tělocvikem. Alternativou byl zeměpis, ale ten pro mě moc nebyl. Angličtinu jsem pak učil na gymplu v Opavě, a hlavně jsem překládal v novinách. U článku bylo vždycky napsáno, že jde o překlad z angličtiny a všimli si toho na Báňské. Měl jsem od nich telefonát, zda bych tam nechtěl přijít, a tak jsem tam rok nebo dva učil angličtinu na Báňské.

V té době jsem do Nové svobody napsal na celou stránku burcující článek „Kde je autorita učitele?“ Později mě z Báňské vyhodili.

Proč?
To bylo tak: Když jsem byl na Báňské, byl jsem členem Fakulty strojní VŠB, která si k sobě vzala jazykovou katedru. Konala se celoškolní konference KSČ, kde vylučovali inženýra, který se k něčemu vyjádřil kriticky. Vyhodili ho ze strany, což byl tehdy největší trest. Konec kariéry.

V obrovském sále bylo sto lidí i rektoři a všichni hlásili: „Vyloučit!“ S tím, že po přestávce bude hlasování. Následovala otázka, zda má někdo nějaký dotaz nebo námět k dispozici. Vystoupil jsem já. Opět jsem měl výhodu, že jsem byl v Nové svobodě. Přeložil jsem článek, kdy předseda italské komunistické strany Palmiro Togliatti uváděl něco ve smyslu, že komunisté musí být šampiony svobody. 

„A my tady za jiný názor chceme někoho vyhodit?“ ptal jsem se? Že je to proti současnému trendu ve straně a je to naprosto chybné. Pak se hlasovalo. Komplet celé předsednictvo v čele s předsedou krajského výboru ÚV KSČ vystřelilo ruce nahoru. A kdo je proti? Tři čtvrtiny sálu. Byl jsem na vrcholu blaha, protože jsem dokázal obrátit a rozbít obrovskou schůzi. Šel jsem na autobus do Karviné a říkal jsem si: To bylo něco! (směje se) 

Když jsem z té konference odcházel, vedoucí strojní fakulty se bavil s vedoucím katedry jazyků: „Aspoň víme, kdo na této škole nemá co dělat.“ Za měsíc se počet lidí na katedře jazyků měl snížit o jednoho člena. Rozhodovalo, kdo tam byl nejkratší dobu, takže to bylo jasné – vyhozený jsem byl já.

Co jste poté dělal?
To byla největší legrace, jako vyhozený jsem přišel na školský referát, kde jsem se ptal, kam mám jít. „Kam? Nikam. Vás nikdo nechce.“ Údajně prý kvůli tomu článku… Tak jsem si v redakci postěžoval a byl tam nějaký chlap, který pro Novou svobodu dělal právní služby. „Víte, co? Já vás pošlu za Píseckým,“ řekl mi. „Je to vedoucí školského odboru v Ostravě. Domluvíte se, co budete dělat.“

Přišel jsem za ním. Byl to velký pán ve velké kanceláři. Posadil si mě a povídá: „Máte tady ten článek?“ zeptal se. Náhodou jsem ho u sebe měl. Ani nevím, proč jsem si ho bral. Přečetl jsem ho a on mi na to řekl: „Já s ním s ním souhlasím.“ Na pondělí sezval všechny vedoucí škol a řekl mi: „Vy přijďte na jednu a já vám řeknu výsledek.“ V tu chvíli jsem věděl, že je vyhráno.

V jednu jsem přišel a on mi říká: „Nastupujete do jazykové školy, souhlasíte?“ Souhlasil jsem. Nastoupil jsem tam a pracoval jsem tam v době, kdy mi vyšla první knížka Vysoký cíl. Takové obraty mě potkaly. (usmívá se)

Musíte mít vůli něco dělat. Vědomí, že když robíte, přinese to výsledek.“

Vraťme se k vaší legendární publikaci S devatenáctkou do Bernu. Inspirací pro vás prý byl příběh Jiřího Bubly. Měl jste možnost s ním o tom někdy mluvit?
Určitě, on o tom ví. Řekl jsem mu, že bych potřeboval z jeho osudu udělat knížku, protože to byl středobod celé knihy. Chtěl jsem vědět víc, než co napsal Václav Pacina v Mladé frontě. Vykládal mi to, ale nebylo toho moc. Ještě ten den jsem mluvil se Stanislavem Neveselým, druhým trenérem Jihlavy, který mi toho navykládal víc.

Když takhle vzpomínám na sportovce, to vám je zajímavé, že někdy se setkáte s člověkem, který vám to umí krásně říct. Je to jako román, hned můžete psát. Pak zase potkáte Rašku, který vám řekne: „Skákali jsme tak a tak.“ Ale nic víc. To byl i příklad Jiřího Bubly, z jeho vyprávění jsem nezískal téměř nic, kdežto třeba Neveselý, Bouzek nebo Farda, ti mi toho řekli víc.

„Roky vložené do sportu se člověku vrátí. Na věk ale to nemá vliv. Možná je to tak, že se člověk udržuje jakžtakž ve formě, a pak rychle zhebne.“

Pro příklad: Zatímco hokej je napsaný na základě spousty hovorů a rozhovorů, knížka Čekání na rychlou stopu je de facto napsána na základě vyprávění jednoho chlapa, který byl trenérem národního mužstva skokanů. Kvůli psaní knížek jsem se hodně nacestoval. Jel jsem třeba do Polska, abych si prohlédl, jak to vypadá v Zakopaném. 

Měl jsem i úžasnou kliku: Dočetl jsem se, že v Tatrách trénuje národní mužstvo, tak jsem vzal auto a přijel jsem do Tater za trenérem skokanů. Byl tam jeho zástupce. Říkal jsem mu, že chci napsat román, ale potřebuji reálie, tak mi řekl: „Pojďte!“ A byl nadšený. Mluvil snad dvě hodiny, po kterých jsem mu řekl, že ten román už mám napsaný. (směje se) Říkal tak zajímavé věci… Bylo to neuvěřitelné. Kvůli té knížky jsem vyzpovídal asi deset lyžařů, ale kostru jsem získal v Tatrách od chlapa z Beskyd.

Co podle vás může dát kniha S devatenáctkou do Bernu dnešním dětem?
Snad zájem o sport, chuť a vůli něco dělat. Vědomí, že když robíte a robíte, přinese to výsledek. Že to k něčemu vede, když se do něčeho zapřete naplno.

Jaké je hlavní poselství knížky? Přátelství? Smysl pro fair-play či něco úplně jiného?
Je to vůle. Pěstování vůle a snaha něčeho dosáhnout.

Prý jste psával vždy od osmi ráno do tří hodin odpoledne, je to pravda?
To bylo jen o prázdninách, kdy jsem si rukou dělal šmíru do sešitu. Jinak jsem psal v době, kdy mi to zaměstnání umožnilo. 

Zastihla vás během psaní autorská krize?
To víte, že jo. 

Když přišla, co jste dělal? Šel jste se třeba projít a načerpat nové myšlenky?
Když mi to šlo, psal jsem, a když ne, tak jsem nepsal. (směje se)

Knihu S devatenáctkou do Bernu si můžete objednat exkluzivně na Marken.cz »

Myslíte si, že i mezi současnými dětmi žije další Ivan Kruml, nebo už je to úplně jiná generace?
Mám trochu strach, že sport už nebyl, co býval. Hlavně mám strach z toho, že do něj jdou lidi, kteří nevidí budoucnost v ničem jiném. Kdysi byli sportovci hodně studenti a dbali na obojí – studium i sport. Mám pocit, že dnes do toho jdou lidé třetího, čtvrtého ranku, kteří vidí, že budou sportovci, ale neřeší, co bude dál.

Bydlel tady jeden chlap, který za národní mužstvo běhal 400 metrů překážek. Celý jeho byt je vyzdobený fotkami ze sportovní éry, výstřižky z novin. On v tom žije, jako by šlo o skutečný život.

Měl jít v Praze na operaci a napsal do IKEMu: „Prosím vás, já ostravským doktorům nevěřím, přijeďte si pro mě, já jsem reprezentant.“ A to mu bylo snad 80 let. Oni si fakt mysleli, že je to reprezentant, přijeli sanitkou k jeho baráku a vidí starého dědu. (směje se)

Říkal jsem mu: „Poslouchej, jak si jim mohl napsat, že jsi reprezentant? Vždyť už žádný reprezentant nejsi.“ On mi na to řekl, že reprezentant je pořád. Prý: „Když jsi jednou, tak jsi furt.“ On prostě žije kompletně v tom období. To, co se děje kolem, ho vůbec nezajímá. A to není jediný případ. Další je tady jeden bývalý překážkář, vždyť to jsou chudáci.

Mám pocit, že sport v určitém smyslu mrzačí lidi představou, že když ho budou dělat, tím pro ně končí život. Jako by ani nepamatovali na to, že poté přijdou ještě dlouhé roky života. Jasně, v mládí, to je sport, ale i pak něco bude. A bude potřeba něco dělat. Mám strach, že do sportu jde víc a víc takových borců, kteří tohle nevidí.

Když jsme u toho sportu, sledujete ho i dnes?
Jistě, sleduji, ale bohužel kvůli problémům s koleny už sám nesportuji. Rád jsem hrával tenis, hrál jsem ho snad třicet let.

O tenisu jste napsal knížku Jak vyhrát pomerančovou mísu v hlavní roli s Ivanem Lendlem...
Ale to jsem ještě tenis nehrál. Začal jsem až pak.

Dříve jste byl aktivním sportovcem, myslíte, že z toho těžíte i dnes? Zatímco vaše vrstevníky trápí řada neduhů, vy vypadáte v 92 letech skvěle…
Mám dojem, že jo. Říkal to už Otakar Jandera, slavný trenér. Říkal, že roky vložené do sportu se člověku vrátí. Faktem ale je, že na věk to nemá vliv. Zajímal jsem se o to a vůbec není dokázáno, že by sportovci žili déle. Statistiky to vylučují. Možná je to tak, že se člověk udržuje jakžtakž ve formě, a pak rychle zhebne… (směje se)

Foto: Johan Čáp, hokej.cz

Objednat knihu S devatenáctkou do Bernu můžete zde »

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz