Smoleňák exkluzivně: o kariéře i pověsti rebela. Nemám rád leklé ryby, říká

Foto: Stanislav Souček, mountfieldhk.cz

7. února 2021, 10:14

Pavel Mandát

Radek Smoleňák je jednou z extraligových hvězd. V obsáhlém rozhovoru vypráví o své štaci v NHL, české povaze, vyražených zubech od Zdena Cháry nebo o tom, co považuje za stinnou stránku kariéry nejen sportovců.

V Hradci je to vaše nejdelší angažmá v jednom klubu. Zdá se, že vyhlášený hokejový cestovatel našel druhý domov.
Je to tak, jak říkáte. S rodinou jsme si v Hradci vybudovali druhý domov, jsme tu spokojení a doufám, že to tak ještě dlouho zůstane, taky proto jsem podepsal novou smlouvu. Víte… S věkem se můj pohled na kariéru změnil: když jsem byl mladší, byl můj cíl, abych se brzy dostal do zahraničí a vydržel tam co nejdéle. To se mi povedlo v sedmnácti letech a za každou zahraniční štaci jsem rád. Každá mi toho do života dala hodně – nejen hokejového, ale také osobního. Postupně jsem ale naznal, že přišel čas se vrátit. Při zpětném pohledu musím říct, že rozhodnutí jít do Hradce bylo to nejlepší, které jsem udělal.

Řekněte mi, bylo vaším cílem už od mládí podívat se do co nejvíce klubů a lig, nebo jste si naopak představoval, že kariéru strávíte třeba v jednom lukrativním angažmá?
Když jsem byl malej, tak mi táta vštěpoval do hlavy, že na sobě musím makat, abych se dostal ven, protože tady to prý není nic moc růžovýho. (směje se) Samozřejmě bych byl radši, kdybych celou kariéru odehrál v jednom klubu v NHL, ale znáte to… Hokejový život je prostě takový, přičemž mě kolikrát zavál na místa, o kterých jsem vůbec nepřemýšlel. Nakonec se ale ukázalo, že věci se vyvinuly tak, jak se vyvinout měly. Chtěl bych toho odehrát víc v NHL, ale nic bych na svojí kariéře neměnil.

Nemáte ale pocit, že vám řada vystřídaných klubů přisoudila nálepku hráče, který nikde moc dlouho nevydrží a který tím pádem není úplně do kabiny?
Takhle to absolutně nevnímám. Každý má právo na to, aby si myslel, co chce, ale podle mě, kdyby si to se mnou mohli kluci v Česku vyměnit a odehrát v zahraničí to, co jsem odehrál já, tak by z mého pohledu 95 procent z nich vůbec neváhalo. V zahraničí jsem odehrál čtrnáct let, udržet se tam takovou dobu není úplně jednoduché a já jsem rád za to, že se mi to povedlo.

„Chtěl bych toho odehrát víc v NHL, ale nic bych na svojí kariéře neměnil."

Říkal jste, že vás mrzí, že jste toho v NHL neodehrál víc. Amerika pro vás byla velkou školou, že?
Rozhodně, šel jsem tam v sedmnácti letech, byla to velká změna. Na začátku nešlo o nic jednoduchého, ale jak hokejově, tak i do života to pro mě byla, jak říkáte vy, největší škola. Hlavně proto, že jsem se naučil postarat se o sebe, díky čemuž jsem vkročil do dospělého života.

V Americe si každý musí svoje místo na slunci vydřít, co?
To stoprocentně, v Americe to tak funguje a ani já nikdy nedostal nic zadarmo. Druhá věc je ta, že jsem nikdy nebyl zas takový talent, když to srovnám s některými kluky, kteří byli kolem mě. Neříkám, že jsem byl úplně bez talentu, ale víte, jak to myslím… S tím souvisí moje hokejová cesta, která byla občas trnitá, ale stojí to za to.

„My v Česku volíme tu snazší variantu a říkáme si: Ten je tam kvůli rodičům, kvůli protekci nebo kvůli tomu, že se s někým vyspal."

Možná, že právě taková buldočí zarputilost, která je v zámoří typická, nám tady u nás chybí. Co vy na to?
Bez debat! Už jsem o tom mluvil před pár lety a myslím si to pořád. Američané a Kanaďané mají drajv, jdou si za svým cílem. Řeknou si: Když tohle dokázal tady ten, tak já to dokážu taky. My v Česku volíme tu snazší variantu a říkáme si: Ten je tam kvůli rodičům, kvůli protekci nebo kvůli tomu, že se s někým vyspal. V tomhle bychom si od nich měli vzít co nejvíc.

Jak vlastně vzpomínáte na zápasy, které jste v NHL odehrál? Většina hráčů se do té soutěže vůbec nedostane…
Když na to vzpomínám, tak mi přijde, že už je to tak pětatřicet let zpátky. (směje se) Je to dlouhá doba, ale jsem moc rád za to, že jsem si v NHL mohl zahrát. Myslím, že každý by to bral všemi deseti, jsem za to na sebe pyšný. Jen škoda, že jsem tam nevydržel dýl. Ale asi jsem je prostě nezaujal natolik, aby si mě tam nechali. Vztekat se můžu maximálně sám na sebe.

A vztekáte?
Abych byl upřímný, tak ani nevím, co jsem tehdy mohl udělat jinak. Myslím, že jsem tomu obětoval maximum, dokonce se začal i prát, abych ukázal, že se toho nebojím. Tehdy byla NHL úplně jiná než dnes, hrála tam většina zkušených hráčů a pár mladých. Dnes je doba odlišná, kdy ji hraje většina kluků kolem dvaadvaceti let, takže tehdy bylo o to těžší se do NHL dostat. Samozřejmě, že jsem mohl dát jeden zápas pět gólů, druhý a třetí taky a pak bych tam byl asi doteď. (směje se) Jenže to se prostě nestalo. Teď si těch startů vážím ještě víc, než když jsem byl mladší. Až mi bude šedesát a budu mít vnoučata, tak jim o tom budu vyprávět.

Třeba i o tom, jak jste v NHL přišel zásluhou Zdena Cháry o zuby.
(rozesměje se) To máte pravdu! Na to si i dnes čas od času vzpomenu. (usmívá se)

„Nelíbí se mi směr, který tady je. Nelíbí se mi někteří cizinci, kteří extraligu hrají na úkor českých hráčů."

Když pomineme NHL, kde vám to sedlo nejvíc?
Nejlíp se cítím teď v Hradci, to je bez debat. Ze zahraničních štací nejraději vzpomínám na Lahti a Záhřeb. Záhřeb byla sice trošku exotika, ale měli jsme skvělou partu v týmu i lidí okolo. Město bylo taky super. Proto tahle dvě zahraniční angažmá.

Foto: Petr Tibi, hcmotor.cz

V Lahti jste získal doposud jedinou týmovou medaili, že?
Přesně tak, byla stříbrná, když jsme prohráli finále. Pak mám ještě medaili z osmnáctek, ale velký týmový úspěch mi zatím chybí.

Je na čase to zlomit v Hradci, co vy na to?
Byla by to paráda! Je to můj cíl, věc, která mě každé ráno zvedá z postele. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem se vrátil. Chci být součástí něčeho velkého, doufám, že se nám to podaří.

Když se ještě vrátím k cizině, bylo všude stejně lehké, případně těžké zapadnout do kabiny coby hráč z jiné země?
Já se dokážu bavit, jsem ukecanej, takže jsem podle mě neměl problém s tím, abych někde zapadl. Druhá věc je hokejové hledisko – všude, kde jsem byl, pohlíželo se na mě jako na cizince, což znamená, že jsem musel být lepší než domácí hráči, měl jsem za úkol rozhodovat zápasy. Takhle by to podle mě mělo být, měli bychom se to naučit i v Česku.

Neumíme to?
Nelíbí se mi směr, který tady je, nelíbí se mi někteří cizinci, kteří extraligu hrají na úkor českých hráčů. Ale to už je jiné téma.

Teď k vám: Na ledě jste hodně emocionální typ hráče, hokej bez lidí pro vás musí být utrpením, že?
Je to tak, loni, když byl první zápas bez fanoušků, který jsme hráli doma proti Karlovým Varům, tak to bylo hrozné. Postupně si na to člověk tak nějak zvykl, ale samozřejmě, že to pořád vnímáte. Fanoušci chybí, my v Hradci máme skvělé fanoušky, těším se i do Liberce, Plzně nebo třeba Brna, byť vím, že tam mě fanoušci moc nemusí. Ale podporují svůj tým, a tak to má být.

Když vás někdo zpraží nějakou tou nadávkou, tak vám to nevadí?
Vůbec ne, já to mám rád. Vím, že svým stylem štvu hodně fanoušků i protihráčů, ale dělám jen maximum pro to, aby byl můj tým úspěšný. Zároveň se tím dokážu vždy dostat líp do zápasu. Vím, že třeba zrovna v Brně jsem celkem dost nepopulární, ale fanoušci prostě fandí svému týmu. Já na ledě provokuju rád, myslím si, že to k tomu patří. Když to řeknu úplně naplno, tak jsem taková svi*ě. (směje se) Myslím, že každý tým někoho takového má. 

„Vím, že svým stylem štvu hodně fanoušků i protihráčů, ale dělám jen maximum pro to, aby byl můj tým úspěšný."

Právě v Brně svého času nabízeli polévku s názvem: Se slzami pana Smoleňáka. Vzpomínáte si?
Jo! Bylo to vtipné, jsem typ člověka, který si dokáže udělat srandu sám ze sebe, mám to rád a tohle mě pobavilo. Bylo to fajn. (usmívá se)

Kromě provolací k vám sedí rčení Co na srdci, to na jazyku.
Je to tak, ke mně to vždycky patřilo, vždy jsem byl takový. Někdy by bylo lepší, kdybych takový nebyl, ale měnit už se nebudu. (usmívá se) Vždycky říkám, co si myslím. Je to tak lepší, aby se vědělo, na čem kdo je.

V Česku se ale taková povaha moc nenosí.
Taky jsem se kvůli tomu už párkrát dostal do takových „jakože problémů.“ Ale nemám rád lidi, kteří svým životem proplují jako nějaká leklá ryba, nikdy nic neřeknou, a to jen proto, aby někoho neurazili… Když něco cítím, tak to prostě řeknu.

Foto: Stanislav Souček, mountfieldhk.cz

Před pár lety jste se účastnil projektu s názvem Čistá hlava, který upozorňoval na psychiku sportovců. Máte pocit, že tohle téma je v Česku přehlížené?
To každopádně! Podle mě by se o tomhle tématu mělo mluvit víc. Hokejisté, fotbalisté nebo třeba i umělci mají deprese, je to mezi námi a stát se to může komukoliv. Bohužel se o tom nemluví – a když už ano, tak je dotyčný mnohdy vystaven posměškům kvůli tomu, že ukázal svou slabost. Takhle by to být nemělo, měly by fungovat různé organizace, na které se budou moci všichni obrátit, když bude potřeba.

Komunikace je základ.
Přesně tak, my tady v Česku na to mnohdy pohlížíme jako na tabu, jako na nějakou slabost, ale to není dobře. Posměšky těm lidem taky vůbec nepomůžou. O to víc si cením Patrika Bartošáka, který se nebál komunikovat, pojmenoval svůj problém, dokázal o tom mluvit a hlavně se z toho dostal. Pro mě je to obrovský borec, který může být příkladem pro řadu dalších.

„Nemám rád lidi, kteří svým životem proplují jako nějaká leklá ryba, nikdy nic neřeknou, a to jen proto, aby někoho neurazili."

Přitom příběh Patrika Bartošáka vypadal jako pohádka. Lukrativní angažmá, peníze, sláva… Ale česká krátkozrakost si často neuvědomuje, kolik nejen psychické námahy za tím stojí.
Přesně to jsem chtěl říct. Lidi mnohdy vidí jen to, co je v televizi, ale už nevidí tu dřinu za tím. Já můžu mluvit jen za hokejisty, protože hokej od svých čtyř let hraju. Ty stresy jsou často velké, musíte podávat výkony, vyhýbat se zraněním, zaopatřit rodinu… Není to zdaleka jen o tom, že si vyděláte víc než průměrný člověk, když to tak řeknu. Navíc kariéra hokejisty je věkově omezená.

„Cením si Patrika Bartošáka, který se nebál komunikovat, pojmenoval svůj problém, dokázal o tom mluvit a hlavně se z toho dostal."

Proto jste před časem začal podnikat s dětským zbožím?
Tohle je hlavně zásluha mojí ženy Haničky, byl to její nápad. Ona to má v oku, já dělám papíry, věci kolem toho. Moje paní pak dělá pokojíčky a návrhy pokojíčků s láskou a péčí.

Ale asi můžete potvrdit, že nikdo by neměl nechávat rozhodování co po kariéře až na dobu, kdy mu kariéra opravdu skončí.
Svatá pravda, to můžu jen potvrdit. Kariéra může být různě dlouhá: rok, dva, dvacet let… Někdo si vydělá, někdo si nevydělá… Proto by si všichni měli rozšiřovat obzory, aby po ní mohli normálně vkročit do běžného života. Pak je to další věc.

Která?
Když to řeknu úplně bez vytáček, tak řada kluků je finančně negramotná. S tím by se tady v Česku mělo něco dělat. Vím to dobře, protože se v tom pohybuju… Výdaje mnohdy ikskrát převyšují příjmy, což pak leckdy nekončí dobře. Byl bych rád, kdybych mohl být v tomhle případě nějak nápomocný.

„Když to řeknu úplně bez vytáček, tak řada kluků je finančně negramotná."

Přemýšlíte o osvětě mezi kolegy?
Určitě bych nebyl finanční poradce, ale neměl bych problém s tím objet pár týmů a s mladšími hráči si na tohle téma popovídat. Říct jim, na co se připravit a na co si dát pozor. Myslím, že komunikace je v tomhle směru důležitá a mnohdy zanedbávaná. Víte co… Doba je taková, dnes mladí musí často mít drahá auta, mobily… Ale ta v uvozovkách zlatá klec nakonec rychle spadne. Doba, kdy si vyděláváte víc než normálně pracující člověk je totiž rychle pryč.

Mimochodem, kdybyste nebyl hokejistou, byl byste učitel?
(rozesměje se) To tenkrát bylo spíš z hecu, ale samozřejmě, že jsem do televize šel rád. Děti mám rád, to se o mně ví, i když učitel bych asi nebyl. Spíš mám někde vzadu v hlavě, že bych v budoucnu byl rád trenérem a svoje zkušenosti předával mladším. Mám trenérskou licenci B, rád bych i A, tak uvidíme. Snad se mi to podaří.

Teď je pro vás důležité být dobrým učitelem pro vaše děti, že?
Přesně tak, to je pro mě to nejdůležitější. Budeme mít se ženou druhého chlapečka, takže chci být milujícím tátou a dobrým vzorem, vše ostatní je až za tímhle. A jestli budou hrát hokej? Můj prvorozený syn už v roce a půl pořád lítá s hokejkou, hrozně ho to baví. (usmívá se) Moc rád chodí na stadion, ale určitě jim budu chtít ukázat i jiné sporty, aby měli přehled a mohli si sami vybrat. Pak už to bude na nich.

Foto: Stanislav Souček, mountfieldhk.cz

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz