Sivek o zlatu před 20 lety: Pořád skvělý pocit! Jen dobrá parta turnaj nevyhraje

Loni to bylo 20 let, kdy česká dvacítka vybojovala titul juniorských mistrů světa, za několik dní oslaví jubileum druhá úspěšná parta. Michal Sivek byl u obou triumfů, v Moskvě 2001 vedl tým jako kapitán. „Všichni jsme hrdí na to, co jsme dokázali. Pořád je to skvělý pocit," potvrzuje.

O Kapku lepší hokej

Šampióni tehdy stáli na prahu velké kariéry. Někteří později prorazili do NHL, zahráli si olympiádu nebo mistrovství světa dospělých. Pro jiné ale byly zlaté dvacítky největším hokejovým úspěchem. „Máme mraky krásných vzpomínek a historek. Na to se nedá zapomenout," hlásí bývalý útočník Pittsburghu či Sparty.

V rozhovoru přibližuje mistrovské oslavy, vysvětluje přednosti, které oba juniorské výběry dovedly na vrchol světového mládežnického hokeje. Připomíná přínos Jaroslava Holíka a také srovnává svoji generaci s těmi pozdějšími, kterým triumfy české juniorské reprezentace z počátku milénia musejí přidat jako sci-fi.

Blesklo vám při sledování přenosů z Edmontonu hlavou, že to brzy bude 20 let od druhého zlata dvacítky v roce 2001?
Blesklo, určitě. A věřím, že bude blýskat každý rok, protože se člověku vracejí emoce a obrovský úspěch, který každým rokem doceňujeme víc a víc.

Tehdy vyhrávala šampionáty i dospělá reprezentace, úžasná vítězství dvacítek možná trošku nespravedlivě neměla takový ohlas.
Je to možné. Ale my všichni jsme na to moc hrdí! Jak utíkají roky, utvrzujeme se, že to byly fakt velké úspěchy. Zvlášť když vidíme, jak těžké je pro naše kluky v posledních letech uspět. A jak hraje světová konkurence. I po 20 letech to je pořád skvělý pocit.

Trenér Holík před MS 2001 říkal, že má silnější mužstvo než rok předtím, kdy jste se stali poprvé světovými šampióny. Viděl jste to stejně?
Z mého pohledu ano. V Moskvě jsme měli šikovnější hráče, individuálně zdatnější. Do turnaje jsme šli v roli favoritů, kdežto předtím ve Švédsku jsme to brali tak, že jsme jeden z týmů, který se jede porvat o úspěch. Což se nám podařilo. Ale ambice jsme nevyhlašovali. Do Moskvy jsme jeli vyloženě vyhrát.

Pomohla tehdejšímu mužstvu skutečnost, že o rok starší tým dokázal získat zlato?
S Vencou Nedorostem a Tomášem Dubou jsme tam byli jen tři, kteří ten první turnaj zažili. A samozřejmě pan Holík, co nás trénoval. Atmosféra byla od začátku vítězná, z týmu jsme cítili obrovskou vnitřní sílu. Věděli jsme, co máme za hokejisty, co můžeme hrát. A zároveň jsme znali i sílu soupeřů. Věřili jsme si na úspěch.

Předtím se zopakoval kemp v Havlíčkově Brodě se spoustou rituálů...
... a tmelení party. Ano. Přesně tak (směje se)

Co bylo klíčem k triumfu v Moskvě?
Nehledě na to, že byla dobrá parta, což dneska s oblibou všude čtu, jsme měli i hráčskou kvalitu, dovednosti, sebevědomí a za sebou také výsledky. Bez party to nejde, jasně, jenomže jenom ona mistrovství světa nevyhraje. O tom jsem přesvědčený! Tehdy jsme měli iks hráčů draftovaných do NHL, znali jsme se a věděli, čeho jsme schopní. Naše zdravé sebevědomí pramenilo z toho, co jsme uměli.

Foto: Jiří Zerzoň, Český hokej

Nejste na výrazy "dobrá parta" nebo "jdeme si to užít" až alergický?
Jsou to takové obecné fráze. Slyšíme je každý rok. Nechci říci, že jsem na to až alergický, mít partu je strašně důležité. Ale bavíme se o týmovém sportu a tam prostě parta vždycky je. Trenéři znají od šestnáctek charaktery hráčů, poskládají si k sobě ty, kteří spolu vycházejí. Když je bezvadná parta, určitě super. Ale jenom ta velké turnaje nevyhrává. Pokud nemáte vysokou hráčskou úroveň na všech postech, můžete docílit maximálně dílčího úspěchu. Třeba vyhrát nějaký těžký zápas. Ovšem na celkový triumf potřebujete nejen dobrou partu, ale jednoznačně hokejové umění, individuality a kvalitu.

Parta z roku 2001 možná nebyla až taková, jelikož jste titul v Moskvě neslavili pohromadě.
No, to je druhá věc. Kdybych mohl srovnat ty dva ročníky, ve Švédsku to bylo víc týmové, i když individuality jsme také měli. Mužstvo nebylo historicky zvyklé na takové úspěchy. Naopak ten další tým vyhrával, dařilo se. Hodně hráčů uspělo na předních příčkách draftu, spousta z nás už měla smlouvy v NHL. Bylo to i třeba na úkor super špičkové party, i když jsme spolu samozřejmě všichni vycházeli. A především – také jsme se respektovali! V tu chvíli to stačilo. Nemuseli jsme chodit ve 20 lidech na večeře nebo na obědy, možná jsme měli nějaké skupinky. Ovšem když šlo do tuhého, tak jsme všichni táhli za jeden provaz.

Na MS v Rusku jste neprohráli jediný zápas. Byla vůbec nějaká krize?
To si ani nemyslím. Ano, měli jsme těžší zápasy. Začali jsme výhrou nad Švédskem, bylo to ubojované. Postupně jsme se rozjeli. Do každého zápasu jsme šli s tím, že vyhrajeme, že máme skvělého gólmana a skvělé hráče. A vždycky se to nějakým způsobem podařilo. Nezapochybovali jsme celý turnaj.

„Letos klukům držím palce, každým rokem nepochybuju, že do toho všichni dávají všechno. Je však třeba uznat, že ta nejvyšší světová kvalita je před námi."

Bylo jediným problémem čtvrtfinále se Švýcarskem, kdy jste dlouho prohrávali?
Ano, oni po dvou třetinách vedli, ale hokej se hraje 60 minut. My je pak v závěru přehráli.

Jaký jste byl kapitán? Musel jste na spoluhráče sem tam zvyšovat hlas?
První rok jsem se učil od Milana Krafta, protože to je rozený lídr a byl skvělý kapitán. Já kapitánství bral asi tak, jak letos říkal Honza Myšák: že není podstatné, kdo má písmeno na dresu. Každý zná svoji roli. Není to o tom, že člověk musí být za každou cenu slyšet v kabině. Spíš jsem se snažil jít příkladem v přístupu na ledě i mimo něj a byl také komunikační spojkou mezi kabinou a trenéry. Věřím, že jsem byl kapitán, jaký měl být. Jsou to krásné vzpomínky.

Jaký byl hlavní kouč Jaroslav Holík? Hodně důsledný, přísný?
Měl jsem ho dva roky a oba se úžasně povedly. Na pana Holíka nikdy nezapomenu. Měl obrovské charisma, bylo ho všude plno. Když přišel do kabiny, všichni byli v pozoru a poslouchali. Nikdo si nedovolil dělat cokoli jiného. Také byl skvěle vyvážený asistenty – první rok ho doplnil Radim Rulík, druhý pak Pavel Hynek. Za mě byl pan Holík perfektní.

Foto: Jiří Zerzoň, Český hokej

K šampionátu patří i zážitky mimo led. Hodně radosti vám svými scénkami dělali maséři, kteří se snažili odlehčit atmosféru hereckými kreacemi a srandičkami. Těšili jste se na to?
No jasně. Bylo důležité, že v tom největším soustředění na zápasy přišlo něco podobného. Vtípky od masérů byly úžasné. Michal Kábele a Libor Kuchyňa předváděli neskutečné věci, i oni byli důležitou součástí. Když cítili, že parta třeba potřebovala trošku víc stmelit, nebo že je až příliš nervozity, tak tam pro nás byli.

Na začátku turnaje někteří z vás na vlastní oči viděli, jak před moskevským hotelem Ukrajina likvidovala policie nebezpečného zločince. Dneska už to můžeme napsat. Měli jste strach?
Bylo to hodně zvláštní. Čekali jsme před hotelem, kousek v parku přijelo policejní auto a začala střelba na chlapa, který pak zůstal ležet ve sněhu. Byl to dost drsný zážitek, Rusko tehdy znamenalo trochu divočinu. Ale my tam přijeli kvůli hokeji. Bavili jsme se o tom, pochopitelně. Nebylo to však nic, z čehož bychom byli vyplašení.

Stát se to dneska, na sociálních sítích by z toho bylo asi velké haló. Tehdy se ta informace domů nedostala. Jiná byla i spousta dalších věcí. Z Česka dorazili na turnaj jen tři píšící novináři, televize vysílala až finále. A jelikož nebyly sociální sítě, nikdo vám v komentářích nenadával.
Na jednu stranu jsme měli velkou výhodou, na druhou nás trošku mrzelo, že pozornost taková nebyla. Finále se sice vysílalo, ale popularita šampionátu u nás byla celkově malá. Současní kluci to mají zajímavější. Víc se o tom ví, na druhou stranu – tlak je na ně určitě větší, když si po každém zápase mohou přečíst spoustu hodnocení a komentářů. Pamatuju si, že mi do Moskvy volal Vašek Tittelbach z Novy. Měl jsem možná jako jeden z mála mobilní telefon, ještě takovou tu těžkou cihlu. Pravidelně jsme dělali rozhovory. Když mi pak přišel účet, byl jsem mínus 30 tisíc korun (směje se).

Ve Skelleftea 2000 mi přišlo, že jste pod dojmem úžasného triumfu ani pořádně nevěděli, jak se po zlatém finále radovat. V Moskvě byly výraznější emoce?
No... Nevím. Oslavy nebyly takové. Když jsme ve Švédsku dohráli, byl večer a všude měli zavřeno. Nešlo vůbec nic koupit. A Moskva? Také to bylo menší. Dneska by to bylo jiné. Po návratu do Čech jsme byli myslím za tehdejším premiérem Zemanem v Kramářově vile. Mám z toho fotky. Ale nic dalšího si nevybavuju. Ještě nebožtík Zbyňda Kusý plánoval akci, ke které nikdy nedošlo. Ale věřím, že se s kluky potkáme a že to ještě po 20 letech doslavíme.

Jak vlastně vypadaly oslavy přímo v Moskvě?
Rozdělili jsme se na skupiny. Já a pár kluků, které zastupoval stejný agent, jsme odjeli do města. Na večeři a na přípitek. Ostatní zůstali v hotelu, nebo šli vlastní cestou (směje se).

Není vám to líto?
My to neřešili. Tenkrát se tolik neslavilo alkoholem. Rozhodně ne, jak by se asi slavilo teď. My byli zbití, fyzicky vyčerpaní. Samozřejmě spokojení, šťastní! Možná si to chtěl každý užít po svém. Navíc život šel dál. Někteří z nás záhy odlétali do Ameriky, jiné čekaly povinnosti v extralize. Úspěchu jsme si hrozně vážili, ale v tu chvíli jsme to podle mě nedocenili.

Když jste zmínil, že se zlatí hoši možná zase setkají. Jak by to mohlo vypadat?
Už v dubnu jsme měli v plánu akci na počest výročí 20 let od titulu ze Švédska. Byl by to zápas obou výběrů mistrů světa proti sobě. Všechno bylo domluvené, detaily hotové, nicméně znemožnil nám to koronavirus. Dá se říci, že účast byla potvrzena na 95 procent včetně trenérů Radima Rulíka a Pavla Hynka. Všichni kluci byli nadšení, z Ameriky chtěl přiletět Martin Havlát. Chystali jsme repliky dresů, společnou večeři, program pro manželky či přítelkyně. Bohužel. Ale věřím, že to dopadne. Harmonogram máme, všechno je připravené. Jen musíme počkat, až to situace dovolí. Těšíme se. Všichni jsme už vlastně v hokejovém důchodu až na výjimky, jakou jsou Tomáš Plekanec nebo Honza Výtisk. I oni přislíbili účast. Ohlas byl obrovský. Kluci se jednoznačně chtějí potkat a zavzpomínat si.

Jak se vám dívalo na šampionáty z poslední doby, kdy česká dvacítka zpravidla končila ve čtvrtfinále?
Samozřejmě bychom si přáli, aby se to otočilo. Ale musíme upřímně říci, že v tuto chvíli to na medailové hody moc nevypadá. Letos klukům držím palce, každým rokem nepochybuju, že do toho všichni dávají všechno. Je však třeba uznat, že ta nejvyšší světová kvalita je před námi.

Po skončení kariéry působíte jako hráčský agent. Ptali se někteří klienti, kudy vede cesta ke zlatu na šampionátu dvacítek? Vědí to o vás vůbec?
Doufám, že vědí. Já to tedy nikde sám od sebe nevytahuju (usmívá se). Někdo se na to občas zeptá, ale přece jenom už je to 20 let. Kluci mají svůj rozum. Samozřejmě, kdyby chtěli něco vědět, všechno jim řeknu, protože o tom strašně rád povídám. Je tam spousta důležitých věcí i super historky, na které se nedá zapomenout.

„Pokud nemáte vysokou hráčskou úroveň na všech postech, můžete docílit maximálně dílčího úspěchu. Ovšem na celkový triumf potřebujete nejen dobrou partu, ale jednoznačně hokejové umění, individuality a kvalitu."

Oni se současní junioři po stránce mentální asi moc neliší od vaší generace, když jste dospívali. Rozdíl ale je v hokejovém umění. Souhlasíte?
Jednoznačně to je v hokejové kvalitě ve srovnání se světem, určitě ne v tom, že by kluci byli špatní hokejisté. Na úroveň, kterou tady doma v současných podmínkách mohli dosáhnout, jsou výborní. O tom žádná. Ale ve srovnání se světovou konkurencí není kvalita u všech taková, abychom tyhle soupeře mohli porážet každý den. Jsou tam hráči, kteří se Švédům, Rusům, Kanaďanům vyrovnají rychlostí nebo šikovností. Ale bavíme se o jednotlivcích, kdežto soupeři mají tři lajny jako z partesu.

Před MS v roce 2000 bojoval Jaroslav Holík, aby mohl využít krajánků ze zámoří, nakonec jich dostalo souhlas pouze pět. Včetně vás. Ovlivnili jste spoluhráče v dobrém slova smyslu? Bylo to znát na výkonu týmu?
Myslím, že ano. Předtím v roce 1999 mohli být krajánci jen tři, do Švédska svaz pustil pět kluků z Kanady – Milana Krafta, Jardu Kristka, Pepu Vašíčka, Jardu Svobodu a mě. Byli jsme lídry svých týmů, ostatní kluci na nás asi koukali jako na něco extra, ale se všemi jsme se znali od šestnáctky a bylo to v pohodě. Vyhráli jsme mistrovství a další rok už žádný limit nebyl. Jsem přesvědčený, že to bylo dobré rozhodnutí. Hráli jsme český hokej, my z Kanady do toho dali i trochu toho, co nás naučili v zámoří.

Máte na zlaté šampionáty nějakou jinou památku než zlaté medaile?
Mám oba dresy – jeden u táty a druhý doma. Občas se podívám na medaile, ale i na prsteny pro vítěze, které jsme pak dostali. Loni jsem si je vzal do Ostravy, kde jsme se s partou prvních mistrů světa mohli po 20 letech zase sejít. Jinak je nevytahuju. A také bych našel spoustu fotek. S klukama si je posíláme do skupiny. Co kdo doma našel, co mu většinou rodiče vyfotili a uložili do alb. Víte, jak to bylo. Jiná doba. No jo, dvacet let... Docela nostalgie. Ve Švédsku rodiče naskákali na led a fotili o sto šest.

V Rusku to nešlo?
Kdepak! Rusové byli striktní. Ti by je asi postříleli (směje se).

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz