Šimíček je zpátky v Třinci: S dětmi se těším na každý trénink

Foto: hcocelari.cz

Roman Šimíček má za sebou bohatou hráčskou kariéru, která čítala především léta v extralize, ale i období v zámořské NHL a finské nejvyšší soutěži. Teď na ni navazuje z pozice trenéra. Sedmačtyřicetiletý kouč se před novou sezonou přesunul do Třince, kde povede obnovenou devátou třídu a bude rozvíjet individuální dovednosti hráčů napříč mládežnickými kategoriemi.

HokejkaTV

Zkušený hokejista naplno odstartoval trenérskou kariéru v rodné Ostravě. Po Vítkovicích působil i ve Znojmě, Skalici a především Košicích, kde působil v roli asistenta i hlavního kouče. „Byla to obrovská zkušenost, člověk je pojítkem mezi hráči a vedením. Oba kluby beru jako velkou životní lekci, za kterou jsem rád,“ děkuje Roman Šimíček v rozhovoruna webu Třince.

„Je to jiná práce, ale vnitřně mě hrozně naplňuje.“

Slovenský tým z dějiště posledního mistrovství světa skončil dva roky po sobě už v prvním kole play off, tudíž se tlak vedení na přechod čtvrtfinále stále zvyšoval. Jenže favoritovi to znovu nevyšlo. „Po profesní stránce mě to velmi obohatilo, ale na druhou stranu přiznávám, že to bylo náročné po psychické stránce. Teď si to s dětmi velmi užívám, těším se na každý trénink, kdy jsme na suchu či na ledě. Je to jiná práce, ale vnitřně mě hrozně naplňuje,“ přiznává Šimíček.

Krátce po skončení Košic v čtvrtfinále slovenské extraligy zasedala Správní rada klubu, která následně odvolala všechny členy trenérského štábu včetně sportovního manažera. „Když jsem to v Košicích ukončil, volal mi Honza Peterek, jestli bych to nechtěl znovu zkusit u třinecké mládeže. Bylo to hodně rychlé, musel jsem si vzít čas na rozmyšlenou, ale nabídka se mi zamlouvala a navíc jsem věděl, že to v Třinci bylo super, takže jsme se domluvili,“ přibližuje český trenér návrat k Ocelářům. A proč návrat? Před třemi roky krátce vedl i zdější pátou třídu.

Foto: hcocelari.cz

Teď bude mít Šimíček na starosti deváťáky a také rozvoj individuálních dovedností v akademických kategoriích nebo farmářském Frýdku-Místku. „Všechno bude po dohodě s trenéry jednotlivých týmů, kteří mi říkají, co by chtěli do tréninku zapojit. Já se snažím tomu tréninku přizpůsobit,“ shrnuje.

Velkou výhodou speciálních jednotek na rozvoj dílčích činností je malý počet hokejistů, kterým se můžou trenéři věnovat individuálně a přesně rozvíjet oblasti, kde si určití hráči nejsou jistí. „Při normálním tréninku, kam dorazí dvacet lidí a zaměřuje se především na taktiku, není na některé dovednosti jednoduše prostor. Ať už se jedná o nahrávku, techniku hole, žabičky, technické finesy, kličky, uvolňování v rozích a podobně,“ vypočítává rodák z Vítkovic.

„Jeden je vyspělejší, ten vedle je ještě dítě a další už je skoro chlap.“

„Snažíme se s některými talenty více pracovat, věnovat jim větší čas a poradit, pokud mají nějakou otázku. I proto chci co nejvíc komunikovat a konkrétním způsobem se klukům věnovat,“ pokračuje. „Hokej je ale musí především bavit, aby i na tréninky chodili s chutí, aby nebyli zbytečně otrávení,“ dodává ještě.

Kromě individuálních nároků na trénink se musí Roman Šimíček s kolegy vypořádat s rozdílnou vyspělostí hráčů ve své deváté třídě. „V tomhle věku jsou vidět hrozně rozdíly v tělesných somatotypech – jeden je vyspělejší, ten vedle je ještě dítě a další už je skoro chlap. Tohle se potom odráží i na tréninku, protože pět to zvládne bez problému, ale dalších deset s tím má obtíž,“ říká.

Foto: Rostislav Pfeffer, hcorli.cz

„S touto věkovou kategorii se musí pracovat komplexně, rozvíjet kluky nejen hokejově, ale také v ostatních věcech, aby se naučili zodpovědnosti a ztratili to myšlení, že ‚maminka a tatínek za mě udělají tohle a tamto‘. Když jsem tady vedl pátou třídu, vykládal jsem něco na téma životosprávy a někteří se dost zvláštně dívali, co po nich vlastně chci. Čím dřív do sebe některé pozitivní návyky dostanou, tím méně budou mít při přechodu do dorostu a juniorky problémů,“ dodává bývalý útočník se zkušenostmi z Finska.

Právě Seveřané jsou životosprávou a přístupem k tréninku velmi známí, nemluvě o letním drilu. A všechno začíná už u nejmenších dětí. „Hrál jsem tam před dlouhými roky a mohlo se dost věcí změnit. Působil jsem v malém městečku, kde bylo asi dvacet malých kluzišť. Děti chodí ven a jdou si automaticky zabruslit, nikdo je do ničeho netlačí, nechávají jim volnost, je to přirozenější cesta,“ praví Šimíček.

„S touto věkovou kategorii se musí pracovat komplexně, rozvíjet kluky nejen hokejově, ale také v ostatních věcech.“

Jiná cesta k hokeji a také finská nátura se odráží i v tréninku dospělých. „Byl to ze začátku trochu šok, člověk si zvykl až časem. Všichni si naložili činky a dělali ty správné dřepy, ne šizené jako tomu bývá někdy u nás. Byli jsme tam s Tomášem Vlasákem a Jardou Nedvědem, ani jeden jsme to správně neuměli, takže nám dal trenér dřevěné tyče, se kterými jsme jeli půl sezony,“ vzpomíná.

„Vtip je v tom, že u nich se takhle cvičí od malička. Každý kluk má automaticky zažité a zakořeněné, že umí například přemisťovat osu. Pak přišli tři Češi a vůbec netušili, co se děje, protože u nás se tohle vůbec nepraktikovalo,“ uzavírá Roman Šimíček.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz