Sedlák o Oulu, donutech pro dědu i Finech: Dřou jak stroje, byl to strašný šok!
Foto: oulunkarpat.fi
Zdeněk Sedlák mladší v patnácti letech odešel do finského Kärpätu, kde s dědečkem rychle zapadli do přátelského prostředí. Už v prvním roce hrál o kategorii výše a slavil titul šampiona ve starším dorostu. Po těžkém období kvůli zranění se vrátil do skvělé formy, díky které si vysloužil šanci mezi seniory v první finské lize. Nyní vyhlíží nejdůležitější sezonu v životě, kdy bude bojovat o domácí mistrovství světa dvacetiletých a pevné místo v Oulu.
Už v patnácti letech jste se rozhodl odejít do Finska. Jak se to seběhlo?
Přišly mi nabídky a měl jsem na výběr z několika klubů v Evropě. S Kärpätem jsem byl v kontaktu už ve třinácti nebo ve čtrnácti na tryoutu. Líbilo se mi tu a přirostlo mi to k srdci. Hned jsem se chtěl jít, takže v patnácti už nebylo o čem diskutovat. Prostě jsem to podepsal a přestěhoval se.
Takže jste nepřemýšlel, že zůstanete ve Zlíně?
Chtěl jsem jít do zahraničí a taťka říkal, že by byl lepší, kdybych šel. Chtěl jsem se zlepšovat a posouvat se. Finsko mi hodně pomohlo, aby se ze mě stal hráč. Naučil jsem se profesionalitu a postarat se o sebe. Pomohlo mi to nejenom hokejově, ale také do života.
Odešel jste ještě jako kluk. Jaká je vaše první vzpomínka?
Přišel jsem do kabiny, všichni tam seděli a dívali se, co to je. To nebylo úplně příjemné, ale hned na tréninku jsme se oťukali a našel jsem si dva nebo tři kluky, kteří mi hodně pomohli. V mojí kategorii, kde jsem začínal, mě kluci hned vzali, všechno mi ukázali a měl jsem to jednoduší. Po dvou týdnech jsem šel do starší, kde jsem už věděl, co jak funguje, a kluci mě taky vzali parádně. Bylo to úplně bez problému.
„V šestnáctce stál trenér jenom opřený nebo klidně odešel. Kluci měli každý papír a trénovali, dřeli. A furt, furt!“
Jak jste se spoluhráči komunikovali?
První sezonu jsem měl v lajně jediné dva kluky, kteří neuměli anglicky, a bylo to bez problému. Většina kabiny mluví perfektně anglicky, takže mi ze začátku vždycky někdo překládal, když jsme si chtěli s někým jiným něco říct. Časem už jsem nějaká slovíčka věděl, takže jsem si domýšlel, co asi myslí. První rok jsme přežili s překladačem, od druhého už se bavím se všemi bez problémů. Nemluvím sice nic moc, ale rozumíme si, a to je důležité. Když tak si pomůžu rukama, nohama. Finštinu se zatím učím jenom od kluků v kabině, ale podepsal jsem na další tři sezony, takže bych chtěl jít i někam do školy.
Našlo se něco, z čeho jste si sedl na zadek?
Z kluků, jak dřou. To je něco neskutečného. Jsou to stroje. Já jsem z Česka nebyl vůbec zvyklý, že bychom takhle trénovali. Už v šestnáctce stál trenér jenom opřený, kluci měli každý papír a trénovali poctivě. Trenér klidně odešel a kluci pořád dřeli. A furt, furt. To jsem vůbec nechápal. Vůbec jsem nechápal, co tam kluci předvádějí. Hlavně tam všichni hrozně moc chtějí být každý den lepší. Byl to pro mě strašně velký šok.
Váš otec také působil ve Finsku a dlouho hrál hokej. Pomáhá vám s rozhodováním kolem kariéry?
S taťkou jsem odchod probíral moc, jako každé svoje rozhodnutí. Dlouho jsme se o tom bavili. Řekl mi, že je mi patnáct a je na mně, jakou cestou se rozhodnu jít. Jestli to bude Švýcarsko, Švédsko, nebo Finsko, nechal to na mně. Probrali jsme všechna pro a proti. Taťka by za mnou stál, ať bych se rozhodl jakkoliv. Chtěl bych mu strašně moc poděkovat, co pro mě dělá a jak mi se vším pomáhá.
„Taťka by za mnou stál, ať bych se rozhodl jakkoliv. Chtěl bych mu strašně moc poděkovat.“
Jaké tedy byly všechny klady a zápory, nad kterými jste uvažovali?
Největší mínus bylo, že jsem tam byl sám a musel jsem se o sebe postarat. Musel jsem si prát a uklízet si, což v patnácti letech není jednoduché. To bylo jediné velké mínus, protože obědy i večeře mám na zimáku. Rodiče se báli, jak se o sebe budu starat třeba o víkendu. Naštěstí se mnou jel ze začátku děda, takže to bylo bez problému. Plusem bylo, že finská liga má vysokou úroveň. Nároďáky každoročně vozí medaile z mistrovství světa ve všech kategoriích. Finská liga je jedna z nejlepších v Evropě.
Pro koho z rodiny bylo nejtěžší loučení?
Mám mladší ségru, pro kterou to bylo asi nejhorší, ta to bere ještě teď hodně špatně, že nejsem doma. Trochu mě to mrzí, ale nic s tím neudělám. Pro všechny je to horší doma než pro mě ve Finsku. Oni se bojí. Já už jsem si zvykl, ale mamka asi ještě ne. První rok se strašně stresovala, ale teď už ví, že se o sebe zvládnu postarat, takže nemá důvod se bát. Každý rok se to zlepšuje.
Kde bydlíte?
Vůbec jsem nebydlel v rodině. Klub má panelák, kde nás bydlí asi sedm nebo osm kluků. Každý máme svůj byt. Mamka se ze začátku bála, abych to zvládal, takže se děda nabídl, že pojede se mnou. Děda tady se mnou býval – měsíc jo, pak měsíc ne. Tím mi hodně pomohl.
Jak to děda v cizině zvládal?
Děda byl úplně v klidu. Na zimáku už ho trenéři znají. Mluvil na všechny česky, oni mu vůbec nerozuměli, on nerozuměl jim, ale byl v pohodě. Rodiče věděli, že to je můj děda, že na něj musí pomalu a on na ně bude mluvit česky. Věděli, že chce na zápas kafe a donut, takže ani nic neříkal a oni mu všechno připravili. Všichni si na něj zvykli. Děda to zvládal bez problému, chodíval si na procházky, díval se na tréninky a na zápasy, měl takovou dovolenou.
Foto: Archiv Zdeňka Sedláka
Prostředí tam máte hodně přátelské…
Jednání lidí je neskutečné. Jsou opravdu hrozně hodní. Kdykoliv něco potřebuju, můžu se kohokoliv v klubu zeptat. S ničím tu není problém. Rodiče mě vzali mezi sebe. Když jsem byl mladší, kluci neměli auta, a jakmile jsem potřeboval někam odvézt, vždycky mi pomohli.
Oulu je od ostatních měst hodně vzdálené. Jaké přežíváte dobu na cestách?
Cestování je hrozné, protože v autobuse trávíme víkendy. Ve čtvrtek vyjedeme a v neděli ráno se vracíme. Všechno je sedm nebo osm hodin a více. Není to dobré, ale už jsem si na to celkem zvykl. Není to tak hrozné, jak to bylo. Ze začátku to byl pro mě veliký šok, který jsem těžce nezvládal. Ze Zlína jsem byl zvyklý, že dvě nebo tři hodinky do Ostravy je dlouho. Tady jedu čtyři hodiny a je to jak nic, to jedu i v džínách a sedím úplně v pohodě. Hlavně jsem se tam ale hrozně nudil a jsem celkem veliká postava, takže jsem neměl kam dát nohy. Časem jsem se naučil, jak si mám dát nohy přes sedačky, a jezdím bez problémů.
Stíháte ze zahraničí studovat?
Jak jsem skončil základku, zabalil jsem si kufry a odletěl. Chodil jsem na osmiletý gympl, ale jelikož jsem šel pryč, asi bych ho nezvládal na dálku. Proto jsem přešel na podnikatelskou školu ve Zlíně. Vyhází mi tam hodně vstříc, pomáhají mi. Když se podaří, tak budu příští rok i maturovat, protože škola je důležitá. Snažím se dělat oboje, ale hokej má momentálně trochu navrch, protože se chci dostat do áčka a udělat si místo.
„Letní byla hrůza. Přes léto se mi pokazil výtah, takže jsem nemohl ani vyjít schody.“
Trávil jste ve Finsku letní přípravu, nebo jste se vracel domů?
Byl jsem před touhle sezonou poprvé na letní přípravu ve Finsku, protože jsem byl napůl zapojený s muži a juniory. Řekl jsem si, že bude lepší, když tu zůstanu, takže jsem tu byl vlastně celý rok. Byla to makačka. Jede se dvakrát denně suchá a jednou nebo taky dvakrát denně led, byla to hrůza. Přes léto se mi pokazil výtah, takže jsem nemohl vyjít schody do šestého patra. Bylo to strašně náročné, ale suchá mi hodně pomohla. Pak jsem byl ještě tři týdny v Česku, kde jsem na taťkově střelnici hodinu nebo dvě každý den jenom střílel. Všechno jsem propojil, což mi pomohlo a teď z toho celou sezonu žiju.
Celkově máte ve Finsku odehráno přes 150 zápasů. Zvykl jste si už na severský hokej?
Pořád si zvykám, ale nehraju přesně jako oni, a proto tady mě a Koblu (Radka Koblížka) asi mají. My si vždycky doděláme něco svého, něco extra. Finové jsou výborní, ale neudělají si nic po svém, všechno udělají jenom podle toho, jak se jim řekne. My si to s Koblou hrajeme tak trochu jinak. I tak je to ale velký skok, protože se hodně bruslí a juniorky hrají draftovaní hráči a kluci, kteří vyhráli mistrovství světa dvacítek. Liga je to opravdu dobrá.
Už se blížíte ke konci čtvrté sezony. Čekal jste na začátku, že jich bude tolik?
S takovým účelem jsem do Finska šel. Chtěl jsem tu vydržet co nejdéle a probojovat se do áčka. Až budu mít místo v áčku, tak bych se chtěl zase posunout někam dál. Dávám si takové cíle, které nejsou moc dopředu. Když vidím, že je něco reálného, dám si to jako cíl. Když to splním, dám si další. V mladším dorostu jsem si řekl, že chci udělat starší dorost, udělal jsem ho. Pak jsem chtěl do juniorky, tu jsem taky udělal. Teď mám cíl, abych si vybojoval stabilní místo v áčku. Letos už to asi nestihnu, protože jsem šel do první finské ligy do Rovaniemi, kde dohraju sezonu.
Foto: oulunkarpat.fi
To je další mezikrok před nejvyšší ligou, že?
Většina hráčů, než jdou hrát nejvyšší ligu za Kärpät, se ohrávají v lize, která je obdoba první ligy v Česku. Každý si tím musí projít, než dojde do hlavní ligy. Každý tým tam má dost kluků na hostování, protože pro ně nemají místo, tak aby se mladí kluci vyhráli. Dostávají tam hodně prostoru, což jim dost pomůže, protože je to seniorský hokej. Už jsem tam pár zápasů odehrál a teď tam dohraju sezonu, abych si zvykl na seniorský hokej. Příští rok bych tak mohl mít větší šanci probojovat se do A-týmu.
Jak se vám líbí v Mestisu?
Odehrál jsem s nimi zatím jenom pár zápasů. Teď zbývá dvanáct nebo třináct kol do konce základní části a pak ještě play off, takže by se to mohlo vyšplhat tak na dvacet zápasů. Jsou tam fajn lidi, kluci v kabině jsou bez problémů, takže si myslím, že to bude dobré, a hlavně to pro mě bude znamenat velký posun.
Dokázal byste po prvních zkušenostech porovnat Mestis a juniorku?
V juniorské lize se hrozně moc lítá a kluci strašně moc bruslí. V Mestisu je více zkušeností, chlapi vědí, kdy přibrzdit hru a co jak udělat. Je to trošku chytřejší liga, ale neměl by to být tak velký skok, protože juniorka je na velké úrovni. Pravidelně juniorku hrají kluci z Mestisu a naopak. Určitě je dospělá liga lepší, ale není to tak velký skok. Já se dokážu dobře přizpůsobit.
„Kluci se chtějí zlepšovat. Každý den se každý člen týmu zlepšuje. Fini mají neskutečnou morálku.“
Jací jsou hráči v mládežnických ligách?
Všichni mají opravdu na dobré úrovni bruslařské dovednosti. Každé ráno se na tom hodinu pracuje, je nás na ledě třeba osm nebo devět. Všichni zlepšují, co umí, a pilují, co neumí. Každý hráč je tam dobrý jednotlivec a umí všechno. Nevím, jak bych to popsal, je to těžké. Od čtrnácti let dělají dovednosti, a to se potom v šestnácti nebo sedmnácti projeví. Kluci umějí rychle vystřelit, mají šikovnější ruce a jsou dobří jako individuality.
Je individuální přístup hlavním důvodem, proč jsou finské výběry od českých odskočené?
Podle mě to dělá největší rozdíl. Měl jsem problémy s bruslením, takže jsem dvakrát týdně s trenérem jenom bruslil. Opravdu se dívají a trénují, co chybí, aby se to zlepšilo. To je opravdu dobré, každého hráče to posune. A hlavně všichni kluci se chtějí zlepšovat. Každý den se každý člen týmu zlepšuje. Fini mají neskutečnou morálku. Jedí zdravě, chodí spát správně a všechno dělají už od patnácti let jako profesionálové.
Kdy vám bylo od odchodu nejhůře?
Loni na začátku sezony. Měl jsem v létě problémy s kolenem, které mě pořád bolelo, takže jsem v létě moc nepotrénoval. Měl jsem špatný vstup do sezony a měsíc se mi fakt nedařilo, takže jsem začal pendlovat mezi juniorkou a starším dorostem. To bylo pro mě těžké období. Nehrál jsem dobře, nedařilo se mi a nebylo to dobré. Pak jsem se z toho za měsíc dostal a bylo to v klidu. Vrátil jsem se zpátky do juniorky, udělal jsem si místo a začalo se mi zase dařit.
„Kobla mi nahrával na první gól v juniorce, protože jsme spolu hráli v lajně. Bylo to super.“
Byl to moment, kdy jste to chtěl vzdát a vrátit se domů?
Říkal jsem taťkovi, že to chci zabalit, ale asi jenom proto, že jsem chtěl slyšet podporu. Reálně jsem to prostě zabalit nechtěl. Chtěl jsem jenom podpořit od rodičů, protože to nebylo dobré.
A nejlepší moment?
První rok, když jsme vyhráli ve starším dorostu titul. To bylo něco neskutečného. Každý rok máme medaili, ale jenom jedna je zlatá, a to právě ta jedna. Loni jsme hráli finále, ale se zlatem se to nedá srovnat.
V Kärpätu jste se potkal i s Radkem Koblížkem, kterého jste už zmínil. Jaké to bylo trávit čas s krajanem?
Hráli jsme spolu loni v juniorce play off a Kobla mi dokonce nahrával na můj první gól v juniorce, protože jsme spolu hráli v jedné lajně. Bylo to super. Loni pendloval mezi juniorkou a první ligou, ale pak na play off byl u nás. Celou tu dobu jsem si s ním užil. Trávili jsme spolu každý den, všechny tréninky, cesty autobusem i na hotelu. Bylo to super. Celkově spolu trávíme každý den, vždycky si spolu večer něco uvaříme k večeři. Nerad to říkám, ale mám ho trochu za vzor. Koukám se na něj. On prošel tou správnou cestou a já bych ji chtěl mít podobnou.
Foto: Archiv Zdeňka Sedláka
Vy také máte zkušenosti s reprezentačními výběry. Jak vzpomínáte na zatím největší úspěch z Memoriálu Ivana Hlinky?
Byl to parádní turnaj, v Břeclavi to byla úplná krása. Fanoušci a všechno okolo bylo super. Bylo to doma. Jediné, co mě mrzí, že to přesunuli do Kanady, protože pro každého kluka je opravdu zážitek zahrát si před plnou halou v Břeclavi. Je to něco neskutečného. Mrzí mě, že jsme to nevyhráli, ale druhé místo taky beru.
S devatenáctkou jste na posledním turnaji ve Finsku brali stříbro. Jak akci hodnotíte?
Druhé místo bylo dobré, ale mohli jsme porazit i Švédy. Pokazili jsme začátek a pak jsme se do zápasu dostávali druhou třetinu. Dostali jsme hloupé góly. Trošku mě mrzí, že jsme je neporazili. Celkově jako tým jsme ale odehráli solidní turnaj, nemáme se za co stydět.
Bylo pro vás utkání s Finy výjimečné?
Hrál jsem proti svým spoluhráčům. Chytal gólman od nás, proti mně hrál kluk, se kterým normálně hrávám v lajně. Bylo to trochu vyhrocené, pohecovali jsme se před zápasem. Na ledě jsem to ale vůbec nevnímal, jenom před zápasem jsme se trochu poštengrovali, popovídali si a trochu se rozhodili. Potom jsem vešel na led a vůbec to nevnímal. Jelikož jsem je znal, věděl jsem, který obránce hůře brání nebo lépe útočí. Pak jsem věděl, přes koho si vybrat cestu.
S Finskem jste prohrávali, ale vy jste vyrovnal a poslal utkání do prodloužení. Nebyl jste potom terčem reprezentačních nebo klubových spoluhráčů?
Trošku mi si ze mě dělali legraci, že jsem v domácím prostředí, tak se mi to hraje. S finskými kluky jsme se pak pohecovali po zápase, ale nic velkého. Trochu mě mrzelo, že jsme to nedotáhli do vítězného konce.
„Rád bych se na domácí mistrovství podíval. Bude to paráda, v Ostravě to bude neskutečné.“
Z turnaje jste odešel s bilancí pěti gólů a tří asistencí. Jak hodnotíte osobní výkon?
Za sebe jsem spokojený, mně se turnaj povedl. Měli jsme dobrou lajnu, sedli jsme si a šlapalo nám to od prvního zápasu. Věděli jsme o sobě a šlo nám to celé lajně. Já jsem to jenom zakončoval. Celkově se turnaj povedl.
Vyhlížíte domácí mistrovství světa dvacítek?
Zatím to neřeším, protože je hodně času. Ještě se může stát cokoliv. Snažím se podat stoprocentní výkon, aby o mě trenéři věděli. Příští rok bych se o místo chtěl naplno porvat, protože bych se na domácí mistrovství určitě rád podíval. Bude to paráda, v Ostravě to bude neskutečné. Všechno bude ale záležet na trenérech, já to můžu ovlivnit jenom svými výkony.
Vnímáte příští sezonu jako klíčovou v kariéře?
Neberu si to, ale asi ano. Bude to opravdu důležitá sezona. Ve zbytku téhle sezony chci dobře potrénovat, abych se co nejlépe připravil, a odehrát dobré zápasy. Příští rok musím zabojovat o všechno. Chtěl bych se určitě dostat na mistrovství světa a nějak si udělat pozici v Kärpätu v áčku. To jsou dva cíle pro příští sezonu.
Foto: Matthew Murnaghan / Hockey Canada Images
Share on Facebook
