S Ondřejem Kuchařem o konci v Sokolově, obdivu k Ayrtonu Sennovi i víře v Boha
Foto: Tomáš Bouda, hcsokolov.cz
Prožívá nejtěžší období své kariéry. Ondřej Kuchař vypráví o svém konci v Sokolově, osudovém komentáři na Facebooku nebo novém začátku v Klatovech. Popisuje také svou víru v osud a v neposlední řadě zmiňuje svůj velký obdiv k tragicky zesnulé legendě Formule 1 Ayrtonu Sennovi.
Prožíváte po odchodu ze Sokolova hodně turbulentní sezonu. Je to pro vás zatím nejtěžší období kariéry?
Řeknu hned to, co mám na srdci. Je to moje pravda, kterou si nesu ve svém srdci! „To, že se rozloučíme s někým, s kým jsme prožili určitou část života, ještě neznamená konec vztahu. Vztahy jsou věčné. Oddělení je jen jejich další kapitolou.” Abych to dokončil, ano, je to poprvé, co tohle zažívám. Ještě se mi tohle nestalo. Další překážka v cestě, kterou svou vůlí a zarputilostí musím překonat.
V průběhu října jste byl z kádru Baníku podmínečně vyřazen za nevhodné komentáře vůči některým fanouškům. Co vás tehdy tak vytočilo?
Je to za mnou: zkrátka se to stalo a mělo se stát. Potřeboval jsem to ze sebe dostat. Bohužel dřív jsem šel do lesa nebo jen někam do přírody, sedl si a byl sám se sebou. Pozor, být sám se sebou, to je naším nejdůležitějším meetingem. No, tenkrát jsem tak neučinil a bylo z toho to, co už všichni ví. Omlouvám se... Mrzí mě to... Ještě je tu jedna věc. Nikomu jsem to neřekl, ale aby mi rádoby fanoušek v jednu v noci psal sloh a radil, jak mám chytat, a pak to okořenil tím, jak by on na mém místě potil krev a rval se o to... Třešničkou na dortu bylo to, že přidal krásnou a všem dobře známou větu: „Dělám dvanáctky, ranní, noční, to ty ani nevíš, co je tohle dělat...” No, mám k tomu jedno: Každý máme svou svobodnou volbu dělat to, co chceme. Chyťte se za hlavu, ale po tom incidentu mi dávali za vinu úplně všechno, za vše obviňovali mě. To nemůže být správné.
„Po tom incidentu mi dávali za vinu úplně všechno. To nemůže být správné."
Jak těžké vlastně je obecně nevnímat kritiku či provokace fanoušků? S tím se konkrétně brankáři setkávají asi každý zápas…
Jsme profesionálové svého sportu. Kritika byla, je a vždy prostě bude. Jen by mě opravdu zajímalo, že si člověk opravdu dá ten čas a čeká, až vyjde na sociální síti foto prohry a zhodnocení. A on to tam potom napálí a ťuká zběsile do té klávesnice. Vždyť je tolik věcí, co člověk může místo toho dělat, jako už zmiňovaná příroda. Ale navazuji na předešlou otázku: ať si každý dělá, co chce.
Marek Čiliak vyzval po kritice jednoho zlínského fanouška, aby se dostavil na společný trénink a vyzkoušel si chytání brankáře v kompletní výstroji proti profesionálním střelcům. Napadlo vás někdy něco podobného?
Ano, četl jsem to. A jsem rád, že v tom nejsem sám. Taky je to naše práce. A teď si představte, jak zaměstnavatel napíše status o nejmenovaném zaměstnanci, že blbě stojí u stroje a má stát takhle, no a já už tam budu psát ty stejné věci jako oni nám. Myslím, že to nebude příjemné. Marek to udělal dobře! Nepsal vulgárně, já ano. Kdo ví, třeba, kdybych napsal slušně vše uvedené, tak jsem ještě v Sokolově. Boží cesty jsou nevyzpytatelné.
Sám jste mi na druhou stranu řekl, že se vám letos nedařilo. Proč tomu podle vás tak bylo?
Ano, to jsem řekl a stojím si za tím. Sezona v přípravě začala skvěle, pak se to prvním mistrákem zlomilo. Nevím proč, ale vím, že vše má opravdu svůj důvod. Přišlo mi, že jsme hledali chyby furt někde vedle a nezačali u sebe! Velká chyba.
„Přišlo mi, že jsme chyby pořád hledali někde jinde a nezačali u sebe."
Kádr Sokolova se po postupu z 2. ligy nijak zásadně nezměnil. Myslíte, že i tohle mohlo hrát ve špatných výkonech celého týmu svoji roli?
Začnu z jiného soudku. Nebyl jsem u postupu. Vychytal ho Tom Závorka. Byl výborný. Pak skončil a kádr vlastně zůstal, jak postoupil. Já nebyl celou tu sezonu s kádrem a myslím, že to mělo taky dopad. Kluky jsem sice znal, ale atmosféru a všechny zážitky jsem s nimi neměl. A prostě si upřímně myslím, že to je taky důvod, proč už nejsem v Sokolově. Přeberte si to každý, jak chcete. Podcenění bych já neřekl, trenér nás na to chtěl výborně připravit, každý den rozbor videa a věcí kolem. Je to vždy v nás. V nikom jiném. Trenér za vás nechytne puk nebo za vás nedá gól. Musíte vy sami.
Jaká je vlastně nálada v kabině, když se pak týmu takovýmto způsobem nedaří?
Každý to má jinak. Někdo chce být v kabině a dlouho to rozebírat. Někdo ne. A nálada... Přišlo mi, že to bylo vždy dobré, že jsem nikdy nevycítil nějakou nervozitu nebo tak. Přišlo mi, že se všichni smířili s tím, co právě je... Být černá ovce v davu? To v kolektivní sportu nejde.
Foto: Tomáš Bouda, hcsokolov.cz
Řekl jste, že po aféře s komentářem na Facebooku a následném konci v Sokolově se k vám všichni až na Matěje Stříteského a Filipa Novotného obrátili zády. Mohl byste to rozvést?
Všichni, tím jsem myslel vedení. Vždy za mě někde lobovali, teď vůbec žádný telefon nebo tak... A já se sám sobě nedivím. Ale bylo pár lidí ještě kolem, které jsem nejmenoval, co mi pomohli nebo alespoň napsali Drž se. Nebo mám v sobě zážitek, kdy pár lidí z kotle přijelo do Budějovic a vzali si kuchařské čepice. Mám to vryté do paměti! Zůstane to mou součástí. Ještě jednou ale děkuju manželce Domče, celé rodině a klukům.
Máte někomu svůj konec v Sokolově za zlé?
Ano, mám. Sám sobě!
„Konec v Sokolově zazlívám sám sobě."
Kdo vám byl po konci v Baníku největší oporou?
Moje Domča a rodiče s dědou.
Zklamal vás naopak někdo, od koho jste čekal, že se za vás postaví a nestalo se tak?
Byla chyba něco očekávat, protože očekávání je to nejhorší, co může člověk dělat. Nic neočekávejte, protože když tomu tak bude, zklame vás právě věc, kterou tak očekáváte... Já očekával a zklamalo mě to... Teď vím, že si musím žít po svém. „Jsem tu, abych žil naplno a prožil lásky plný život.”
Nyní jste ve druholigových Klatovech. Vnímáte tuto štaci jako pokus o restart vaší kariéry?
Nevnímám. Dali mi prostor zase být v bráně a chytat. Je to jako další moje angažmá. Jsem doma, mám to tady ze srdce rád. Tady jsem začal s hokejem. Tady mám kamarády od dětství.
Foto: Ondřej Kuchař
Co vlastně od této soutěže očekáváte? V čem jsou největší rozdíly oproti Chance lize?
Rozdíl? Nevím, opravdu to zatím ještě nevím, kde hledat rozdíly. Kluci i v druhé lize jsou šikovní, teď mi toho byla svědkem Čína, která nás trápila... Číňané mají skvělou mentalitu, a dokonce jsem měl možnost číst jednu literaturu. Berte v potaz, že Čína je jedna z nejstarších kultur. Ale to odbočuju tam, kam nechci. Druhá liga je taky kvalitní soutěž.
Klatovy úzce spolupracují s extraligovou Plzní. Pomýšlíte na to, že byste si za čas řekl o angažmá u indiánů?
Upřímně nepomýšlím. Když se otevře cesta, půjdu za ní. Když ne, tak ne. Plzeň je skvělé město s velkou historii a jsem rád, že tu jsem na očích. Bude to ještě zajímavé. (směje se)
„Ayrtona mám i vytetovaného. On je mou součástí."
Čistě teoreticky: pokud byste si v dresu Plzně zachytal proti Karlovým Varům, v jejichž organizaci jste dlouho působil, jaké by to pro vás bylo?
Bylo by to určitě zajímavé, přece jen jsem tu strávil sedm let svého života. Kdyby proti mně nastoupil Filip Novotný, bylo by to pak ještě zajímavější. Ale kdyby je kdyby. Žijme teď a uvidíme, co na nás ten nahoře přichystal.
Vy máte kromě hokeje hodně velkou oblibu také ve Formuli 1, že?
Miluju to! Opravdu jsem se do toho zamiloval. Ale pozor, vždy až na druhé koleji. První je hokej. Je to sport, kde je tak všechno. A hlavně královna motorsportu má už ohromnou tradici a popularitu. Mně se na F1čkách líbí cit pro detail. to, jak na všech maličkostech záleží opravdu všem. Stejně tak v hokeji. Dokonce jsem si koupil volant ke konzoli a jezdím i doma. Tímto bych chtěl vyzdvihnout projekt TTR Time To Race, který Petr Přindiš ze Sokolova založil v roce 2016. A parta bláznů, stejně jako já, jezdíme každou neděli online závody. Troufám si říct, že jsme jedna z největších komunit v ČR a na SK. Ale zase odbočuji. (směje se)
Foto: Ondřej Kuchař
Svou masku už několik let zdobíte motivy tragicky zesnulého Brazilce Ayrtona Senny. Co vás k tomu přimělo?
Ano, zdobila mi hlavu už před dvěma lety. Je to fenomén, dokonce i kdo to nesleduje, ví kdo je Ayrton. Jeho slova jsou mým motorem, jeho činy mou inspirací. „Nada pode me separar do amor de Deus.” „Nic mě neoddělí od lásky Boží.”
Byl jste se podívat na okruhu v Imole, kde Senna 1. května 1994 zahynul a kde má také svoji sochu?
To je krásný příběh. Jeli jsme z Budějovic a já napsal Domče, že letos pojedeme o repre pauze 3. listopadu do Imoly a Maranella k Ferrari. No a jak tak bývá, když někdo nezůstane jen u plánů, vyjeli jsme. Taťka nám půjčil auto a cíl byl jasnej! Ale aby toho nebylo málo, tak jsme objednali hotel a před naším cílem jsme ještě navštívili Milán a Veronu. Romeo a Julie ve Veroně a slavný balkon, vzpomínky na mou maturitní četbu se teď promítly do reálu. Ale to je zase jiný příběh. V Maranellu je to úžasný. Všichni jsou stejně oblečení, vše je na svém místě a vše má svůj řád! Je to úplně maximum, co může být. Vše na vás dolehne, ta atmosféra, to všechno... Byl jsem ve svém světě. Poté jsme se vydali do Imoly. 45 minut od Maranella je okruh, kde se psala historie... Stmívalo se, my šli stezkou k Ayrtonovu pomníku a bylo ticho! To ticho, které v roce 94’ bylo přesně v těch místech úplně stejné... To sem ale nepatří. To je příběh pro fanoušky motorsportu a ne hokeje. Ayrtona mám i vytetovaného. On je mou součástí.
Ayrton byl znám svoji silnou vírou v Boha a osud. Jak to máte vy? Věříte, že co se má stát, se taky stane?
Ano, souhlasím. A to je přesně ono. Každý si k tomu musí dojít sám. Působím jako blázen? Možná pro někoho jsem, ale už jsem dosáhl jiné úrovně vědomí než někdo, kdo si toto čte. Duchovní mistři, andělé, archandělé, to vše je kolem nás a my máme právo je požádat o pomoc a nechat vše kolem nás konat, protože vždy se kolem nás odehrává spousta věcí. Libkov na Šumavě, je tam lesík s kapličkou a v té kapli vyvěrá ze země čistá průzračná voda! Je tam kelímek a nad ním se na vás směje pana Marie. „Vše má svůj důvod”.
„Dosáhl jsem už jiné úrovně vědomí. Duchovní mistři, andělé, archandělé, to vše je kolem nás a my máme právo požádat o pomoc."
Na závěr: kam byste dále chtěl směřovat své hokejové kroky?
Povedou, kam já budu upínat svou pozornost. Mám cíl, v sobě ho mám a nikomu ho neřeknu. Každému, kdo se mnou jde mnou cestou a šel, děkuju. Z celého srdce mu děkuju. Viděl jsem jeden krásný film a v něm pravdu, kterou si dodnes nesu v sobě. „Paradox, humor a změna. Takže paradox = život je záhada, vůbec se ho nesnaž pochopit. Humor = měj smysl pro humor, směj se sám sobě. Je to síla nadevše. A změna? Nikdy nic nezůstane stejné.” Na závěr existuje paralela: 1. myšlenka, 2. slovo, 3. čin. A to už se vracím zase do antického Řecka k Sokrátovi: „Myšlenky máme všichni, slova jsou mocnější než meče, ale činy za nás mluví!” Tak co? Budeme mluvit, nebo činit?
Foto: Tomáš Bouda, hcsokolov.cz
Share on Facebook
