S dětmi jsem kámoš, pak mi věří, říká Černohous. Nechce zakrnět
Foto: Jiří Zaňát, hokejprerov.cz
Projekt Díky, trenére funguje od roku 2016, kdy byl poprvé udělen titul Trenéra mládeže. V aktuálním ročníku se pořadatelům sešlo přes tři sta nominací, z nichž se do TOP 16 dostalo hned pět hokejových koučů. Třetím vyzpovídaným je teprve čtyřiadvacetiletý Vít Černohous.
Co říkáte už na prvotní nominaci do projektu Díky, trenére a na to, že měl někdo chuť vám poděkovat za práci?
První dojem z toho byl příjemný, protože práce s nejmenšími dětmi není častokrát tolik vidět a není tolik na očích široké veřejnosti. Každý trenér, který do tohoto projektu byl zapojený, to musel vnímat hrozně pozitivně. Je to takové zadostiučinění a motivace do další práce. Shrnul bych to jako velice příjemný pocit.
Překvapilo vás to?
Překvapilo, protože jsem nepočítal s tím, že by mě tam mohl někdo přihlásit. Vnímal jsem projekt jako takový, protože ho minulý rok vyhrál David Vinš, hokejový trenér, ale nevěděl jsem, kdy to začíná anebo jak to probíhá. V tomhle to bylo velké překvapení.
„První dojem z toho byl příjemný, protože práce s nejmenšími dětmi není častokrát tolik vidět a není tolik na očích široké veřejnosti.“
Víte, kdo vás přihlásil?
Vím, teď už ano. Jeden z rodičů rozeslal informace dalším, kteří se postupně nabalovali. O to je to pro mě příjemnější a cennější, když mě přihlásili rodiče malých svěřenců, kteří doma řeknou, jaký byl trénink. Asi domu přenášejí pozitivní náladu, za což jsem rád.
V čem vy osobně vnímáte největší přínos projektu?
Jak už jsem naťuknul. Vidím největší přínos v tom, že se trenéři mládeže dostanou více do povědomí lidí. Veřejnosti se dostane více ukázka práce s těmi nejmenšími, aby viděli, že už se netrénuje jako dříve, kdy to byl samý dril a řev. Hokej už se teď dělá úplně jinak a hrozně se to posunulo. Celkově se práce trenéra mládeže zviditelní, což je super.
Foto: Petr Komárek, hokejprerov.cz
Jak je podle vás důležitá raná výchova dětí z pohledu celé kariéry jakéhokoliv sportovce?
Můj názor a vlastně i zažitá skutečnost, protože jsem si odmalinka prošel hokejem, je asi taková, že hokej anebo jakýkoliv sport dá dětem základy zodpovědnosti, samostatnosti, fair play, respektu vůči ostatním… Je to sbírka takových vlastností, které se budou hodit do profesionální kariéry hokejisty i do klasického života. To říkám rodičům i dětem. Mě zformovala výchova doma, ale hokej mi v tomhle taky hrozně moc pomohl, takže jsem sportu v této oblasti vděčný, protože vím, co je to zodpovědnost a ostatní věci. To je hodně podstatné.
Co pro vás znamená být mezi TOP 16 mládežnickými trenéry v republice?
Je to zadostiučinění a překvapení, ale i velká motivace do další práce. Je příjemné vědět, že vás někdo vidí a ještě vás ocení za to, jak pracujete. Nejhorší ale je, když je člověk spokojený a přestane se posouvat. Je to pro mě hnací motor do další práce.
„Hokej anebo jakýkoliv sport dá dětem základy zodpovědnosti, samostatnosti, fair play, respektu vůči ostatním…“
A bude to i jakýsi „bič“, abyste se dále posouval a vzdělával?
V oblasti vzdělání udělal hokejový svaz výbornou práci. Teď už je to na každém trenérovi, jestli se bude chtít posouvat dál, nebo ne, protože možností seminářů je opravdu hrozně moc. Navíc jsou vzdělávací prostředky na dosah ruky. Je to na každém jednotlivci. Já osobně se snažím prostředky využívat a nebýt zavřený ve své bublině, právě naopak se bavit s ostatními, ptát se jich na jejich názor, komunikovat a diskutovat. To mě hrozně baví.
Čím jste si vysloužil nominaci do projektu i místo v nejlepší šestnáctce?
To je těžké říct. Doufám, že tím, jaké se snažíme s celým realizačním týmem vytvořit pozitivní prostředí na zimáku. Nejsem jájínek, je to zásluha všech. Mám takové pravidlo: Pokud budou děti chodit usměvavé ze zimáku, budou se nám tak i vracet. To je podstata práce v útlém věku, abychom vytvořili pozitivní emoci a lásku ke sportu. Doufám, že jsem si to vysloužil právě tím, že se nám vrací děti s úsměvem a těší se na nás stejně jako my na ně.
Foto: Pojď hrát hokej
Máte vy osobně v sobě nějaké kouzlo směrem k dětem?
To je těžká otázka. V první řadě se snažím být s dětmi kamarád. I jako hráč jsem to měl tak nastavené až do seniorského věku, kdy se mi lépe pracovalo s trenérem, který si se mnou dokázal popovídat i jako s člověkem a ne jenom jako se sportovcem. Je to pro mě přirozené, jsem s nimi kámoš, oni mi pak věří a já věřím jim. Taková důvěra je hrozně důležitá.
A jaký jste trenér po té hokejové stránce?
I tady se promítá, že jsem kamarádský. Zároveň jsem ale férový, vyžaduju disciplínu i mimo hokejové fungování, což je spjaté s tím, co jsem říkal předtím. Chceme po klucích i holkách, aby v sobě měli nějakou zodpovědnost. Na to se snažíme být všichni důslední. Jsem kámoš, ale je potřeba dávat i nějaké mantinely, aby děti věděly, kde končí úplná sranda, kde se musí zapnout a jít se učit. Takhle nějak bych se asi popsal.
„Je to pro mě přirozené, jsem s nimi kámoš, oni mi pak věří a já věřím jim. Taková důvěra je hrozně důležitá.“
Jak se psaly vaše začátky trenérství?
Hrál jsem druhou ligu v Hodoníně, kam jsem se dostal přes Liberec, protože jsem původem z Jablonce nad Nisou. Už jako hráč jsem tam začal nakukovat do tréninkového procesu mládeže, kde mě to chytlo. Hned po sezoně jsem si udělal licenci C a jezdil jsem třeba na dovednostní kempy. To už je asi pět let dozadu. I jako hráč jsem dostal jednu kategorii jako hlavní trenér, takže už jsem nabíral zkušenosti v Hodoníně.
A pak jste se přesunul do Přerova?
Zničehonic mi zavolal pan Kočara, sportovní manažer v Přerově, že by pro mě měl nabídku. Už v probíhající sezoně jsme si dojednali schůzku, to bylo po dvou letech trénování v Hodoníně, už tam mě to oslovilo, protože jsem lidi v Přerově znal. Udělalo to na mě hrozně velký dojem, takže jsme se dohodli a od další sezony jsem začal působit v Přerově, kam jsem dva roky dojížděl. Každý den devadesát kilometrů tam a zpátky vlakem i přes soboty a neděle, takže to bylo takové náročnější. Teď už tu budu třetí sezonu, začal jsem tu bydlet, takže se to ustálilo. Věřím, že i další sezona bude super.
Foto: Petr Komárek, hokejprerov.cz
Takže jste se rozloučil s hráčskou kariérou…
S přesunem do Přerova šla zásadní otázka, buď hrát, nebo profesionálně trénovat, abych tomu mohl věnovat sto procent času. Já jsem si v Hodoníně vyzkoušel kombinaci hraní s trénováním a není to žádná legrace. V Přerově jsem dostal na starost kategorie od páté třídy dolů, takže tam už by hraní vůbec nepřipadalo v úvahu. Jednoznačně jsem se rozhodl pro trénování, protože jsem se v tom jako člověk našel. Nabídka z Přerova a nastavená filozofie mě oslovila natolik, že hraní šlo stranou a dal jsem se na trenérskou dráhu.
Jak bylo těžké opustit hokej z hráčského pohledu?
Těžké to bylo. Ze začátku jsem si myslel, že to bude v pohodě, když zůstávám v hokejovém prostředí jako trenér mládeže, ale je to jiné. Ačkoliv pořád člověk chodí do příjemného prostředí na zimáku, kde vyrůstal, kabina a třeba pocit po vyhraném zápase člověku občas chybí. Za dva až tři roky už to trochu vymizelo, člověk se s tím srovná, i když to nebylo jednoduché. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval a myslím, že ani nebudu.
„Nabídka z Přerova a nastavená filozofie mě oslovila natolik, že hraní šlo stranou a dal jsem se na trenérskou dráhu.“
Kam byste se chtěl jako trenér posouvat?
Ambiciózní asi jsem. Zase se to vztahuje k tomu, co jsem říkal předtím. Kdyby člověk nebyl ambiciózní, neposouval by se dopředu, zůstal by na místě a zakrněl by. To není směr, kterým bych se chtěl osobně vydávat. Posouvám se krůček po krůčku a sezonu po sezoně, ale nějaký cíl vyloženě nemám. Pro mě je důležité, aby se hráči, které teď trénuju v útlém věku, za deset let ke mně hlásili na ulici. Aby řekli: „Jo, pan Černohous mě trénoval a bylo to super.“ To je odměna pro každého trenéra.
Zmínil jste přerovskou filozofii. V čem spočívá?
Od přípravky až po pátou třídu vůbec děti neselektujeme, nehrajeme na výsledky a nemáme žádné A-týmy a B-týmy, máme prostě žluté a modré. Tím se snažíme vymezovat ze šaten posmívání se a řešení, proč ten je v áčku a ten v béčku. To je v žákovských kategoriích důležité. Chceme rozvíjet hráče jako sportovce i jako lidi. Nikdo po hráčích nehuláká, aby odpálili puk a zbavovali se ho. Právě naopak se snažíme jít cestou kreativity a učíme je, aby se nebáli dělat chyby. To je hlavní heslo filozofie mládeže. To je do deváté třídy podstata i za cenu ztráty kotouče nebo prohry zápasu.
„Každá sezona by měla všechny posunout – děti, trenéry, vedoucí, rodiče –, takže se chceme společně posouvat.“
Jelikož předchozí sezona skončila hodně brzo, jak se těšíte na tu následující?
Těšili jsme se hodně. Už během karantény jsme se snažili vymyslet program pro rodiče i děti, abychom všechny propojili s hokejovým prostředím. Vymýšleli jsme hodně různých výzev v domácím prostředí, což byly první náznaky toho, že se těšíme, až budeme zase společně na zimáku. Nedávno nám skončila letní příprava a děti mají teď chvíli volno. Myslím, že už se všichni těší na zimák a do šatny, až si budou moci popovídat s kámoši. Já se na ně těším taky, protože pauza byla dlouhá, i když jsme jako trenéři fungovali pořád a fungujeme i teď. Každá sezona by měla všechny posunout – děti, trenéry, vedoucí, rodiče –, takže se chceme společně posouvat.
Share on Facebook
