Foto: Markéta Křížová, hcdukla.cz
29. října 2020, 22:04
Martin VoltrTečku za sokolovským dnem napsal na instagramovém profilu Chance ligy živý rozhovor s Michalem Gutem, který si můžete pustit i ze záznamu. Pomůže mladému útočníkovi parádní start sezony k nominaci na mistrovství světa dvacítek?
útočník, 21 let
Vždycky jsem míval víc asistencí než gólů, je až nečekané, že mám šest gólů v sedmi zápasech. Ale je pravda, že po návratu z Ameriky jsem měl sebevědomí už od úplného začátku. Naučil jsem se tam ze všeho střílet. Nemám nějaké konkrétní oblíbené zakončení, ale mám rád nájezdy. Tam jedno zakončení mám, udělal jsem ho čtyřikrát, i na Hlinkovi, a vždycky mi vyšlo.
Mladší tam dodávají energii. Je to výborně namíchané, sedlo si to. Zatím to je vidět i na výkonech a snad to takhle bude pokračovat. Další věc je play off, kde třeba někdo bude mít větší zkušenosti, ale možná by mohla převážit ta energie. Těžko říct. Pokud tedy vůbec v téhle době nějaké play off bude.
Od začátku, co jsem do Sokolova přišel, jsme seděli vedle sebe. Znali jsme se z mládeže, hráli jsme proti sobě, ale nikdy jsme se nebavili. Popravdě jsem ho na ledě jako soupeře vůbec neměl rád, ale teď když jsem ho poznal, je to strašně fajn kluk a hrozně jsme si sedli. Má výborné bruslení, umí strašně dobře zrychlit.
„Úplně odmalička byl mým vzorem František Lukeš, protože jsme s ním rodina.“
Takový výsledek jsem dlouho nezažil. Navíc to byl můj první zápas, takže: Wow! K tomu jsem dal gól, dostal osobní trest a další dvě trestné minuty. Platil jsem do kasy za gól i ten trest. Radši bych ale byl na ledě, musím hrát a tohle bych dělat neměl. Ale možná dobře, že jsem si to vybral v prvním zápase.
První krůčky na ledě jsem udělal ve třech letech, to už je docela dlouhá doba. Bylo to na zimáku v Kadani, s mamkou. Měl jsem hrazdičku a jel jsem na ledě.
Úplně odmalička byl mým vzorem František Lukeš, protože jsme s ním rodina. Jezdil jsem na něj na každý zápas do Litvínova, měl jsem jeho kartičky, všechno. A taky Jarda Jágr, asi jako pro každého. Teď je to David Pastrňák a další čeští kluci, třeba Kašouni z Kadaně. Čím jsem starší, tak spíš sleduju všechny a přímo nějaký vzor nemám.
Vždycky jsem měl rád brankáře. Doma jsem si na ně hrál a při srandamačích, třeba rodiče proti dětem, jdem vždycky chytal. V Litvínově tehdy chytal třeba Jarda Hübl, koukal jsem snad i na Lukáše Mensatora, který je teď v Sokolově. Ale že bych si řekl, „chci být gólman“, to zase ne.
View this post on Instagram
V mládí jsem hrál se 16kou, podle Franty Lukeše a narodil jsem se 16. srpna. Potom jsem si v reprezentaci vzal 26ku, protože strejda měl vždycky rád číslo 26, od Martina Ručinského. Chtěl jsem ho i v Americe, ale už bylo obsazené, tak jsem si vzal 62ku. Myslím, že je to pěkné číslo. Navíc jsme kamarádi s Vláďou Růžičkou a on s ní tehdy hrál taky, tak jsem mu to hned psal. Když jsem přišel do Sokolova, zbývala tři čísla a vybral jsem si 97ku.
Odmalička jsem byl doma, teď jsem šel do neznáma a nevěděl, co čekat. Kluci mě ale vzali výborně. V přípravě se mi zadařilo, potom jsem si ale zranil rameno. Když jsem začal hrát, vrátili mě na prvního centra a taky se mi bodově dařilo. Pak k nám vytrejdovali kluka draftovaného Montrealem, tak jsem šel do druhé lajny. Celkově mě fakt hodně omezovalo to zranění ramene, byl jsem z toho i špatný, ale chtěl jsem odehrát celou sezonu. Když jsem měl odjet na kemp dvacítky, den předtím mi v tom zase křuplo a nemohl jsem. Sezona nebyla špatná, ale nebyla ani nejlepší.
Sám nevím, asi musím ještě víc makat. Byl jsem zklamaný, ale třeba mi volal trenér z Ameriky, aby mi řekl: „Hele, když budeš draftovaný, tak se vyspíš a druhý den jdeš do posilovny. A když nebudeš, tak se vyspíš a druhý den jdeš taky do posilovny. To je úplně jedno.“ Byl jsem z toho špatný, ale dostal jsem novou výzvu jim ukázat, že to třeba byla chyba. Musíš jít dál, nemůžeš kvůli tomu skončit s hokejem. Nijak to neovlivním, jenom tak, že na sobě musím ještě víc makat a pak to snad přijde. A může to přijít i bez draftu.
„Budu makat a dělat všechno pro to, abych svoji zemi mohl reprezentovat na mistrovství v Edmontonu v bublině.“
Ten klub si mě vzal z Kadaně, podporoval mě. Asi nejvíc bylo, že mi dal šanci v extralize. A nebyl to jenom jeden zápas, bylo jich snad deset plus baráž. Na ty časy s klukama vzpomínám hezky, třeba doteď si pouštím poslední juniorské play off proti Slavii a mám z toho husinu.
Rád na něj vzpomínám, je to pro mě prostě pan trenér. Když má tým a všechno jako finance je tam v pořádku, tak ho dokáže tak zvednout a pomoct mu taktikou. On si mě vytáhl do extraligy, měl jsem od něj důvěru, a za to mu musím poděkovat.
Rusy jsme tam porazili snad poprvé, to byla euforie jako prase. Ve finále jsme s Běloruskem prohrávali, ale já jsem na střídačce tušil, že to otočíme a bude to v pohodě. Byl jsem nervózní, ale kluci to naštěstí zahráli. Oslavy pak byly super. Všichni ti biatlonisti a lidi z celého olympijského týmu nám fandili, to bylo neskutečné. Když se stmelili na jednom místě... I proto je můj sen zahrát si jednou na olympiádě taky v seniorech.
Snažím se před panem Mlejnkem ukázat v co nejlepším světle. Budu makat a dělat všechno pro to, abych svoji zemi mohl reprezentovat na mistrovství v Edmontonu v bublině. Chtěl bych si už zažít ten pocit hrát s klukama mistrovství světa.
ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz