Rogers Place je špička mezi arénami, říká reportér Matějovský
Foto: Daniel Krátký
(EDMONTON, od našeho zpravodaje) V rámci NHL už navštívil všechno, co se dalo. Ze všech stadionů mu zbývá pouze nová hala v Detroitu. Kanadsko-český reportér Zdeněk Matějovský nechyběl ani na juniorském šampionátu v Edmontonu, kde natáčel rozhovory pro několik evropských televizních stanic. „Vlastně ani nevím, kolik jich dohromady je,“ směje se. Dodává, že při natáčení mu často pomáhá dcera Laura. V rozhovoru přišla řeč i na emigraci z Československa či na jeho legendární rozhovor s finským brankářem Vesou Toskalou.
Do kolika zemí posíláte rozhovory z juniorského mistrovství?
Aktuálně posílám materiál do Finska, Česka, Švýcarska a na Slovensko.
To musíte být solidně jazykově vybavený, kolik umíte řečí?
Domluvím se asi pěti jazyky.
Je hokej jediným sportem, kterému se věnujete?
Dělám v podstatě cokoliv, když se nachomýtnu k nějakému mistrovství světa. Dělal jsem i lyžování, cyklistiku, fotbal a tenis. Vlastně i formuli 1 v Montrealu.
Jak jste se do Kanady vlastně dostal?
V roce 1980, kdy mi bylo dvacet, jsem koupil zájezd na Kubu. Už předtím jsem se podíval na exotičtější místa ‒ navštívil jsem Kypr a Tunisko. Z nějakých zajímavých důvodů mě komunisté nechali na ty zájezdy odjet, dodnes nevím proč.
„Přistál jsem se dvěma dolary v kapse. Bral jsem, co se dalo ‒ pracoval jsem v kuchyni nebo dělal číšníka.“
Takže jste chtěl emigrovat?
Ano, zkoušel jsem to už na Kypru. Byl jsem tam na americké ambasádě, ale protože nám úředníci sebrali pasy, tak jsem ho u sebe neměl. Na ambasádě mi řekli: „Až ho dostanete zpátky, tak se vraťte a my vám pomůžeme.“ Bohužel, dostal jsem pas až pozdě na letišti a v tu chvíli jsem se nerozhodl. Jednalo se o velké rozhodnutí… Sebral jsem pas, šel jsem do letadla a tam jsem si uvědomil, že už jsem od útěku byl jen malý krůček.
Proč jste tedy chtěl letět na Kubu?
Ještě opálený z Kypru jsem běžel do Čedoku a tam jsem zjistil, že lety na Kubu mají mezipřistání v Montrealu. Takže jsem si koupil zájezd na Kubu a rozhodl jsem se, že v Kanadě emigruju.
Foto: Lukáš Zrotal
Od kolika let jste o emigraci přemýšlel?
Asi od šestnácti. Pak jsem měl příležitost cestovat a podívat se do světa. Uvědomil jsem si, že chci jít pryč.
Když jste se dostal do Kanady, kde jste pracoval?
Přistál jsem se dvěma dolary v kapse. Bral jsem, co se dalo ‒ pracoval jsem v kuchyni nebo dělal číšníka. S novinařinou jsem začal až v roce 1989, kdy jsem pro deník Sport začal psát o NHL.
Jak jste se vlastně dostal k natáčení sportovních reportáží?
Když mi bylo patnáct, tak mi táta k Vánocům koupil malou filmovou kameru. Hrozně mě to bavilo. Od té doby jsem si natáčel krátké filmy, doma na střižně jsem to stříhal a lepil. Jednou k nám dokonce přišel režisér Zdeněk Troška a pochválil mě, že to dělám dobře.
„Vždycky jsem někomu dal nahrávky a v Praze na letišti čekal můj táta, který je odvezl na Novu.“
V Kanadě jste ale nejspíš už pracoval s něčím lepším než kamerou na film…
Jasně, pořídil jsem si jednu z prvních kamer, která se dostala na trh mezi spotřebitele. Tahle vášeň mě stále držela. Přišla devadesátá léta, jel jsem na návštěvu do Prahy a můj brácha Robert mi řekl, že televize Nova má nový pořad ‒ Powerplay. Tak jsme se na to spolu podívali a ukazovali tam góly, rvačky a nejlepší momenty z NHL. A já si říkal ‒ dobrý, ale oni tam nemají ani jeden rozhovor…
Takže jste se hned chytil šance?
Ano, hned jsem zaběhl na Novu, kde mě znali, protože jsem psal o NHL do Sportu. Rychle jsme se domluvili na tom, že jim budu ze Severní Ameriky posílat rozhovory s českými hráči.
Jak jste posílal nahrávky rozhovorů do České republiky?
Z Montrealu v té době létalo dvakrát týdně letadlo do Prahy. Vždycky jsem si zjistil, kdo z cestujících je můj známý. Výhodou také bylo, že moje sestřenice pracovala pro československé aerolinie. Vždycky jsem takto někomu dal nahrávky a v Praze na letišti čekal můj táta, který je odvezl na Novu.
Foto: Daniel Krátký
Jak vypadá vaše současná pracovní náplň?
Dohromady pracuju asi pro deset evropských zemí, tak jejich požadavky jsou různé. Vždycky se domlouváme na konkrétních jménech, pak jdu na samostatné rozhovory. Můžou se týkat v podstatě čehokoliv.
Takže pracujete jako samostatná jednotka?
Ano, přesně tak.
Navštívil jste všechny stadiony, na kterých se hraje NHL?
Ano, akorát mi teď chybí nová hala Detroitu. Tam mě to nikdy moc netáhlo (směje se). Detroit je divoké město. Jsou místa, kam se vracím rád a kam se vracím nerad. Detroit, přestože je to hokejové město a často hráli na špici NHL, patří do té druhé kategorie.
Co říkáte na novou halu Rogers Place, dokončenou v roce 2016, ve které se odehrálo juniorské mistrovství světa?
Je to špička. Určitě nejlepší aréna, ve které jsem byl. Prostory tady jsou neskutečné, třeba ty velké chodby. Když jdu třeba v Montrealu za některým z hráčů, strávím celou přestávku a půlku další třetiny na cestě, tam se vůbec nedá mezi lidmi projít.
„V tak malém městě máme čtyři ledové plochy. Odpoledne mají všichni občané města hodinový vstup zdarma. Tenisové kurty jsou zdarma, fotbalová hřiště taky.“
Kde přesně v Kanadě žijete?
Na předměstí Montrealu, ve třicetitisícovém městě Chambly.
Mohl byste popsat život v Kanadě? A třeba ho srovnat s Českem?
Nerad se do toho pouštím. V Kanadě žiju čtyřicet let, je to moje země a jsem na ni patřičně pyšný. Vím, že tady máme hodně věcí, které jsou lepší než v Česku. Češi to někdy neradi slyší.
Přesto ‒ jak vypadá život na předměstí dvoumilionového Montrealu?
Hodně lidí překvapím tím, že v tak malém městě máme čtyři ledové plochy. Odpoledne mají všichni občané města hodinový vstup zdarma. Tenisové kurty jsou zdarma, fotbalová hřiště taky. Navíc jsou osvětlena dlouho do večera. Chambly je také jedno z mála míst na světě, kde je zadarmo i městská doprava. Neplatím ani vodu. Na druhou stranu ‒ zase máme vysoké daně z nemovitostí. Ale zase když člověk vyjde na ulici a vidí, jak je všechno upravené a funguje, tak z toho má dobrý pocit.
Zdeněk Matějovský s dcerou Laurou | Foto: Archiv Zdeňka Matějovského
Co vám chybí z České republiky?
Známí, pokec u piva v hospodě. To v Kanadě moc neexistuje, v Chambly určitě ne. Pár známých tam samozřejmě mám, ale to je spíš o tom popovídat si u piva na zahradě. Vždycky, když se do Česka vrátím, tak vnímám tu krásnou architekturu českých měst.
Jak často se do České republiky dostanete?
Od roku 1989 létám každý rok na dva měsíce v létě.
Tím, jak pracujete v Severní Americe, vás hokejisté určitě znají. Máte s nimi bližší vztah?
Znám spoustu, spoustu hráčů. Kdybych šel v Praze po ulici, tak by mě poznala minimálně polovina NHL. Pracuju pro Švédy, pro Finy, dělal jsem i pro Rusy. Dále i pro Slováky, Čechy, Švýcary, Rakušany i Francouze. Často se mi stává, že potkám hráče a oni mě poznají. Na letošním draftu v Montrealu za mnou přišel Niklas Bäckström, který dřív chytal v Minnesotě, a myslel si, že ho nepoznám. Já si ho samozřejmě pamatoval.
„Dával jsem mu otázky v angličtině o tom, jak těžké bylo prohrát šest zápasů za sebou a že to konečně zlomil. Vesa si v odpovědích vymýšlel blbosti a mluvil o řidičáku a řadící páce.“
Máte s některým z českých hráčů zajímavý zážitek?
Hlavně s kluky, kteří hráli v Montrealu ‒ Honzou Bulisem, Tomášem Plekancem, Martinem Ručinským ‒ jsme byli velcí kamarádi, ze začátku jsem pro ně byl taková spojka. Prožili jsme toho hrozně moc, zážitků je hodně.
Nejvíce vás proslavil rozhovor s finským brankářem Vesou Toskalou. Vy jste se ptal anglicky, on odpovídal finsky. Toskala ale místo o zápase mluvil o tom, jak si řidičák udělal v osmnácti a jeho prvním autem bylo Mitsubishi Colt.
(směje se) Tisíckrát opakovaná historka. Vesa prohrál šest zápasů za sebou a mě oslovila finská televize MTV3, jestli bych s ním mohl udělat rozhovor, protože bude hrát v Montrealu. Říkal jsem jim, že prohrál šest zápasů za sebou, že to s brankářem nebude jednoduché. Dali mi za pravdu, ale i tak mi řekli, ať to zkusím. Toronto v Montrealu vyhrálo, takže Toskala byl nadšený, že mu tak špatná série skončila.
Bylo těžké ho přemluvit k rozhovoru?
Ani ne. Po zápase kolem mě procházel, tak jsem mu řekl: „Vesa, měl bys na mě chvilku čas?“. Říkal mi, že jo, jen že si skočí do šatny. No a pak se vrátil a mluvil o řidičáku (smích). Později jsem zjistil, že si to plánoval už dlouho.
Jak samotný rozhovor probíhal?
Toskala přišel s ručníkem okolo krku a říká mi, ať se teda začnu ptát. Finsky neumím, tak jsem mu dával otázky v angličtině o tom, jak těžké bylo prohrát šest zápasů za sebou a že to konečně zlomil. Vesa si v odpovědích vymýšlel blbosti a mluvil o řidičáku a řadící páce. Na druhou otázku, zda neměl strach, že ho jeho tým vymění, mi odpověděl: „Do auta jsem si koupil reproduktory a měl jsem je zapnuté tak nahlas, že jsem hned dostal pokutu.“
Jak jste se na výsledek tvářil?
Když jsem to zjistil, byl jsem z toho mimo. Volal jsem do Finska a ptal se, co to má znamenat. Řekli mi, že takové video se nesmí dát do šuplíku, že taková pecka se prostě musí zveřejnit. Proslavilo mě to hodně, dodneška když potkávám Finy, tak všichni mě znají a fotí se se mnou, jako kdybych byl nějaká celebrita (smích).
Share on Facebook
