Robin Rakus: Hokejista a rozhodčí. Ve hře si dovolím víc, ale s úctou, říká
Foto: Markéta Křížová
Robin Rakus byl loni jedním z tahounů dorostu brněnské Komety, ještě předtím ale získal licenci rozhodčího. Nyní tak střídá dres juniorky s pruhovaným černo-bílým úborem v žákovských a ženských soutěžích.
Co vás vedlo k tomu stát se rozhodčím?
Chtěl jsem si přivydělat a přišlo mi to zajímavé, protože můžu být pořád na ledě a bruslit, být u hokeje. Každý víkend tedy strávím na ledě.
Vzešlo to z vaší iniciativy?
Víceméně ano. Mamka mi řekla, jak to funguje, že od patnácti let se můžu stát rozhodčím. Loni jsem šel na čtyřdenní kurz a potom jsem nastoupil u mladších kategorií.
Co všechno jste musel absolvovat?
Kurz byl ve Vyškově a měli jsme hrozně moc přednášek o pravidlech a o tom, jak rozhodčí na ledě funguje. Taky jsme absolvovali testy přímo na ledě a naučili se signalizace rozhodčích. Ve čtyřech dnech nám tedy ukázali, co všechno má rozhodčí dělat.
„To jsem pak občas býval v pondělí a úterý nachlazený, což nebylo úplně dobré.“
Bylo to pro vás jako hokejistu jednodušší?
Pravidla jsem znal a rozhodčí už jsem na ledě taky viděl několikrát, takže vím, jak se chovají. Šel jsem sice do nového, ale už jsem o tom hodně věděl.
Začal jste hned po dodělání kurzu pískat?
Jako první jsem se musel registrovat do systému, ale potom už jsem měl do měsíce první zápas. Začalo to minihokejem do čtvrtých tříd, takže jsem většinou celé nedělní dopoledne strávil v Brně na halách na Technice (Hokejové haly dětí a mládeže – pozn. red.). To jsem pak občas býval v pondělí a úterý nachlazený, což nebylo úplně dobré. Teď, jak pískám starším kategorie, tak už je to lepší.
Začínal jste tedy v Brně, kde všude teď působíte?
Máme možnost si vybrat území, okres, ve kterém chceme pískat. Já jsem si zadal Brno-město, takže pískám na Úvoze, na Technice a na Rondu. Pak mě ještě delegují do Blanska, kam jezdím pískat i ženy, a do Boskovic.
Robin Rakus jako čárový rozhodčí zápasu 9. třídy | Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
V čem se pro rozhodčího liší jednotlivé soutěže?
Do šesté třídy jsou na ledě jenom dva rozhodčí, což znamená, že oba dva hlídají ofsajd, icing i pískají fauly. Rozhodčí je tedy všestranný. Já můžu pískat maximálně devátou třídu a ženy, tam jsem maximálně jenom na čáře, kde si hlídám jen ofsajd a zakázané uvolnění. Zbytek má na starosti hlavní rozhodčí, který už má vyšší licenci.
Je to v nižších kategoriích náročněji na pozornost?
Ano, občas se mi stává, že se zakoukám, a zničehonic na mě diváci pískají, že je faul. Když je ten zápas atraktivní, tak se to ale určitě nestává. Jen, když je třeba výsledek 20:0, tak pak se to občas stane. S takovými jednoznačnými zápasy se setkávám celkem často. Přijde mi, že v mladších kategoriích není soutěž tak vyrovnaná, takže je spíše velmi vzácné chytit nějaký vypjatější a vyrovnanější zápas.
V minihokeji jsou rozhodčí často taky jako učitelé…
Už na semináři nám říkali, že my děti učíme do juniorského a seniorského hokeje. Většinou se na buly postaví různě, ještě to neumí, nebo umí, ale nejsou v tom úplně přesné. Musím jim tedy říct, jak se postavit lépe, poupravit je, případně jim vyndat dres z kalhot, nebo je na to aspoň upozornit. Když jim to řeknu podruhé potřetí, tak už to pochopí a je to v pořádku. Taky se občas stává, že mladší hráči na buly hokejkou docela šermují, takže jsem párkrát dostal do nohy (směje se).
Zmiňoval jste také soutěž žen. Jaká je v porovnání s mládežnickými kategoriemi?
Abych řekl pravdu, tak to není o moc atraktivnější než třeba 9. třída. Líbí se mi ale, že když ženy dají gól, tak hned přijedou nahlásit autorku branky a asistence. Pro rozhodčího je to pak jednodušší. Taky si tak moc nestěžují, mají k nám větší úctu než mladší hráči mužského pohlaví.
„Nejsem moc vysoký a osmáci nebo deváťáci už jsou vyšší než já.“
Setkal jste se někdy s tím, že by vás hráč nerespektoval?
I když jsem se setkal s negativním chováním, tak bych neřekl, že hráč mě jako rozhodčího nerespektuje, jenom je naštvaný, protože vidí situaci jinak než já. Každý hráč musí najít správnou hranici mezi tím, co si ještě může dovolit, a co už je přes čáru.
Co je podle vás na práci rozhodčího nejtěžší?
Jsou to asi vyhrocené zápasy. Jeden takový jsem měl zrovna před čtrnácti dny na Technice, která hrála proti Břeclavi. Hráči na sebe po každém písknutí šahali a šli do šarvátky. To není úplně příjemné, protože nejsem moc vysoký a osmáci nebo deváťáci už jsou vyšší než já. Rozdělovat je není žádná sranda. V tomto zápase jsem byl na čáře, kde je mým úkol hráče buď oddělit od sebe, nebo je nechat, ať jdou do bitky, což se moc nenechává, protože jsou to pořád ještě malí kluci. Příjemné to ale není, protože může jít hokejka do obličeje nebo se stát cokoliv jiného.
Hodně emotivní umí být taky trenéři…
Zažil jsem to v systému tří rozhodčích, když jsem byl na čáře. Tam se například stane, že hlavní někoho vyloučí, a jelikož jsem na modré čáře zrovna na straně střídaček, tak na mě začnou řvát, proč ho vylučuje. To je situace, při které já nemůžu nic říct, protože to není moje věc. Nestarám se do faulů a práce hlavního rozhodčího. Na tyto otázky je někdy těžké odpovídat a trenéři jsou potom naštvaní.
Robin Rakus si v zápasech za juniorku dovolí víc | Foto: Markéta Křížová
Jak zvládáte skloubit práci rozhodčího s juniorkou?
V systému mám nastavenou indispozici. Vždycky na pátek a sobotu, což máme zápasy s juniorkou. Tréninky míváme zhruba do tří čtyř odpoledne, takže bych klidně stíhal odpískat i nějaké zápasy v týdnu, pokud by byly později odpoledne nebo večer. Na takové zápasy mě ale většinou nedávají. Myslím si, že chápou, že bych toho měl moc. Pískám tedy většinou v neděli, případně když juniorka hraje ve čtvrtek a pátek, tak pak pískám přes víkend. Někdy mívám i víc zápasů v jeden den, třeba tři. Rozpis mi dávají vědět většinou pět šest dní dopředu.
Tři zápasy za den? Není to náročné?
Na fyzičku to náročné není, ale může se stát, že mám jeden zápas na Rondu a druhý hned za dvacet minut na halách. S přejížděním to tedy musí klapnout časově, což je někdy problém. Ještě nemám řidičák, takže musím poprosit někoho z kolegů rozhodčích, jestli by mě tam hodil, nebo to zvládnout hromadnou dopravou, což je někdy na knop.
Díváte se teď ve svých juniorských zápasech na rozhodčí jinak?
Mám k nim větší úctu. Dokážu si představit to pískat. Navíc juniorka má o něco větší rychlost než třeba 9. třída, takže to asi bude ještě náročnější. Zase ale vím, co si k nim můžu dovolit, čehož můžu využít.
Máte tendence komentovat rozhodnutí?
Někdy ano, někdy ne. Většinou to ale nechávám na ostatních v týmu, protože jsem ještě zelenáč a nebudu se plést kapitánovi do jeho věcí.
„Přirovnal bych to k tomu, že někdo ve volném čase rád hraje golf, někdo rybaří.“
Pozorujete, že se více mladých hráčů vydává cestou rozhodčího?
Určitě ano. Někteří kamarádi z dorostu se touto cestou také vydali. A je to fajn, protože jim můžu kdykoliv napsat, že zápas nestíhám, protože mám trénink, nebo jedu s rodiči na chatu, a někdo to za mě převezme. Je dobré, když se můžeme v případě nutnosti takhle domluvit.
Co pro vás tato funkce znamená?
Směrem do budoucna je dobré, že je to práce, která se odehrává na ledě. Kdyby se tedy něco stalo a nevyšel hokej, tak u toho můžu zůstat. Jsou za to taky dobré peníze, ale nedělám to kvůli tomu. Jsem rád, že můžu trávit čas na ledě, v tomto případě za něj ani nic neplatím, a naopak dostanu odměnu.
Baví vás být rozhodčím?
Je to fajn a s tím, jak se zdokonaluju, tak mě to začíná i více bavit. Oproti tomu, kde jsem byl minulý rok, když jsem začínal, tak jsem se hodně posunul. Přirovnal bych to k tomu, že někdo ve volném čase rád hraje golf, někdo rybaří. Když jsem na ledě a nemám hokejku, tak je to pro mě úplně něco jiného než hokej. Jsem ale pořád na ledě, takže si můžu zkoušet různé brzdy nebo dovednosti na bruslích. Jsem do toho zapálený.
Share on Facebook
