Říčka o Spartě i klikaté cestě do extraligy. Kde vidí rozdíl mezi Hořavou a Kruppem?

Foto: hcsparta.cz

Ještě před osmi lety znal jeho jméno málokdo. V té době hrál havířovský odchovanec Robert Říčka za „svůj" AZet druhou a následně první ligu. Pak ale nabrala jeho kariéra raketový vzestup. Nejdřív Zlín, pak Sparta a reprezentace.

Den s týmem HC Slovan Ústí nad Labem

Začátek sezony se vám se Spartou úplně nepovedl. 
Nejsme spokojení. Vstup do sezony máme takový rozpačitý, určitě jsme si to představovali jinak. Ve většině zápasů se nám povede určitá pasáž, ale pak máme hluché místo, což nás stojí body. Z tohoto pohledu je na čem pracovat, ale já věřím, že se to zlepší a že budeme vyhrávat pravidelně.

Buďme upřímní: Sparta má velmi kvalitní tým, který překypuje zkušenostmi. Něco takového by se vám proto stávat nemělo.
Je to tak. Máme tam hluché pasáže, kdy třeba dostaneme gól a pak úplně přestaneme hrát. Soupeř nám pak vnutí svou hru, přičemž my se do toho dostáváme těžce zpátky. Nemělo by se nám to stávat. Člověk pak může znervóznět, protože začátek sezony není takový, jak bychom si ho představovali, ale pracujeme na tom.

Jak?
Máme často video, bavíme se o tom. Díváme se, jaké věci děláme špatně, někdy jsou tam fatální hrubky, někdy to zase soupeř zahraje dobře. Ale je to hlavně o nás, my musíme odbourat tyhle nedostatky, snažíme se o to.

„Máme hluché pasáže, kdy třeba dostaneme gól a pak úplně přestaneme hrát."

Může hrát roli i tlak, kterému je Sparta každoročně vystavena?
Určitou roli to hrát může, především pak pro hráče, kteří jsou na Spartě první rok. Vidím to sám na sobě – když jsem přišel, taky bylo potřeba, abych se s tím trochu srovnal. Na Spartu se totiž každý vyhecuje, všichni do vás jdou. Bylo to tak i ve Zlíně, tam vždycky přišel plný dům a všichni se na Spartu chtěli vytáhnout. Teď to poznávám z druhého úhlu pohledu, ale k hokeji to patří. Dá se s tím žít.

Ideální možnost povolat mentálního kouče, ne?
Toho my nemáme. Ani si nemyslím, že by to bylo nějak potřeba. Máme super trenéry, kteří nám stanovují dobrou taktiku. Pak je to na nás hráčích, podle mě máme natolik dobré mužstvo, že bychom ty zápasy měli zvládat a hrát vrchní část tabulky.

Jak vás poslouchám, tak vám tlak a vyhecované zápasy nevadí.
Přesně tak, patřím k hráčům, kteří si užívají atmosféru. I to, že na vás někdo zařve, tak vás dokáže nahecovat. Nevadí mi to. Ty zápasy jsou pak v takovém varu, což je fajn. Třeba Plzeň, Kometa nebo Liberec, to je vždycky na ostří nože. Baví mě to takhle. Teď je ale přirozeně situace jiná a je jen škoda, že fanoušci na stadiony prakticky nemůžou.

„Třeba Plzeň, Kometa nebo Liberec, to je vždy na ostří nože."

Řekněte mi upřímně, je z ledu hodně poznat, že je na stadionech minimum fanoušků?
Opravdu je. Třeba zrovna v O2 aréně, která je obrovská, tak se fanoušci úplně rozprchnou. Nechci říct, že bychom neměli atmosféru, ta tam v našem doposud jediném domácím zápase byla (rozhovor vznikal před domácím utkáním s Libercem pozn. red.), ale logicky se to absolutně nedá srovnávat s předchozími lety, kdy chodila prakticky plná hala. Člověk se pak musí sám nahecovat, o to víc musíte dbát na tuhle složku. Tak to je. Doba je taková, jaká je, a všichni to musí respektovat. Přirovnal bych to k přípravným zápasům během léta, tam také chodí podobné návštěvy, ale liga je samozřejmě něco jiného.

Váš bývalý trenér ze Zlína Martin Hamrlík se nedávno nechal slyšet, že se tím úplně vytrácí výhoda domácího ledu. Souhlasíte?
Určitě s tím souhlasím. Když je, jak se říká, plnej barák, tak vás lidi ženou dopředu. Nedovolíte si vypustit jediný souboj, pořád jedete naplno. Nechci říct, že bychom teď něco vypouštěli, ale víte jak… To stejné je v případě, když se dá gól. S lidmi si to pak mnohem víc užijete, jste vztažení do emocí, oslav… Je to škoda.

„Když je plnej barák, tak vás lidi ženou dopředu. Teď bych to přirovnal k přípravným zápasům během léta."

Shodou okolností na Slovensku během uplynulých dní kluby demonstrovaly před tamním sídlem vlády. Pokud by se něco takového odehrálo u nás, šel byste do toho?
Něco jsem o tom zaslechl, protože v kabině máme kluky ze Slovenska. Za sebe můžu říct, že doufám v to, že se všechno nakonec rychle vrátí do starých kolejí. Teď budou ty zřejmě dva týdny bez diváků a pak se snad začne zase všechno rozvolňovat. Takže v kabině jsme se přímo o nějaké takové možnosti ani nebavili a nepolemizovali.

Foto: hcsparta.cz

Zpátky k vám osobně. Ve Spartě už máte něco za sebou, jak vnímáte vlastní pozici v týmu?
Momentálně hraji čtvrtého centra, poměrně hodně chodím na oslabení, občas se dostanu do přesilovek. Tým máme našlapaný, takže je tam hodně vlčáků. Já se snažím makat, odvádět maximum na trénincích i v zápasech, aby měli trenéři důvod mě postavit. Chci být týmu platný.

Vy jste taková motorová myš, že?
Snad se to tak i dá říct. Svůj styl mám založený hodně na bruslení a rychlosti. Pak mám myslím si také solidní střelu, to jsou takové moje hlavní atributy. Letos hraji centra, předchozí sezony jsem nastupoval na křídle, ale už během léta mi trenéři naznačovali, že půjdu na centra. Tak jsem to vzal a připravil se na to. Je to v pohodě.

Už jste to sám řekl, ve Spartě je hodně vlčáků, takže sedíte každé ráno v kabině a s nervozitou čekáte, koho vám vedení zase představí?
(směje se). To víte, že v takovém klubu nemáte nikdy nic jisté. Musíte pořád makat naplno a dokazovat, že na to máte. Jak jste řekl i vy sám, když to někomu nepůjde, trenéři nemají problém ho posadit a dát na jeho místo někoho jiného. Hlavní je poctivě pracovat.

„V takovém klubu jako je Sparta nemáte nikdy nic jistého."

To je vaše silná stránka, co? Vy jste hrál ještě před několika lety druhou ligu v Havířově a nic jste nedostal zadarmo.
Přesně tak. I když jsem hrál druhou ligu, tak jsem pořád věřil, že můžu hrát i tu nejvyšší soutěž. Šel jsem krůček po krůčku, postupně si mě vyhlédl Zlín a teď Sparta, což je jeden z největších klubů v Česku. Pro mě je obrovská čest, že za ní můžu hrát, že můžu mít tak výborné spoluhráče. Mou prioritou bylo tady zůstat. Máme společný cíl – hlad po úspěchu. Začátek sice není ideální, ale věřím, že na konci sezony se budeme radovat.

Nejlíp s pohárem nad hlavou, co?
Jasně! (usmívá se) Ale je jasné, že je několik týmů, které mají takový zálusk. Ať už je to Liberec, Třinec nebo třeba Hradec. Radovat se vždycky může jen jeden.

Momentálně vás ve Spartě trénuje Miloslav Hořava, ještě loni to byl Uwe Krupp, oba výteční obránci. Dá se jejich styl trénování v něčem porovnat?
Řekl bych, že jsou úplně jiní. Trenér Krupp vyznával takový zámořský styl. Po obráncích chtěl hodně jednoduchou hru, aby si nic zbytečně nekomplikovali. Pan Hořava naopak od obránců vyžaduje konstruktivní hru, aby se nebáli hrát s pukem a jen je neodpalovali. V tom vidím největší rozdíl.

„Trenér Krupp chtěl po obráncích jednoduchou hru, pan Hořava naopak po obráncích vyžaduje, aby hráli konstruktivně."

Takže pod Miloslavem Hořavou jste sebevědomější?
Asi se to tak dá říct. S panem Jandačem mají rozdělené role, Pan Hořava vede obránce a pan Jandač útočníky, přičemž i on nás nabádá k tomu, abychom se nebáli hrát s pukem a zbytečně ho neodpalovali. Ať si připravíme šanci a jsme trpěliví. Mně osobně se tenhle styl líbí víc. Věřím, že s ním budeme slavit úspěch.

Foto: Juliana Zash, hcsparta.cz

Pojďme teď do hloubky vaší kariéry. Před nějakými osmi lety jste hrál druhou ligu. Pak Zlín, Sparta i národní tým. Hezký příběh, že?
To víte, že jo. Když se za tím ohlédnu, tak si říkám, že člověk ušel kus cesty. Může to být určitý návod pro mladší hráče, že to nemusíte hned vzdávat, když se vám třeba nepovede přesun z juniorského do seniorského hokeje. Pořád totiž máte šanci to někam dotáhnout.

Vám se tenhle přesun nepovedl?
Takhle bych to úplně neřekl. Bylo to složitější, toho času dospělý hokej v Havířově zkrachoval, stalo se to někdy v půlce sezony. Já byl poslední rok v juniorce a po sezoně šel na zkoušku do Vítkovic, jenže tam jsem se neprosadil. Na konci srpna nebylo jasné, co budu dělat, pak v Havířově rozjeli druhou ligu, a tak vedly moje další kroky domů, kde jsem s dospělým hokejem začal.

Ale přesto, byl nějaký zlom, kdy jste si řekl, že to můžete ze druhé ligy dotáhnout skutečně až do extraligy?
Takhle úplně ne. Za Havířov jsem hrál druhou ligu nějaké tři roky, už během té doby přišly nějaké nabídky z první ligy, ale já je odmítl, protože jsem věřil, že s Havířovem můžeme postoupit, což se nakonec povedlo. Tak pak člověk hrál první ligu doma, no a následně přišla nabídka ze Zlína. Měli sezonu po titulu a začátek se jim vůbec nepovedl. Prohráli prvních sedm zápasů, chtěli udělat nějaké změny, a tak mi trenéři Vlach s Juríkem dali šanci. Nejdřív na dva zápasy, pak na měsíc, a nakonec do konce sezony, z čehož se posléze vyklubala dlouhodobější spolupráce.

Ve Zlíně vám to sedlo parádně. Ostatně hrát v jednom útoku s Petrem Holíkem a Robertsem Bukartsem se nepoštěstí každému.
Moc rád na tohle období vzpomínám. Byly tam rozdělené role: já hrál zatažené levé křídlo, mým úkolem bylo hlídat defenzivu, aby měli Holas a Buky prostor pro útočení. Sedli jsme si parádně, hokejově i lidsky. Byla tam obrovská důvěra od trenérů a já si to fakt užíval. Pro soupeře byla naše lajna nečitelná, měli jsme řadu různých signálů a prakticky v každém zápase se gólově prosadili. Troufnu si říct, že naše trio tým táhlo. A i já se dostával do zakončení, v té sezoně mi tam spadlo tuším osmnáct branek, což je pro mě dodnes extraligové maximum.

„S Petrem Holíkem a Robertsem Bukartsem jsme si parádně sedli, hokejové i lidsky. Naše lajna byla pro soupeře nepředvídatelná."

Vzpomínám si, že spoustu branek jste vstřelil zápěstím po nabruslení si na osu hřiště. Váš oblíbený způsob zakončení?
Je to přesně jak říkáte. Příklepem střílím strašně málo, a to i v případě, že mi to jde rovnou na volej. Tohle je způsob zakončení, který preferuji. Myslím, že tu střelu mám solidní, byť se na ní snažím při každém tréninku pracovat, protože pořád je co zlepšovat.

Do Zlína jste přišel v sezoně, která byla poslední pro tamější legendy Petra Čajánka, Petra Lešku a Jaroslava Balaštíka. Jaké bylo sdílet s nimi kabinu?
Obrovský zážitek. Ta kabina byla plná zlínských legend. Patřili do ní ještě Jirka Marušák nebo Radim Tesařík. Pro mě skvělá zkušenost. S Petrem Leškou jsem si zahrál v jednom útoku, to byl neuvěřitelně chytrý hokejista.

Foto: Jiří Zaňát, hokej.zlin.cz

O Petru Čajánkovi se traduje, že nesnášel flákače. Údajně by prý byl schopný o někoho takového zlomit hokejku.
S tím souhlasím, byl to strašně poctivý člověk, který nesnášel porážky a stejně tak nesnášel, když někdo něco fláká. Osobně jsem takový, že nic nevypustím. Troufám si říct, že Čája to poznal a měl mě rád. V začátcích mi hodně radil, fakt hodně mi pomohl.

„Petr Čajánek byl strašně poctivý člověk, nesnášel porážky nebo když někdo něco fláká."

Největším dosavadním úspěchem je pro vás pozvánka do reprezentace, že?
Jo, to je takový můj největší individuální úspěch. Zahrát si čtyři zápasy v národním dresu byl skvělý zážitek. Myslím, že je to snem každého malého hokejisty – dostat se do reprezentace a do NHL. Pro mě byla prvním cílem extraliga. Když se do ní člověk dostal a usadil se v ní, začal jsem přemýšlet o reprezentaci. Mám velkou radost, že se mi to povedlo. Člověk by si měl pořád dávat vyšší a vyšší cíle.

Teď máte jaké?
Nějaké mám, ale člověk by o nich neměl moc mluvit. (usmívá se) Každopádně chci udělat týmový úspěch, nejlépe už v této sezoně, udělám pro něj všechno.

Takže potvrzujete ten příklad, kdy sportovec s přibývajícím věkem upozaďuje individuální cíle a soustředí se na ty týmové?
Neřekl bych. Vždycky jsem v první řadě chtěl, aby vyhrával tým. Tak to mám nastavené už dlouho. Samozřejmě je skvělé, když k tomu přispějete i vy, ale nehoním se za body na úkor toho, že se nebude dařit týmu.

O průběhu vaší kariéry už jsme mluvili. Co byste doporučil hráčům, kteří jsou teď třeba ve druhé lize a přemýšlejí, jestli s hokejem dál pokračovat?
Doporučil bych jim, aby si pořád věřili, že jsou dobří hokejisté. Samozřejmě tím nemyslím nějakou namistrovanost, ale zdravou sebedůvěru. Pak je důležité pořád makat, na ledě i mimo něj. Přidávat si, chodit do posilovny… Samozřejmě, že někdy ani to nestačí, musíte mít kousek toho štěstí, které jsem měl já, když si mě vytáhli ti, kteří mi obrovsky věřili. Díky panu Vlachovi s panem Juríkem jsem udělal největší progres. Víte… Nikdy není pozdě. Já čekal na svou extraligovou šanci do nějakých šestadvaceti let, to už mají někteří kluci dejme tomu šest sezon v nejvyšší soutěži za sebou. Pořád musíte věřit, že se to otočí.

Foto: hcsparta.cz

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz