Rád říkám názor, to se moc nenosí, tvrdí Vincent Lukáč. Jeho kariéru začala i ukončila zlomená noha

Foto: sportky.topky.sk

1. srpna 2013, 15:04

Václav Jáchim

V devíti ligových sezonách bývalé federace nastřílel pokaždé víc než 20 branek, přitom každý tým sehrál maximálně 44 utkání. Vincent Lukáč platil za elitního kanonýra, sbíral úspěchy doma i v zahraničí. Mistr světa 1977 a 1985 má doma stříbrnou medaili z olympiády v Sarajevu, za československou reprezentaci nasbíral 146 startů a 70 přesných tref, podobnou bilancí se jen tak někdo pochlubit nemůže. "Moje góly byly většinou pěkné," usmívá se při vzpomínání o starých časech. "Našlápl jsem, dal si to do ruského blafáku a skóroval. Také jsem pálil z první, ze tří metrů nahoru. Variant zakončení jsem měl víc," dodává.

Sedíme v restauraci Tip-top, kousek od historického centra Košic. Lukáč se od dob aktivní kariéry zase tolik nezměnil. Postavu si udržuje, snad jen šedivé vlasy před třiceti lety neměl. Při povídání se často rozzáří, vypravěč je vynikající. Ale momentálně mu do smíchu moc není. "Prožívám horší období. Když mi před časem zemřela manželka, stalo se pár věcí, které mě mrzí. Strašně mě to zasáhlo, navíc jsem neměl a nemám trenérskou práci. Není to snadné," vykládá.

Mám dvě vysoké školy, ale mojí parketou je hokej

Současnost pro ikonu košického hokeje není příznivá. "Čím jsem starší, tím víc si vážím úspěchů, kterých jsem dosáhl. A že jsem to všechno vlastně mohl prožít. Zároveň jsem ale smutný, realitu jsem si představoval jinak," tvrdí. Jelikož je nezaměstnaný, musí žít skromně. "Nikam moc nejezdím, hlavně hledám způsob, čemu bych se mohl věnovat. Celý život jsem dělal hokej, myslím, že mu rozumím. Kdyby se našla příležitost, hned do toho jdu."

Když skončil s aktivní kariérou, dal se na trenéřinu. Působil v Košicích i dalších slovenských klubech, jako asistent pracoval u slovenské reprezentace. Jeden rok vedl národní tým Jihoafrické republiky. "Mám patřičnou licenci, jenže u hokeje delší dobu nejsem. Řekl bych, že jsem jako trenér nebyl neúspěšný. V Košicích jsem asistoval u titulu i dalších úspěchů, se Žilinou jsme dvakrát postoupili do play off. Když jsme byli s Golonkou u reprezentace, dosáhli jsme lepšího výsledku než předtím Šupler," povídá.

Ale to už je dost dávno. Momentálně je Lukáč vrcholovému hokeji hodně vzdálen. "Mám dvě vysoké školy, jsem vystudovaný báňský inženýr, ale mojí parketou je hokej," upozorňuje. Jako kluk válel i fotbal. "Myslím, že mi šel stejně dobře. V mládí jsem se dostal do výběrů v kopané, mými spoluhráči byli třeba Jacko nebo Stano Seman. Ale pak jsem si zlomil nohu. Když jsem šel později kopat, boha bolela, naopak v brusli ne. Navíc hokej dělal i starší bratr Imrich. Bylo tedy rozhodnuto," popisuje začátek mimořádného sportovního příběhu.

Sarajevo? To byl vrchol našeho útoku s Rusnákem a Libou

Vincent se brzy prosadil do prvního týmu Košic. "Bylo mi šestnáct, dostal jsem šanci. A využil ji. Dneska se u mladých hráčů hned mluví o NHL, když dají třeba tři góly za sezonu. Za mých dob by po takovém hokejistovi pes neštěkl," hlásí. Od malička sázel hodně branek. "Je tam kus talentu, dar od Boha. Ale také spousta práce. Když jsem trénoval, dával jsem se svěřenci nájezdy. Oni z deseti proměnili dva, já ve své době osm. V tom je ten rozdíl!" 

Když se řeknou hokejové Košice, právě příjmení Lukáč je synonymem parádních sezon. Kromě Vincenta váleli v klubu jeho bratři Imrich a Jozef, později přišli Liba, Vodila, Slanina a další. Vincent Lukáč už nebyl u dvou federálních titulů z let 1986 a 1988, ale předtím platil na východě Slovenska za hvězdu číslo jedna. Prosadil se do reprezentace, v roce 1977 se stal mistrem světa. "Byl to velký úspěch, ale tehdy jsem patřil k náhradníkům. Víc si vážím Prahy 1985. A olympiády v Sarajevu rok předtím, která byla vrcholem našeho útoku s Rusnákem a Libou. Hrálo se nám skvěle, tvrdím, že jsme byli tehdy lepší než Makarov, Larionov a Krutov. Škoda, že  nás v posledním utkání porazili Sověti, ke zlatu chyběl kousek," připomíná.

Tehdy se Lukáč ocitl na vrcholu sil. "Hodně mi pomohla vojna v Jihlavě, prožil jsem tam skvělý rok," říká vítěz Zlaté hokejky 1983 a dvojnásobný nejlepší střelec federální ligy. "Dukla se tehdy stala mistrem, šlo nám to výborně. Já tehdy trenéra Neveselého, což je fantastický člověk. Stejně tak pan Bukač. Pod jejich vedením jsem pak pět let nevynechal v nároďáku jediný zápas. Moc rád vzpomínám i na pana Pitnera. Vojna mě hodně změnila, dodnes jsem za to vděčný."

Loučení s federální soutěží i reprezentací prožil na mistrovství světa 1985. V Praze, doma, před skvělými fanoušky. Podobně jako Jiří Králík a Pavel Richter. "První část turnaje nám nešla úplně podle představ," reaguje. Ano, Čechoslováci potřebovali ve skupině porazit Švédy, aby šli do finálové části. Povedlo se, cestu za výhrou 7:2 řídil autor dvou gólů a dvou nahrávek Vincent Lukáč. "Měli jsme výbornou partu, která se vytvořila už v Sarajevu. Zlatá radost patří k vrcholům mé kariéry," líčí radostně.

Na emigraci jsem neměl povahu. Dneska toho lituju

Hned poté odešel na zahraniční angažmá. Tehdejší režim pouštěl hokejová esa ven až po třicítce, za předpokladu naplnění určitého počtu mezistátních startů a vybojovaných medailí. "V roce 1982 mě draftovali Quebec Nordiques, pak jsem od nich dostal nabídku. Ale musel bych emigrovat, na což jsem neměl povahu. Dneska toho lituju, byl bych zabezpečený a bez starostí. Ale nemá cenu to řešit, prostě jsem do toho tenkrát nešel," konstatuje stručně.

V létě 1985 zamířil do německého Rosenheimu, kde Lukáč působil s Jiřím Králíkem. "Udělali jsme druhé místo, prožil jsem tam dva krásné roky." Pak se autor 393 ligových branek a člen Klubu hokejových střelců přesunul do Vídně, načež následovala kapitola s názvem Velká Británie. "Hokej není fotbal, soutěž tam neměla takovou úroveň. Ale byla hodně tvrdá, rozhodně žádná legrace. V týmu Fife Flyers jsem trhal bodové rekordy, dařilo se, ale samozřejmě nešlo o angažmá, které by bylo finančně na úrovni NHL nebo dnešních možností po Evropě."

Následně ještě oblékal dresy týmů Streatham Redskins Londýn a Glen Rothers Glasgow, pak přišel konec kariéry. "Hrál bych dál, klidně třeba do čtyřiceti. Ale v sedmatřiceti jsem během léta šel na fotbálek, při němž jsem si zlomil nohu. A byl konec. Představte si - jak jsem kariéru začal, tak jsem i skončil. To musí být osud," líčí. Poté se dal na trenérskou práci, to už po rozpadu federace. "Narodil jsem se v Československu, reprezentoval jsem Československo. Na Čechy nedám dopustit. Minimálně proto, že se ke mně chovali a chovají slušně. Jsem v jejich síni slávy stejně jako v té slovenské. Když český nároďák hraje domácí zápas, pokaždé dostanu pozvánku," děkuje na dálku.

Politika není holubník. A musíte mít na ni žaludek

V košickém klubu se neangažuje, na tamní extraligový tým prý nechodí. "Nebyl jsem tam tři nebo čtyři roky, klub o to nestojí, já se tam cpát nebudu. Všude jinde visí dresy osobností pod stropem arény, jen u nás ne. Zeptejte se Igora Liby nebo Petera Slaniny, řeknou vám to samé. Já tu přitom nechal tolik let... Bratia Lukáčovci - to svého času něco znamenalo. Ale teď o nás není zájem. Možná si za to můžu sám, rád totiž říkám názor. A pravdu, což se moc nenosí. Jasně, nejde žít z minulosti, to chápu. Ale někteří místní lidé zapomněli, co jsme pro košický hokej udělali. Když slyším, jak se k dobrým hráčům minulosti chovají třeba v Plzni, Brně, na Spartě, je mi z toho smutno."

Lukáč není zrovna diplomat, nemá prý strach, že by si těmito výroky uškodil. "Jen to napište, nemám se za co stydět. Dneska se radujeme z osmého místa reprezentace na světě, my byli špatní, když se nepřivezla medaile. Hodně věcí se změnilo, ale hokej přece neexistuje jen posledních deset let. Taky jsme hráli těžké zápasy, a určitě ne proti Dánům nebo Bělorusům. Jenže hokej u nás dneska dělají vesměs ti, kteří ho nehráli. Já tvrdím, že to je naše chyba. Nás, bývalých hokejistů! Kdybychom drželi pohromadě, dokázali bychom víc. Současný stav těm lidem vyhovuje."

Z Lukáče je cítit hořkost. Nemá práci, nemá náplň všedních dní. Určitě i vlastní vinou. Ještě nedávno byl poslancem parlamentu za stranu Jána Sloty, po odchodu z politiky se stáhl do ústraní. Svého času plnil stránky bulváru dramatickým rozchodem s přítelkyní, někdo mu před domem zapálil automobil. Nic to ale nemění na tom, že hokejista byl Lukáč vynikající. A že by jeden očekával jeho zapojení v jakékoli roli na klubové či jiné hokejové úrovni. Sám by si to přál!

"V politice jsem zjistil, že na tuhle oblast musíte mít žaludek. Politika není holubník, u nás ji však mnohdy dělají lidé, co na to nemají." Sám teď má existenční starosti. "Je mi devětapadesát a jsem ze všeho psychicky špatný. Nemám práci a tudíž ani peníze. Udělal jsem chyby, jako každý. Naštěstí mám skvělé děti, držíme pohromadě s bratry, kteří také žijí v Košicích. Ale po smrti manželky před třemi lety se můj život otočil. Přišel pád na dno a teď hledám způsob, jak mít zase ze života radost," uzavírá.

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz