Půjdu do toho po hlavě, hlásí Půček. V OHL hrál se zlomeným kotníkem
Foto: hc-vsetin.cz
Roman Půček má za sebou dvě velmi náročné sezony, ve kterých ho trápila vleklá zranění. Nejprve v zámoří odehrál kromě jiného patnáct duelů se zlomeným kotníkem, na což přišel až později v České republice, a pak si přetrhal vazy v koleni. Nyní se odhodlaně vrací domů na Vsetín!
Romane, jaké to je být po dvou sezonách zase doma?
Je to skvělý pocit, na Vsetíně se vždycky cítím dobře. V kabině máme super kluky, od kterých se toho můžu hodně naučit, myslím, že mi to hodně pomůže. Už tvoříme vítěznou partu a těším se, až vlítneme na led. Ani mi vlastně nepřijde, že to jsou dva roky. Uteklo to jako voda a já jsem moc rád, že to takhle dopadlo. Už se moc těším na novou sezonu.
Vybavily se vám všechny vzpomínky?
Ano, vybavily. Vzpomněl jsem si na svůj první zápas za áčko před domácím publikem. Byl to tehdy můj vrchol hrát před super fanoušky a navíc za tým, ve kterém jsem vyrůstal. Zápas se mi tehdy docela povedl a utkvěl mi v paměti. Bylo to super.
Jak probíhala jednání se Vsetínem před vaším návratem?
S vedením jsem byl v kontaktu v podstatě i přes celou minulou sezonu, protože sledovali, jak se vyvíjí můj zdravotní stav. Měli o mě zájem a já měl zájem hrát za Vsetín. Vše se domluvilo a je to.
„Potýkal jsem se se zlomeným kotníkem a nepřišlo se na to. Z nějakého důvodu jsem tam nebyl na rentgenu.“
Vracíte se po dvou ne úplně šťastných sezonách, že?
Byl bych se ohlížel jinak, kdyby nedopadly, jak dopadly. Mrzí mě, že jsem toho nemohl odehrát více, ale takový je sport. Každopádně je to obrovská zkušenost a naučil jsem se spoustu nových věcí.
Co vám dalo zámoří po životní i hokejové stránce?
Dalo mi to spoustu věcí. Osamostatnil jsem se, v těžkých chvílích jsem na to byl sám a musel jsem se s tím poprat, takže jsem rozhodně i psychicky odolnější. Na ledě jsem se toho naučil taky spoustu. Nové herní systémy, nové dovednosti na puku a spoustu dalších věcí, ze kterých budu těžit už celou kariéru.
Proč jste odehrál i s play off jenom pětatřicet utkání?
Potýkal jsem se se zlomeným kotníkem a nepřišlo se na to. Z nějakého důvodu jsem tam nebyl na rentgenu, takže si mysleli, že mám jen třeba špatné vazy. Minimálně patnáct zápasů jsem s tím hrál a měl obrovské bolesti. Nemohl jsem pomalu ani chodit a musel jsem odehrát zápasy, protože mi nikdo neuměl pomoct. Bylo to hrozné. Pamatuji si, jak jsem po zápase vždycky sundal brusli a ještě půl hodiny jsem seděl ve výstroji, protože jsem s tím nemohl ani pohnout.
Jak se to se zraněním vyvíjelo?
Já s tím měl problémy od začátku sezony. Tuším, že už nějak v sedmém zápase to začalo a pak se to nabalovalo. Laboroval jsem s tím a dělal všechno pro to, aby to bylo lepší. Chodil jsem na různé elektroléčby, lasery, zábaly a podobně. Od té doby to nebylo fajn a gradovalo to po Vánocích, kdy jsem si ten stejný kotník přisedl v souboji. Tam jsem už věděl, že je zle. To člověk prostě pozná. Kvůli tomu jsem pak asi ani nebyl na tom rentgenu, protože si mysleli, že to navazuje na to zranění, které jsem utrpěl předtím. Že jsem to měl zlomené, jsem se dozvěděl až pak v Česku, kdy jsem si to nechal vyšetřit.
„Bylo to hrozné. Pamatuji si, jak jsem po zápase vždycky sundal brusli a ještě půl hodiny jsem seděl ve výstroji, protože jsem s tím nemohl ani pohnout.“
Bylo to hodně těžké na hlavu?
Bylo to pro mě těžké dost, byla to nová situace. Předtím jsem nikdy takové zranění neměl. Byly dny, kdy to na mě dolehlo. Byl jsem tam sám. Přišel jsem tam kvůli hokeji, a teď tohle. Každopádně jsem to zvládl a jsem o to silnější po psychické stránce.
Takže to bylo ve finále k něčemu dobré?
Ano, posílilo mě to po psychické stránce. Asi to tak mělo být…
Foto: Archiv Romana Půčka
Vy jste do Kanady odešel po jednání s Torontem, kde jste strávil i nějaké kempy. Byli jste dál v kontaktu?
Byl jsem tam naposledy v září na rookie kempu a pak už jsme v kontaktu nebyli. Třeba kdyby nebylo toho zranění, mohlo to být jinak. Ale to je co by kdyby. Já se teď soustředím na to, co je přede mnou.
Právě po roce v zámoří jste mohl jít ještě na draft NHL. Jak moc vás mrzí, že to nevyšlo?
Určitě mě to trochu mrzí, lhal bych, kdybych řekl, že ne. Beru to ale tak, že už to, co se povedlo, byl tak trochu zázrak. Z extraligy staršího dorostu se dostat do přímé konfrontace s hvězdami NHL je pro mě velké. Za áčko Vsetína jsem toho ten rok odehrál velmi málo a na mistrovství světa do osmnácti let jsem taky nebyl. Pro týmy NHL je pak složitější draftovat takové hráče.
„Už to, co se povedlo, byl tak trochu zázrak. Z extraligy staršího dorostu se dostat do přímé konfrontace s hvězdami NHL je pro mě velké.“
Minulé léto jste z Kanady zamířil do liberecké organizace. Proč tam? A ne na Vsetín…
Cítil jsem, že bych to měl zkusit tam. Přece jen na Vsetíně byla daleko větší konkurence a mladí nedostávali tolik prostoru. Proto jsem šel do Liberce, abych hrál a abych se vyhrál.
Ani tam to ale se zdravím nebylo ideální…
Měl jsem přetrhané postranní a křížové vazy. Byl to běh na dlouhou trať. Měl jsem dlouhou rehabilitaci a celé se to vleklo. Nebylo to nejveselejší období. Byla to druhá sezona, co jsem byl zraněný, každá měla své. Nerad bych říkal, která byla horší. Já se na to takhle nedívám, z každé sezony si beru jen to nejlepší a pozitivní.
Foto: Martin Vojtěch Víta, hc-vsetin.cz
Potkaly vás nějaké černé dny, kdy jste se na to chtěl vykašlat?
Ne, to vůbec ne. Kdo takhle přemýšlí, nemůže nikdy být nejlepší. Obětovali jsme tomu hrozně moc a na to se prostě nejde jen tak vykašlat. Černé dny mě samozřejmě potkaly, ale koho ne. Je jen otázkou, jak se s tím člověk vypořádá.
Kdo vám nejvíce pomáhal, abyste se udržel v pohodě?
Samozřejmě rodina. Povzbuzovala mě, myslím, že to bylo těžké i pro ni vidět mě takhle.
„Černé dny mě samozřejmě potkaly, ale koho ne.“
Jaká je teď aktuálně situace s vaším zdravím?
Ještě není úplně adekvátní. Dělám různé cviky hlavně na koleno a na svaly na nohou, aby byly pevné a, doufám, silnější ještě více než předtím. S kondičním trenérem Tomášem Frolem a s trenéry na Vsetíně jsme domluveni a tréninky mám trošku upravené, protože potřebuji trošku jiný přístup. Vycházejí mi vstříc.
Ulevujete si podvědomě?
Podvědomě ne, doktoři odvedli dobrou práci. Mám samozřejmě nějaké rezervy a musím si na ně dát pozor. Jakmile se jednou zasáhne do kolena, už nikdy nebude stoprocentní. Každopádně si myslím, že když všechno udělám, jak mám, a dobře se připravím, za pár měsíců si ani nevzpomenu, že jsem s tím něco měl.
„Týmové cíle budou jako každoročně na Vsetíně jen ty nejvyšší.“
Jak si užíváte přípravu se Vsetínem?
Užívám si ji tak, jak se jen letní příprava dá užít. Pro mě je to každoročně velký boj a o to víc se pak těším na led. Je to však potřeba a přistupuji k tomu jako profesionál. Když se dobře připravím na suchu, o to lépe se pak budu cítit na ledě, s tím do toho jdu.
Co před vámi stojí za cíle?
Týmové cíle budou jako každoročně na Vsetíně jen ty nejvyšší. Už teď se moc těším, až to vypukne. Věřím, že se spoluhráči uděláme parádní sezonu. Sešla se skvělá parta, ještě na tom zapracujeme a vytvoříme si výherního ducha. Chceme něco dokázat a uděláme všechno pro to, abychom vyhrávali. Od toho se pak odvíjí i atmosféra v kabině. Osobně chci být co nejvíce prospěšný pro tým. Stejně tak jako kluci. Nechci mluvit za ně, ale půjdeme do toho po hlavě.
Share on Facebook
