Proč tlačit na dovednosti? Učme děti přihrávat a bavit se hrou, říká Bukač

Foto: Maria Rušinová, isport.blesk.cz

Schopnost přejít jeden na jednoho, řešit situace nápaditě, věřit si, umět si přihrávat. To zdobilo úspěšné generace českých hokejistů. Proč ne tu současnou? Luděk Bukač, kouč dvojnásobných světových šampionů či člen síně slávy IIHF, vidí potíž v tom, jak se pracuje s těmi nejmenšími. „Čas naší všemi obdivované práce s mládeží se zastavil na konci minulého století,“ tvrdí. V následujícím rozhovoru rozebírá, kde vidí cestu a možnosti pro zlepšení.

HokejkaTV

Že český hokej už nevychovává tolik světových hráčů je patrné, kde tedy v tomto ohledu vidíte největší prostor pro zlepšení?
„Namísto slepé reprodukce tréninku těch, kteří nás očividně předběhli, musíme inovovat styl vlastní práce. Pouze tato cesta nás může přivést k novému uvažování a tím navrátit do světové špičky. Také si musíme uvědomit, že žádná sportovní hra v žádném případě není vědou. Je zábavou, prostředkem seberealizace a v profesionálním sportu široce sledovanou atrakcí. Stala-li by se hra vědou, stane se nudou. Každou hru a hraní vůbec doprovázejí emoce, instinktivní rozhodování a svérázně uplatňovaná dovednostní a herní fantazie. Hokej je klasickým příkladem rčení, že náhoda přeje připraveným. Mnoho důležitých situací v něm vzniká náhodně, což musí zohledňovat trénink.“

V jakém přesně směru?
„Jde o to, že v současném hokeji je stále kratší a kratší čas pro aktivaci činnostních reakcí. Hráč v akci je neustále pod tlakem a v časové tísni, jeho rozum nestíhá číst, což hráči pomáhá vyřešit jeho emoční a socioherní paměť. Co nestihnou oči číst a rozum uvažovat, převezme citový mozek a jeho asociační schopnosti. Aby k výstavbě socioherně orientovaného mozku vůbec jednou mohlo dojít, je nezbytné, aby tímto směrem byl nakopnutý už v dětství. Symboly tohoto nakopnutí jsou hra, hraní si, tvořivé jednání, samostatnost, svobodná volba s možností a skupinové učení. Za zmínku stojí fakt, že tímto tréninkem v dětství prošli všichni naši historicky nejlepší hráči. Po celý život se hokejem bavili a na ledě oplývali vysokou socioherní inteligencí.“

Takže jste zastánce toho, aby děti v nízkém věku především hrály a nesoustředily se na drilování konkrétních činností?
„Samozřejmě. To, co děti k hokeji táhne, je seberealizace, prostor pro samostatné rozhodování, pouto spolupráce a duch týmového života. Vezmeme-li jim toto všechno snahou o brzkou akceleraci výkonnosti, obvykle z jedince děláme bojovníka, nikoliv hráče. Rukopis herního jednání se utváří v dětství, z toho důvodu by žáčkové i dorostenci měli být již od prvních krůčků na ledě vedeni k sebeřízené aktivitě a psychické odolnosti. Kouč by se měl hlavně starat o věcnou úpravu osobité techniky. Silnými motivačními složkami učení a tréninku, je podnětné prostředí a možnost spontánního herního vyžití.“

Je důležité, aby hlavním prostředkem k učení v dětství zůstávala hra.

 Obávám se, že to pro leckoho bude znít příliš odborně. Co si pod vašimi slovy má představit člověk ne tak zběhlý v termínech jako je ‚socioherní mozek‘?
„Zjednodušme vše do jednoho slova – přihrávka. Náš současný hokej zcela bezdůvodně opustil tradiční českou herní kulturu, postavenou na nápadité spolupráci. Naše historie, a to nejen ve sportu, nás poučila, že nikdy nás nebylo tolik a nebyli jsme tak bohatí, abychom na vše šli silou. Proto i v hokeji jsme vítězili chytrostí a společnými silami, k čemuž sloužila schopnost přejít přes soupeře a přihrávka. Ta nejenom, že spojovala myšlení hráčů a herní dění, ale na ledě hráče sjednocovala a formovala v živoucí celek. Přihrávka aktivuje i pohyb hráčů bez kotouče a zvyšuje techniku hole, je nejsilnějším nástrojem týmové činnosti.“

My tedy právě v tomto ohledu svoji někdejší výjimečnost ztrácíme?
„Jsem o tom přesvědčen. Dnešní hotový hráč tuto socioherní přirozenost nemá v krvi. Je to tím, že v tréninku dětí a mládeže jsme se přeorientovali na trénink dovedností a rozvíjení kondice. Učit se plnit požadované a mít vyžadované uložené v citovém mozku jsou dva zcela odlišné mentální procesy. Má-li se jedinec stát účinným tvůrcem hry, jeho dovednostní reakce musejí být vyvolávány spontánně a bezprostředně. Dnes je malý hráč od dětství veden k dílčí dovednostní a kondiční kompetenci, nikoliv k rozvoji socioherního naturelu. Dětská radost z objevování a poznávání účinnosti osvojené techniky vymizela. Byla nahrazena ukazateli statistických hodnot počtu vstřelených branek, přihrávek na branku, množstvím hitů, časem stráveným na ledě a testováním rychlosti, síly atd. Dnešní hráč, který prošel systémem našeho tréninku, je dovednostmi smontovaným robotem, nastaveným na plnění povinností a dělání své práce.“

Bez bruslení dítě na ledě nemůže existovat. Bez čtení a reagování zároveň nemůže hrát.

A vy chcete, aby uměl reagovat, překvapit.
„Ano. Reagování a čtení v herních akcích, to jsou dvě vedle sebe postavené rovnice o dvou neznámých. První neznámou je soupeř, který také ví, umí, chce a navíc klame a vytváří psychický tlak. Druhou a pro mozek rovněž obtížně kalkulovatelnou neznámou je výběr řešení z řady možností. Výběr z možností je závislý na citlivosti čtení, rychlosti mentalizace čtených informací. Řešení obou těchto rovnic usnadňuje nebo v opačném případě komplikuje psychika. Samozřejmou součástí podmíněnosti i podporou činnostní účinnosti je technika a profesní kondice. Každému je jasné, že bez bruslení dítě na ledě nemůže existovat. Současně a je ale třeba zdůraznit, že bez čtení a reagování dítě nemůže hrát.“

Takže abychom vše shrnuli, učme děti především na hřišti spolupracovat a podporujme co nejnápaditější řešení herních situací?
„Přesně tak. Proto je důležité, aby hlavním prostředkem k učení v dětství zůstávala hra. Centrální figurou tohoto hraní si je kouč se socioherním myšlením a obsahem učení trénink, který zprostředkovává radost, pocity štěstí a dodává vnitřní sílu, díky níž děti neúspěch chápou, jako novou příležitost. Jinými slovy jsou neustále optimističtí a více a více se přirozeně stávají psychicky odolnějšími. Až v dorosteneckém věku ať nastoupí vysoká intenzita tréninku dovedností a ucelených částí děje utkání.“

Když to řeknu laicky, dětem tedy podle vás stačí hodit puk a jen jim říkat, ať si víc přihrávají?
„Tak jednoduché to samozřejmě není, je důležité sledovat i další aspekty. Základním předpokladem pro zhodnocení dlouhodobého tréninku dětí je třeba prostor pro plnohodnotnou účast v utkání. Za ní lze počítat jednu třetinu čistého času zápasu, což v praxi znamená být zařazen do prvních tří formací. V tomto směru imperativ „hrát“ je daleko silnější, než hodnota soutěže – „kde hrát“. Tento problém vyžaduje úpravu přestupního řádu. Hokej mládeže, jako celek je výchovou. Komerce, která by tento řád mohla ovlivňovat, by měla přicházet v úvahu až v juniorském věku.“

Jak si představujete ideálního českého hokejistu, který vzejde z prostředí, jaké popisujete?
„Pro mě jde o individualitu s obrovskou sebedůvěrou v sama sebe, s přirozenou potřebou přelstít soupeře. Tyto vlastnosti považuji za naturel hráčství. Jeho dalšími charakteristickými rysy jsou vrozená potřeba soutěžit, sklony ke spolupráci, odvaha k riskování a psychická odolnost. Říká se, kdo neriskuje, nežije. Totéž platí i v hokeji. Kdo neriskuje, nemůže být hráčem. Kdysi na rybníku se parta kluků neustále zabavovala pohráváním s kotoučem a obehráváním jeden druhého.  Vzájemně se učili a vymýšleli, jak se mohou navzájem oblafnout. To jim dalo potřebné základy a pak byli i psychicky odolní.“

Máme silné zázemí vlastních schopných koučů, které tato práce baví a kteří potřebují pouze popostrčit správným směrem.

Odolnost se dá získat taky hrou?
„Jistě. Odolnost neboli resilience je klíčovou silou dávající tréninku i výkonu účinnost. Psychicky odolné dítě dokáže prodat své schopnosti, využívat nabídnutých příležitostí, nic ho neomezuje, každá prohra je novou výzvou. Do obsahu slova resilience, se vejdou vlastnosti, jako houževnatost, nezdolnost, odvaha, samostatnost, sebedůvěra a v hokeji i takzvaná navenek neprovokující drzost. Namísto toho psychicky labilní jedinec nepřesně čte, nevhodně reaguje, často chybuje, kondičně nestačí a ve hře je pasivní. Hodnotím-li herní talent, vždy beru v úvahu schopnost čtení a reagování, sílu hráče na kotouči a psychickou odolnost. Pouze v této složitosti lez objevovat hodnotu talentu.“

V této souvislosti často zmiňujete takzvané pampeliškové a orchideové děti, že?
„Ano, to je právě ono. Síla očkování dětských duší psychickou odolností vychovává, jak říkají psychologové pampeliškové, orchidejové a problémové děti. Pampeliškové děti jsou prakticky nezničitelné, odolávají větru, dešti, útlaku i neúspěchu a stále rostou. Většinou vyrůstají na periferii velkých měst a pocházejí z nízkopříjmových rodin. Protože jdou tvrdě za svým cílem, kouč si může dovolit je držet na dlouhé šňůře. Z dětství získanou sebedůvěru si s sebou obvykle nosí celý život.  Orchidejové děti většinou pocházejí ze střední a bohaté společenské vrstvy. Hrdě nosí značky poukazující na blahobyt, jejich rodiče je při všem ochraňují a cestu vpřed aktivně klestí, vychovávají je v bavlnce. Orchidejové děti jsou pilné, poslouchají a pevně věří, že i hokej stejně, tak jako dovednosti se dá naučit, nicméně často v půli cesty ztroskotávají.“

A ty problémové?
„Ty v sobě nosí talent i provokující drzost. Často i pocházejí z komplikovaných rodinných poměrů. Naneštěstí k tomu mají nevyzrálý rozum, který je příčinou jejich nezodpovědného chování i jednání. Často se stává, že problémový jedinec přijde k rozumu, až když už je pozdě. Obtížně koučovatelní jedinci obvykle dělají jen to, co je baví, jinak vše včetně výkonu v utkání dokáží odfláknnout. Držení těchto jedinců na krátké šňůře obvykle mnoho nepomůže. Proniknutí do duše problémového dítěte je obtížné. Nicméně nelze opomenout, že interakce genetických předpokladů prostředí koučování a výchovy dokáže změnit chování a jednání dětí. Z tohoto důvodu by koučové nad těmito dětmi neměli lámat hůl a měli by jim dávat druhou či třetí šanci.“

Z vaší strany často zaznívá kritika na současné poměry v českém hokeji. Když to přeženu, vidíte na něm vůbec něco dobrého?
„To víte, že ano. Já se jen snažím rozproudit diskusi. Vím, že máme silné zázemí vlastních schopných koučů, které tato práce baví a kteří potřebují pouze popostrčit správným směrem. Abychom tento pramen nenechali vyschnout, je nezbytné se o tomto problému co nejvíce bavit mezi praktiky, debatovat o změnách pohledu na trénink a výkon. Kouče je třeba přesvědčit, že musí začít studovat samostatně a opravdu důkladně. Budou-li to dělat, zjistí, jak málo toho vědí a o své práci začnou více přemýšlet. Mladým koučům, kteří preferují fyzično před duševnem, bych chtěl říci, že i já jsem si s tímto mámením prošel, nicméně brzy jsem pochopil, že pro činnostní účinnost je nejdůležitější hlava a psychická odolnost.“

 Myšlenky na toto i řadu dalších témat Luděk Bukač shrnul do rozsáhlého textu Tápavé hledání pokladu českého hokeje aneb Trénink od hlavy a teprve potom až k patě, jehož plné znění najdete na webu www.bukachockey.cz.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz