Příběh legendárního Brábníka: Dokázal se i naštvat. Ale vždycky věděl, o čem mluví

Foto: archiv rodiny Brábníkovy

13. září 2020, 16:58

Ladislav Lhota

Na měsíc září připadá výročí narození i úmrtí Luďka Brábníka, nezapomenutelného televizního komentátora, ale také píšícího novináře, autora knižních titulů, erudovaného hokejového trenéra a funkcionáře, který v roce 2014 vstoupil in memoriam do Síně slávy českého hokeje.

Pokud nebyl toho dne přímo na Štvanici, kterou důvěrně znal ze svých žákovských a dorosteneckých let, kdy oblékal dres pražských Bohemians, tak s velkou pravděpodobností patřil k nadšencům, kteří 11. února 1955 sledovali historicky první přímý přenos Československé televize z hokejového utkání mezi výběrem Prahy a švédským Leksandem. Komentovala ho dvojice Vít Holubec – Josef Valchář a signál pokrýval nejen hlavní město s okolím, ale dosáhl až do některých míst v jižních Čechách.

V domácnostech ještě nebylo mnoho přijímačů rozeznatelných od klasického rádia jen díky miniaturní obrazovce. Lidé se proto scházeli u sousedů a kvůli premiéře „živého“ hokeje se také houfovali u výkladních skříní prodejen Elektro v pražských ulicích. Nejeden koumák si přinesl štafle, aby viděl přes hlavy spoluobčanů. Vysílání mělo takový úspěch, že za tři dny zmizely všechny televizory z pražských pultů. Zrodil se fenomén, který přetrvává. Nepochybně oslovil také Luďka Brábníka.

Kariéry Brábníka a Váchy ukončily politické škraloupy

Pohyblivé obrázky z velké světové akce poprvé přicházely do Československa v šestapadesátém, když hokejisté bojovali pod pěti kruhy v italské Cortině. Komentář obstarávali Vít Holubec s Milošem Zouharem z pražského studia. Od šampionátu 1959, který se konal v devíti městech naší republiky, už jsou hlasy redaktorů pravidelně rok co rok slyšet z dějiště turnaje. Přenos nebyl zajištěný pouze z olympiády v Lake Placid 1980.

Foto: Stanislav Tereba, Večerní Praha

Hokejovou komentátorskou jedničkou šedesátých let se v televizi stal Luboš Pecháček (později přilnul k motoristickému sportu), jehož doplňovali Karel Mikyska nebo Karol Polák. Připojili se také Vladimír Vácha s Luďkem Brábníkem. Oba rychle vyrostli do rozměrů velkých osobností, ale jejich televizní kariéru ukončily politické škraloupy. Váchovi se stal osudným šampionát ve Stockholmu 1969, když popřál divákům u obrazovek, ať si vítězství nad Rusy doma pěkně užijí.

Luděk Brábník měl proti všem jmenovaným kolegům obrovskou výhodu v praktické a hlavně dokonalé teoretické znalosti hokejové problematiky. Obor lední hokej vystudoval na vysoké škole a stále se zdokonaloval při trenérských angažmá. Od olympiády v Sapporu 1972 do mistrovství světa ve Vídni 1977 skvěle svým slovem provázel tehdejší zlatou generaci, ale potom musel z televize odejít, neboť při jednom utkání ohlásil příchod týmu s písmeny cé cé cé pé na hrudi (CCCP čti SSSR = Svaz sovětských socialistických republik).

Po okupaci směr Norsko. Za tři roky zpátky

Byl rutinovaným angličtinářem, neovládal však ruštinu, natož azbuku, a svoji poznámku dost možná ani nemyslel ironicky. Komunisté (Brábník byl snad jediným nečlenem této strany mezi redaktory ČST) mu velkoryse umožnili odejít z televize na vlastní žádost a tak mohl dál pracovat alespoň jako píšící novinář. Fanouškům hokejových a rovněž tenisových přenosů ale velmi chyběla jeho odbornost, nadhled, úsporný, ale vytříbený jazyk. „Na svoji dobu byl nevídaný profík s novátorskými metodami komentátorské přípravy a vedení statistik,“ řekl o něm mladší kolega Jiří Lípa.

Uklizený redaktor nikdy nepochleboval režimu, nepatřil však ani mezi hlasité kritiky. Držel se pevných zásad a postojů. Svůj názor dokázal vyjádřit takzvaně mezi řádky, i když nastaly situace, kdy se projevil zcela jasně a jednoznačně. Po příjezdu ruských okupačních tanků v srpnu 1968 neváhal nejmenší chviličku, nacpal manželku a dvě malé dcery do fiata šestistovky a vyrazil do Norska, byť tam měl trenérský úvazek domluvený až od října. Po třech létech se však s rodinou vrátil. Nebyl emigrantský typ.

Foto: archiv rodiny Brábníkovy

Brábníkovo norské odloučení a vůbec všechny zahraniční cesty těžce nesla jeho maminka, pro niž prvorozený Luděk zůstal jediným synem, neboť bráška Jiří jako tříletý zemřel na otravu krve po škrábnutí rezavým hřebíkem. Proslulý hokejový komentátor celý život udržoval vřelý vztah k oběma rodičům, přestože se rozešli v jeho raném dětství. Maminka opustila Kralupy, kde bydleli, a podruhé se vdala do Prahy. Za války Luděk pobýval u tety v Plzni a odmaturoval tam na zemědělské škole.

Richter: Brábníkovi vděčím za to, že si mě všimla Sparta

Pro lední hokej vykonal mnoho užitečného nejen z komentátorského či novinářského postu. V roli trenéra pozitivně ovlivnil řadu talentovaných hokejistů, například v pražském ČLTK vedl pozdější reprezentanty Pavla Richtra nebo Vladimíra Kostku. „Dával mi hodně vyniknout. Jemu vděčím, že si mě všimla Sparta,“ nezapomněl Richter. „Tréninky měl perfektně připravené a často uplatňoval originální názory. Dokázal se i naštvat, ale vždycky věděl, o čem mluví. Těšil se přirozené autoritě,“ charakterizoval ho kapitán ČLTK Václav Červený.

Luděk Brábník byl velmi společenským člověkem se spoustou aktivit v rekreačním sportu. Hrával fotbal za tým Amfory, neúnavně organizoval fotbalová a nohejbalová klání na chalupě v Mníšku pod Brdy. Tam mu selhalo srdíčko, když si připravoval míč na trestný kop. „Byly jsme hodně mladé, když táta odešel. Krutou ironií osudu se tak stalo půl druhého měsíce před 17. listopadem 1989. Lidé ale pořád znají jeho jméno a z toho máme radost,“ uvedla dcera Lucie i za svoji sestru Barboru po Brábníkově přijetí do Síně slávy českého hokeje v prosinci 2014.

LUDĚK BRÁBNÍK

* 6. 9. 1926 ve Stračí, okres Litoměřice
+ 30. 9. 1989 v Mníšku pod Brdy

Trenér, funkcionář a komentátor. Do Síně slávy českého hokeje byl uvedený 18. prosince 2014.

Hokej hrál za žáky a dorost pražských Bohemians, poté za Slavii ITVS Praha. Získal doktorát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 1957 završil studium hokejového oboru na Institutu tělesné výchovy a sportu. Začal pracovat jako referent pro lední hokej na městském výboru ČSTV v Praze, současně byl funkcionářem činným v komisi mládeže ústřední sekce ledního hokeje (1951 až 1960, od roku 1953 předseda). Trenérskou praxi odstartoval u mládežnických týmů (Slavia Praha), v období 1957 až 1959 vedl dorosteneckou reprezentaci. Působil na střídačkách druholigových týmů Motorletu Praha resp. ČLTK DP (1965 – 66, 1971 – 72, 1977 – 78) a Mladé Boleslavi (1978 až 1980), trénoval národní mužstvo Norska (1968 až 1971). V létech 1959 až 1964 se profiloval coby sportovní reportér Čs. rozhlasu, poté kombinoval trenérskou kariéru s pozicí komentátora Čs. televize, odkud musel po MS ve Vídni 1977 odejít z politických důvodů a stal se redaktorem týdeníku Stadión. Napsal knihy Fakír (o brankáři Jiřím Holečkovi, 1984) a 3x s hokejovým útočníkem (o Jaroslavu Pouzarovi, Vladimíru Růžičkovi a Jiřím Hrdinovi, 1989).

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz