Příběh Jozefa Baláže: Dvacítky mě ženou dopředu, za Vítkovice vděčím Hunovi
Foto: Michal Polák, hc-havirov.cz
V životě hokejisty občas přijdou rozhodnutí, která nejsou úplně nejjednodušší. Jozef Baláž se ve čtrnácti letech rozhodl pro přesun z Liptovského Mikuláše do Vítkovic a zpětně to považuje za dobrý krok. Letos navíc poprvé nakoukl do Tipsport extraligy. „Byla to pro mě dobrá volba. Jednoduché odejít od rodiny nebylo, ale věděl jsem, že to je pro můj rozvoj. Časem si člověk zvykne,“ říká na úvod.
Kdy a jak jste začal s hokejem? Kdo vás k němu přivedl?
S hokejem jsem začal, když mi bylo pět let. Už jako malý chlapec jsem se chodit s otcem dívat na zápasy mužů. Hodně mě to bavilo a chtěl jsem to zkusit taky.
Narodil jste se v Liptovském Mikuláši. Kdy padlo rozhodnutí přesunout se do Česka a proč?
Ano, narodil jsem se v Liptovském Mikuláši, kde jsem začal s hokejem. Působil jsem tam od přípravky až po devátou třídu, v níž jsem hrával jako osmák. Právě po této sezoně mě nakopla myšlenka, že by bylo dobré zkusit něco nového. Důvod byl ten, že jsem odmala hrával za starší, a tak to bylo až do poslední sezony na Slovensku. Když jsem měl jít do deváté třídy, tak mě poprvé neposunuli ze starších žáků do dorostu. S rodinou jsme zvažovali, že bychom mohli odejít někam do zahraničí. Ten rok působil ve Vítkovicích Rudolf Huna, který mi pomohl se do klubu dostat. Zařídil mi tu možnost zkoušky, abych se mohl ukázat, za což jsem mu velmi vděčný.
Znala se vaše rodina s Rudolfem Hunou už dříve?
Otec ho zná už dlouho, byli spolu v kontaktu a přišlo vhod, že tam hrál.
Jak se vám ve Vítkovicích líbí?
Jsem rád, že tu jsem. Byla to pro mě dobrá volba. Navíc to mám blízko domů, takže můžu často jezdit za rodinou. Je to velké plus. Jsem tu už pátým rokem, takže je to vlastně můj druhý domov. Zvykl jsem si na prostředí a hodně se mi tu líbí.
Stejně ale muselo být velmi těžké přesunout se v tak mladém věku od rodiny a být odkázaný sám na sebe. Jak jste to zvládal?
Když jsem odešel do Vítkovic, bylo mi čtrnáct. Určitě nebylo lehké v tak mladém věku odejít z domova, ale věděl jsem, že je to pro můj rozvoj. Časem jsem si zvykl. Každopádně rodiče mě pravidelně navštěvovali a dělají tak dodnes. Jezdil jsem každý týden domů, v čemž byla velká výhoda. Díky tomu jsem to lépe zvládal.
Foto: Juniorský hokej
Co doposud považujete za svůj nejhezčí a naopak nejhorší hokejový zážitek?
Jako největší zážitek beru mistrovství světa do osmnácti let, na které jsem jel tento rok. Je úžasný zážitek už jenom tam být, a ještě když hrajete doma ve své zemi... Lidé byli skvělí, úžasná atmosféra. Nezapomenutelné. Nejhorší zážitek asi ještě nemám, anebo ho asi tak neberu (usmívá se).
Jak vzpomínáte na celé mistrovství? Mrazilo vás, když jste vyjel před prvním zápasem na led?
Do prvních dvou zápasů jsem nenastoupil, byl jsem jako třináctý útočník. Čekal jsem na svou chvíli. Před prvním zápasem jsem byl trochu nervózní, ale snažil jsem se na to nemyslet. Po prvním střídání na ledě to ze mě spadlo. Turnaj byl dobrý, akorát byla škoda, že jsme nepřešli ve čtvrtfinále přes Rusy.
V jedenácti zápasech DHL Extraligy juniorů jste letos zaznamenal devatenáct bodů, poprvé jste se také ukázal v dospělém hokeji. Berete tento ročník jako zlomový?
Podle mě je tato sezona určitě důležitá. Zatím to není na zlé cestě. Samozřejmě za to vděčím trenérům v juniorce, Havířově i A-týmu ve Vítkovicích. Děkuji jim za to, že mi dali šanci okusit mužský hokej. Hrát s muži je skvělý pocit, a to ještě, když hrajete s takovými osobnostmi, jako jsou například Rostislav Olesz, Ivan Baranka, Ondřej Roman, a to bych ještě mohl jmenovat dál. Oproti juniorce je tam hodně rozdílů, jsou tam dospělí hráči, takže je tam jiné myšlení. V prvním zápase mě kluci hodně podporovali a pomáhali mi.
Foto: Juniorský hokej
Jak vnímáte tyto velké osobnosti v kabině A-týmu? Překvapily vás svou otevřeností a pohodou?
Vnímám je velmi pozitivně. Abych řekl pravdu, tak jsem si myslel, že takoví budou. Věřil jsem i v to, že mi pomůžou se před prvním zápasem nakopnout.
Ukázaly vám WSM Liga nebo Tipsport extraliga nějaké nedostatky?
Je třeba pracovat na všem. Vždy je co zlepšovat. WSM Liga a extraliga mi ukázaly, že je vše rychlejší, tvrdší a důraznější, pracovat bych tedy měl na osobních soubojích.
Co vám trenéři na vaše výkony říkali?
Ve Vítkovicích mně akorát po zápase říkali, že to bylo dobré, ale osobní pohovor jsem ohledně toho ještě neměl. V Havířově jsem dostal od trenéra Martina Janečka zprávu, že pokud nebudu mít místo v A-týmu Vítkovic, tak by mě rád viděl pod sebou.
Velkou motivací pro hráče bývá i mistrovství světa do dvaceti let. Jak tento turnaj sledujete a je to pro vás také hnací motor?
Ano, mistrovství světa dvacítek je velká motivace pro každého. Každý hráč by tam chtěl být, tak brzy, jak mu to věk dovoluje. Sleduji to a snažím se udělat vše pro to, abych tam mohl být. Žene mě to dopředu.
Je jedním z vašich snů třeba i ukončit kariéru v Liptovském Mikuláši, nebo se na to takto nedíváte? Příklad by pro vás mohl být právě Rudolf Huna.
Určitě se na to dívám tak, že bych chtěl kariéru dokončit doma v Liptovském Mikuláši. Když jsem ji tam začal, chci ji tam i zakončit.
Foto: Juniorský hokej
Share on Facebook
