Praha a Sapporo, to byla krása! Sedmdesátník Bednář je pořád na ledě

Foto: Aleš Krecl, cslh.cz

Málokterý hokejista se i v sedmdesáti letech stále prohání po ledě, Vladimír Bednář patří k výjimkám. Někdejší skvělý obránce Plzně a československé reprezentace stále trénuje talenty v Třemošné, „Nohy mě bolí, ale jinak si nemohu stěžovat. Kondička celkem drží," klepe na dřevo.

Plekanec Chance liga

V pondělí 1. října měl mistr světa 1972 sedmdesátiny. „Ale oslavy ještě neproběhly, uděláme je koncem měsíce," plánuje. Bude to na etapy. „Něco v Třemošné, pak samozřejmě rodina. A také s klukama z našeho plzeňského mančaftu. Bohouš Ebermann to měl před dvěma týdny, Marka Sýkoru kulatiny čekají," hlásí.

Pavelec, Hanzal, Sobotka? V létě se rozprchli, pak už to nebylo ono

Vladimír Bednář je v plném zápřahu, bez ohledu na věk zůstává hokeji věrný. „Hrál jsem ho od deseti, takže na ledě jsem přesně 60 let. Dovedete si to představit? Hrůza!" směje se. Nejprve platil za elitního beka, později se dal na trenérskou dráhu. Působil u tuzemských mužstev, vedl také reprezentační výběry. „Dvakrát jsem měl ročníky od šestnáctky, jednou pak i dvacítku. Hrozně rád na to vzpomínám."

Na MS 2007 ve švédských městech Leksand a Mora se výběr dvacetiletých snažil o medaili. Hráči tam byli zajímaví. „Asi osm z nich se později prosadilo do NHL, o dospělém nároďáku nemluvě. Byli to fajn kluci, ale v létě se rozprchli do Kanady a pak už to nebylo ono. Vypadli jsme ve čtvrtfinále. Nepovedlo se," lituje neúspěch mužstva, v němž hráli Pavelec, Frolík, Hanzal, Sobotka, Řepík, Jakub Kindl a další.

Bednář na tom byl kdysi jako tehdy oni. V mladém věku se probil do sestavy Plzně, záhy i do federální reprezentace. „Hrozně mi pomohla vojna v Jihlavě. S Pitnerem, bratry Holíky,, Suchým a dalšími jsem tam zažil krásné časy. Dukla mě zvedla, dostal jsem se do nároďáku a v roce 1969 jel na své první mistrovství světa. Bylo mi jednadvacet," vzpomíná.

Porazili jsme sbornou a soupeři nepodali ruce. Pořád to mám před očima

Šampionát, který se po událostech v srpnu 1968 přesunul z Prahy do Stockholmu, vešel do dějin naší země jako symbol vzdoru proti okupantům. „Dvakrát jsme tam porazili Sověty a jediný gól nám chyběl ke zlatu. Škoda, nevyšlo to. Ale ty dvě výhry znamenaly pro národ hrozně moc. Víme, co se dělo doma. A co pak po našem návratu ze Švédska. Sbornou jsme porazili, soupeři jsme nepodali ruce. Pořád to mám před očima," vypráví.

Na světových šampionátech se Bednář představil ještě dvakrát. Hrál i na olympiádě 1972 v Sapporu. „Přivezli jsme bronz, což se úplně pozitivně nebralo, ale já si té medaile moc vážím. Už jen dostat se na olympiádu něco znamenalo, copa by za to plno lidu dalo. Navíc se hry konaly v Japonsku, což byla ohromná exotika." Několik týdnů poté se v Praze konalo mistrovství světa. „A my ho vyhráli. Dodnes je pro mě tenhle úspěch nejhezčím momentem kariéry," potvrzuje.

Bednář se probil mezi domácí hvězdy, což pro něj pořád hodně znamená. „Dnešní kluci to tak nemají, ale já se tehdy dostal mezi borce jako Golonka nebo Jiřík, které jsem obdivoval jako kluk. Strašně jsem si toho vážil. Splnil se mi sen." V reprezentaci sehrál 65 utkání a vstřelil tři góly. Bilance by byla bohatší – nejspíš i sbírka medailí,  kdyby záhy nepřišlo vážné zranění.

Ve 24 letech jsem měl tři šampionáty a olympiádu. Pak už nic

„Na tréninku jsem koupil pukem přesně do oka. Byl to těžký úraz, který moji kariéru výrazně poznamenal," říká smutně. Zatímco podstupoval léčbu, do sestavy národního týmu se protlačili jiní vlčáci. „Pravidelně hrál Jirka Bubla, naskočili Milan Kajkl, Milan Chalupa, Míra Dvořák. Hráli dobře, mně ten vlak vinou zranění ujel. Ve čtyřiadvaceti jsem měl za sebou tři šampionátu a olympiádu, pak už nic. Další turnaje jsem už nepřidal," dodává.

Po letech je ale největší lítost pryč. „V devětašedesátém jelo na mistrovství světa pět beků. Víte, jaká byla konkurence, co to obnášelo. Když jsem získal místo a udělal sestavu, byl jsem šťastnej jako blecha," povídá upřímně. Po úrazu se k hokeji vrátil a hrál ho ještě spoustu sezon. „Miloval jsem ho, vždyť já nikdy vlastně nedělal nic jiného. Hrozně mi tenkrát pomohli kluci v Plzni. A trenér Čeněk Liška."

Později dostal možnost odejít do Norska či tehdejší Jugoslávie. „To už bylo vyloženě jen o tom, že člověk mohl něco vydělat a podívat se do světa," říká s nadhledem. Člen Síně slávy českého hokeje a Klubu českých olympioniků přešel k trenérské práci. A je jí věrný pořád. „Jezdím každý den do Třemošné, momentálně dělám asistenta u dorostu. Baví mě to, i když toho je někdy dost. V sedmdesáti člověk samozřejmě vnímá život trošku jinak. Někdy se mi vstává hůř, jindy lépe...  Ale pořád jedu dál," usmívá se závěrem.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz