Praha 1972 mě pořád mrzí, přiznal oslavenec Černý. Proč neutekl jako Farda?

Foto: Jiří Grulich, hc-kometa.cz

18. října 2019, 15:25

Václav Jáchim

Našlápl a nikdo ho nechytil, ruce i nohy zamotal všem soupeřům bez rozdílu, zda to byl mistrovský duel v domácí lize nebo třeba proti sovětské sborné. Josef Černý vynikal fantastickým bruslením a šikovností, navzdory menší postavě si dokázal poradit v osobních soubojích. Dlouholetá ikona brněnského hokeje patří k nejlepším hokejistům naší historie. Právě dnes slaví Josef Černý 80. narozeniny!

Určitě není typem člověka, který by jen seděl doma, občas si otevřel album s fotografiemi a vzpomínal. „Jsem strašně vděčný, že jsem zdravý a že mohu dělat spoustu věcí. Vím, zní to zvláštně, ale nemám skoro žádný volný čas. Jsem v jednom kole," usměje se. O hokejové kariéře mluví s pokorou, odmítá sentiment i patos.

V dětství jsem dělal všechny sporty - fotbal, hokej, sokola, atletiku

Dnešní hokej sleduje s určitým odstupem. "Fandím Kometě, to je samozřejmé. Ale na stadion moc nechodím." Současné bitvy mezi mantinely ho moc neoslovují. "Víte, tenhle hokej mě nebaví. Divím se, že na něj chodí tolik lidí, vždyť je to permanentní boj deseti chlapů. Ale vývoj šel dopředu, nedá se nic dělat. Za našich časů to vypadalo jinak, ovšem s tím nic nenaděláte," mávne rukou s nadhledem.

Stále vitální chlapík má v sobě energii. V mládí dostal od rodičů úžasný základ, vždycky věděl, že bez tvrdé práce to nejde! „Pocházím z Rožmitálu pod Třemšínem. Je odtud i bývalý jihlavský obránce Láďa Šmíd. Narodil se o rok dřív, známe se od malička. Já v dětství dělal všechny sporty - fotbal, hokej, sokola, atletiku. Jak to zkrátka tenkrát bývalo. Hodně mi šel fotbal, dostal jsem se do výběru Jihočeského kraje pro zápasy v Mariánkách nebo ve Varech, což byl vlastně základ mládežnické reprezentace. Ale hokej mě nějak chytil víc. Když mi bylo čtrnáct, postaršili mě a já mohl hrát divizi - tedy dnešní druhou ligu. Ve fotbale to samé. Docela mi to šlo, dozvěděli se o mně v Plzni a přišli s tím, abych k nim přešel," vzpomínal před časem v rozhovoru pro hokej.cz

V týmu Škody sbíral cenné ostruhy. „Hráli tam parádní hokejisté. Sventek, Vinš, Šašek, Liška. A já, tenkrát zajíc," usmál se. „Mojí výhodou bylo, že jsem měl v Plzni sestru. Bydlel jsem u ní a rok hrál za Škodovku první ligu. Pak se ozvala vojna a mě vybrali do tehdejší Rudé hvězdy Brno. Tak vlastně začala moje brněnská kapitola. Nikdy bych to neřekl, ale v Brně jsem našel nový domov. Časem jsem se oženil a usadil. I když do Rožmitálu se samozřejmě vždycky rád vracím."

20  let věrných služeb Brnu. A 210 mezistátních startů!

Když splnil vojenskou službou, patřil už Josef Černý mezi reprezentanty. V roce 1959 získal na domácím MS bronz. Původně plánoval, že se vrátí do Plzně. „Tehdy panovala politická krize, náš ročník měl vojnu dlouhou 27 měsíců. Do Brna jsem přišel jako juniorský reprezentant a měl štěstí, že jsem se dostal do skvělého mužstva. Pod křídla si mě vzal Bronislav Danda, vedle něho jsem se hodně naučil. Hráli jsme spolu ligu, já se dostal do reprezentace. Když vojna vypršela, Plzeň mě samozřejmě chtěla zpátky. Byl jsem na dvou šampionátech, nějaký potenciál ve mně asi byl. Ale Brno nesouhlasilo. Dost se to táhlo, nějak to pak vyřešili. Ovšem když jsem pak jezdil do Plzně, diváci mi dávali najevo, co si myslí. Chvíli to trvalo, dal jsem pár gólů a zloba postupně odezněla. Pak už mě brali úplně jinak. Myslím, že jsem to u nich neměl špatné."

V Brně našel hokejový ráj. Co hokejista, to osobnost. Hvězda. „Na ledě jsem si nejvíc rozuměl s Bronislavem Dandou. Ale zažil jsem partu starších hráčů, kteří byli úžasní. Bubníka, Kaspera, Pantůčka. Trenéři mě stavěli vedle Františka Vaňka, později přišla éra s Richardem Fardou. Vedle sebe jsme hráli i v nároďáku - snad sedm nebo osm let. Pokaždé k nám dali někoho jiného. Edu Nováka, Standu Prýla, Gustu Havla. S Richardem jsme si hodně rozuměli, on byl mladší, já se mu snažil předávat zkušenosti tak, jak to v mém případě dělal Danda. Zažili jsme krásné časy," povídal s radostí.

V československé reprezentaci sehrál Josef Černý 210 oficiálních utkání, neuvěřitelných 20 let válel nejvyšší soutěž za jediný klub. „Nemyslete si, také jsem měl nabídky. Tahali mě do Budějovic, dost silně lákala Sparta. Ale Brno bylo proti. "Jestli odejdeš, počítej s tím, že dostaneš trest a dva roky si nezahraješ," říkali. Co jsem měl dělat? Byl jsem v Brně spokojený, ovšem změna by možná prospěla. Teď už je to jedno. Ani do ciziny jsme nesměli. Leda až na konci kariéry, po třicítce."

Mohl jsme jít s Fardou. Ale nedokázal jsem to udělat

Richard Farda nebo Václav Nedomanský čekat nehodlali a emigrovali. „Mohl jsem jít s nimi!" upozornil Černý. „Zajímaly se o mě kluby ze Švédska nebo Švýcarska, i v Kanadě se vyptávali. Dobře jsem věděl, co Ríša s Vaškem chystají. Ale já to nedokázal udělat. Víte – jsem z devíti dětí. Mám osm sester, velkou rodinu. Kdybych utekl, všem bych zničil život, dostal bych je do značných problémů. Neuměl jsem si to představit a proto se do něčeho takového nepustil. Neříkám, jestli je mi to líto, nebo není. Prostě jsem to neudělal."

Z mnoha krásných a úspěšných turnajů si nejvíc cení šampionátu 1969 ve Stockholmu. „Sice jsme skončili bronzoví, ale dvakrát jsme porazili Rusy. Hrálo se krátce po osmašedesátém. Po okupaci. Byli jsme tak trošku disidenti. Každý totiž ví, že jsme na ledě vyhráli, ale málokdo tušil, že jsme si s nimi odmítli podat ruce. To bylo na tehdejší poměry nepředstavitelné, hrozil z toho velký průšvih. Zaonačili jsme to tak, že první by měl potřást rukou poražený. Pořád mám ty chvíle před očima. V prvním zápase jsme Rusy zdolali 2:0 a já dával uklidňující druhý gól. Po dalším zápase se sbornou došlo na Václavském náměstí v Praze ke známému incidentu u Aeroflotu, turnaj měl ohromný politický podtext. Lidé nám odpustili, že nebylo zlato. Hlavně když jsme vyhráli ty dva zápasy."

Za tři roky byl členem bronzového týmu z olympiády v Sapporu, ovšem brzy poté na MS v Praze už chyběl. Černý ukončil mezistátní kariéru pod dojmem kritiky, pro všechny kolem to byl šok. „S odstupem času mě to pořád trošku mrzí. Lhal bych, kdybych tvrdil opak. Předtím probíhala olympiáda v Sapporu, mně bylo už 33 let. Slovíčko "už" se dneska zdá zbytečné, ale tehdy byli borci za třicítkou neperspektivní. V Sapporu to nebylo ono. Skončili jsme třetí, měl jsem z té atmosféry smíšené pocity, divný byl hlavně zápas s Rusama. Přitom se mi osobně dařilo, byl jsem třeba druhý v našem bodování. Vrátil jsem se domů a nikomu nic neříkal. Zrálo ve mně rozhodnutí. Přemýšlel jsem, všechno zvažoval. Když byl první sraz před závěrečným soustředěním, normálně jsem jel do Prahy. V kabině jsem pak klukům i trenérům řekl, že končím. Nikdo to nechápal. Ale já měl jasno."

Velká láska? Pořád mě baví poštovní holuby. A jejich závody

V nejvyšší soutěži hrál až do 39 let, poté ještě zamířil do Rakouska. „Nejdřív do Štýrského Hradce, pak do Vídně, kde jsem dělal hrajícího trenéra. První rok tam byl se mnou Honza Suchý, následně dorazil Jirka Holík. Hraní jsem nechal, protože kouč na ledě není to správné řešení. Postupně jsem přešel k trenéřině. Doma jsem dělal v Brně, Kroměříži, ve Žďáru nad Sázavou. Zajímavé roky jsem prožil také v Itálii."

Teď už je dávno v penzi, na staré časy si sem tam zavzpomíná se spoluhráči a kamarády. „Jezdíval jsem do Prahy na srazy olympioniků, vídáme se i my hokejisté," připomněl člen Síně slávy českého hokeje, který dlouho pracoval také v její Návrhové komisi. S rodinou žije v Brně - Líšni, velkou vášní Josefa Černého jsou od mládí holubi. „Věnuju jim hodně času, baví mě to. Pravidelně se účastním závodů, to pak vždycky vyhlížím, kdy mi přiletí první holub."

Jak takové závody vypadají? „Chovatelé z Brna nebo z celé Moravy se domluví, holuby naložíme do nákladního auta a to je odveze do určitého místa. Třeba do nizozemského Ostende, kde bývají velké závody. Tam jim dají čipy a připraví ke startu. V jednom okamžiku vyletí deset tisíc holubů, vyhraje jen jeden." Holubi pana Černého letí do Brna nějakých 13 hodin. „V šest ráno je vypustí a večer v sedm je mám u sebe. Dokážete si to představit? Je to víc než tisíc kilometrů, oni se musejí zorientovat a najít cestu k domovu. Dokážou to takhle rychle. Už víme, jaké bývají zhruba intervaly. Když se pak mají holoubci přiblížit, my chovatelé je s napětím vyhlížíme, o překot si telefonujeme. Parta nadšených holubářů je jako v transu. Přál bych vám zažít ty pocity, když vidíte, jak po té strašné štrece zakrouží nad domem."

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz