Petružálek o kariéře, médiích i pověsti psance: Lidé do toho neviděli
Foto: Aleš Krecl, cslh.cz
Rozhovory moc neposkytuje, ale po konci kariéry udělal Jakub Petružálek jednu z výjimek. V exkluzivním rozhovoru pro hokej.cz vzpomíná někdejší skvělý útočník na důležité momenty své kariéry, popisuje důvody, proč se rozhodl skončit a nechybí ani Petružálkův pohled na média. S těmi bulvárními si svého času užil víc než dost.
Po loňské sezoně jste v pětatřiceti letech ukončil vaši bohatou hokejovou kariéru. Hrála v tomhle rozhodnutí roli i určitá přesycenost hokejem?
Neřekl bych, že přesycenost jen hokejem. O konci jsem uvažoval už o sezonu dřív. Šlo i o to, že jsem těch zápasů loni zase tolik neodehrál, to pro mě byla další taková indicie. I přestože jsem byl zdravotně na sto procent připravený, tak jsem odehrál jen pár utkání. Nemusel jsem absolvovat dlouhé tripy na Moravu, kde se vracíte třeba ve tři ráno a druhý den zase brzy vstáváte. I díky tomuhle mi zdraví drželo, takže jsem si řekl, že už dál pokračovat nebudu.
Jinými slovy jste cítil, že se s vámi v Litvínově v delším časovém horizontu nepočítají, což vám rozhodování usnadnilo?
Asi se dá říct, že i tohle hrálo v mém rozhodování roli. Za sezonu jsem měl napsaných nějakých patnáct zápasů, ale jestli jsem jich odehrál pořádně pět nebo šest? Takže i to hrálo roli. Navíc ta sezona mi ukázala, že když tělo není v pravidelném zápasovém zápřahu, tak zdraví drží.
Zkusit to jinde v extralize jste nechtěl?
Zeptal jste se dobře a já vám na to odpovím. Už loni někdy v září a v říjnu jsem dobře věděl, že toho v Litvínově moc neodehraju, ty indicie tam byly. Dobíhala mi tříletá smlouva a bylo mi jasné, že opce prodloužená nebude. Takže jsem už brzy přemýšlel o tom, co a jak dál. Probíral jsem to doma s manželkou, lidé v rodině mi říkali, že je ještě brzo, abych končil, ale tady od vás zaznělo dobré slovo a sice zkusit. Já už jsem se dostal do fáze kariéry, kdy jsem absolutně neměl zapotřebí jít něco někam zkoušet a někomu něco dokazovat. Navíc nejbližší extraligové kluby jsou tady v okolí dejme tomu Karlovy Vary a Kladno, do Varů bych to měl každý den dvě a půl hodiny dojíždění. Jasně, mohl bych si tam pořídit byt a být tam, ale to pro mě nepřipadalo do úvahy, protože jsem chtěl zůstat v Litvínově, kde mám veškerou rodinu a zázemí. A abych někam šel v sedmatřiceti jen kvůli penězům? To mi nedávalo smysl.
„Už jsem se dostal do fáze kariéry, kdy jsem neměl zapotřebí jít něco někam zkoušet a někomu něco dokazovat."
Takže už to máte v hlavě nastavené tak, že vám aktivní hokejová kariéra nechybí a že jste tuhle kapitolu definitivně uzavřel?
(usměje se) Přesně takhle to mám teď v hlavě nastavené. Řeknu vám jednu takovou vtipnou historku, která se právě k tomuhle váže.
Povídejte.
Teď je to nastavené tak, že můžu dvakrát třikrát v týdnu za klukama do kabiny. Když mě tam Vlado Országh viděl podruhé ještě během letní přípravy, tak mi říká: Tak čo, chybá ti to chybá? A já na něj: Vlado, abych ti řekl upřímně, chybí mi to jen v devět hodin, kdy mají kluci sraz, takže tak od půl deváté do devíti pokecat a dát si kafíčko. Pak od devíti do třičtvrtě na deset mi vůbec nechybí, protože je týmové video. Pak mi to nechybí od desíti, kdy se oblíká výstroj a jde se na led, ale zase od jedenácti do půl dvanácté, kdy je fitko a pak čtvrthodinka na kafíčko, to mi zase chybí. Takže kdyby to šlo nastavit nějak takhle… (směje se) Ale ne, v hlavě to mám nastavené tak, že dostávat se každý den do výstroje a být v ní na ledě už považuju za definitivně uzavřené.
Aktuálně trénujete litvínovskou mládež, přičemž pokud já vím, dlouho jste se do trénování mládeže nehrnul. Co nakonec váš postoj změnilo?
To je zase naprostá pravda. 30. dubna mi skončila smlouva a já následně dostal možnost vyzkoušet si dva měsíce individuální tréninky. Byla to pro mě obrovská zkušenost, ale zároveň to bylo dost náročné. Na zimáku jsem sice nebyl každý den, ale pak byly zase dny, kdy jsem měl pět až šest tréninkových jednotek na ledě. Jednalo se přitom o děti od osmi do dvanácti let, jednou vám přišly na trénink čtyři, jednou dvě a pak třeba jedno. Já to každopádně nechtěl jen odklouzat, chtěl jsem něco těm dětem hlavně předat. Pak za mnou přišel šéf litvínovské mládeže Kamil Havelka, který mi nabídl tuhle možnost. Doma jsem to probral s manželkou a po nějakém dni až dvou, kdy jsem si dával dohromady pro a proti, tak jsem si nakonec řekl, proč to nezkusit, takže jsem na to panu Havelkovi kývl.
„Domů jsem si pořídil truhlářské vybavení. Pro svou potřebu jsem schopný si něco vyrobit."
U jaké kategorie momentálně působíte?
Momentálně jsem u dorostenců. Řekl jsem, že si to tam jdu zkusit, ale po nějakých dvou týdnech jsme se domluvili naplno. Je to zase úplně něco jiného než ty individuální tréninky. Neříkám, že budu trénovat do padesáti, ale teď mě ta práce naplňuje.
V těch padesáti si pak můžete zkusit třeba truhlařinu, ne? Četl jsem, že vás manuální práce baví.
Tohle má spojitost s předminulou sezonou. V té době dělal litvínovský marketing velmi dobře Honza Klobouček, který nám do kabiny přinesl možnost absolvovat kurzy na místním odborném učilišti. Já a několik dalších kluků jsme se tam přihlásili a jednou za týden na ty kurzy docházeli. Mě to tam docela chytlo, bylo to fajn odreagování, přičemž nakonec jsem ten kurz skoro celý dodělal, byť nám do toho vstoupil začátek covidu. Neříkám, že bych zvládl nějaké profesionální výrobky, ale postupně jsem si domů pořídil truhlářské vybavení, takže jsem schopný si něco pro svou vlastní potřebu vyrobit. Musím říct, že je to pak úplně jiný pocit, když to člověk zvládne sám.
Foto: Hynek Haruda, hcverva.cz
Zpět k trénování mládeže. Pomáhá vám v něm i fakt, že jste bývalý profesionální hokejista s velkou kariérou?
Vždycky jsem byl toho názoru, že když někdo dvacet let hraje, tak to automaticky neznamená, že bude dobrý trenér. Na druhou stranu jsem prošel Amerikou, Kanadou, Švédskem, Ruskem nebo Finskem. Zažil jsem spoustu trenérů, spoustu odlišných přístupů a vždycky jsem si říkal, jak bych to chtěl a jak bych to nechtěl dělat, kdybych byl jednou sám trenér. Takto se k tomu teď snažím přistupovat. Přenáším do tréninků věci, které mi coby hráči vyhovovaly. Ne ani tak co se týká samotných tréninků, ale spíš přípravy. Zároveň si myslím, že jednou z mých nejsilnějších stránek je jednání s lidmi. Kluci vědí, že za mnou můžou kdykoliv přijít. Tím, že přišel někdo mladší, tak si myslím, že si k sobě můžeme mnohdy nalézt cestu snáz.
Co je podle vás v roli trenéra nejdůležitější?
Jednou z nejdůležitějších věcí je mít s nimi trpělivost a nebát se vysvětlovat. Když jste navíc rok a půl bez hokeje kvůli covidové době, tak přirozeně zlenivíte. Nejste zvyklí až tak dodržovat pravidla, nejste zvyklí na režim. To se jim snažím vštěpit. Stejně tak jsem moc rád, že jsem se mohl dostal do trenérského týmu k Radku Mrázkovi, kde se každý den učím ohledně vymýšlení nových tréninků a tak dále.
Zmínil jste, že při přípravě tréninků čerpáte ze své hráčské kariéry. Dá se paušalizovat, jestli si víc vybíráte finské, švédské nebo třeba ruské metody, které jste sám zažil?
Nechci tady nikoho kritizovat. Nemá to vyznít tak, že třeba Finsko a Švédsko je super, tak máme všechno dělat podle nich. Z mého pohledu je to o tom, že dřív se tady ty věci nedělaly vůbec špatně, jen se opravdu dělaly a byli tu trenéři, kteří nás to naučili a kteří na ty věci dohlíželi. To je právě to, o co já se teď snažím – přesvědčit kluky, že to, co děláme, tak má smysl a že to přinese ovoce.
„Vždycky jsem byl toho názoru, že když někdo dvacet let hraje, tak to automaticky neznamená, že bude dobrý trenér."
Ve své hokejové sbírce máte celou řadu úspěchů, bronz z mistrovství světa, titul v KHL a v neposlední řadě titul s Litvínovem. Co má pro vás největší cenu?
Ty bláho… To se těžko posuzuje, ale asi je to ten titul s Litvínovem. Je to nejmenší extraligové město, kterému takový úspěch do té doby chyběl, přičemž fanoušci tady si ho zasloužili. Já tu nebyl celou sezonu, k týmu jsem se připojil na konci listopadu a musím říct, že tehdy do sebe zapadlo strašně moc věcí. Nebyly to přitom žádné světoborné věci odněkud převzaté. Šlo o základy. Každý v týmu věděl, jakou má roli, byla nastavená pravidla, která se dodržovala, což vyústilo v zisk titulu.
Nezapomenutelných momentů litvínovské cesty za titulem je jistě celá řada, ale máte i přesto nějaký, na který vzpomínáte nejraději?
Jak jste sám řekl, těch momentů je spousta. Mně ale asi zůstal v hlavě nejvíc ten, kdy jsem nebyl na ledě zhruba šestnáct dní po návratu z Ruska. Následně jsem odtrénoval zhruba tři tréninky a pan trenér Hořava za mnou přišel a řekl mi: Proti Spartě hraješ. Já mu na to odpověděl, že bych ještě alespoň týden rád potrénoval a on na to: Můžeš tady trénovat třeba dva měsíce, ale zápasové tempo stejně nenatrénuješ. Budeš chodit na krátká střídání a uvidíš, jak se budeš cítit. V tom zápase jsem pak dal jeden nebo dva góly, nervozita ze mě spadla, přičemž jsem hned věděl, že pro kluky budu přínosem. Od té doby to šlapalo parádně.
„Přestupem do Třince jsem se pro řadu lidí asi stal psancem, ale spousta lidí neviděla pozadí našeho vyjednávání."
Poté jste to ještě zkusil v zahraničí, abyste se následně do extraligy znovu vrátil. Jenže ne do Litvínova, nýbrž do Třince. Pro mnohé litvínovské fanoušky jste se tím stal psancem, co?
Psancem možná ano, ale abych to uvedl na pravou míru… Určitě bych nechtěl na nikoho svalovat vinu, ale faktem je, že já se tehdy s Litvínovem chtěl domluvit. Přes léto, když tu není led, tak tu máme inline plochu, na které jsem byl většinou třikrát do týdne. Stačilo, aby mě vedení oslovilo, ale to se dlouhou dobu nestalo. Došlo jen k jedné schůzce, kde mi sdělili svoje představy, ale pak dlouho nic. No a já jsem byl vždycky typ hráče, který chtěl mít na začátku léta jasno, kde bude hrát. Bál jsem se, že když budu na Litvínov čekat dál a neklapne to, tak to budu mít se sháněním angažmá dost těžké. Když se mi ozval Třinec, který měl o moje služby evidentní zájem, neměl jsem důvod váhat. Generální manažer za mnou přijel do Litvínova přes celou republiku, předložil mi konkrétní smlouvu, přičemž já k ní měl určité připomínky. Hned druhý den mi poslali upravený kontrakt. Bylo to opravdu velmi profesionální jednání, proto jsem Třinci kývnul. Litvínov pro mě byla sice priorita, ale zase nejsem typ člověka, který by se někde někoho doprošoval. Takže někomu jsem jako psanec mohl připadat, ale spousta lidí nevědělo, jaké je pozadí našeho vyjednávání.
Foto: Kateřina Macečková, hokejkv.cz
Neměl jste tehdy nutkání to veřejně vysvětlit tak, jak to teď vysvětlujete mně?
Jsme v Čechách a česká nátura je mnohdy různá. Možná osmdesát až devadesát procent fanoušků si myslí, že někde podepíšete, berete nehorázné peníze a jdete se klouzat po ledě. Ale už nevidí ten zbytek. Ať je to fyzická příprava, psychický tlak a tak dále. A já myslím, že je to takhle lepší. Spousta těch lidí by to možná ani nepochopila, a navíc by jim to k ničemu nebylo. Takže je podle mě lepší, když nemají úplně stoprocentní informační servis a nevidí do toho.
Vzpomínám si, že když přestoupil Miroslav Matušovič z Baníku do Sparty, objeli mu nespokojení fanoušci auto klíčky. Vám se nic takového nestalo?
Naštěstí ne. Když jsme tady hráli s Třincem poprvé a domácí Litvínov porazili, tak fanoušci dokonce po zápase skandovali moje jméno, což mě moc potěšilo. Takže i přestože jsem se podle některých stal psancem, k žádnému objetí auta klíčem, nadávkám nebo výhružkám nikdy nedošlo.
Prosadil jste se takřka ve všech elitních evropských ligách, jen v NHL to na delší dobu nevyšlo. Proč?
Jsem hlavně rád i za ty dva zápasy, které jsem v NHL odehrál. Při zpětném pohledu vím, že jsem pro to udělal maximum. Když jsem z Ameriky odcházel, bylo mi líto, že ty zápasy byly jen dva, ale dnes už to vidím jinak. Hlavní je, že jsem si splnil svůj dětský sen a zahrál si tam. Šel jsem do zámoří v těžké pozici. Neměl jsem predikce, které mají třeba jiní draftovaní kluci. Nechci říct, že oni by měli cestičku vyšlapanou, vůbec ne, ale já byl malý a lehký. V té době byl zámořský hokej postavený na velkých a těžkých hráčích, už proto jsem musel prakticky pořád dokazovat, že tam patřím. Vzpomínám si, že první zápas v NHL se mi povedl, trenér mě chválil a v tom dalším mě chtěl nasadit od začátku do druhé lajny. Jenže Carolina tenkrát vyměnila dva beky za dva útočníky z Tampy, kteří měli neporovnatelně vyšší výplatu s tou mou. Trenér je tak musel nasadit, já šel do čtvrté lajny, kde jsem odehrál čtyři minuty a poté šel na farmu.
„Média podle mě nejsou špatná, ale je na každém jednotlivci, jak se s nimi naučí pracovat."
Máte pocit, že dnes, kdy je NHL postavená víc než kdy dřív na bruslení a technice, byste měl větší šanci se prosadit?
Víte co… To je otázka na polemizování. Jsem rád za to, v jaké době jsem vyrůstal a v jaké době jsem do Ameriky šel. Ta doba nás totiž i mimo hokej nutila si všechno vybojovat, nic jsme nedostali zadarmo. Když se na to podívám zpětně, tak mojí největší zbraní bylo od přechodu z deváté třídy do dorostu podceňování. Už tehdy mi trenéři v Litvínově říkali, že jsem malej a že hokej nikdy hrát nebudu. V zámoří to později bylo podobné, přičemž pro mě bylo obrovskou motivací, abych jim ukázal, že i malý hokejista se může prosadit.
Před pár lety jste byl žhavým soustem pro bulvár. Změnilo to váš přistup k médiím?
Média podle mě nejsou špatná, ale je na každém jednotlivci, jak se s nimi naučí pracovat. Můžou vám hodně pomoct, ale taky hodně uškodit. Jak jste říkal, já byl kdysi žhavým soustem pro bulvár, byť to bylo jen na dva týdny. I tak to pro mě byla do života obrovská škola. A znovu říkám, je na každém, jak se s médii jakéhokoliv ražení naučí pracovat.
Takže jste postupem času měl vytipované novináře, kterým rozhovor dáte a kterým naopak ne?
Stoprocentně! Za mou kariéru už jsem měl vytipované novináře, kterým jsem se slušně omluvil a rozhovor neposkytnul, ale pak i takové, a to bylo menší procento, které jsem znal a kterým jsem rozhovor poskytnul. Někdy to bylo až nepříjemné, když vás někdo požádal o rozhovor, ale musel jste zachovat chladnou hlavu a ve vší slušnosti se omluvit.
Jenže když se po vás sjíždí bulvár, tak zachovat chladnou hlavu zrovna moc nejde, ne?
To víte, že v tu dobu jsem měl myšlenky na to, abych se bránil. Tady musím poděkovat člověku, který mě dlouhá léta zastupuje a který mi hodně pomohl. Michal Laimberger, mi dal do života nejen ohledně médií obrovskou školu a poradil mi, abych některé věci nedělal a nechal to být. Příjemné období to ale samozřejmě nebylo.
Až budete jednou vzpomínat na svou kariéru, v globálu se vás zhostí pocit hrdosti, že?
Samozřejmě to bude příjemné, když si člověk vzpomene. Ale zase… V mém hokejovém životě jsem se naučil, že byste neměl nikdy dlouho řešit to, co bylo včera. Byl jsem tak nastavený, a to mi zůstalo. Myslím si, že nikdy není dobře, když člověk žije minulostí. Takže se snažím soustředit na věci, které jsou dnes a které budou zítra. Jsem rád za to, že mi už skončily ty klasické povinnosti, kdy jste celý týden na trénincích a na zápasech. Je fajn se začlenit do běžného života a zase dělat něco jiného. Jak říkám, soustředím se na to, co je dnes a na to, co bude zítra.
Foto: Edvard Beneš, hcverva.cz
Share on Facebook
