Pajič o Vrchlabí, Motoru i konci kariéry: Hraní mi nechybí. Co dělá?

Foto: Radim Brancovský, hstrebic.cz

Neodradily ho ani velké povodně v roce 2002, které Slovince Roka Pajiče zasáhly po dvou týdnech, co byl v Česku. Kariéru si vybudoval například ve Vrchlabí, Českých Budějovicích či Ústí nad Labem. Celkem čtyřikrát si také zahrál na mistrovství světa. V rozsáhlém rozhovoru povídá také o zraněních, Krakonoši, rodném Slovinsku a nové vášni – trénování.

Pojď hrát hokej

Pro zajímavost: Po celou dobu odpovídá perfektní češtinou s rozsáhlou slovní zásobou, kterou možná nemá ani plno českých hokejistů.

Čemu se nyní věnujete? Zaznamenal jsem, že působíte jako trenér v Itálii.
Jojo, jsem v týmu Ritten/Renon (v Jižním Tyrolsku na severu Itálie – pozn. red.). Mám na starost jako hlavní trenér kategorii U15 a dále pomáhám jako asistent při U17 a U19. K tomu jsem asistent trenéra u hlavního týmu mužů, který hraje Alpskou ligu. Já jsem loni dokonce hrál za áčko v celku Eppan/Appiano a k tomu jsem působil jako dovednostní trenér mládeže. Byl jsem takový hrající asistent.

Chcete se tomu dlouhodoběji věnovat?
Baví mě to a hrozně mě to naplňuje. Jsem stále v hokeji, sice to je jiné než hraní… Ale jsem u toho, co jsem dělal celý život. Je to super a uvidíme, jak to půjde dále.

Jak jste zmiňoval, loni jste ještě hrál, ale letos už ne. Je to definitivní konec hráčské kariéry?
Dá se říct, že ano. Zatím mi to až tak nechybí. Když se chci zpotit, tak se mi to povede na tréninku mládeže, kde je někdy třeba ukázat věci přímo na ledě. Chci jim to ukázat, aby to viděli. Hraní mi ale nechybí a dá se říct, že je konec.

„Hraní mi ale nechybí a dá se říct, že je konec."

Podle vašich slov vás to až tak nemrzí…
Už loni při trénování dětí jsem zjistil, že večer člověk moc nepřemýšlí, co by jako hráč mohl odehrát lépe. Spíš jsem začal přemýšlet, jak udělat dobře trénink pro mládež. Otočilo se to a začalo mě více naplňovat trénování. V ten okamžik jsem si sám uvědomil, že to je konec.

Máte teď tedy příjemnější spaní?
Takhle bych to úplně neřekl. Ovšem plno hráčů vnímá, že po každém zápase člověk leží v posteli a nemůže usnout. Ať už ten zápas byl povedený, nebo ne. Přehrává si v hlavě zpětně situace a přemýšlí, co by mohlo být lepší. Takhle to nyní nemám. V roli trenéra to mám jiné, nepřemýšlím o sobě, ale o tom, jak některá lajna funguje, jak by to mohli odehrát lépe a tak dále. Přemýšlím o tom, abychom kluky posunovali dál a aby tým mohl ještě lépe fungovat.

Foto: iihf.com

Měl jste i další důvody k ukončení kariéry?
Nebylo by ani fér vůči tělu, že bych si říkal, jak chci dál hrát. Navíc když už tam nemám takový hlad po hraní. Od té doby, co jsem asistent v Rittenu, tak jsme se nedávno bavili s hlavním trenérem, který také není nejstarší a něco má za sebou. A říkali jsme si: Tyjo, když se ještě pár hráčů zraní, tak asi vytáhneme bágl. (usměje se) Ale to by už muselo být fakt něco, aby k tomu došlo.

Tak když bude větší marodka, mohli byste pomoci.
Nevím ale, jak by to vypadalo.

„Když se ještě pár hráčů zraní, tak asi vytáhneme bágl..."

A kdyby ta situace nastala, dokázal byste se do toho dostat a pomoct týmu?
V nějakých věcech by šlo pomoct. Člověk navíc nezapomene hrát hokej, jde spíš o fyzickou a zdravotní stránku. Kdybych jen naskočil, tak bych jednu třetinu zvládl. (usmívá se) Ale bez tréninku to fakt nejde. Bylo by to ale riskantní k mému zdraví. Musel bych se opravdu připravit, pak by to asi bez problému nějak šlo. Ale k tomu nemám zatím potřebu a doufám, že kluci budou zdraví a nebudeme se o tom pak muset bavit. (usmívá se)

Všiml jsem si, že jste letos v létě měl na Facebooku fotku s Martinem Nečasem na ledě.
Martin v létě trénoval s panem Pytlíkem. Musím říct, že tento trenér i mně hodně pomohl a naučil jsem se od něj spoustu dovedností. Martin ho využívá taky a jde to také vidět! Je to dobrý kluk a pracuje na sobě. Je si vědom toho, co musí udělat pro úspěch a jde tomu naproti. My jsme šli spolu na led a musím říct, že to bylo zajímavé a byla to dobrá zkušenost. Bylo fajn vidět zblízka jeho přístup k tréninku.

Zveřejnil(a) Rok Pajić dne Středa 17. června 2020

Nelákalo vás jít dohrát kariéru ještě do Česka nebo sem jít případně trénovat?
Koučování mě fakt baví. Jde ale také o podmínky, jaké jsou a člověk musí řešit i tyto věci okolo. Kdyby v budoucnu bylo něco zajímavého, tak uvidíme… Ale teď si s tím tak nelámu hlavu.

Rozumím. A sledujete vaše bývalé týmy, kde jste působil?
Teď není moc co sledovat. (pousmál se) Když se ale hraje, tak jsem stále v kontaktu s kluky, kteří jsou aktivní a působí v některých mých bývalých týmech. Občas mám i informace přímo od nich. Já sám se dívám celkově na všechny týmy. Zajímá mě všeobecně, jací hráči se nyní objevují a komu se daří, nebo nedaří. Už to je nějaká doba, kdy jsem hrál v Česku naposled a ti kluci jsou také starší a přichází noví. Zajímají mě i jiné soutěže, kde jsem třeba nikdy ani nehrál.

Foto: Radim Brancovský, hstrebic.cz

Pojďme se ohlédnout za vašim působením ve Vrchlabí. Byl to klíčový tým pro rozjezd vaší dospělé kariéry?
Z hlavy už ani nevím, jaký rok to přesně byl. Pamatuju si ale, jak se tehdy postoupilo z druhé ligy. Já pak zůstal rovnou i na první ligu a měli jsme opravdu fajn tým a super partu. My jako nováček jsme se drželi dlouho vepředu tabulky, šli jsme i do play off. Bylo to zajímavé a díky tomu jsem se pak dostal do Ústí a dál a dál… Ve Vrchlabí jsem měl vysoký ice time a bavilo mě to. Byl jsem i víc vidět a více jsem si věřil.

A pamatujete si ještě oslavy, když jste postoupili do první ligy?
Já u nich nebyl. Hned druhý den se mi narodila dcera a nebyl jsem u toho. Ale myslím, že to kluci oslavili dobře.

To jste mohl slavit dvakrát tolik. Bylo to pro vás asi povedené období.
Přesně tak. (pousmál se) My jsme odehráli poslední zápas v Chrudimi a pak jsem po utkání odjel do nemocnice. Byly to dva krásné dny. Postoupilo se a druhý den se narodila dcera. Byl to parádní konec sezony.

„Oslavy postupu? Nebyl jsem u nich, druhý den se mi narodila dcera."

Zajímalo by mě, jak jste tehdy vnímal postavu Krakonoše ve Vrchlabí?
Přesně si to nepamatuji, ale já už nějakou dobu v Česku byl. Když se člověk zajímá o to, kde momentálně je, tak to je lehčí. Celé oblasti se říká Krkonoše a je to i z pohádky. Nevím, zda jsem se předtím musel někoho ptát, ale teď to každopádně vím. (směje se)

Vrchlabí hraje od letošní sezony Chance ligu. Bavil jste se s někým o jejich postupu?
Přímo o tomhle ne. Každopádně to je pro ně perfektní. I pro lidi. Co já si pamatuji, tak fanoušci měli hokej moc rádi. Vedení navíc udělalo dobře, že vzali k sobě Tomáše Nouzu s Martinem Heřmanem, které znám spoustu let. Je to dobrý krok a stále to jsou hráči, kteří dokážou udělat tým ještě lepším a umí vyhrávat zápasy. Sami hráli většinou tam, kde se často vyhrávalo a mají navíc perfektní zkušenosti. Pro Vrchlabí to je super.

Foto: Stanislav Souček, mountfieldhk.cz

Když jste zmiňoval Tomáše Nouzu, vy jste spolu hráli spoustu let. Co říkáte na jeho výkony v takovém věku?
Člověk věk nezastaví. Rychlost hokejistům postupně mizí, v dnešní době je navíc mnoho mladých a dravých hráčů. Tomáš je ale střelec a ví, kam se postavit. Pořád je platný a stále bude! Má to v sobě. Co si ho pamatuju, tak každý trénink chtěl dát gól z každé střely. I po tréninku vystřílel mnoho puků. On ví, kde je jeho nejlepší stránka a pak se mu to vrací. Pro mě není překvapení, že stále dává góly. Věřím, že v tom bude nadále pokračovat, pokud bude zdravý.

Pojďme zpět k vám: odehrál jste 32 zápasů v extralize. Proč jich nebylo víc?
Asi tam bylo víc faktorů. Kvalita, náročnost z obou stran a tak dále. Zpětně se na to ale nekoukám. Vím, že tam byly i další náznaky do nejvyšších soutěžích v jiných zemích, ale přišlo pak třeba zranění, které to zbrzdilo. Pak se třeba už neozvali, prostě to tak bylo a nepitvám se v tom. Asi to takhle mělo být.

Na pět sezon jste pak zakotvil v Českých Budějovicích, kde jste hráli každý rok o postup. Jak psychicky náročné to bylo?
Spíš to bylo psychicky náročné po baráži, když se nepodařilo postoupit. Mrzelo nás to, každou sezonu jsme si za tím šli a všichni jsme si to přáli. Každý následující rok to bylo asi víc frustrující. Pokaždé to mrzelo, bohužel to tak bylo. Ale teď se jim to povedlo a je to jedině dobře pro celé město.

„Každý následující rok to bylo asi víc frustrující. Pokaždé to mrzelo."

Byli tam podle vás nejlepší fanoušci, pod jakými jste hrál?
Bylo jich rozhodně nejvíc! Nepamatuji si, že bych někde hrál a chodilo tam takové množství diváků na všechny soupeře. Lidi chodili na špičkové týmy i mužstva ze spodních pater tabulky. Jezdili za námi i ven, třeba na Slavii byla celá strana plná našich fanoušků. Však i oni si přáli to, abychom udělali krok dopředu. I pro ně to nemuselo být lehké.

Vy jste pak v říjnu roku 2018 v Motoru skončil. Následující sezonu jste nikde nehrál.
V tom roce jsme vypadli v play off s Kladnem. Já ho ani nehrál, byl jsem na operaci s tříslem. Pak jsem se připravoval na novou sezonu a vše šlo podle plánu, ale po prvním tréninku mě chytly ledvinové kameny a táhlo se to ještě déle. Nebylo to vůbec dobré.

Foto: Pavel Kacerovský, hcmotor.cz

Takže příprava z léta byla rázem pryč…
Všechno jsem ztratil. Trénoval jsem s áčkem i juniory, abych se do toho vrátil. Prostě jsem pak skončil. Nikde poté nebylo nic zajímavého, říkal jsem si: Něco přijde. Chtěl jsem, aby to mělo hlavu a patu a nechtěl jsem si jít jen někam zahrát.

Bylo to nepříjemné, když jste najednou věděl, že za České Budějovice nebudete hrát?
Nevím, jak to popsat. Nebyl jsem naštvaný, spíš jsem přemýšlel, co bude dál. Nechtěl jsem si jít jen někam zahrát. Já jsem věděl, že kdybych šel jen tak někam, asi bych nebyl ani šťastný a odráželo by se to i na výkonech a nebyl by ani spokojený můj jiný tým.

České Budějovice vás chtěly dát někam do jiného týmu na rozehrání.
Je to tak. Jak jsem trénoval i s juniory a áčkem, dostal jsem se do nějakého rozpoložení a sám jsem si říkal, že jsem zpátky. Ale tohle jsem odmítnul a řekl jsem, že nejdu. Musel bych si případně něco vybrat sám, a to s tím, že by se smlouva přerušila. Takhle to holt bylo.

„Já jsem věděl, že kdybych šel jen tak někam, asi bych nebyl ani šťastný."

Co se dělo pak?
Chodil jsem se dívat na zápasy a spíš jsem se koukal na utkání jinak: Proč hrají takhle a nehrají takhle? Nebyly tam věty typu: Tyjo, šel bych si rád zahrát. Spíš mě to zajímalo z trenérského pohledu. Dodělal jsem si licenci B, byl jsem na seminářích a asi už v té době jsem zjišťoval, že to spěje spíše k tomuhle. Už tehdy jsem myslel, že je s hraním konec, nakonec jsem si ještě tedy loni zahrál.

Takže zas tak negativní to nebylo…
Jo, špatný dopad to nemělo. O to víc jsem se věnoval trenéřině a byl jsem i rád, že jsem nehrál. Měl jsem i problémy se zády, a také tohle tomu nepřidávalo.

Když se nad kariérou zamyslíte, dá se říct, která sezona byla pro vás nejlepší?
Spíš celkově všechny sezony byly nějak zajímavé. Asi jsem měl štěstí, že jsem hrál v týmech, kde se většinou vyhrávalo a tím pádem to bylo i lepší. Období v Budějovicích bylo krásné, vyhrávalo se, cíl se tehdy ale nenaplnil. Kariéra mohla být lepší, ale i horší… Bylo to za mě v pohodě a fajn.

Foto: Pavel Kacerovský, hcmotor.cz

Nicméně začátek v Česku jste neměl lehký. V sedmnácti jste přišel do Písku a v tom roce (2002) zasáhly Česko povodně…
Bylo to asi dva týdny poté, co jsem přijel do Česka. V podvečer jsem se vracel z města a most byl zrovna zavřený a nemohl jsem na hotel. Zůstal jsem venku, měl jsem ale štěstí, že si mě všiml jeden spoluhráč a vzal si mě domů, takže na ulici jsem nespal. Pár dní to pak trvalo, než se vše zklidnilo.

Docela „příjemné“ přivítání.
Jojo, takové dobrodružství. (usmívá se) Nebylo to ani jazykově moc jednoduché, ale zvládlo se to.

„Měl jsem ale štěstí, že si mě všiml jeden spoluhráč a vzal si mě domů, takže na ulici jsem nespal."

Co vlastně říkali rodiče na to, že jste se rozhodl jít v sedmnácti letech právě do Česka?
Kdyby nesouhlasili, tak by mě asi nepustili. Nebylo to lehké ani pro ně. Sám jako rodič vím, že člověk má o své děti starosti a chce pro ně to nejlepší. Tehdy to chtělo udělat nějaký krok dál, abych se zlepšil. Nevím, jak přesně to oni vnímali. Není to lehké období pro nikoho, když jde dítě z domova.

Asi se to ale vyplatilo.
Když máte nějaký cíl a jdete někam, abyste udělal krok dál v hokeji, tak i přes záplavy jsem v Česku chtěl být! Oni mě v tom podporovali, a i díky nim jsem v hokeji něco dokázal. Jsem za to vděčný.

Foto: Andre Ringuette, iihf.com

Šla by udělat dobrá kariéra, kdybyste tehdy zůstal ve Slovinsku?
Nevím. Jsou někteří kluci, kteří zůstali ve Slovinsku a hráli pak třeba EBEL za Jesenici a udělali si super kariéry i tak. Do ciziny v mladém věku nešli, ale třeba až později. Nedá se na to asi přímo odpovědět.

A jak vám pomohlo angažmá v Česku skrz pozvánky na mistrovství světa?
Na Slovinsku není až moc hokejistů a výběr není moc velký. Není jich tam tolik, že by tam byl každý rok jiný tým. Dostal jsem se tam skrz reprezentační srazy. Nebylo to asi až tak složité, aby trenéři vybrali 25 hráčů na mistrovství světa. Ani nevím, zda jsem byl víc na očích, když jsem byl v Česku.

„Nebylo to asi až tak složité, aby trenéři vybrali 25 hráčů na mistrovství světa."

Kolik zápasů jste odehrál na MS proti Česku? Bral jste to emotivněji?
Myslím, že byl jenom jeden, a to ve Švédsku v roce 2013. Jeden zápas jsem předtím sledoval z tribuny, to bylo mé první mistrovství světa, které zrovna bylo v Lotyšsku. Víckrát jsem se s Čechy ale ve skupině nesetkal. A více emotivněji? To zase ne. Bral jsem to jako každý jiný zápas, který chci odehrát co nejlépe.

Slovinsko od roku 2016/2017 nehraje v hlavní skupině mistrovství světa. Zvrátí se to podle vás?
Letos šance byla, ale nehrálo se. Další rok se neví, zda se vůbec bude hrát. Já ale věřím, že se tam zase dostanou. Sice výběr není až tak velký, ale stále tam jsou hráči, kteří kvalitu mají a mohli by tomu pomoct. Šanci mají. Uvidíme, jak na tom budou i další týmy.

Lákalo by vás někdy později, že byste pomohl i u národního týmu? Třeba jako trenér?
Cíle mám, ale nekoukám se tak daleko. Jdu krok za krokem a věřím ve svoji práci.

Vy vlastně dojíždíte denně ze Slovinska do Itálie?
Ne, to by nešlo, není to zas tak blízko. Jsme v Itálii přes sezonu. A snažím se věnovat volný čas rodině.

Jak to mají s jazyky vaše děti?
Mluví slovinsky a česky. Dvě starší děti chodí do školy a učí se i anglicky. Nejmladšímu jsou tři a půl roku a jde vidět, že s češtinou a slovinštinou nemá až takový problém. V Itálii už zjistil, že se jedná o další nový jazyk, ale zatím to neumí. Časem se třeba chytne. Do života jsou jazyky jedině dobré.

„Domluvím se česky, slovinsky, anglicky. Docela umím i italštinu a bosenštinu."

To máte pravdu, hlavně když se učí odmala. Vy sám umíte jaké?
No umím… Slovinsky, česky, anglicky se domluvím. Docela umím i italštinu a bosenštinu. Řekl bych, že žádný neumím perfektně, ale aspoň tak, aby si člověk mohl s někým popovídat a stačí to. Není to problém a je to fajn.

Všiml jsem si, že i váš táta je trenér v Itálii. Lákalo by vás, že byste spolu trénovali jeden tým?
Táta je šéftrenér mládeže v celku Eppan/Appiano, působí tam pěkně dlouho. Já jsem v něm loni hrál právě, ale pak jsem mužstvo změnil. Nejsme ale až tak daleko od sebe. A trénovaní spolu? My se dost vídáme a řešíme hokej spolu dost. Asi by to bylo zajímavé a fajn, ale teď na to nemyslím.

Foto: Andre Ringuette, iihf.com

Pozastavme se ještě u Slovinska. Jaké místa tam máte nejradši?
Slovinsko je malé a plno míst se dá projet za den. Jsou místa, které navštěvujeme každý rok. Krásná jsou jezera Bled, Bohinj či Jasna, pak oblast Kranjska Gora. My ale jezdíme k moři do města Piran, kde to je nádherné. Je to hezké místečko. Každopádně celá část kolem Jesenice je také parádní, odchodili jsme tady hodně kopců a tak dále. Vždy tam je kam jít.

A už jste jako správný Slovinec vyšlápl nejvyšší vrchol vaší země – Triglav?
Ještě jsem nikdy nebyl. Zrovna letos jsme se chystali, že s přítelkyní půjdeme a vezmeme i jednoho staršího syna. Nakonec jsme to ale přehodnotili, protože to není moc pro malé děti. Počkáme si, až bude starší. Šli jsme tedy na jinou menší horu, kde to nebylo tak náročné. Nejsme zas takoví horolezci. (usmívá se)

Foto: hcmotor.cz

Od redaktora z Českých Budějovic jsem slyšel, že máte rád stát Černou Horu a jezdíte tam skoro každý rok.
Tam jsem v životě nebyl. (pousmál se)

Aha. Možná si to spletl a myslel Bosnu a Hercegovinu…
Jo, tam jezdíme. Každý rok sice ne, ale často ano. Je to tam hezké. S přítelkyní jsme si udělali třeba výlet za příbuznými, kteří jsou odsud. Jeli jsme pak do Sarajeva na pár dní. Projeli jsme si velkou část země a rádi na to vzpomínáme. Je to tam hezké od jídla až přes lidi

Poslední otázka: Když je Česko pivní národ, kupujete si jen česká piva?
To zase ne. Takový blázen nejsem. (usmívá se) Ale musím říct, že české pivo je dobré. Já se ale většinou přizpůsobím tomu, kde jsem. A v pití a jídle nejsem vybíravý. Kdybych šel kamkoliv na světě, tak bych se přizpůsobil na jejich kulturu.

Partneři HC Stadion Vrchlabí

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz