Ohlédnutí za kariérou Luďka Bukače: Odešel velký hokejový odborník

Foto: irozhlas.cz

22. dubna 2019, 12:40

Jiří Lacina

V sobotu 20. dubna 2019 zemřel v nedožitých 84 letech Luděk Bukač. Jedna z nejvýznamnějších postav československého, respektive českého ledního hokeje se zapsala do povědomí veřejnosti díky svým hráčským, ale především trenérským zásluhám. Z pozice hlavního kouče dovedl tuzemskou reprezentaci k titulům mistrů světa ve dvou zcela rozdílných érách, v letech 1985 a 1996.

Právě onu rozdílnost je třeba zdůraznit. Po revoluci bylo často nutné hráče k reprezentaci přemlouvat, ne všichni byli kvůli angažmá v NHL k dispozici. V roce 1985 završil Bukač systematickou, pětiletou práci hlavního trenéra reprezentace. K ruce měl takřka kompletní českou i slovenskou hokejovou špičku. Relativně velké kompetence doplňovala naprostá hráčská loajalita, kdy si sotva kdo dovolil národní dres odmítnout. Všechno to ale mělo jeden háček. Uspět na nejvyšším fóru tehdy znamenalo porazit neporazitelný Sovětský svaz.

V letech 1963-1986 brala tituly světových šampiónů výhradně rudá mašina, výjimku tvořily pouze roky 1972, 76, 77 a 85. Praha, Katovice, Vídeň a znovu Praha. Nezapomenutelný titul z roku 1985 doručil na domácím světovém šampionátu našim fanouškům právě Luděk Bukač.

Zlatá Praha

První osoba do seriózní žurnalistiky nepatří, tentokrát ale bude, s laskavým dovolením, učiněna několikerá výjimka. Luděk Bukač byl pro mne, stejně jako další příslušníky tzv. „Husákových dětí“, prvním trenérem, kterého jsem na lavičce národního týmu zaregistroval. Na tu německou patřil Xaver Unsin, na sovětskou Viktor Tichonov, na kanadskou Dave King, na československé stál prošedivělý autoritativní muž, pod jehož vedením jsme v osmdesátých letech na důležitých akcích nikdy neskončili mimo medailové pozice.

Po olympiádě v Lake Placid 1980 převzal coby dosavadní asistent Karla Guta odpovědnost za reprezentaci jako hlavní trenér a začal ji od základu znovu budovat. Končila éra Hlinky, Martince, Šťastných (kteří emigrovali) či Nového. Začínala éra Lály, Růžičky, Lukáče, Liby či Rusnáka. Právě jim dával Luděk Bukač postupně důvěru.

„Když budeš první, budu ti tleskat. Když budeš druhý, budu spokojenej. Když budeš třetí, spolknu to. Když budeš čtvrtej, podám ti ruku a budu se považovat za hlupáka. Je ti jasný, co po tobě chci?“ vzpomíná ve své biografii „Moje hokejové století“ na rozhovor s tehdejším předsedou ČSTV Antonínem Himlem.

Himl neměl důvod své volby litovat. Bukač z něj nikdy neudělal hlupáka. V roce 1981 bral s reprezentací bronz, o rok později stříbro, další rok opět stříbro. Na olympiádě v Sarajevu to bylo znovu stříbro, v roce 1985 pak na pražském šampionátu rozjásal domácí fanoušky. Vyhrát doma dokázal o rok později ještě v Moskvě Sovětský svaz, potom až v roce 2013 Švédové.

» Osobnosti vzpomínají: Pan Bukač měl velký přesah i mimo hokej

Výhra 2:1 z finálové skupiny nad skvěle sehranou sbornou byla něco, na co se nezapomíná. Ken Dryden napsal ve své nesmrtelné knize „The Game“, že nejlepší hokej se hraje v době, kdy je každému z nás jedenáct let. Dětská optika, kdy všechno prožíváte tak intenzivně, jak to už dospělý sotva dokáže. Pro mě to bylo jaro 1985, kdy mi bylo zrovna jedenáct let.

U toho nekonečného utkání se Sověty jsem propotil košili a po jeho skončení dlouho hleděl z okna na dvůr a nechtěl uvěřit, co jsme právě dokázali. Takhle to bylo v roce 1969, jak mi vyprávěla babi? Tehdy to asi bylo silnější, v roce 1985 to zase bylo po dost dlouhé době. Síla Rusů byla ohromná.

„Jejich první útok Makarov, Larionov, Krutov a v obraně Fetisov s Kasatonovem, to byla nejlepší formace, co se kdy ve světovém hokeji sešla. Vyžadovalo výjimečné úsilí je zastavit. Zvlášť Makarova, který byl nedostižný i individuálně a pro mě navždy zůstane jedním z vůbec nejúžasnějších hráčů všech dob,“ řekl později Bukač.

Po vydřeném vítězství, které stálo a padalo s dokonalým výkonem Jiřího Králíka v brance, najednou nikdo nepochyboval, že přejedeme i Američany, s nimiž jsme v základní skupině prohráli 1:3. Ve skupině o 1. - 4. místo jsme zemi hvězd a pruhů smázli v závěrečné třetině 7:0, po Lálově a Růžičkově hattricku odcházeli Američané poníženi debaklem 2:11.

Kanada měla tehdy v Praze silný tým. Mario Lemieux, Steve Yzerman, Ron Francis nebo Scott Stevens začínali své hvězdné kariéry, Luděk Bukač nemínil nic podcenit. Stylem sobě vlastním dohlédl na to, aby jeho mužstvo splnilo povinnost a po výhře 5:3 dalo československým fanouškům historicky šestý mistrovský titul. Jediný, který jsme v osmdesátých letech získali.

Zlatá Vídeň

Druhou příležitost u národního týmu dostal Luděk Bukač po rozdělení Československa po nevydařeném světovém šampionátu 1994. V roce 1995 z toho ještě bylo čtvrté místo. Už tehdy ale bylo vidět, že se formuje perspektivní mužstvo. „Zatím to nebylo ono, ale dejme jim šanci, uvidíme příští rok,“ říkal tehdy konkrétně k výkonu kladenského tria komentátor ČT Robert Záruba.

Stejným hráčům věřil jejich trenér. „Stěžejními se pro naše herní pojetí stali útočníci Procházka, Patera, Vejvoda. Tyhle kluky byla radost koučovat. V mých očích dokonce předčili i trojku Zábrodský, Konopásek, Roziňák z LTC,“ vzpomíná se své knize Bukač, který se jinak netajil až nábožnou úctou k zřejmě nejlepšímu evropskému hokejistovi poválečné éry Vladimíru Zábrodskému, po jehož boku ještě aktivně hrával.

V roce 1996 z toho byl další titul. Přišel jako blesk z čistého nebe. V době, kdy ti nejlepší Češi mohli už legálně odcházet za moře a termín mistrovství světa ještě prakticky vylučoval přílety po skončení prvního kola Stanley Cupu, se nikterak favorizovaný tým pod vedením zkušeného kouče dokonale semknul a v osmi odehraných zápasech ztratil jediný bod. Ve vyřazovací části inkasoval s Romanem Turkem v brance ve třech utkáních jen tři góly. Vstřelil jich patnáct.

Výhry 6:1 nad Německem, 5:0 nad USA a 4:2 nad Kanadou patří do zlatého fondu české hokejové historie. Mužstvo příkladně vedl Robert Reichel, jemuž v pouhých 24 letech svěřili trenéři kapitánské céčko. „To on tým řídil. Byl to ten typ, od něhož pokud jste chtěli maximum, stačilo nechat všechno na něm. Byl ryzím týmovým hráčem, dokázal vyčistit mužstvo od všech rušivých vlivů. U něj nebylo na prvním místě já, obětoval se pro my. Byl to charakter,“ vzpomíná na kapitána zlaté generace Bukač.

Nejen pro autora tohoto textu z toho byl další absolutní zážitek. V době dva roky před Naganem, kdy ještě národ nekřepčil v ulicích u celoplošných obrazovek, si mohli hokejoví fajnšmekři vychutnat překvapivý triumf, který s o jedenáct let starším socialistickým titulem spojovala jen dvě jména: Antonín Stavjaňa a Luděk Bukač.

Praktik, pedagog, inovátor

Bukačova práce v sobě dokonale spojovala praktický přístup s hlubokými teoretickými znalostmi, na něž kladl odjakživa velký důraz. Desítky let působil v různých akademických pozicích na několika fakultách, včetně FTVS. Řadu let objížděl světové trenérské semináře a sympózia. Trenérskému řemeslu se věnoval od 32 let. Vedle našeho vedl i rakouský a německý národní tým. K tomu všemu stihl získat doktorát na filosofické fakultě.

Učil se od Kanaďanů, kde měl v polovině šedesátých let možnost absolvovat půlroční stáž. „Všechno jsem si pečlivě znamenal. Každý trénink u Boston Bruins i jinde, kam jsem se dostal, abych to mohl později použít,“ vyprávěl v jednom rozhlasovém rozhovoru. Nejen na základě těchto poznatků pak stvořil sparťanskou modlu Jaroslava Šímu, jehož se bála celá liga.

„Šíma není člověk, Šíma je bůh,“ neslo se holešovickou arénou sedmdesátých let. To Bukač řízného beka ponoukal, aby dal soupeřům pocítit svojí tvrdost. On ho nechal hodiny mlátit do boxovacího pytle a pracovat na fyzičce způsobem, jaký v té době v tuzemsku rozhodně nebyl běžný. Šlo o první nenápadnou implementaci zámořských prvků do českého hokeje.

Učil se také od Sovětů, které dokázal za neuvěřitelně krátkou dobou katapultovat mezi světovou elitu Anatolij Tarasov. „Možná bych to neměl takhle říkat, ale my pod ním museli trénovat doslova jak ‚hovada‘,“ vzpomínal před pár dny pro Radiožurnál na náročné dávky Pavel Richter, jenž hrál pod Bukačem ve Spartě i v reprezentaci. Pokud jste se chtěli v osmdesátých letech měřit se Sověty, jiná možnost neexistovala. Brutální dril byl nutností.

Bukačova přidaná hodnota spočívá v tom, že uměl tohle všechno hodit na papír a nabídnout svým kolegům. Když jsem jako kluk začal navštěvovat naší městskou knihovnu, mé první kroky vedly k sekci sportovní literatury. Nikdy nezapomenu na to dětské zklamání, když jsem v ní místo napínavé sportovní beletrie narazil na hrst metodických příruček k lednímu hokeji od PhDr. Bukače. Co nedokázala docenit dětská duše, opakovaně docenila duše dospělého.

V Luďku Bukačovi jsme ztratili jednu z největších postav naší hokejové historie.

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz