Od černých myšlenek do nároďáku. Měl jsem chutě skončit, přiznává Kočí

Foto: Martin Voltr

Jaký progres může hokejista udělat během juniorských let? O tom by mohl Fabien Kočí vyprávět. Předloni hrál jen za mládežníky Frýdku-Místku, a teď poprvé oblékl reprezentační dres!

Kočí dělal své první výraznější hokejové krůčky v Havířově, kam se předloni po několika letech vrátil. Juniorce pak pomohl postoupit do nejvyšší soutěže, skvostně s ní začal nový ročník mezi elitou, a když covid sezonu zastavil, dostal šanci v prvoligovém áčku.

Tam už si ho všiml Karel Mlejnek, od něhož dostal osmnáctiletý zadák pozvánku na kemp národního týmu do 20 let ve Vyškově.

Jaká pro vás byla první reprezentační zkušenost?
Byl to zážitek! Vůbec jsem nečekal, že bych se někdy mohl dostat do reprezentace, a jsem za to strašně rád. Ještě navíc když jsem před dvěma lety skoro ani nechtěl hrát hokej, neměl jsem do něj chuť.

„Mě hokej vždycky bavil, ale měl jsem takové výkyvy nálad. Třeba jsem šel na trénink, kde nás bylo šest. Pak si řeknete: ‚Na co sem budu chodit, když nás chodí šest?‘“

Jakto?
No, když se zredukovaly soutěže, z Vítkovic mě poslali do Frýdku-Místku. Tam jsem si uvědomil, že jsem jakoby spadl na dno. Začal jsem pískat a hokej už jsem nebral tak vážně, spíš jenom jako koníček během školy. Pak mě ale pan Potěšil vytáhl zpátky do Havířova, což mě zase nakoplo. Ve Frýdku jsem ale fakt měl občas chutě skončit.

Musel vás v těch chvílích někdo podržet?
Rodina. Říkali mi, ať to nevzdávám. Že mi je pořád šestnáct a může se stát cokoli. Mě hokej vždycky bavil, ale měl jsem takové výkyvy nálad. Třeba jsem šel na trénink, kde nás bylo šest. Pak si řeknete: „Na co sem budu chodit, když nás chodí šest?“ Nebylo to snadné ani z hlediska času a dojíždění: Školu jsem měl v Ostravě, bydlím v Rychalticích a jezdil jsem do Frýdku... Říkal jsem si, jestli to má vůbec smysl. Ale pořád jsem se snažil a nějak se mi podařilo dostat zpátky.

Foto: Michal Polák, eMPefoto.cz

Říkáte, že jste začal pískat. Vydržel jste u toho?
Tuhle sezonu jsem to úplně vypustil, protože na to není čas. Mám ale dvojku licenci a můžu se k tomu kdykoli vrátit.

Chytla vás profese rozhodčího?
Byla to dobrá brigáda na víkend k hokeji. Po tréninku jsem šel pískat šestou a osmou třídu, nebo sedmou a devátou... Baví mě to. Jsou to pro mě taková zadní vrátka. Kdybych náhodou skončil s hokejem, mohl bych si tím přivydělávat a u toho studovat, nebo podobně.

Zatím tedy důvod končit rozhodně nemáte, když jste v národním týmu. Soudíte, že v Chance lize předvádíte natolik dobré výkony, že jste si pozvánku zasloužil?
Trenér, pan Režnar, mi dal důvěru, za což mu chci poděkovat. Hlavně mi pomohla loňská sezona, kdy jsme s juniorkou postoupili do nejvyšší soutěže, i když od stolu. Díky tomu teď my mladí dostáváme v Havířově šanci, je nás tam asi sedm. Dokonce i 2004ka Becher, 2003ka Horváth a další. Když byla v týmu marodka, dostal jsem se do něj. Po zranění Rutara jsem zahrál dobrý zápas dvě třetiny na Vsetíně, tam se mi to povedlo. Pak jsem hrál v Jihlavě a od té doby jsem se v týmu nějak udržel.

„Buď se chytím, nebo nechytím. Všechno je to o mně, nikdo to za mě nevybojuje.“

Troufnu si říct, že vám pomohlo dobré psychické rozpoložení. Sezonu jste s juniorkou začali parádně, jenom jste vítězili. To od vás jako nováčka nikdo nečekal.
Když se vyhrává, je to super. Ani my sami jsme nečekali, že budeme mít takový start. Byli jsme pak dobře naladění a máte pravdu, že i já jsem měl větší sebevědomí, než kdyby se tolik nedařilo.

Chvilku po osmnáctinách jste se napevno prosadil do základní sestavy prvoligového mužstva. Adaptoval jste se rychle?
Já jsem s áčkem už loni chodil na tréninky, třeba jednou za dva týdny, takže jsem něco věděl. Když jsem se teď dostal i do zápasů, ze začátku to bylo těžké, protože jsem takový, že si s pukem hodně hraju. Pak už jsem se ale snažil dodržovat systém, víc to dávat a podobně. Nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout.

A minulý týden jste hned udělal další krok. Co pro vás bylo v reprezentaci jiné?
Ta rychlost. Kluci fakt makají, šlapou, to jde vidět. Lítají a srážejí se, zatímco v první lize je to spíš o zkušenostech a ne tolik o rychlosti. A v reprezentaci je strašný komfort, skvělé zázemí.

Znal jste se vůbec s někým?
No, asi ne. Měl tam být Ivan Ivan, s tím se znám od dětství, ale ten nejel. Když jsem třeba tři roky zpátky hrál extraligu, věděl jsem o klucích, kteří jezdili na reprezentace. Ale že bych se s nimi znal, to ne.

Foto: Vít Káňa, hc-havirov.cz

Nečekal jste, že s nimi jednou usednete do kabiny...
Tak já jsem ani před rokem nečekal, že budu hrát Juniorskou ligu akademií! (usmívá se)

Dobře víte, že ve Vyškově teď hodně hráčů z optimální sestavy dvacítky chybělo. Jak moc si to připouštíte a jak velké šance sám sobě dáváte, abyste za deset měsíců třeba skutečně vyrazil do Kanady?
Dal jsem do toho všechno a uvidím, co bude dál. Zatím jsem tam byl nováčkem. Buď se chytím, nebo nechytím. Všechno je to o mně, nikdo to za mě nevybojuje.

Dál než na konec letošní sezony se nedíváte?
Teď mám hlavní cíl dostat se s Havířovem do předkola. A pro příští sezonu se určitě probojovat do základní sestavy. Beru to postupně. Nemám to tak, že bych si řekl, „za rok chci jít do extraligy“. Myslím na to, co je teď. Chci se uchytit v Havířově, být prospěšný pro tým a nebýt tam jenom takovým nováčkem.

Cítím, že Havířov je pro vás srdcovou záležitostí.
Jo, já jsem tam vyrůstal. Kdysi jsem chodil ještě na Ledňáček do Ostravy nebo do Karviné, pak mě taťka ve čtyřech nebo pěti letech přihlásil právě do Havířova. Tam jsem byl do čtvrté třídy, potom mě dal do Vítkovic. Když jsem se zase vrátil zpátky k těm kamarádům, bylo to trochu, jako kdybych se vrátil domů.

Foto: Martin Voltr

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz