Nová posila Cavaliers Balát: Chci se posouvat dál. Holky na hokej nebalil

Foto: univerzitnihokej.cz

Jen těžko by se v týmu VUT Cavaliers Brno hledal hráč lépe reprezentující hodnoty kavalíra než nová posila David Balát. Odchovanec MHKM Skalica se snaží pracovat tvrdě na ledě stejně jako i v osobním a pracovním životě. Studium na stavební fakultě VUT v Brně by mu mělo pomoci splnit jeden ze životních cílů: Projektovat stavby, přenášet myšlenky na papír a zároveň je i realizovat. „Chci práci, co mě bude naplňovat a bavit, nejen odpočítávat dny do důchodu,“ vysvětluje mladý forvard.

Málokdo v kabině ví, že se jmenujete David. Jak k tomu došlo?
Stalo se to hned na try outu. Přišel trenér, četl docházku a můj velmi oblíbený Malba rozuměl místo David Balát David Palát. Jelikož je velmi vzdělaný člověk, příjmení si hned spojil s hráčem NHL, a tak vznikla přezdívka Ondřej.

Říká vám někdo jinak než Ondřeji?
Ano, trenér a doma mi říkají Davide. To je všechno. (směje se)

S kým si v kabině nejvíc rozumíte?
U kavalírů jsem zvolil taktiku co nejlepšího sednutí. Udělat si v kabině kámoše je hodně důležité. Bez někoho, s kým se člověk může zasmát, je to otrava. Nejvíc si rozumím s Pepou a Malbou. Hned na začátku jsem si k nim sedl, bavili jsme se a cítil jsem se fajn. No a potom jsou tady experti, co nedokážou zavřít pusu. Od Huzly si třeba každý trénink vyslechnu ranní zpravodajství a bulvár. Aspoň mě hned po ránu probere. (směje se)

Jak jste se dostal ke kavalírům?
Po patnácti letech hraní hokeje ve Skalici mi bylo líto s ním seknout. Hokej mě stál hodně času, tréninků, vstávání, peněz a podobně. Hledal jsem něco v Brně a jelikož kavalíři šli pod VUT, byli jasná volba.

Jaké jsou vaše dojmy z prvních zápasů?
První přípravné utkání v Boskovicích bylo chvílemi těžké pozorovat. Ale časem se to spravilo a momentálně si myslím, že jsme se sešli fajn kluci i hráči.

Jak prožíváte koronavirovou pandemii?
Podle mě lidé přežívají, nežijí. Každou chvíli kontrolují zprávy, internet a dozvídají se kolik nemocných přibylo, kolik umřelo, co se zruší, co se zakáže. Snad se opatření za chvíli zmírní a my budeme moct chodit zase do školy, na hokej a podobně.

Máte jako Slovák problémy s dojížděním?
Problémy vyloženě ne, měl jsem ale komplikace, protože jsem student, můžu zatím normálně cestovat. Když jsem chtěl odjet domů, ptali se mě, kam jedu a na jak dlouho. Kontrolovali mě také na hranicích, s tím se ale samozřejmě musí počítat.

Co je váš největší životní úspěch?
Moje úžasná přítelkyně. Samozřejmě je chytrá a hezká, to k tomu patří. Je mou první a doufám, že i poslední. Cesta k ní byla trošku složitější, ale nic, co by odhodlání a vytrvalost nezvládly. Když si člověk řekne, že něco chce, jde si za tím. I když to občas není moc lehké.

Myslíte si, že hokej a věrnost jdou dohromady?
O tom by se dala napsat velmi, ale velmi dlouhá kniha. Každopádně si myslím, že jak jsou věrní chlapi, co nehrají hokej, tak jsou i hokejisti, co jsou věrní. A naopak. Já vyrůstal v malém městě, a že bychom s kluky chodili a volali: „Hej hej, já hraji hokej, pojďte sem!“, to nikdy. Nevím, jak hráči fungují jinde, ale my holky na to, že hrajeme hokej, netahali.

Oddanost, vytrvalost a pracovitost jsou hodnoty z kodexu kavalíra. Ztotožňujete se s nimi?
Určitě. Pracovitý jsem ve škole, hokeji i osobním životě. Snažím se na sobě makat, posouvat se dál a jít za svými cíli. Například bych chtěl jednou mít rodinu s mojí současnou přítelkyní a práci, co mě bude naplňovat do té míry, že nebudu odpočítávat dny do důchodu. Projektovat stavby, přenášet myšlenky na papír a zároveň je i realizovat, abych mohl říct: „Tohle jsem vymyslel a postavil, to je moje dílo.“

A co se týče vytrvalosti?
Také, moje přítelkyně by mohla vyprávět. Když si nebudete jistí, klidně se jí zeptejte a ona vám to potvrdí. Vytrvalý, „tož“ to já jsem.

Kdo je váš největší vzor?
Určitě můj táta, který je už několik let na vše sám.

Co se stalo?
Mamka před sedmi lety zemřela na rakovinu.

Jak jste se s tím vyrovnávali?
Brácha byl ve věku, kdy si těžkou situaci příliš neuvědomoval, ale mně bylo třináct a už jsem to vnímal. Když člověk vidí rodinu, jak je smutná, snaží se být silný a ukázat jim, že to zvládne. Potlačování pocitů si však vybralo svoji daň a občas si ji vybírá dodnes. Jsou období, kdy mám pochmurné myšlenky, cítím se blbě a nevím proč. Jen vím, že je něco špatně. Ale jak jsem říkal, táta to zvládl výborně a já ho strašně obdivuji. Aby se chlap ze dne na den naučil vařit a uklízet a pokračoval v životě dál, není norma. Není to snadné a ne všichni to zvládnou. Jsem rád, že ho to nezlomilo.

Myslíte si, že i tahle zkušenost vás v určitém pohledu posunula dopředu?
Je možné, že abych tátovi situaci ulehčil, snažil jsem se dřív dospět a myslet jako o pár roků starší člověk.

Měl jste se na koho obrátit?
Ano, hlavně na kamarády a potom na přítelkyni. Neviděl jsem důvod, abych vyhledal odborníka. Někdy mám až moc racionální myšlení, a co by mi řekl, bych možná bral jako žvásty. Může mít školu, zkušenosti, ale pořád neví, kdo jsem, co jsem a odkud jsem. Neviděl jsem smysl v tom mu platit za to, abych hodinu vyprávěl a on mi na konci řekl několik vět. Každopádně jsem se s tím už vyrovnal.

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz