Mladší verze Rolinka? Chci být platný pro tým, líčí Koffer
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Dvacetiletý odchovanec Dynama si plní sen. Ve čtvrtém útoku si Filip Koffer našel svoje místo, role bojovníka a obětavého dříče mu sedí.
Díky souhře s Lukášem Andělem a Ondřejem Rohlíkem se navíc prezentuje nejen jako hráč na oslabení, ale také jako svěží vítr do útoku. Před měsícem si tak v jednom zápase připsal hned dvě branky – první extraligové.
Letos se poprvé stabilně držíte v sestavě Dynama, první starty za pardubické áčko už jste si ale připsal před třemi lety. Jak jste to tehdy prožíval?
V sedmnácti letech vám to ani nějak nedojde, přitom to bylo něco, po čem jsem toužil odmalička… Prostě jsem hrál, jak nejlépe jsem uměl. Byl jsem moc rád za šanci a snažil jsem se odvést co nejlepší práci.
Tehdy za Pardubice ještě hráli Tomáš Rolinek i Petr Sýkora. Jak na vás působili?
Oni se nezměnili, jsou pořád stejní. Takoví pohodáři, jsou to super parťáci. Jako hráči byli velkými lídry a teď nám zase z pozice trenérů předávají hodně zkušeností a znalostí ze svých kariér. Je parádní mít je oba v realizačním týmu.
V sezoně 2018/19 jste nastupoval i ve druhé lize, to byla vlastně vaše úplně první zkušenost mezi seniory. Pomohlo vám to v kariéře?
Protože jsem byl hodně mladý, tak jsem tohle angažmá nebral nijak speciálně. Byl jsem hlavně rád, že si můžu vyzkoušet dospělý hokej. Odehrál jsem osm zápasů, ukázalo mi to zase něco nového. A ano, přechod do extraligy byl pak pro mě lehčí.
„Rolinek a Sýkora? Je parádní mít je oba v realizačním týmu."
V létě 2019 jste pak odešel do WHL, konkrétně do Prince George. Co vás k tomu vedlo?
Rozhodl jsem se tak, protože je to nejlepší juniorská soutěž na světě. Takže jsem si to chtěl zkusit, mít novou zkušenost, naučit se jazyk. Byl jsem tam sám, musel jsem se o sebe postarat a jsem za to jedině rád, že jsem takové rozhodnutí udělal. Kdybych se neodhodlal, tak toho lituju. Naučil jsem se dobře anglicky, sám jsem si pral i vařil, musel jsem se osamostatnit. Dalo mi to spoustu pozitivních věcí.
Jak jste si zvykal na jiný styl hokeje?
Úroveň soutěže byla vysoká, protože spousta hráčů z té ligy bývá draftovaná do NHL, často i v prvním kole. Byla radost proti takovým hokejistům hrát, navíc se tam hodně bruslí, je to nahoru-dolu, soupeři jsou tvrdí. Takže mi trvalo tak měsíc až dva, než jsem se adaptoval. Ale pak už to bylo dobré.
„Trvalo mi tak měsíc až dva, než jsem se adaptoval."
Naskytla se vám možnost angažmá v zámoří díky agentovi?
Ani ne, tušil jsem, že bych do CHL mohl být draftovaný, takže jsme pak s rodinou koukali na draft. A nakonec se to povedlo, šel jsem z desátého místa, takže mi volal generální manažer Prince George, jestli bych za ně chtěl hrát. Hned jsem odpověděl, že určitě ano. Měl jsem tam i českého spoluhráče Matěje Tomana, takže o to víc jsem se tam těšil.
V jednom týmu jste ale spolu moc dlouho nevydrželi.
Matěj odehrál jen šestnáct zápasů a pak odešel, po měsíci ho vytrejdovali. Alespoň mi ale usnadnil příchod, letěli jsme do Kanady spolu, ukázal mi kde co je, pomohl mi.
Když si fanoušci zadají Prince George do mapy, možná je překvapí, jak moc na severu se tohle kanadské město nachází. Jak se vám tam žilo?
Je to malé městečko, co se týče počtu obyvatel, tak je to podobné Pardubicím. Nic moc tam ale není, byla tam jen jedna hezká restaurace. Já jsem tam jel v podstatě jen kvůli hokeji, svůj život bych si tam určitě nepředstavoval.
„Jel jsem tam v podstatě jen kvůli hokeji, svůj život bych si tam určitě nepředstavoval."
Jak náročné byly tamější podmínky?
Zima tam byla fakt velká, dokonce až -30 stupňů Celsia. To pro mě byl šok, když jsem vyšel ven, tak mi ten mráz dal úplnou facku. No a co se týče cestování, nejbližší venkovní zápas jsme měli šest hodin jízdy. I v tomhle mi trvalo, než jsem si zvyknul. Ale časem jsem se přizpůsobil, v autobuse jsem koukal na seriály a ležel v uličce.
Jaký „hokejový výlet“ byl nejdelší?
Nejdéle jsme jeli do Winnipegu, asi 25 hodin… To byla hrůza, vyráželi jsme o dva dny dřív a přespávali blízko Edmontonu, abychom si tu cestu rozdělili. Pak jsme zase přespali na místě, další den odehráli zápas a jeli zase někam jinam. Takže na tripu po venkovních zápasech jsme byli třeba týden.
Neměl jste chvilku, kdy byste si říkal, že se z toho zblázníte?
Ani ne, já takový nejsem, přizpůsobím se všemu. Navíc jsem cítil, že mě WHL hokejově hodně posouvá.
„Nejdéle jsme jeli do Winnipegu, asi 25 hodin…"
A jak jste současně s hraním v Kanadě zvládal školu?
Jednou za půl roku jsem vždy udělal zkoušku ze všech předmětů, naučil jsem se probíranou látku a splnil si, co bylo potřeba. Po návratu do Česka jsem pak na Anglickém gymnáziu dokončil i maturitu. Velký dík ale patří mamce, která mě k tomu trochu dokopala. (směje se)
Jste ještě v kontaktu s bývalými kanadskými spoluhráči?
Určitě, s některými si občas i volám nebo si píšeme. Do NHL se z nich zatím nikdo nedostal, někteří ale hrají AHL. Pamatuju si taky, že ve WHL jsem hrál proti několika klukům, co teď v NHL nastupují. Na reprezentační úrovni byl stejný ročník třeba Jack Hughes, který už teď třetím rokem hraje v New Jersey. Potkávat takové soupeře je velký zážitek.
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Za mládežnické výběry Česka jste celkem odehrál 99 zápasů.
Každá pozvánka mě moc potěšila, v reprezentaci jsem byl už od šestnácti a každý sraz byl skvělý. Užili jsme si tam spoustu srandy, měli jsme výbornou partu. A hlavně jsem získal nové zkušenosti, zahrál si kvalitní mezinárodní turnaje. To mi v hokejovém vývoji hodně pomohlo.
K jednomu zápasu jste nastoupil i v reprezentaci dospělých, na turnaji Euro Hockey Tour.
To bylo v podstatě díky tomu, že Rusové na Karjalu vzali výběr do dvaceti let. Pan Pešán tedy taky nominoval několik juniorů. Nastoupit za dospělou reprezentaci, to je sen. Byla paráda vidět hrát zkušenější kluky, sledovat, jak se chovají na ledě i mimo něj, jak se o sebe starají.
Zpět k vaší klubové kariéře – z WHL jste se po jedné sezoně vrátil zpátky do Česka. Proč?
Do Prince George už jsem se nemohl vrátit kvůli Covidu, takže jsem řešil jiné možnosti, kde bych mohl hrát. Jediným týmem, který se nabízel v extralize, pro mě byly Pardubice, protože jsem tady vyrůstal. To byla hlavní možnost.
Nejdříve jste ale zamířil do Litoměřic.
Nevědělo se, jak to bude, jestli se do Kanady nakonec nevrátím, proto to v Pardubicích nevyšlo. Před juniorským mistrovstvím světa jsem ale neměl kde hrát, takže si mě trenér Karel Mlejnek vzal do Litoměřic. Bylo nás tam více, sehrávali jsme se, protože do té doby většina kluků hrála právě v kanadských juniorkách.
„Nastoupit za dospělou reprezentaci, to je sen. Byla paráda vidět hrát zkušenější kluky."
Po Novém roce už to pak v Dynamu vyšlo. Jak probíhala jednání?
Jsem moc rád, že to tak dopadlo. Po mistrovství už jsem věděl, že za Litoměřice hrát nechci, chtěl jsem se posunout výš. Takže jsem podepsal v Pardubicích, ale bohužel jsem si po čtyřech zápasech zlomil záprstní kůstku, šel jsem na operaci a byl měsíc a půl mimo. To se stalo těsně před play off, já už jsem se pak těžko dostával do zápasového tempa a klub mě poslal do Vrchlabí, kde jsem sezonu dohrál. I ve Vrchlabí je skvělá parta kluků, navíc se nám i docela dařilo. Se Vsetínem to byla hodně náročná série, škoda, že jsme nepostoupili. Čekali jsme, že se dostaneme dál, bohužel to nevyšlo.
Vyrostl jste hokejově nejvíce právě v loňské sezoně?
Myslím si, že mi nejvíc pomohla Kanada. Hodně mi pomohl i pan Mikeska v mládeži Pardubicích, jsem za to vděčný. Byl sice dost přísný, ale dokázal poradit a vysvětlit, co mám dělat jinak. A celkově jsou v Pardubicích kvalitní trenéři, takže i tady jsem se zlepšoval. Největší posun jsem ale cítil v Kanadě.
„Hodně mi pomohl i pan Mikeska. Byl sice dost přísný, ale dokázal poradit."
Jaký přístup trenéra vám vyhovuje víc?
Zažil jsem oba styly, i v Kanadě jsme měli přísného trenéra. Styl pana Krále je zase mírnější. Je mi to asi jedno, neřeším, jak trenér trénuje. Důležité je, aby ho tým respektoval a aby to v mužstvu fungovalo.
Foto: Ladislav Adámek, hcdynamo.cz
Jak vnímáte svoji roli v týmu Dynama?
Moc si tohle období užívám, dostávám prostor, vyhráváme, nálada je super. A co se týče role v týmu – jsem hráč čtvrté lajny, takže moje práce je hlavně v oslabeních, snažím se blokovat střely, v útočném pásmu se chci zase hodně držet na kotouči. A když to jde, tak i vytvářet šance. Chci být hlavně platný pro tým.
Nemáte pocit, že trochu jdete ve stopách Tomáše Rolinka?
Těžko říct, ale je pravda, že oslabení hrál taky často, byl to velký bojovník, blokoval střely a vynikal v soubojích.
Kdo je vaším hokejovým vzorem?
Hodně se mi líbí, jak hraje Mats Zuccarello v Minnesotě. Jinak to asi neberu tak, že bych chtěl hrát jako někdo jiný. Hraju za Filipa Koffera a nejsem žádný Ovečkin. (směje se)
Koffer dal své první góly v extralize
Jaké máte hokejové cíle do budoucna?
Makat co nejvíc naplno a být každým dnem lepší a lepší. Pak uvidíme, co přijde. Nedávám si žádné cíle v podobě lepší soutěže, chci se soustředit na sebe a zlepšovat se.
Co je váš největší hokejový zážitek?
Určitě musím zmínit gól proti Rusku na MS juniorů, to bylo parádní, obrovská euforie. Ale první extraligová trefa z nájezdu proti Vítkovicím, na tu taky nikdy nezapomenu. Takže tyhle dva zápasy.
A co říkáte na souhru ve vaší čtvrté lajně?
Spolu s Lukášem Andělem a Ondřejem Rohlíkem hrajeme už od přípravy a musím říct, že si hodně rozumíme jak na ledě, tak i mimo něj. I díky tomu se nám zatím daří. Musíme v tom ale pokračovat, abychom přesvědčili trenéra, že takhle spolu můžeme hrát. A že nám může věřit.
Foto: hcdynamo.cz
Share on Facebook
