Výsledek? Ten se zapomene! Zlepšení jde dál, hlásí Kučera z nafukovačky

Jiří Kučera po úspěšné kariéře aktivního hráče plynule přešel k trénování, se kterým po letech v napětí zakotvil u mládeže. Bohaté zkušenosti nejenom ze severských zemí předává v hořovické nafukovací hale, kde skromné podmínky využívají děti z klubu Spartak Žebrák. Jak funguje malý klub, jaké je jeho postavení a co rodičovské ambice?

Jak jste se po konci hráčské kariéry dostal k trénování?
Kariéru jsem musel ukončit, protože jsem měl vyhřezlou ploténku, což bylo přibližně v roce 2001 ve Švédsku. Desátého ledna jsem hrál poslední zápas, ale už to nešlo, takže jsem skončil. Už v Luleå, kde jsem hrál, jsem občas spolupracoval s tamními trenéry, takže jsem na hráčskou kariéru plynule navazoval.

Měl jste už tehdy nějaké vnitřní poslání, se kterým jste do trénování šel?
Těžko říct. Vyplynulo to ze situace. Když děláte celý život jenom hokej, moc toho okolo neumíte. Konec kariéry přišel dost nečekaně kvůli zdraví, takže člověk musí jít do normálního života, kde se rozkoukává. Trénování se nabízelo. S čím jsem do toho šel, to nevím, těžko bych to takhle zpátky dával dohromady.

Zkuste shrnout vaši trenérskou kariéru až po přesun do Žebráku.
Začínal jsem v Plzni a pak jsem pokračoval výš. Trénoval jsem muže v extraligových klubech – v Plzni, v Litvínově a v Hradci – a potom jsem šel do Litoměřic. V dospělém hokeji jsou velké nervy a člověk tam jde nahoru a dolů. Po čase jsem začal cítit, že jako trenér vlastně nemusím být pořád v napětí, které v dospělém hokeji je. Navíc na takové úrovni je trenér někde dva roky, pak ho odvolají, vrátí se a je to nahoru a dolů. Práce u mládeže je více koncepční a dlouhodobá, takže jsem šel touhle cestou. Nejdříve jsem šel do Klatov a teď začínám třetí sezonu v Žebráku.

A jak jste se dostal přímo do Spartaku?
Když jsem byl v Klatovech, dělal jsem i regionálního trenéra a jezdil jsem v našem kraji asi do šesti klubů na takové kontroly. V Žebráku jim chyběl trenér žáků Českého hokeje, dříve to byl projekt trenéři do malých klubů, a tehdy se mě ptal Sláva Lener, jestli bych tam nechtěl jít. Když jsem skončil v Klatovech, přijal jsem to, protože jsem docela obdivoval Davida Jíchu, což je prezident klubu a mladý kluk, který tu pracoval a pracuje v nafukovačce. Líbil se mi jeho přístup, jak si sám všechno zorganizoval, takže jsme se domluvili.

Jaké pozice teď v klubu zastáváte?
Jsem trenér od svazu, který nás platí, takže můžu trénovat jenom po mladší žáky. Přímo na starosti mám jednu třídu jako hlavní trenér a u dvou až tří jsem jako asistent. Snažím se i předávat svoje zkušenosti, ale záleží na ročníku, protože jsme menší klub. Jeden ročník se povede a druhý zase tolik ne, takže v některých ročnících děláme náročnější cvičení a někde musíme ubrat, prostě to přizpůsobujeme schopnostem daných dětí.

Na čem si při výchově dětí nejvíce zakládáte?
Koncepce je daná od svazu, takže toho se snažíme držet. V české mládeži i v A-týmu reprezentace už se dlouho čeká na nějaké úspěchy, takže se snažíme mládeži dost věnovat. Svaz pořádá různé konference o bruslení a dalších dovednostech. Je to všude stejné – začíná to u bruslení a práce s hokejkou. Taktika se dává až naposled, aby se kluci nejdříve vzdělávali individuálně. Musí umět bruslit a ovládat hokejku, pak se přidávají další věci.

Jak to máte s pozorností na výsledky?
Já jsem výsledky zatím nikdy moc neřešil, protože když jsem přišel, byl tu hodně dobrý ročník. Vyhrávali jsme, ale potom kluci odešli výš a přišel další ročník, kde nás bylo docela málo a hodně jsme prohrávali. Není to tak, že bych nechtěl vyhrávat, ale záleží mi více na vývoji. Když kluka dostanu na suchou přípravu v květnu a sezona potom končí někdy v březnu, koukám na jednotlivce, jak se za celou sezonu zlepšili. To je to nejlepší, co pro mě může být, když se posunou. Je jedno, jestli prohrajeme, nebo vyhrajeme, to se zapomene, ale hráč si to zlepšení ponese v sobě dál.

Vzhledem k vaší hráčské kariéře: Dokázal byste už teď říct, že tam máte nějakého kluka, z něhož bude jednou opravdu dobrý hokejista?
Jak už jsem zmiňoval: Ten první ročník, který je teď ve starších žácích, se opravdu povedl. Kluci byli na takové úrovni, že se tam mohly dělat věci třeba i z dorostu. Byli to inteligentní a šikovní kluci, myslelo jim to a byli i herně vyspělí. Jména říkat nechci, ale když tam pět hráčů zůstane ve své píli, mohli by z nich být dobří hokejisti a mohli by něco dokázat. Jako malý klub vychováváme hráče pro ty velké, takže někdo už třeba i odešel anebo bude pokračovat u nás. Mají velkou šanci, ale všechno bude záležet na nich. Nejde ve čtvrté nebo páté třídě říct, že ten bude tam a ten tam, protože se všechno zlomí až kolem patnáctého roku. Mají šanci, ale budou tomu muset dávat pořád něco navíc.

Co se týče výchovy, doporučují se i vícesportovní turnaje, které taky pořádáte. Jak probíhají?
První bych chtěl říct, že je to podle mě dobré, dělají to třeba Švédové. U nás se od první třídy hraje jenom hokej a jezdí se jenom z tréninku na další trénink a na turnaje. Chybí nám potom ta všestrannost. Tohle je v Žebráku dobré, protože tu jsou většinou kluci z vesnice, takže dělají další sporty. Někteří chodí plavat a další hrají fotbal, takže s námi třeba nedělají ani letní přípravu, ale dělají si svoji a potom se přidají až na led. Proto doporučili ze svazu, aby se tyhle turnaje dělaly. My jsme udělali skupinu s Příbramí a Rokycany, turnaj se pak konal v jednom klubu, který si mohl vybrat dva sporty, takže například hokejbal a fotbal anebo florbal a házenou. To se odehrálo minulý rok a bylo dobré, že si kluci zahráli i jiné sporty.

Takže si na všestrannosti zakládáte i v sezoně?
Nehrajeme jenom hokej, ale pak také záleží na čase. Snažíme se dělat různá cvičení a suchou přípravu před ledem, ale kluci se na tréninky sjíždějí ze školy anebo je vozí rodiče. Nafukovačku máme v Hořovicích, ale jezdí k nám kluci z Berouna a dalších okolních obcí. V rámci možností to děláme, ale kdo přijde, ten přijde. Hodně pak záleží na tom čase. Ideální je situace ve větších městech, kde pak mají kluci i školu, takže je to automatické, ale u malých klubů je to trochu jinak.

Setkáváte se často s odchody hráčů do větších klubů?
Tohle je těžké. Kolikrát rodiče mají větší ambice než samotné děti. Vidí Jardu Jágra a dávají děti do větších klubů. My víme, že tohle je naše práce, abychom v malých klubech vychovali hráče pro velké kluby, což je v pořádku. Nejsem si ale jistý, jestli je vhodné odcházet předčasně třeba ve věku dvanácti až třinácti let, navíc když ty kluby hrají stejnou soutěž. U nás je méně dětí a hrajeme třeba na dvě až tři útočné lajny a čtyři obránce, takže kluci jsou mnohonásobně vícekrát na ledě a více se vyhrají. Kdežto ve velkých klubech mají větší základnu a třeba i kompletní čtyři pětky. Když je někdo dobrý anebo rodiče mermomocí chtějí, aby tam jejich dítě šlo, tak se určitě domluvíme a nikdo je tady nebude držet. Snažíme se jim ale říkat, že menší klub je do začátku lepší. Bude u nás více hrát a až přijde správný čas, může jít do velkého klubu, když bude dobrý a bude o něj zájem.

Jak si obecně vedete s počty dětí?
Předchozí ročník, který jsem měl, byl výborný, ale za ním chybí jedna třída, takže to jde z těch menších. Teď máme velké problémy v mladších žácích, kde nás je snad jenom osm a budeme to muset doplnit. Je to slabší ročník, ale tak to prostě je. V tomhle směru nám pomohla spolupráce s Plzní, odkud přišli nějací hráči, kteří se nedostali tolik na led, protože jich tam měli hodně. Oslovili tam rodiče, jestli jsou ochotní s námi jezdit na zápasy. Nakonec jezdili asi tři z Plzně a taky z Rokycan. Je to ale těžké, protože je to drobet dál, rodiče mají práci a musí k nám děti vozit. Na oplátku ale u nás budou více hrát.

Plánujete vzhledem k okolnostem nábory?
Je to špatná doba a covid tomu nenahrál, minulou sezonu neproběhl ani jeden nábor od svazu v rámci projektu Pojď hrát hokej. Proto teď budeme rádi, že budeme moci děti zase oslovit. Bude to v uvozovkách boj o děti. Nikde se netrénovalo, takže si každý sport bude chtít urvat děti pro sebe. My sice nemáme takové zázemí, jako je v Plzni anebo na Spartě, ale máme tu rodinné prostředí a jsme dobrá parta. To bych mohl dětem a rodičům za klub nabídnout.

Když jste zmínil zázemí: Jak to u vás na „zimáku“ vypadá?
Máme skromnější zázemí od šaten až po střídačky. Led se dělá dobrý, ale pokud už je venku velké teplo, dělá nám trochu problémy. Mám ohledně naší nafukovačky jednu vtipnou historku: Když jsme hráli s jedním klubem, který má opravdu výborné zázemí, přišel tatínek anebo možná trenér, který prohlásil, že by těm nafoukaným klukům přál, aby u nás chvíli trénovali a sedli si zase na zadek ze spartánských podmínek. To přesně vystihovalo, jak to tady máme. Není to tady ale vůbec špatné! Je to prostě jiné. Podmínky pro to, aby tady kluci dělali hokej, tu jsou. Další zázemí, jako je třeba tělocvična, nemáme. Posilovna je v takové menší místnosti, ale malí hokejisti stejně cvičí jenom s vlastní váhou, takže to nepotřebujeme. Navíc se v létě z nafukovačky stane hala, dá se sem podklad, na kterém se dá normálně trénovat. Případně chodíme do dalších tělocvičen.

Usilujete o obvyklý zimní stadion – o stavbu?
Dávali jsme si teď požadavky na nějaké dotace, ale uvidíme, jestli se tam nějak dostaneme. Máme požadavek na chladírenství, na novou strojovnu a asi i na střechu. Je to všechno o penězích. Město se nám o to stará dobře, ale nedostaneme se na podmínky, jaké jsou ve velkých klubech.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter