Ve 24 letech šéfem akademie Motoru. O věku to vůbec není, hlásí Majer

Těžko říct, zda se někomu z jeho vrstevníků povedlo to, co Lukáši Majerovi. V pouhých 24 letech totiž bude mít na starosti sportovní úsek mládežnické akademie Českých Budějovic!

Své aktivní kariéře tolik nedal, ukončil ji v sedmnácti letech. O to rychleji se ale prosazuje v trenérském světě. Lukáš Majer začal v Prostějově u nejmenších dětí ještě v době, kdy sám hrál v dorostu, po čtyřech letech se přesunul do Kralup nad Vltavou a po dalších pěti dostal nabídku, která se neodmítá.

Jako hlavní trenér nově přebírá juniory Českých Budějovic, a aby toho nebylo málo, postavil se i do čela akademie. Ponese tedy zodpovědnost za sportovní směřování hráčů v klíčovém věku – od konce žákovských let do přechodu mezi dospělé. Právě ten v Motoru nešlape úplně ideálním způsobem.

Velkou zásluhu na tom, jakou šanci Majer dostal, měla jeho poslední sezona. S kralupskými juniory totiž při premiérové účasti vyhrál západní skupinu REDSTONE Extraligy, druhé nejvyšší soutěže. „Srdcem, srdcem a zase srdcem“ vybudoval silný tým a skvělou partu, a podobnou koncepční práci po něm teď budou chtít v dalším klubu. Jen mnohem větším.

Jak byste se za pěti strávenými roky v Kralupech ohlédl?
Bylo to něco nevídaného. Kralupy byly maličký klub a Míra Hes s Michalem Brošem je dávali dohromady, tak jsem jim s tím přišel pomoct. Fungovali jsme v podstatě ve třech lidech, zbytek byli všechno trenéři-tatínci. V roce 2015 přišla liga mladšího dorostu, kterou jsme začali hrát s ročníkem 2001. Na začátku jsme dostávali ohromné debakly jako 1:14 od Kobry Praha, 1:10 od Hvězdy a tak dál. Nějak jsme si to protrpěli a postupem času se to začalo zvedat. Podařilo se nám tam lákat trenéry. S Míšou Brošem jsme v té práci pokračovali, pak přišel Pepa Zajíc a za pět sezon jsme klub dostali do stavu, ve kterém je teď. Díky tomu, že nám vedení umožnilo pracovat, se sportovně dostal na hodně slušnou úroveň, uměrnou velikosti klubu a města.

Poslední sezonu, zejména z pohledu juniorského týmu, berete jako vyvrcholení celé práce?
Určitě. Od začátku sezony jsem ji bral jako vyvrcholení. V předchozím roce jsme hráli regionální ligu, v základní části jsme skončili druzí ze šesti a v osmičlenné nadstavbě taky. Hodně týmů na to kašlalo, ale my jsme měli určité signály, jak by to se soutěžemi mohlo být, takže jsme věřili, že nás dobré umístění může posunout právě do vyšší ligy. Jsem strašně rád, že se nám to povedlo, protože jsme si postup opravdu vydřeli, v nadstavbě jsme pro něj dělali první poslední. A když se loni v dubnu rozhodlo, že v Kralupech bude REDSTONE Extraliga, říkal jsem si, že to je asi takový strop, kam to šlo dostat. Další sezona toho byla důkazem.

Muselo pro vás být těžké cokoli očekávat. Zrodila se prakticky nová soutěž, přišly do ní týmy seshora a týmy zespoda… Co jste vůbec tušili před sezonou?
My jsme se na ni těšili. Řekli jsme si, že soutěž budeme hrát s týmem, se kterým jsme se do ní dostali, a pokud spadneme, ale uděláme všichni všechno, co bude v našich silách, tak budeme šťastni, že jsme si ji vůbec zahráli. Když se podíváte na soupisku, tak z týmu, který nám postoupil, jsme v každém zápase hráli v průměru dvanáct až čtrnáct hráčů. A takových devět deset kluků s námi začínalo v roce 2015.

Šli jsme do toho úplně bez tlaku a uvolnění, protože jsme si říkali: Hele, to je neuvěřitelné. Hráli jsme s Lomnicí nad Popelkou a najednou jedeme na první kolo do Havlíčkova Brodu, který hrál ještě loni nejvyšší soutěž. Pro nás to byla pohádka. A nevěděli jsme, co čekat. Týmy jako Žďár, Brod nebo Ústí byly proti nám takoví giganti… To první kolo jsme prohráli 3:5, když nás Brod ve druhé třetině smetl 4:0, ale všichni jsme si vyzkoušeli, že tu soutěž můžeme hrát a není to vlastně nic strašného. Po zápase jsem řekl, že věřím tomu, že pracovitostí se budeme posouvat a soutěž budeme moct hrát. To se nakonec ukázalo.

Zpočátku byla vaše skupina hodně vyrovnaná, až později jste se vyšvihli na první místo a pak už jste ho nepustili. V čem jste se během ročníku tolik posunuli?
Vím, že je to takové klišé, ale osobně strašně věřím na každodenní práci. Spousta lidí říká, jak hodně trénuje a pracuje, ale realita mnohdy taková není. Já jsem zastáncem toho, že míň mluvíme a spíš děláme. V podstatě naším jediným mediálním výstupem byl rozhovor s Ferym Januškou, během sezony nás nikdo nesledoval. Pro nás to bylo dobře. Každý den jsme prostě pracovali, měli jsme dobrou partu v kabině, a hlavně jsme tam měli takové prostředí, do kterého jsme se všichni těšili. Jak trenéři, tak kluci. Bylo nám v podstatě jedno, jestli jsou Vánoce, jestli je zápas, nebo není… My jsme prostě pořád dělali.

Na poměry soutěže jste měli i dobrou podporu fanoušků, že?
Hodně to souviselo s tím klimatem. Ze začátku do nás lidi spíš hučeli, zvlášť když to jsou většinou rodiče. Hráli jsme totiž hodně na riziko. Chtěli jsme hrát hodně na kotouči, ale tím hraním na riziko jsme přirozeně vytvářeli i šance pro soupeře. Zkraje sezony jsme hodně často poslouchali, jak můžeme takhle hrát, že to nejde a tak dál. Ale postupem času se měnilo klima v kabině: Kluci začali tomu systému víc a víc věřit, protože prostě věřili, že když hrajete s kotoučem, tak zápas většinou nedopadne špatně. A začali tomu věřit i lidé. Někdy od půlky sezony jsme tam měli buben, parádní atmosféru. Bilance na domácím hřišti, kde jsme neprohráli od začátku října až do play off, byla právě zásluhou vytvořeného klimatu a synergie, která tam panovala.

Naznačil jste, že jste na sobě necítili žádný tlak. V závěru soutěže, když jste byli první se slušným náskokem, už si ale hráči museli připouštět, že něco můžou dokázat. Nebo pořád měli čistou hlavu a „uvidíme, na co to vyjde“?
Mně vůbec nikdo nevěří, že jsem celou sezonu nesledoval tabulku, ale hlavně lidi, co mě znají – rodina, táta –, to vědí. Byl jsem od toho oproštěný, protože v dlouhodobé soutěži s jasně daným systémem, kde šli čtyři do play off, jsme věděli, co je asi potřeba uhrát. Já jsem třeba vůbec netušil, že když jsme v prosinci jeli do Žďáru, tak jsme jeli k poslednímu. Klukům jsem říkal, jak je jeho tým silný, podle toho, jak jsem ho viděl na začátku soutěže. To si myslím, že nám strašně pomohlo k tomu, že jsme každý zápas brali „na život a na smrt“. Nepociťovali jsme, jestli jsme první, nebo poslední. Samozřejmě na konci základní části jsme už měli velký náskok, to jsme věděli, ale určitě jsme nehráli stylem „Musíme udržet první místo, co když ho neudržíme?“ Sezona pro nás byl takový sen, který si asi všichni uvědomíme až za nějaký čas. Fakt jsme si ten příběh žili od zápasu k zápasu a neuvědomovali jsme si to.

Navíc jste určitě vnímali kvalitu východní skupiny. Ať jste hráli, jak dobře jste mohli, museli jste si reálně uvědomovat sílu týmů na Moravě.
Když jsme 14. února doma porazili Chrudim, už bylo jasné, že tam jsme a že asi uhájíme první místo. Tak jsme se jeli podívat na Moravu. Viděl jsem zápas Přerov – Havířov, kde Havířov vyhrál 4:0.

S posilami…
Ano. A už na rozbruslení bylo vidět, že ty mančafty jsou někde jinde. Pak jsem viděl i zápas Šumperk – Vsetín, a ten už třeba neměl až takovou kvalitu, ale pořád byl nesmírně kvalitní. Byl tam rozdíl oproti nám.

Na klubovém webu jste během play off přirovnal Havířov k Rogeru Federerovi. Stojíte si za tím a myslíte, že jeho posun do nejvyšší soutěže byl proto zasloužený?
Tohle je hodně těžká otázka, protože zase znám práci Pavla Neumana v Přerově i pana Jurika ve Vsetíně a věřím, že by dovedli Havířov potrápit. Je to play off, Přerov mohl vyhrát jeden zápas a série mohla být vyrovnaná… Ale podle kvality hráčského kádru a toho, jak si podle mě Havířov za postupem šel, je to asi oprávněné. Když jsem to viděl v základní části, tak Havířov byl opravdu Federer a hrál proti Berdychovi, ale tady v play off už by hrál proti Nadalovi.

Vy jste z prvního místa nepřešli přes nesmírně vyrovnané čtvrtfinále se Šumperkem. Bylo to pro vás velké zklamání?
Ne, zklamání to určitě nebylo. Po druhé třetině prvního zápasu jsme prohrávali 0:3 a bavili jsme se, co budeme dělat, aby z toho nebyly tři debakly. Šumperk hrál úplně jiný level, než jsem ho viděl v základní části. Ti kluci byli nachystaní na play off a myslím, že tam uplatňovali zkušenosti. Drtivá většina kádru prošla extraligou mladšího a staršího dorostu, my jsme tu možnost neměli, takže jsme se s tím vyrovnávali. První zápas jsme strhujícím závěrem vyrovnali na 3:3, ale bohužel jsme čtyřicet sekund před koncem dostali gól. Ten zápas ale přesně demonstroval celou sérii. My jsme kousali, byli jsme houževnatí, držel nás výborný Roman Krinwald v brance.

Série skončila 11:13 na skóre a my jsme dostali dva góly v power-play. Bylo to nesmírně vyrovnané, souboj systémů obran, ale o malinký krůček byl Šumperk vepředu tím, že hráči věděli, kdy si to podržet, kdy hru uklidnit. My jsme si sáhli totálně na dno ve čtvrtém zápase v Šumperku, kde jsme byli na pokraji vyřazení. V první minutě jsme prohrávali, ale byli jsme v takové euforii a zápas jsme otočili. Hráli jsme přitom na čtyři obránce, dva jsme měli už v první třetině vyloučené do konce zápasu. Myslím ale, že se nám nepovedlo tu euforii z neděle přenést na středu. A to jde za mnou, to byla moje chyba. Vůbec to nebylo tak, že by kluci vylezli do nějakých vzdušných zámků, ale spíš už byli z těch čtyř zápasů prostě vysátí. I tak jsme měli mančaft připravit tak, abychom pátý zápas vyhráli.

Na rozhodující utkání budete dlouho vzpomínat i kvůli tomu, že bylo posledním, které se v českých soutěžích stihlo odehrát.
Jak jsem to sledoval, třeba i fotbalové trenéry, tak říkali, že bez diváků nemá cenu to hrát. Já jsem si říkal: Přece se hraje na ledě, to jsou takové kecy. Ale pak jsem si tu atmosféru zažil, zažil jsem si ty postoje lidí kolem, rozhodčích. Už byla doba „předkoronavirová“. Věděl jsem, že už se nebude hrát a taky že je to pro mě poslední zápas v Kralupech, takže jsem z toho byl takový špatný. To zaprvé, a zadruhé atmosféra na stadionu byla prostě hrozná. Po neděli jsme si všichni přáli, aby byl v Kralupech plný barák. Jsem přesvědčený, že by tam přišlo čtyři sta lidí, chystal se tam i autobus fanoušků z Šumperku. Je to strašná škoda i pro tu soutěž, protože REDSTONE Extraliga je opravdu krok vpřed. Atmosféra, co byla v Šumperku a co by byla u nás na pátém zápase, by byla reklamou na tu soutěž. Bohužel to dopadlo, jak to dopadlo. Ale Šumperk byl asi o ten gól lepší a nám nezbývalo nic jiného než mu pogratulovat.

Čím se vám soutěž tak líbila?
Líbila se mi v tom, že byla vyrovnaná. A hlavně že konečně někdo přišel na to, že hrát dlouhodobou základní část s následným play off má i v mládeži smysl. Nerozumím tomu, když se soutěž dělí na nadstavby a podstavby, nebo když se play off hraje na dva vítězné zápasy. REDSTONE Extraliga byla podle mě krásným vzorem toho, že když necháte mydlit mančafty mezi sebou, ať si to rozdají po vzoru seniorské extraligy, tak je to nejlepší možné. Nechci mluvit za ty giganty, Havířov, Přerov a Vsetín, ale pro typický prvoligový klub, který nemá ambice postoupit a zároveň chce nespadnout, to je skvělá soutěž.

Teď se ale přesouváte do Českých Budějovic. Proč jste se rozhodl na nabídku kývnout?
Zaprvé už jsem byl u jednoho týmu v Kralupech pět sezon a říkal jsem si: Hele, teď je čas se tady s někým prohodit. Ideální by třeba bylo, kdybych šel do dorostu. Bohužel i když se organizace v Kralupech někam dostala, na úrovni juniorky nebyla návaznost ani nahoru, ani dolů, takže jsem úplně neviděl, kde se dál pracovně rozvíjet. A hlavně jsem si k sobě vybíral kolegy v juniorce – ať to byli Dan Vrdlovec, nebo David Švagrovský – takové, aby mi šli do oponentury. Já jsem totiž hokej v seniorech nikdy nehrál a nestydím se za to. Pak se mi ozval v půlce února pan Liška z Motoru České Budějovice a mě to strašně oslovilo. Říká se, že „když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají“… Ale on mi na první schůzce rovnou vyložil karty a řekl mi, jak to je. Že mají podmínky a zázemí, ale potřebují prostě pracovat na sportovní stránce. Já věřím v extraligovém klubu ve stejnou práci, kterou jsem odváděl v Kralupech. Když mi to pan Liška řekl, nerozmýšlel jsem se a v podstatě jsem měl jasno.

Kromě juniorky ale budete mít na starost i celou akademii. To je o dost větší výzva, než kdybyste měl „jenom“ trénovat jeden tým.
To mě oslovilo. Přitom jsem si po těch sezonách v Kralupech, kde jsem tři roky dělal šéftrenéra, říkal, že už do toho nechci jít. Já si myslím, že pro trenéry mladé generace je v Česku jediná cesta: Vzít si kategorii, dát si klapky, mít k sobě dva tři lidi, kteří vám nevrazí kudlu do zad při první možné příležitosti, a pracovat. Protože jinak ta situace v českém hokeji není vůbec dobrá. Pak ale pan Liška říkal, že je to takhle a takhle, a já jsem si strašně cenil férovosti jeho jednání. Říkal jsem si, že když je ta možnost, zkusím to. Tak jsem tady.

Budějovice jsou o dost větší klub než Kralupy. V čem očekáváte, že to bude jiné? Jak může být náročné vykonávat stejnou práci ve větším klubu?
Neviděl bych v tom takový rozdíl. Je sice pravda, že Kralupy jsou poloamatérský klub a ty věci jsme dělali srdcem, srdcem a zase srdcem. Tam se to nedalo jinak. A teď najednou jde člověk do klubu, kde je spousta věcí na profesionální úrovni, parádní zázemí a podmínky pro hráče. V tomhle ohledu to skok je. Ale já když pracuju s mančaftem, tak nerozlišuju, jestli jsem v akademii, nebo jedu do České Lípy. Ať už to bylo v Prostějově u staršího dorostu, nebo teď v Kralupech, tak se snažím pracovat profesionálně pořád. Určitě nepociťuju, že bych teď musel přepnout na nějaký vyšší level. Já se na tom vyšším levelu snažím pracovat každý den. Každý den být lepší. Večer být lepší než ráno!

Jaké si dáváte ambice do začátků v organizaci?
V první řadě chci říct, že mým úkolem jsou pouze sportovní věci. V tom jsem kompetentní a věřím si na to, že mám akademii, prostředí, a především hráčům co dát. Chci vytvořit v naší akademii takové pracovní prostředí, které bude produkovat hráče do A-týmu Motoru. Ten totiž pracuje parádně. Když to vidím, tak jsem přesvědčen, že akademie Motoru má ve svých řadách tolik skvělých lidí, že tu sportovní stránku a kulturu fungování zvedneme. Začali jsme třeba tím, že malujeme kabiny. Motor je klub s obří historií a tradicí, a naši mladí hráči sedí v kabinách obklopeni světle šedou barvou.

Jinak je teď pro mě prioritní stanovit silné stránky organizace a na těch to postavit. A pak – to je pro mě klíčové a na tom mám svoji práci postavenou – vytvořit, aby hráči chodili na stadion rádi a vážili si toho, co mají. Momentálně tady vidím přepych, ale naprosto zásadní ve fungování akademie podle mě je dostat do hráčů disciplínu a pokoru, ale zároveň to, aby si uvědomili, že na sobě pracují hlavně pro sebe. Je to v myšlení hráčů. Myslím si, že ti kluci jsou tady takové… (přemýšlí) …naběhané ovce.

Proč je tohle tak trochu průvodním znakem mladých hráčů v celém českém hokeji?
Nevěřím tomu, že kluk ve Švédsku nebo Finsku se narodí jiný než u nás. Nenarodí! Jak je možné, že všichni říkají, že my jedeme do Švédska a v žácích je porážíme, a oni potom v dorostu zapnou a najednou nám ujedou? Na to je jasná odpověď. My jsme nezapnuli. My prostě nezapínáme. My jsme prostě pohodlní. Já si nemyslím, že ta chyba je v hráčích. Ta chyba je prvotně v nás, v prostředí, co je obklopuje a které vytváříme. Hráči jsou produktem toho, co vytvoříme. Nezkazí se sami od sebe. Samozřejmě je to všechno daleko těžší, protože co se děje venku, ve školství a tak dále, to je nenávratně ztracené a bude to horší. Naše jediná šance je aspoň na těch zimních stadionech pracovat tak, aby tam byla pracovní morálka a ty hráče jsme dostávali do nějaké podoby. Úplně mě vždycky irituje, když lidi začnou říkat ta přirovnání s playstationy a příbeh, jak „my jsme hodili tašku do kouta a šli ven“. To je jedna z obrovských výmluv.

Celé je to o tom, kdo ty hráče obklopuje. A to jsou rodiče, trenéři, učitelé, agenti. I média. To je taky důležité říct. Náš systém produkuje hráče, kteří mají největší starost se po zápase vyfotit na Facebook a pak se předhánět, kolik tam budou mít lajků. A ve finále pak skončí jako nějací kopáči s platem šest tisíc ve druhé lize. Když to jde dobře. Taková je realita. My prostě nevytváříme prostředí, abychom vychovali top hráče. Zase na druhou stranu, myslím, že se pořád nemusíme jezdit do zahraničí dívat na to, jak by se to mohlo dělat. Stačí se podívat po republice. Taky tady máme spoustu špičkových lidí, kterým se to vede. Byl jsem v Liberci a ten dám za příklad, protože si myslím, že je momentálně nejdál a jde správnou cestou. Co znám třeba Jirku Bermanna, tak vidím, že tam je to odpracované. Že to u nás nejde? Tam krásně vidíme, že to jde.

Nebojíte se, že ve svém věku nebudete mít u ostatních trenérů a dalších lidí kolem hokeje patřičný respekt?
Když vás lidé nerespektují, je otázka, o kom to co vypovídá. Nekoukám na svůj věk, zjistil jsem, že to o něm vůbec není. Je to jen o tom, jak se chováte, jak denodenně jednáte, vystupujete a hlavně respektujete lidi. Víte, často se stává, že mi lidé vykají, pak zjistí, kolik mi je, a začnou mi zničehonic tykat. Naopak jsem třeba pracoval s Michalem Brošem, jsem hodně v kontaktu s Davidem Kočím, Martinem Janečkem nebo legendou, panem trenérem Zavadilem, koneckonců v Motoru trénuje Aleš Totter. A za ty hodiny debat ti lidé nikdy nenaráželi na můj věk. Přitom mají historii a zkušenosti na to mít narážky, jsou to úspěšní lidé v českém hokeji. A možná proto jsou úspěšní, protože se hned nepovyšují, nežijí z historie, ale pořád a každý den pracují pro hokej a na tom, na čem mají. A pokud víte, o čem život je, a vyznáváte nějaké hodnoty, tak vás ani moc nenapadne pitvat, jestli je Majerovi tolik nebo tolik let.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter