Slzy, bolest, modřiny. A olympijské zlato! Klobouk dolů, smeká Andrašovský

Foto: ČOV / Barbora Reichová

Před třemi lety se to povedlo českým mladíkům, teď na ně navázala děvčata. O čem je řeč? O zisku zlatých medailí na Evropském olympijském festivalu mládeže! První úspěch na střídačce ženské reprezentace do 18 let zaznamenal její nový trenér Dušan Andrašovský.

Andrašovský přišel k týmu loni na podzim a vzhledem k tomu, že mistrovství světa bylo zrušené, absolvoval s týmem první velkou akci až nyní. Měla rovnou ten nejsladší konec. Hokejistky českých ročníků 2005 a 2006 si z finského Kajaani odvezly zasloužené zlaté medaile!

V základní skupině potvrdily roli favoritek proti Švýcarkám i Maďarkám. Zcela největší pochvalu ale dostaly za finálový souboj se Švédkami. Mohly ho zvládnout už v základní hrací době, nicméně nakonec slavily až po neuvěřitelných 80 minutách hry a samostatných nájezdech.

Zápasy ve skupině jsme probírali dostatečně, a určitě vás neprověřily tolik jako finále. Jak vás potěšilo, že jste zápas proti silným Švédkám odehráli na takové úrovni?
Určitě jsme s tím hodně spokojení. Dokázali jsme sami sobě, že když tomu dáme sto procent, můžeme hrát s nejlepšími soupeři v Evropě. Možná nemáme takovou výkonnost, fyzickou ani dovednostní, ale zase myslím, že když v sobě dokážeme najít a prodat to srdce a týmovost, máme to lepší než ostatní týmy. Hráčkám jsme říkali, aby myslely na to, že je jich sice na ledě šest, ale mají podporu od celého zbytku týmu. Aby to cítily na ledě. Ony to tak braly a podle mě jsme proto byli takhle psychicky silní.

Troufnu si říct, že první dvě třetiny od vás byly velmi dobré.
Byli jsme větší procento zápasu lepší. Možná jsme měli první třetinu vyhrát 3:0, a hrálo by se nám úplně jinak. Tam jsme měli jasné tutovky, soupeř neměl žádnou šanci a když vystřelil na bránu, Míša (Hesová) to chytla s velkým přehledem.

Potom jste ale pustili Švédky na koně. Neměl jste strach, že po vyrovnání otočí zápas na svou stranu a vy už zpod té „deky“ nevylezete?
Vypadli jsme z tempa, možná jsme se chvíli začali bát o výsledek. Na střídačce nastala panika. Snažili jsme se to uklidnit rychlým time-outem a říct holkám, že to je jenom hra. Že o nic nejde a kdyby se jim to nepovedlo, tak jim nikdo hlavy neutrhne. Ale zároveň že do historie se zapíše jenom vítěz. Musely tam dát maximum, několik holek zblokovalo tři čtyři střely. Bylo to o slzách, bolesti a modřinách. Klobouk dolů před týmem. V té době, kdy jsme byli v panice, to holky ubránily jenom tím sebeobětováním. Fakt jsme si to vydřeli a zasloužili, jak dobrým výkonem, tak i tou obrovskou vytrvalostí a chutí vyhrát za každou cenu.

Popravdě jsem nečekal, že se prodloužení bude hrát dvacet minut. To asi řada hráček nezažije za celou kariéru... Známe ho třeba z extraligového play off, ale pro holky to musela být obrovská neznámá. Jak se s tím popasovaly?
Ani někteří extraligoví hráči si takové prodloužení nezahrají. Já jsem za celou dlouhou kariéru odehrál možná jedno… (usmívá se) Zvlášť když se hraje ve čtyřech, většinou se takové prodloužení rozhodne, protože někdo vytvoří chybu. My jsme byli v prodloužení lepší, měli jsme tři čtyři větší šance, zatímco soupeř jenom jednu.

A v nájezdech vám stačil jediný gól, který dala Zikmunda Mazancová. Protože Michaela Hesová zavřela bránu…
Jak došlo na nájezdy, říkal jsem Martinovi (Pouskovi), že teďka je to jasné (směje se). Věděl jsem, že minimálně jedna holka gól dá, a věřil jsem, že Míša žádný nedostane. Dokáže se koncentrovat a gól dostává těžce. Já jsem byl úplně klidný a jenom jsem čekal, která holka bude tak psychicky silná a ten tlak ustojí. Pamatuju si, když jsem jezdil nájezdy, že tam jsou nervy, i když se nehraje třeba o titul.

Míša Hesová má nájezdovou vzpomínku z Olympijských her mládeže v Lausanne, kde dostala od Švýcarek dva góly ze dvou pokusů a po skupině jsme vypadli. Ta teď určitě měla motivaci, aby si tuhle olympijskou zkušenost vylepšila, ne?
Já jsem zachytil, že se o tom bavili kolegové. Ale říkal jsem jim: Hele, vůbec mně to neříkejte. Já znám Míšu od minulé přípravy před mistrovstvím světa, když byla v Třemošné, a vůbec jsem se toho nebál. Když vidím její výkonnost, entuziasmus, nasazení, lásku ke sportu a jak tomu dává maximum, tak ta holka je úplně někde jinde. Za ty dva roky udělala pokrok, jako by to bylo pět let. Psychicky i fyzicky je to prototyp dokonalého sportovce. Kdybychom takových měli dvacet, tak se můžeme bavit o tom, že budu chtít hrát finále i na mistrovství světa (usmívá se).

Výsledek je na jednu stranu skvělý, ale na druhou stranu pochází z malého vzorku zápasů. Co podle vás ukázal o téhle generaci děvčat?
Potvrdil to, co jsme zjistili už v prosinci na trojzápase ve Finsku. Že když holky udělají maximum, dokážou se koncentrovat a my je připravíme, aby hrály na hraně nebo až za hranou svých možností, tak dokážou hrát špičkový zápas s fyzicky i dovednostně lepšími soupeřkami. Že je dokážou přehrávat. Máme náš systém a playbook, ten funguje dokonale, když to holky dokážou zahrát a máme na to dost sil. Ty síly musíme dost často nahradit srdcem, odhodláním a odvahou, protože se strachem nejde dělat žádný sport.

Takže je to hodně o hlavě…
Ano, když se nám to daří dělat, pak jsme lepší i proti Švédkám nebo Finkám. Ukazuje nám to, že máme talentované holky a dobré individuality, ale i to, že máme špatnou přípravu, malou fyzičku a nemáme dobrý trénink v klubech. Když chceme ženský hokej dostat na špičkovou úroveň, tak musíme začít pracovat koncepčně. To, co nastavil Tomáš Pacina, se musí dělat dál. Hokej se za ty dva roky pod jeho působením hrozně zvedl a já budu rád, když se v tom bude pokračovat dál i ve chvíli, kdy u toho Tomáš nebude.

Věříte, že tahle pozitivní tvář bude pro vaši osmnáctku platit i ve zbytku sezony, kdy se „vrátí“ ročník 2004 a budete se připravovat na mistrovství světa?
V ročníku 2004 jsou lídři týmu, které jsme teď neměli. Holky se s jejich absencí snažily popasovat, ale když se vrátí, budeme zase silnější. Do budoucna vím, že máme na čem stavět. Holky ze šestnáctky, které přišly čtyři nové, totiž nezklamaly – naopak, všechny ohromně překvapily. Jestli budu u další práce, těším se na ni, protože bude na čem stavět. A když bude vůle z vyšších kruhů to podpořit, tak myslím, že se budeme mít z čeho těšit.

Foto: Timo Mustonen, eyof2022.fi

Šampionát vás čeká v červnu, co do té doby chystáte?
Protože holky nebudou v přípravě na ledě, budeme se snažit mít co nejvíc kempů. Aspoň krátkých, abychom holky nějakým způsobem udržovali, protože ještě nemají ten věk, aby se dokázaly dostat na led samy, a tolik zkušeností, aby dokázaly trénovat samy. Nějaký plán jim dáme, ale potřebujeme je vidět a pracovat s nimi jednak na fyzičce, ale i na věcech ohledně systému.

Asi bude těžké se v tomhle období ideálně připravit na velkou akci, zvlášť když my úplně nemáme tu samostatnou práci v krvi. Hádám, že bude potřeba, aby trenér stál nad hráčkami s pomyslným bičem, a to i na dálku…
To, co naznačujete, rozhodně platí. Během našich srazů už jsme poznali, že holky k nám přijedou v úplně jiném stavu, než odjíždějí. Přijedou nepřipravené. Je to dané tou úrovní soutěží, možná tréninkem, možná že i samy nepracují tolik, co by mohly. Informace od nás mají, i videa od kondiční trenérky, ale bohužel si nejsem jistý, že to všechny dělají. Když přijedou, trvá nám nějakých pět dní, než se dostanou do klasické fyzičky. Teď to vyšlo akorát na finále… (usmívá se) Možná bychom to nemuseli vůbec řešit, kdybychom měli více prostředků a času na přípravu. Ale situace je, jaká je, musíme se s tím porvat. Jestli ale chceme být do budoucna konkurenceschopní, tak potřebujeme tyhle věci zlepšit. Budeme se o to snažit.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter