Psychoterapeut juniorů: O své roli, metodách i přístupu. Jak pomáhá hráčům?

Hokejisté české dvacítky mohou během mistrovství světa využít služby týmového psychoterapeuta. Mladým hráčům pomáhá vyčistit hlavu Dušan Randák, v civilní profesi psychiatr. V čem spočívá jeho role? Jak se cítí v hokejovém prostředí a proč jsou k ničemu velká prohlášení?

Jak jste se dostal k práci v hokejovém prostředí?
Nabídl mi to hlavní kouč Václav Varaďa. Poprvé jsme společně zaspolupracovali už před dvěma třemi lety, když trénoval první rok osmnáctku a dostal tým dokupy před Memoriálem Ivana Hlinky. V té době to ještě nebylo úplně oficiálně přes svaz, byla to taková pomoc. Chtěl tým poznat jinak než na ledě. Domluvili jsme se, že mu udělám osobnostní charakteristiky a profily hráčů, které se týkají jejich profesionálního a osobního nastavení – to znamená nastavení na výkon, na emoční stability, na tým… Je tam nějakých jedenáct položek.

Zpracovával jsem kluky a výstupy tehdy dostal trenér Varaďa, takže věděl, co ode mě může očekávat. Spolupráce shodou okolností pokračovala i s další osmnáctkou, kterou trénovali David Bruk s Tomášem Martincem, byla tam návaznost přes Petra Studničku. Pak byla pauza a letos mě oslovil, jestli bych nespolupracoval s dvacítkou. I z toho důvodu, že mistrovství je v České republice a dá se očekávat, že kluci budou v trochu větším tlaku a očekáváních – ať už pozitivních, nebo negativních.

Zkrátka chtěl mít u týmu někoho, kdo by fungoval jako ventil a důvěrník pro kluky, aby nemuseli přemýšlet nad nehokejovými věcmi, aby je zbytečně netížily v hlavě. Abych to s nimi mohl zpracovávat, protože to nepatří do kompetence trenérů či manažerů.

Šlo o váš první pracovní kontakt s hokejovým prostředím?
První práce pro hokej byla s reprezentační osmnáctkou, ale tehdy jsem ji dělal pouze pro trenéry. Nedělal jsem s kluky jako nyní. Se sportovci jinak normálně pracuji v nejrůznějších fázích kariéry. Oddělil bych to. Profesně jsem lékař – psychiatr, ale zároveň mám psychoterapeutické vzdělání, výcviky v práci s motivací, supervizní výcvik s koučinkem a podobně.

Není to je tedy jen úzká medicínská část, ale i ta terapeutická. V běžné praxi se setkávám s lidmi, kteří musí podávat výkon. Nejsou to jen sportovci. Je jedno, kde musíte podat výkon. Setkávám se i s lidmi, kteří jsou na sklonku kariéry, nebo už to zkrátka nejde. Může jít také o téma zranění, které může přinést nějakou psychickou dekompenzaci. V tu chvíli mohou příjít úzkosti, nejistoty či obavy. O tom je také má běžná profesní praxe. 

Jaká je konkrétně vaše role?
Je to tak, že jsem pro kluky jakýsi důvěrník. Někdo si jde jenom popovídat nebo se potřebuje před zápasem uvolnit od napětí, stresu – vyventilovat se. Naopak po zápase jsem s některými kluky dělal relaxační techniky, aby se uvolnili a usnuli.

Probíhá vaše práce s hráči pouze na individuální bázi, nebo pracujete také s celým týmem?
Je to individuální. V tom si myslím, že je to i pro ně bezpečné. Probíhalo to tak, že na prvním soustředění v Jihlavě si kluci vyplňovali osobnostní dotazníky. Já jsem je potom zpracovával, a když bylo první letní soustředění ve Vierumäki, dal jsem jim nabídku. Kdo chce vědět nebo se dozvědět, jak na tom je, a jak to vypadá. V tu chvíli už byla možnost nad něčím konkrétním navázat individuální, osobnější kontakt.

Jaká je zpětná vazba od hráčů?
Zrovna když si vezmu první kemp ve Vierumäki, když jsem řekl, že mám výsledky a zeptal jsem se, koho to zajímá, musím říct, že devadesát procent kluků z týmu chtělo víceméně co nejrychleji znát výsledky. V tu chvíli mám šanci navázat kontakt. Někomu stačí dvě tři slova během dne, trochu se hecnout jen během toho, když se se potkáme třeba u kabiny nebo v kabině. Někdo ale přijde a povídáme si půl hodiny nebo i hodinu. V tom vidím výhodu individuálního přístupu. Jak jsou každý osobnostně úplně jiný a jsou v odlišném vyladění, nedovedu si představit univerzální metodu, která by zabrala teď a tady na všechny členy týmu.

Chodí k vám tedy většina kluků z týmu?
V kontaktu jsem prakticky se všemi. 

Role psychoterapeuta u týmu není přeci jen úplně obvyklá, jak na ni hráči pohlížejí?
Tenhle nápad velmi oceňuji, v našich týmových podmínkách to není standard. Kluci se v rámci týmu někde nějak uvolňovat museli, tady je to koncentrované do mé osoby. Mají tu možnost. Dovedu si představit, že řada sportovců si najímá mentální kouče či individuální terapeuty. 

Nikde se o tom moc nemluví – a teď ze mě mluví má profese –, protože řada lidí může vnímat jako stigma či známku slabosti, že něco řeší s terapeutem. Já to tak ale vůbec nevnímám. Pro mě ten, kdo přijde, není slabší a ten, kdo nepřijde, není silnější. Nedokážu ale odhadnout, kolik lidí má někoho takového za sebou a jen o tom nemluví.

V týmu je velké zastoupení hráčů, kteří hrají v zahraničí. Nezmiňovali se vám, zda v týmech také spolupracují s nějakým koučem jako jste vy?
Jeden z kluků mi říkal, že také mají nějaké psychology. Přijde mi, že je to tam standardní. Když se podíváte na Montreal, byl tam člověk, který tam je na hlavu. Myslím si, že to může být součást komplexního přístupu, a hlavně si nedovedu představit, když je někdo z kluků svázaný, má pocit, že je přestresovaný a má tuhé ruce, že by šel za trenérem a říkal mu: „Hele trenére, mně to opravdu nejde.“ Když ale přijde za mnou, můžeme se o tom naprosto bezpečně bavit. Snažím se, aby to byl bezpečný a důvěrný prostor, kde mohou být kluci uvolnění. 

Spolupracujete i nějakým způsobem s trenéry, nebo vše zůstává jen mezi vámi a hráčem?
Ne, zůstává to jen mezi námi. Ale dokážu si představit opačnou cestu, která běží tak, že dostanu informaci od trenérů: „Hele, zkus se zaměřit tady na toho.“ S některými kluky jsem si v mezidobí volal, nebo jsme si napsali, aby věděli, že jsem v kontaktu. Když jsem se jel podívat na nějaké zápasy, s kluky jsem byl po zápasu v kontaktu, jen abychom o sobě věděli. Zda je všechno v pořádku, jestli se něco děje, nebo neděje. 

I toto byla moje role. Není to jen role, která se týká nyní šampionátu. Kluky jsem monitoroval v průběhu roku. Někteří mi sami napsali, zda mi mohou zavolat, některé jsem oslovoval já, když jsem měl pocit, že by to bylo potřeba, nebo když jsem dostal informaci od trenérů.

Úspěch a vítězství jsou v hlavě. Pomohou psychologické testy?

Když jste zmínil osobnostní dotazníky, bavil jste se o jejich výsledcích poté s trenéry?
Ano, trenéři to chtěli vědět. Je to o tom, že trenéři stejně vidí kluky na ledě. Vidí, jak reagují, jak zvládají zátěž a zrovna to, co jsme dělali, je jeden ze střípků, který může rozšířit pohled na hráče. Není ale určující – to je stejně to, co vidí na ledě. Je to jeden z fragmentů, který může být pro trenéry zajímavý. 

Radí se s vámi trenér Václav Varaďa, jak pracovat s hráči? Jak je například nakopnout?
Někdy ano, říká si o to. Jindy prostě řekne, že tenhle hráč potřebuje tohle a tohle. Bavíme se o tom, diskutujeme.

Myslíte, že mu spolupráce s vámi může pomoci také v trenérské práci do budoucna?
Dovedu si představit, že ano. Na druhou stranu kvůli tomu mě sem vzal. 

Předáváte trenérům své metody, co by mohli využít?
To příliš nejde. Když si vezmu autogenní trénink, který jsem teď s některými z kluků dělal, je to něco, v čem jsem sám vytrénovaný. Spíš je o tom, že jim řeknu: Dělal jsem s ním tohle a tohle. Trenér ale může říct: „Dneska ne, zkus to do toho nezasahovat.“ Tohle vždy domlouváme a ladíme. 

Vím, kde jsou mé hranice

Sám jste hokej dříve hrál. Je vaší výhodou, že se dokážete více vcítit do role hráčů?
Hrál jsem do dorostu a ještě k tomu na krajské úrovni… Ale myslím si, že mi to pomáhá v tom, že pro mě atmosféra sportu není cizí. Není pro mě cizí atmosféra kabiny, její hierarchie. Hlavně si myslím, že když jsme dělali osobnostní dotazníky, tím, že pro mě hokej není neznámý sport, umím k hokeji vztáhnout i nějaké pojmy. Ať jsou to třeba právě témata rozhodnosti, flexibility, týmovosti. Myslím si, že to umím klukům i přeložit tak, abychom se bavili srozumitelně.

Dokážete díky hokejové kariéře alespoň trochu rozpoznat potřeby hráčů?
Ano, myslím si, že trochu sportovní empatie mám a troufnu si hráče oslovit. Na druhou stranu nemá smysl jít v tu chvíli přes hranu. Napadá mě například jedna situace, kdy jsem hráče oslovil a bylo tam striktní: Teď ne! V tu chvíli to respektuji, druhý den to může být úplně jinak. 

Dá se říci, že se s týmem pohybujete prakticky celý den?
Jsem vyloženě jen s týmem. Jsem u rozcviček, tréninků. Když jde tým na zimák, jdu na zimák, a když jde tým ze zimáku, jdu ze zimáku i já. Když jsme byli třeba v Rusku, šel jsem s některými kluky na výklus. Teď, když jsme byli ve Frýdku-Místku, jen abych byl součástí procesu, jsem si s nimi dal předtréninkovou rozcvičku, nebo jsme se po trénincích potkali v tělocvičně. Je to takový neformální osobní kontakt.

Chodím se na kluky dívat i při rozbruslení před zápasem, ale s trenéry na porady nebo na video nechodím, tam není moje pozice. Do hokejových věcí se necpu. Vím, kde jsou mé hranice, kde je moje role, a do ostatních věcí se nemotám. Na střídačku nepatřím, stojím vedle. Do trenérských věcí jim nezasahuji. 

Hlava jako součást výkonu

Jak je to s vaší rolí těsně před zápasem či v jeho průběhu?
Naposledy s kluky přicházím do kontaktu, když se seřadí a vychází z šatny. Motivaci hráčů před zápasem v kabině nechávám na trenérech, já opravdu jedu po individuální rovině. Po individuální rovině se ale třeba i při rozbruslení hráč nakloní a řekne: „Dnes se cítím takhle takhle, dneska mi to tam bude padat, dneska tohle.“ Ale to už jsou opravdu dvě tři věty, nechávám je v jejich bublinách.

Po zápase jdete do kabiny?
Jak kdy. Po výhře nad Ruskem jsem byl součástí pozápasového rituálu, a pak to záleží na klucích, o co si řeknou. Někteří si řekli o relaxaci, uvolnění, aby se jim dobře spalo, a aby se uvolnila mysl. 

Jakub Lauko odehrál na šampionátu kvůli zranění pouhých šest vteřin, jaká byla vaše role u tohoto konkrétního případu?
S Kubou jsem byl první půlku zápasu v kabině. V tu chvíli jsem byl k dispozici. Jestli to ale pomohlo, na to se musíte zeptat Kuby. 

Mentální kouče hojně využívají například tenisté. Myslíte si, že i v hokeji by se dali více využívat?
Myslím si, že hlava je součástí celkového výkonu. Teď se opravdu nebudeme bavit jen o hokeji, ale i ze zkušenosti s lidmi, s nimiž pracuji – a je jedno, jestli jsou to manažeři či umělci –, hlava hraje roli a nepodceňoval bych ji. 

Práce s hlavou? Pokora a zase pokora

Dala by se porovnat vaše práce s hokejisty s jinými sporty?
Je to velmi podobné. Například loni mi byla nabídnuta spolupráce s Českou asociací fotbalových hráčů, kterou má na starosti Markéta Haindlová.

Chodí k vámi hokejisté i individuálně mimo reprezentaci?
Napadají mě teď například nějací bývalí hokejisté, ale i fotbalisté. Z tohoto pohledu jsem v hokeji neznámá neprofláklá osoba. Nejsou to žádné davy, jsou to individuality, to samé i z jiných mediálně známých profesí. Někdy je to tak, že si lidé řeknou, kde jim kdo pomohl, ale že by někdo vykřikoval: „Hele, spolupracoval jsem s Randákem!“ Tak tohle úplně nezažívám. Na druhou stranu jsem rád, že vnímají důvěru, bezpečí a soukromí. Stejně tak já nebudu křičet spolupracuji s tím a s tím. Tohle není můj styl. 

Berete se za průkopníka vaší profese v hokeji? Myslíte si, že by mohlo být u týmů více koučů jako jste vy?
Uvidí se. Za mě: Proč by ne? Je to taková práce v pozadí. Na druhou stranu každý kouč je svůj. Má svou vizi a nějaký styl práce. Z mého pohledu jsou i lidé, kteří takového člověka v týmu nepotřebují, protože nemají potřebu se tím tolik zaobírat. 

Je nastavení týmu z mentálního pohledu lepší, když se na turnaji vyhraje první zápas?
Vždy to má dvě roviny – samozřejmě to dodá sebedůvěru, dodá to na sebehodnotě, na sebevědomí. Zároveň je ale potřeba zůstat pokorný, zůstat na zemi, což říkal i trenér Varaďa. Teď mluvím obecně, ale samozřejmě nenechat vystřelit sebevědomí někam do nekontrolovatelných výšin. Kluky je potřeba udržet v tom, jak jsme hráli, a co jsme předváděli. Je potřeba se ale vracet zpátky na zem k pokoře a normální „přízemní“ práci. 

Šampionát probíhá v domácím prostředí. Hráči přicházejí do většího kontaktu s fanoušky, pracujete s nimi i v tomto ohledu?
Tohle všichni z nich vědí. Je to dlouhodobý proces od Jihlavy v prostředku léta. Od července a Vierumäki vědí, že charakter mistrovství světa bude tím, že je doma, jiný. S tím počítají. Je to ale práce celého týmu, nejen moje. Ve všech stran tu informaci, aby byli stabilní, mají. Já se vnímám jako kolečko v systému. 

Velké vize? Ty jsou o ničem

Bude se nějak měnit vaše role během mistrovství?
Tak jako tým jde krok za krokem, půjdu s ním podle toho, co bude potřeba. Budu se snažit našlapovat citlivě v souladu s tím, jak bude tým komplexně pokračovat. Je to obecná odpověď, ale takhle to vnímám. 

Byl jste u reprezentační osmnáctky, aktuálně pracujete u dvacítky. Neláká vás více se zapojit do hokeje?
Kdyby tahle možnost byla, byl bych rád. To nepopírám. V tuhle chvíli ale oficiálně působím jen u nároďáku.

Máte nějaké plány s prací v hokejovém prostředí po konci šampionátu?
Beru to tak, že po mistrovství pro mě práce s dvacítkou oficiálně končí. Pokud někdo z kluků bude chtít spolupracovat individuálně, ozve se. Nevidím důvod, proč by to tak nemohlo být. Kdyby se ozvali, že někdo má zájem o spolupráci, nemám s tím problém. Když jsem spolupracoval s trenéry dvou osmnáctek, jedna udělala na Hlinkově memoriálu první místo, druhá se dostala do finále. K osobnostním dotazníkům jsem měl i krátký seminář na svazu. V tuto chvíli vědí, že tady jsem. Jestli mě někdo osloví, nebo ne, to už záleží na nich. 

Jak jsou různé kanály a různé informace, slýchávám jak to, že klukům přejeme, tak slýchávám také informace, že od tohoto ročníku vlastně nic moc neočekáváme. To je polarita. Něco, co znám ze své profese. Velká prohlášení zpravidla nejsou k ničemu. K tomu patří zdravá skromnost a pokora. Budu rád, když s kluky půjdeme krok po kroku, zápas od zápasu. 

Hodně pracuji se závislými, což je v rámci psychiatrie velice zajímavá klientela. Tam se setkávám s tím, že jsou velká prohlášení, velké vize, a najednou k nim chybí ty jednotlivé kroky. Velké vize jsou o ničem. Radši s těmi pacienty jdu trpělivě po postupných krůčcích a společně dojdeme tam, kam to maximálně jde. To má smysl oceňovat.

U týmu působí také Filip Pešán, který má rád progresivní metody. Bavíte se s ním o vaší práci pro tým?
Jsme spolu na soustředěních, a jestli bude mít pocit, že je to smysluplná aktivita, dovedu si představit, že se o tom budeme bavit dál a víc. Pokud bude mít pocit, že to byla slepá ulička, taky se o tom budeme bavit.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter