Pro mě je král každý trenér, který odtáhne dítě od počítače, říká Vinš

Po celé České republice byste našli stovky, snad i tisíce trenérů, kteří se dětem věnují s obrovskou láskou, přestože je tahle činnost neživí. A mezi ně patří David Vinš. Kouč hokejové mládeže z Vimperka se dostal mezi finálovou osmičku v anketě Díky, trenére, která právě takové pracanty oceňuje.

Více než sedm set trenérů z různých sportovních odvětví figurovalo v základní nominaci letošního ročníku ankety. Z nich postupně vznikl výběr 32 a následně 16 kandidátů, za nimiž štáb Díky, trenére vyrazil. Poté určil finálovou osmičku, která se v neděli 3. listopadu v Aréně Sparta na Podvinném mlýně v Praze utká o titul Trenér mládeže roku 2019.

„Je to hrozně super věc. I ve svém okolí znám plno trenérů, kteří by se sem zasloužili dostat a aby jim někdo poděkoval, protože tu práci dělají výborně. Bohužel se o nich kolikrát neví,“ pokyvuje trenér, z něhož poznáte obrovský zápal pro výchovu malých hokejistů na první pohled.

Když jsem vás viděl mluvit na videu, získal jsem dojem, že hokej je pro vás opravdu srdcovou záležitostí. Mám pravdu?
Určitě. Když jsem ze začátku chodil s dětmi na led, bylo to spíš takové okoukávání, ale pak jsem se do toho ponořil. Jelikož jsem hokej hrál 33 let aktivně, tak je to opravdu srdeční záležitost.

Dá se popsat, co vás na něm z trenérského hlediska nejvíc chytlo a nejvíc baví?
Nejvíc mě baví ty děti. Sledovat, jak se zlepšují, jak tam chodí a baví je to. Mě vůbec nezajímají výsledky a jestli jsme první, pátí nebo dvanáctí. Mě zajímá, aby tam ty děti chodily s radostí a s radostí taky odcházely. Trénuju děti, kterým je deset nebo jedenáct let, a opravdu nemám žádné ambice, abych vyhrával tabulky a posílal děti o tři kategorie výš. Jsem úplně proti takovému, v uvozovkách, pobláznění. Nejvíc je pro mě ta parta dětí, která jde se mnou odmala a vídáme se čtyřikrát v týdnu. Když pak vidím to zlepšení, motivuje mě to úplně nejvíc.

Ve Vimperku vedete mladší žáky a potom ještě nejmladší kategorii, že?
Ano. Jsem u mladších žáků, to jsou ročníky 2007 a 2008, a pak mám ty nejmenší. Oni jsou vedeni pod druhou třídou, ale jsou to ročníky 2012 a hodně 2013. Říkám jim miminka, ti jdou letos ze školičky bruslení do prvního ročníku turnajů.

Dá se říct, jestli vás některá z těch kategorií baví víc a proč?
Obě jsou specifické. V kategorii mladších žáků už je to o hokeji, řešíte založení útoku a další věci, zatímco ty malinké učíte držet hokejku. Musím říct, že mně to nevadí, ale hodně kluků, které jsme zkoušeli, jestli by pomáhali, řeklo: Hele, nahoře jo, dole ne. Je to o trpělivosti a o tom, dělat všechno dokola. Jelikož já mám dva syny, jednoho nahoře a jednoho dole, tak jsem u toho chtěl být. Vůbec toho nelituju, baví mě obě kategorie a každá má svoje.

Máte do budoucna ambice posouvat se do vyšších kategorií? Blíž k „velkému“ hokeji?
Příští rok nastupuju na licenci B, ale vždycky tvrdím, že trénování o licenci není. Je to prostě kartička. Já znám plno trenérů, kteří mají vyšší licence, a pak znám trenéry „pomocníky“, kteří licenci nemají a dávají tomu větší zápal. Ale kvůli trénování žákovské ligy si ji musím udělat. A ambice? Já jsem se zabydlel na Šumavě a mám dva kluky, kteří tady hrají. Zrovna nedávno se mě někdo ptal, jestli bych pokračoval dál, kdyby náhodou můj starší syn skončil s hokejem. Určitě bych s těmi kluky pokračoval, nedokázal bych je jen tak opustit. Měl jsem už nabídky z jiných měst, ale ani jednu jsem nevzal, protože tady je to pro mě srdeční záležitost.

Můžu se zeptat, jaké máte civilní zaměstnání a kolik času vám zabírá hokej?
Dělám už jedenáct let obchodního zástupce. Mám na starosti hodně velký region, takže ráno odjíždím tak v sedm, vracím se ve čtyři a rovnou valím na zimák. Domů se vracím o půl osmé večer. Takhle to mám pět dní v týdnu, plus o víkendu zápasy.

A odpočinete si při trénování od své práce? Nemyslím fyzicky, ale vyčistíte si hlavu?
Ještě než jsem naplno trénoval, vždycky jsem chodil do posilovny, kde jsem si totálně vypnul hlavu. Teď člověk celý den řeší telefonáty z práce nebo od rodičů z hokeje, a já jak vstoupím na led, tak úplně vypnu. Vyčistím si hlavu a jsem spokojený. Momentálně si třeba nedovedu představit, že bych byl na zimáku celý den a trénoval šest kategorií. To, co mám teď, mi naprosto vyhovuje: Jdu a hrozně se tam těším. Nechci, aby se z toho stalo něco, že musím. Nerad bych se dostal do stavu: „Ty jo, mně se dneska na ten trénink nechce, nechcete to vzít za mě?“ Doufám, že se mi to nestane.

Zmiňoval jste, že uplatňujete metodu cukru a biče. Je to opravdu váš recept?
Takhle: Hrozně dlouho trvalo, než si u těch dětí, co jdou se mnou, všechno sedlo. Mám na mysli rodiče, trenéry i děti. Fakt musím zaťukat, že teď je tady úplně nádherné prostředí. Funguje nám to jako rodina, známe se všichni a je to hrozně velké plus. Já jsem sedmdesátý osmý ročník, takže jsem zažil tu tvrdou školu, a myslím si, že dneska to chybí. Dneska se chodí po špičkách, nesmí se zakřičet, nesmí se plácnout, nesmí se při tělocviku udělat kotoul, abychom si nevyhodili záda... Moje děti to mají úplně opačně, já s nimi jdu tu starou školu. Rád se nimi pobavím, hraju s nimi karty, když jedeme někam na turnaj, všechno, sranda. Ale musí to být něco za něco, a oni to vědí. Já nebudu chodit kolem desetiletého kluka po špičkách a prosit ho: Hele, pojď mi támhle za nanuka na led. Myslím, že to je cesta do pekla. Připravujeme tréninky tak, aby děti bavily, ale aby při tom dostaly do těla. Tenhle cukr a bič podle mě musí být, aby děti věděly, že když to odmakají, tak si spolu na konci dáme hokej. Abych přišel na led a sbíral tam s nimi plyšáky nebo hrál rybičky, to opravdu asi není ta cesta. Na druhou stranu, stát nad nimi hodinu s bičem, to už vůbec ne. Něco mezi.

Takže i když nad svými svěřenci držíte ten „bič“, baví je to a těší se na tréninky?
Musím říct, že nemám od rodičů žádné zpětné vazby, že by někdo nechtěl chodit. Naopak, mám stoprocentní docházku. Pokud mi někdo nemarodí, tak děti fakt jdou, těší se, jsou tam už hodinu před tréninkem. Já na nich vidím, že se na zimák těší a že se to dělá dobře. Kdyby se mi blokovaly a chodily mi omluvenky, že někoho bolí v krku a podobně, tak bych poznal, že je asi něco špatně. Myslím si, že tu tvrdou školu přijali. Zase aby to neznělo špatně: Není to tak, že bychom je někde naháněli hokejkou. Ale tréninky jsou takové, jaké si myslím, že by měly být.

K čemu se ve svých trénincích upínáte?
Když jsem začal trénovat, byl jsem úplný laik. Tenkrát jsem si chtěl pořád hrát a hrát, rodiče to přijímali. Jirka Šmíd z Veselí a Stano Jasečka mě poprvé zasvětili do toho, jak by to mělo navazovat. Chytli jsme určitou šablonu a od té doby se hodně zaměřuju na bruslení. Bruslíme, bruslíme, bruslíme, protože si myslím, že to je dneska gró hokeje. Máme závody, překážkové dráhy, které jedeme vždycky o nějakou cenu, máme různé hry, ale bruslení je základ. Vždycky říkám, že ruce se k nohám přidají. Ale když člověk stojí na místě, nebruslí a dělá kličky, tak je to špatně. My si každopádně vzhledem k položení města nemůžeme dovolit žádné selekce, jsme fakt malý klub a jak já říkám, jsme na konci světa. Proto jsme závislí na svých dětech a nechceme, aby nám někdo končil, takže nám hrají všichni. Samozřejmě ale ti, kdo pracují.

Kde čerpáte inspiraci pro své tréninky? Vnášíte do nich nové prvky?
Dřív jsem do toho fakt byl hozený a musel jsem plavat, nevěděl jsem, která bije. Trenéři ve Vimperku mi občas něco poradili. Dneska, abych se přiznal, už ani nezapnu počítač nebo neotevřu knížku. Většinou při zápase se na ty děti podíváme, zjistíme, že nám třeba nejdou přechody z jízdy vzad do jízdy vpřed, bogny nebo střelba, a v dalším týdnu na to zaměříme cvičení. Přece jenom mi nějaká v hlavě zůstala ještě z dob, kdy jsem hrál, a hlavně o tom s trenéry hrozně diskutujeme a řešíme, co dětem chybí. Nemá cenu si sednout k youtubu a najít tam nějakých pět cviků, když to třeba vůbec nenavazuje na náš aktuální probém. Ano, byl jsem v létě na hokejovém kempu v Rokycanech, kde vyučoval bruslení Ondřej Smrž, to mi taky dalo hrozně moc. Člověk se takhle učí a okoukává.

Říkal jste, že jste hokej hrál 33 let. Co děláte s dětmi jinak, než dělali trenéři s vámi?
Já doma staršímu synovi říkám, že jsem hrozně šťastný za to dětství, které jsem si prožil, a že je mi líto, co prožívají oni. Dneska se musí dělat kempy na basket nebo víceúčelové turnaje. Tohle všechno jsme my dělali běžně, když jsme přišli ze školy. Za nás nebyly individuální tréninky. Proč, když jsme je stejně dělali sami tím, že jsme byli za barákem s hokejkou deset hodin denně. Nebo jsme šli na tenis, nohejbal, všechno lítalo. To dneska chybí. Chybí ta všestrannost, kterou my jsme měli přírodní. Oni se tomu dneska musí věnovat, musíme jít a udělat to kolektivně, spořádaně. Nechci sahat do svědomí tělocvikářům, my je ve Vimperku zaplať pánbůh máme dobré, ale když v okolí poslouchám, že děti nesmí udělat kotoul nebo šplhat po tyči, aby nespadly... To byly za nás běžné věci. Proto já mám na nich postavenou letní přípravu. Samozřejmě dobu nezměním, ale chtěl bych, aby to fungovalo trochu jako dřív. Tenkrát každý nadával, ale taky jsme měli hokejisty. Dneska je to samý individuál, samé šest dní v týdnu na ledě, ale výsledek?

Viděl jsem, že v týmu máte i děvčata. Jak jste s nimi spokojený?
Máme ve Vimperku reprezentantku Lucku Eignerovou, ta je nejlepší. Pak já v týmu mám dvě holčiny ročníku 2007 a udělali jsme hrozný kus práce. Nebudu říkat, že to je jenom moje zásluha, hlavně jejich. Ony mají hroznou píli, jak jsou o rok dopředu v hlavě. Markéta Žampachová, která ke mně přišla loni, rok předtím ve své kategorii skoro nehrála, a teď mi najednou s Bárou Bělovou drží obranu a jsou pro mě obě vzadu nepostradatelný článek. Jsem rád, že je tam mám.

Jsou trenéři, kteří to takhle neberou a nevěří, že je hokej i pro holky.
Co já pozoruju u holek – a myslím si, že to není jenom můj názor –, tak jsou výborné na bruslení. To je radost se dívat. Kdyby Lucka Eignerová neměla culík, tak si řeknu, že je to kluk. Třeba ty moje dvě holky mají nádherné bruslení, mohly by ho vyučovat. Jak jsou holky obecně hlavou o rok, možná o dva dopředu, tak v tomhle mají hrozný náskok. Zase jsem se ale bavil s víc lidmi, že jim kolikrát nejdou ruce. Já určitě nejsem ten, co říká, aby holky nehrály hokej. V žádném případě. Když je to baví, proč by neměly hrát hokej? A znovu opakuju to, co je u nás. S naším položením města a kapacitou nemůžeme nikomu říct: „Hele, ty se mi tady nelíbíš, ty nemůžeš hrát.“

Co pro vás znamená, že jste se dostal až do nejužšího výběru v anketě Díky, trenére?
Já jsem hlavně nejdřív vůbec nevěděl, že tam jsem. Přihlásila mě manželka. Věděl jsem, že to běží, protože tam tenkrát byl trenér z Děčína Ondra Michálek, který se, myslím, dostal až do první trojky. Když si člověk řekne, že je ze sedmi set najednou mezi osmi a jako jediný z hokeje, tak je to hodně příjemné. Nic to ale nemění na mojí práci. Já si pořád jedu to svoje, čemu věřím. Tohle je takový bonus a poděkování za tu práci, kterou s klukama na ledě odvádíme. Pořád říkám, že to není tenis, kde by to šlo jenom za mnou. Je to týmová práce. Mám kolem sebe pět trenérů a jsem hrozně šťastný, že je tam mám, bez nich bych trénink neudělal. Ano, mám to na hrbu, ale oni jsou ta pomoc, která nádherně funguje a výborně spolu vycházíme. Díky tomu to všechno jede a možná díky tomu jsem se dostal v té anketě takhle vysoko. Potěšilo mě to, ale na mojí práci to nic nezmění.

Souhlasíte, že po republice je v malých klubech spousta trenérů jako vy, o kterých se vůbec nedozvíme, ale zasloužili by si stejné ocenění?
Rozhodně. Pro mě je borec každý trenér mládeže, který odtáhne dítě od počítačů, tabletů a podobně na každou hodinu denně. Jestli trénuje šipky, šachy, fotbal, nebo hokej, to je úplně jedno. Každý trenér, který tohle ve svém volném čase dělá, je pro mě na dnešní dobu král. Opakuju: Je plno trenérů, kteří licenci vůbec nemají a dávají tomu daleko větší srdce než frajeři, kteří ji mají. Tak to je. Za tím si stojím a stát budu, protože trénování fakt o té licenci vůbec není.

Je to podle vás věc, kterou musí mít člověk v sobě?
Kolikrát šel trénovat nějaký bývalý hokejista, který hrál výborně extraligu, a nešlo mu to. Musíte do toho být zapálený, mít to rád, musíte tomu fakt věnovat každou chvilku. Já jsem zjistil, že u mě už je to jenom o práci a o hokeji, že veškeré moje koníčky jako tenis nebo fitko šly stranou. Člověk tomu fakt musí dát to srdce, bez toho vůbec nejde. A mít kolem sebe ty správné lidi.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter