Přišlo období, kdy se rád vrátím k mládeži, hlásí Petr. Nebo bude kuchařem?

Hodně rozporuplný ročník má za sebou Jakub Petr. Poté, co ve Vítkovicích skončil jako generální manažer i hlavní trenér A-mužstva, dostal laso od vedení Českého hokeje a znovu se ujal reprezentační osmnáctky. Odkoučoval jeden domácí turnaj, vydal se na zámořskou inspekci, všechno směřoval k mistrovství světa... Jenže toho se nedočkal.

Nebyla to pro vás až moc smolná sezona? Nejdřív Vítkovice, pak nečekaná stopka s osmnáctkou před mistrovstvím...
Jasně, Vítkovice byly dlouhá etapa. Působil jsem tam celkově skoro patnáct let, z toho u áčka čtyři a půl roku. U osmnáctky to byla jiná situace. Je ale pravdou, že jsem z toho měl velmi dobrý pocit po únorovém turnaji pěti, i když výsledkově dopadl, jak dopadl. Z naší cesty do Ameriky jsem cítil obrovskou chuť a vůli kluků udělat něco pro úspěch, stejně tak i z komunikace s dalšími hráči v Česku. Cítil jsem, že by z toho mohlo vzejít i něco, co by nikdo nečekal. Ale musí se to brát tak, jak to je, a bohužel s tím nejde nic dělat. Sport je teď na druhé koleji.

Nejvíc vás to mrzí kvůli hráčům, že?
Přesně tak, je mi to líto z jejich pohledu než kvůli osobním ambicím. Osmnáctky už jsem absolvoval, i moji kolegové je třeba můžou absolvovat znovu. U trenéra to není takové jako u kluků, pro ně je turnaj vrcholem tříletého cyklu a taky hodně důležitý směrem k draftu. Sezona osmnáctky je pro ně hlavní, počínaje Hlinkou, skrz klubové výkony, k mezinárodním turnajům a všechno vrcholí mistrovstvím světa. Pamatuju si, když jsme byli na mistrovství osmnáctek, tak pro některé kluky to zůstalo vrcholem kariéry.

Objevily se i krátké spekulace, že by se šampionát mohl odehrát na podzim. Považujete to za úplný nesmysl?
Taky jsem to někde zahlédl, ale myslím, že to ani nejde. Osmnáctkový ročník už budou 2003ky, tak věřím, že pojedou regulérní ročník a všechno jim klapne. Z ročníku 2002 už si kluky po draftu směřují jejich organizace, takže by týmy nemohly být v nejsilnějším složení, i když to samozřejmě nejsou ani tak. Ti kluci už budou v programech devatenáctek a dvacítek. Neumím si to představit, nedává to vůbec smysl.

Už jste zmínil vaši inspekční cestu do zámoří, ta mě hodně zajímá, i když z aktuálního pohledu už je trochu „k ničemu“. Jak probíhala, co jste tam stihli s Filipem Pešánem obletět a objezdit?
Logisticky nešlo zvládnout všechny kluky, které jsme tam měli. I tak jsme tam najezdili, když vezmu jenom přesuny po zemi, asi tři a půl tisíce kilometrů. Nejdřív jsme letěli na západní pobřeží do Vancouveru, pak jsme přejeli do Kelowny, kde jsme strávili tři dny. Tam hraje Pavel Novák. Můžu říct, že obecně všem klukům, které jsme viděli, se ten zápas vždycky povedl. Nechci říct, že jsme jim přinesli štěstí (usmívá se). Důležité bylo pobavit se s manažery a trenéry o možnostech scénáře v závislosti na klubových výsledcích. Ve všech organizacích byli otevření, jak jsme u nich zvyklí, na druhou stranu bylo vidět, že jsou pro ně prvořadé klubové cíle.

V případě Kelowny to byl jednoznačně Memorial Cup, který měla pořádat. Jak jste se tedy domluvili?
Měli jsme příslib, že když vypadnou, Pavel by byl do Memorial Cupu k dispozici našemu týmu. To bylo hodně důležité, protože byl lídrem, v těch dvou zápasech se nám hodně líbil. Samozřejmě nikdo neví, jak by play off dopadlo, ale nějaké předpoklady tam vždycky jsou a jde to poznat z průběhu sezony. Nemyslím si, že by to bylo jako seniorské play off a mohla by se tam stát velká překvapení. Jinak naše první otázka na kluky vždycky byla, jestli vůbec mají chuť reprezentovat. To se na mě dívali, jestli jsem nespadl z Marsu! V téhle době, kdy nemůžeme dělat svoji práci, to jsou věci, které v nás zůstávají. Jsme rádi, že kluci takhle přemýšlejí, i když jsou za mořem, kde je to jiná soutěž a trochu jiný sport.

Kam jste zamířili potom?
Přejeli jsme do Spojených států, do Everettu. Tam zase byla velmi otevřená organizace, i když trochu jiná než v Kanadě. Viděli jsme Michala Guta, který byl předtím zraněný, ale my jsme měli štěstí, že do toho zápasu nastoupil. Tam jsem měl z pohledu osmnáctky trochu obavy, protože u Everettu jsem tipoval, že v play off může jít hodně daleko. Ale kdyby vypadli, o Michala by před mistrovstvím bylo v klubu postaráno, stejně jako v případě ostatních kluků. My jsme měli do Ameriky odlétat až sedmého dubna.

Tím pádem by zůstávali v zámoří?
Ano, nechtěli jsme je zbytečně tahat do Česka a zase zpátky do Ameriky. Kluby byly ochotné jim ten servis poskytnout. Samozřejmě by se to týkalo nejen hráčů pro český nároďák, ale i z jiných týmů na mistrovství. Mohli jsme nahlédnout i do zákulisí klubů, viděli jsme, jak pracují s individuálním rozvojem hráčů, takže ta inspekce byla nejen pracovní, ale i inspirující a poučná do další kariéry.

Co jste viděli na východním pobřeží?
Přeletěli jsme do Toronta a v Peterborough jsme viděli Myšáka za Hamilton. Další den jsme jeli 750 kilometrů do Sault Ste. Marie, kde chytá Malík a hraje tam i Pytlík z dvacítky. I když jsme věděli, že Malík chytat nebude, chtěli jsme si s ním promluvit. Byl předpoklad, že se do play off nedostanou, a v tom případě by on byl výjimkou – letěl by na přípravné kempy do Česka, aby vytvořil ještě větší konkurenční prostředí mezi gólmany a my jsme se rozhodli, kdo bude jednička. Pak jsme jeli zpátky do Hamiltonu, kde jsme znovu viděli Myšáka, a z Toronta jsme se vrátili domů.

S ostatními už jste byli v kontaktu jen telefonicky?
Třeba Ivan Ivan hraje až v nejvýchodnější části quebecké ligy, to nešlo stihnout. Komunikovali jsme ještě s dalšími adepty ze zámoří, ale stejně tak i z Evropy. Nechtěli jsme to mít rozdělené na „americkou partu“ a „českou partu“, kluci jsou spolu navíc v kontaktu a všichni věděli o té naší inspekci. V první nominaci (na kemp do Jihlavy, pozn. red.) byla možná i nějaká překvapivá jména, která jsme chtěli vidět. Všechno jsme podchytili, na čemž má velkou zásluhu i realizační tým, hlavně Petr Studnička. To je taky věc, která mě štve. Všechno do začátku mistrovství bylo naplánováno do nejmenších detailů, kempy v Jihlavě a potom v Michiganu... Ale bohužel to potkalo všechny i na větších událostech, než je mistrovství osmnáctek.

Nick Malík neměl úplně výtečná čísla, ale koukal jsem, že v jejich divizi OHL padalo hodně gólů. Asi to měl těžké, že?
Soudit jenom podle čísel jde těžko. Já jsem viděl jeden zápas, kde nechytal, protože měl lehké zdravotní problémy, ale taky tam padalo hodně branek do otevřených obran. Rozdíl v pojetí hokeje mezi soutěžemi je vidět a potvrdil se nám. WHL je fyzičtější, tvrdší, v OHL je více kombinací, v QMJHL padá těch branek zase ještě víc a je to hodně do otevřených obran. Věděli jsme ale, jakou má Nick Malík historii v Česku, byl na dvacítkách, vždycky jezdil s vyšším ročníkem, navíc má americké občanství.... Popral by se o místo jedničky.

Asi to nepůjde obecně říct, ale přesto: Když jste ty hráče sledoval, měl jste pocit, že jim odchod do zámoří „průměrně“ prospěl?
Je to individuální, tak na to vždycky odpovídám. Opravdu na to nejde udělat žádnou šablonu. Třeba Myšák už hrál za Litvínov seniory, ale směrem k draftu to byl asi chytrý krok, že necelou druhou polovinu soutěže strávil v Kanadě. Nejenom podle čísel, ale i herního projevu. Věděli, proč si ho tam berou, měl tam pozici a podával hodně sebevědomé výkony. Nebál se ukázat, co v něm je. To samé další kluci, za kterými jsme jeli. Mají stěžejní pozici v týmech a dostávali klíčové role, přestože jsou mladším ročníkem. Ať už Novák, nebo Gut. Hráli přesilovky, oslabení a v klíčových momentech zápasů byli na ledě.

Z toho jste musel mít radost.
To je pro jejich vývoj obrovská věc. A ještě když si vezmu, že to je jejich první sezona! Navíc manažeři o nich mluvili hodně pozitivně. Bavili jsme se o tom, jak se zlepšují, co jsou jejich slabiny a o dalších interních věcech. Ale i za poslední roky víme, že ne vždycky to takhle je. Znám případy, kdy kluk šel do Kanady a do těch rolí se nedostal a jeho vývoj stagnoval. Nebo to nebylo úplně ideální z tréninkové stránky, ale to je klub od klubu a hráč od hráče. Nejde to generalizovat a říct, jak by to vypadalo, kdyby pokračoval v Česku nebo v Evropě.

Pro vás bylo asi hodně důležité, abyste právě ty vyjmenované hráče dostal. Bez nich bychom to měli na mistrovství dost těžké...
Bylo to tak, nepopírám to. Ale musím zopakovat, že jsem měl strašně dobrý pocit z turnaje pěti, jak kluci fungovali. Byla na nich akorát vidět deka, že už strašně potřebovali nějaký zápas vyhrát. Týmy na turnaji byly až na výjimky, stejně jako my, v plných sestavách, a my jsme s nimi hráli vyrovnané zápasy. Zpětně mě mrzí, že se nám nepodařilo dotáhnout do vítězného konce zápasy s Amerikou nebo Ruskem. Hlavně ta Amerika, kde si myslím, že jsme byli větší polovinu utkání minimálně vyrovnaným, místy i lepším soupeřem. Škoda dvou oslabení na konci, bez nich bychom to už asi dotáhli a pro kluky by to byla směrem k mistrovství ještě větší vzpruha. S Ruskem jsme byli v prodloužení jednoznačně lepší, měli jsme šance. To byl ten náboj, který jsme do těžké skupiny na mistrovství potřebovali!

Navíc jste tam ještě měli mít Němce s velmi silným ročníkem.
První zápas s Německem by byl hodně klíčový. Jeho sílu jsem chtě nechtě vnímal. Když teď Stützle figuruje v některých odhadech jako dvojka draftu a stejně jako další kluky jsem ho tady viděl každý zápas na dvacítkách, tak vím, že sílu měli. Ale nelze tvrdit, kdybychom měli naše kluky z Ameriky, nebo neměli, jak by se skupina vyvíjela. Myslel jsem si, že by se mohla tou vyrovnaností zamotat a nebylo by to jen o našem zápase s Německem. Finové se prezentovali velmi dobře a asi by byli jedním z favoritů turnaje. Američani byli trochu jiní než minulé roky, těžko říct, ale měli by domácí prostředí. U Rusů víme, jaký vždycky mají průběh turnaje, startují pomaleji a sem tam dopustí nějaké překvapení. Přiznávali jsme si, že nemůžeme velkohubě něco vyhlašovat, a spíš jsme pokorně přijímali roli outsidera. Kluci věděli, že kdyby se nám podařilo tým doplnit hráči ze zámoří, tak jsme mohli být černým koněm turnaje. A to jsme v nich všichni vzbuzovali od prvního dne kempu před turnajem pěti.

Bohužel už se nedozvíme, jak by to dopadlo. Máte teď pocit nedokončené práce, kvůli němuž byste chtěl pokračovat?
To jsou dvě věci. Pocit nedokončené práce je teď asi v hodně lidech ve sportu. A co se týká pokračování, ta varianta samozřejmě je. Ještě o tom není rozhodnuto, ale v nejbližší době se to rozhodne. Současná situace všechno komplikuje, ale nová sezona se blíží a já věřím, že se všechno vrátí do původních kolejí.

Když si v hlavě přebíráte všechny dojmy z klubového působení, do toho ty reprezentační... Kam byste se teď chtěl vrhnout?
Byly i varianty směrem k juniorskému hokeji nejen v Česku, ale já jsem s tím ani tak moc nepočítal, když mě svaz oslovil směrem k téhle i k dalším sezonám. Roky u mládežnických reprezentací byly jedny z nejlepších v mé trenérské kariéře a když máte šanci pracovat s některými kluky a za pár let vidíte, že jsou třeba hvězdami NHL, tak je to něco jiného než dělat kolem seniorského hokeje. Což ale taky byla obrovská zkušenost. Myslím ale, že teď přišlo období, kdy se zase rád vrátím k tomu staršímu mládežnickému hokeji, ve věku osmnácti až dvaceti let. Prostě před seniorským hokejem. Věci jsou rozjednané, ale mně i všem ostatním to komplikuje daná situace, takže ohledně dalšího působení budeme asi moudřejší za pár týdnů.

Jak teď vůbec „přežíváte“ bez toho, abyste se naplno věnoval hokeji? Kdyby taková situace přišla třeba loni, stejně byste u Vítkovic musel řešit spoustu věcí. Ale aktuálně to pro workoholika, jako jste vy, asi není snadné.
I bez té věci, která teď nastala: Skončili jsme s Pavlem Trnkou v prosinci. Člověk ví, že ta situace někdy přijde, protože jak se říká, trenérská práce je „hired to be fired“. Říká si, že si potom naplánuje spoustu věcí, stáže a podobně. S trochou nadsázky pak ale hokejový svět přijel za mnou do rodného města, dvacítky byly super, zase hodně insipirativní. Člověku to dalo novou chuť do práce. Potkal jsem spoustu lidí, které znám, a viděl jsem spoustu utkání. Pak se objevila osmnáctka. Takže o nějaké pauze ani nemohla být řeč a už to jelo naplno.

A co tedy děláte teď?
Asi to co každý trenér. Měli jsme třeba videokonferenci s Ralphem Kruegerem, do té se zapojilo asi čtyři sta trenérů z Evropy. To jsou takové inspirující věci, kterými nabouráte denní rutinu. Ale je i spousta věcí, které analyzuju. Člověk si s odstupem času řekne, co měl asi udělat jinak, co by mohlo být lepší v dalších působeních. A na té denní bázi? Jsme hokejová rodina. Mladý byl s vítkovickým dorostem nahoře, těšili jsme se, že projdou play off. Mělo u nás být mistrovství republiky a s tím další spojené věci.

Takže se hodně věnujete přípravě se synem?
Jasně. Ráno máme třeba výstupy a seběhy v Beskydech, i když u mě už se věk nedá zastavit (usmívá se). Odpoledne mají kluci individuální programy z klubu, takže trénujeme v parku nebo za barákem, kde máme obrovský travnatý prostor. Může tam i střílet a dělat další věci, které teď dělá asi každý hokejista. Jsem rád, že mu můžu pomoct, a navíc i mě to vždycky uvolní. Člověk si připadá jako na tréninku, ale zase o to horší je to pro kluka: Trenér je zvyklý cepovat dvacet hráčů a takhle cepuje jednoho, a ještě je to fotr, což pro něj asi není úplně příjemné (směje se). Ale věřím, že se to všechno zase brzo v dobré obrátí.

Říkáte, že analyzujete své předchozí kroky. Přemýšlíte tedy, co jste mohl udělat lépe ve Vítkovicích?
Jsou to různé věci. Třeba se bavíme s kluky, se kterými jsme u toho byli. Zavolá skaut směrem k draftu a ptá se, co si o hráči myslím – to je u mladších – nebo někdo někam přestupuje, tak se mě ptají na reference. A pak si člověk řekne, když hráče bral, jestli ho dal do správné role, jestli on naplnil jeho očekávání a potenciál, a když ne, tak jestli to byla chyba toho hráče, nebo měl trenér něco udělat jinak. Někdy si říká, kdyby se udělalo tohle, doplnil by se kádr... To jsou ale věci, které třeba ani tehdy nešly ovlivnit. Naopak ale vzpomínám i na úseky angažmá, kdy to bylo až nad očekávání dobré. Já se dívám na ty trenérské věci, o kterých víte, že vás posunou dál v další kariéře. Třeba ten seminář byl teďka velmi poučný, o kariéře trenéra NHL, jak přemýšlí nad určitými věcmi. Teď je čas znova pročítat všechny ty knížky, materiály a příběhy trenérů, najít si stěžejní věci, porovnat je s tím, co jsem dělal... Jestli jsem to dělal dobře, nebo naopak špatně. Vždycky to ale musí být propojené s fyzickou aktivitou, protože pro všechny, co jsou zvyklí být v denodenním procesu, je ta situace ubíjející. Může ale být do budoucna bonus, že se člověk může věnovat dalším věcem. A to platí nejen pro mě, ale i pro kluky.

Jak říkáte, každý z toho musí zkusit vytěžit něco do budoucnosti.
Přesně. Teď je otázka, jestli se člověk nestane podprůměrným trenérem, ale lepším kuchařem. Může se taky stát, že trénovat nebudu nikde a půjdu do Masterchefa (směje se). Ale to si dělám srandu. Kromě sportovních aktivit a cestování vždycky bylo s klukama naším koníčkem vaření, tak teď se předbíháme, kdo udělá lepší recept a kdo víc nakrmí rodinu. Ta je potom porota. Ale doufám, že to nebude trvat dlouho.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter