Předěláváme, s čím jdou hráči z domova. Tvrzník o mládeži, Myšákovi i inlinu

Foto: Karel Švec, Český hokej

Na trenérských postech v nejvyšší juniorské soutěži se letos objevily i nové tváře. Jednou z nich je Martin Tvrzník – bývalý útočník několika prvoligových klubů vede naděje Litvínova.

Fanshop národního týmu

Tvrzník sbíral první trenérské ostruhy v Litoměřicích už na sklonku své hráčské kariéry, do větší organizace se dostal před třemi lety. Letos se od litvínovských dorostenců posunul k juniorům, navíc díky prohloubené spolupráci uvnitř klubu získává další zkušenosti také na trénincích A-týmu.

Jeho jméno je ale známější někde jinde než v ledním hokeji: Na kolečkách. S českou inline hokejovou reprezentací sbíral spoustu úspěchů jako hráč a teď je sbírá jako trenér. Navíc stále ještě hraje nejvyšší českou soutěž!

Nejdřív mě ale zajímá vaše současnost u ledu, tedy litvínovská juniorka. Jaká je pro vás první sezona?
Je to určitě změna. Hokej je rychlejší a silovější než v dorostu, ti kluci už jsou skoro dospělí. Pro mě je ale velká výhoda, že kromě ročníku 2001 jsem všechny trénoval v dorostu a znal jsem je tři roky, o to pro mě byla ta práce jednodušší. Pocity z toho mám dobré, chtěl jsem to zkusit, lákalo mě to. Zatím jsem spokojený.

„Jsou tam kluci, kteří – když to řeknu blbě – občas potřebují kopnout do zadku, protože sice mají talent, ale nenaučili se pracovat tak, jak by měli. Potřebují cukr a bič.“

Můžete vypíchnout hlavní specifika, která vidíte v práci s hokejisty v tomto věku?
Kluci už by to měli chtít sami, což je občas problém. Člověk se s nimi musí pořád bavit a přesvědčovat je, že ta cesta je správná, aby věřili tomu, co dělají, a že to dělají sami pro sebe. Že musí každý den pilovat dovednosti nebo souboje a samozřejmě přes léto sílu a výbušnost. To je klasika. Specifické na tom je, že jsou ve věku, kdy jim můžete naložit, co se do nich vejde. Pro nás je hodně důležité pracovat na dovednostech, v tom si myslím, že nám celkově v českém hokeji trochu ujiždí vlak. Řekl bych ale, že se to zlepšuje. Celá litvínovská mládež na tom poslední roky maká a doufám, že to bude časem vidět.

Vy do nich tedy musíte „hustit“, aby to sami chtěli? Oni to v sobě nemají?
Víte co, já si zase nemyslím, že tak moc hustit. Podle mě je ale dané společností a výchovou, že oni čekají, že to dostanou zadarmo. My je prostě musíme naučit, jak vystoupit z komfortní zóny tak, aby trénink občas bolel. A stejně tak být trpělivý, že dovednost se nenaučí za čtrnáct dní, ale může to trvat třeba půl roku. Samozřejmě to není případ všech. Jsou tam vyspělí kluci, kteří vědí, co chtějí a proč to dělají, a jdou si za tím. Na druhou stranu jsou tam pak kluci, kteří – když to řeknu blbě – občas potřebují kopnout do zadku, protože sice mají talent, ale nenaučili se pracovat tak, jak by měli. Potřebují cukr a bič. Podle mě mají tak velká ega a jsou to „velcí“ puberťáci, a vy se jim pak snažíte pomoct a přesvědčit je, aby tomu sami věřili.

Foto: Karel Švec, Český hokej

Vychází to tedy z aktuálního stavu společnosti, o kterém tolik mluvil Filip Pešán při nástupu do pozice šéftrenéra Českého hokeje?
Přesně tak, s tím souhlasím. Řešíme to skoro na každé schůzi, to je prostě obrázek naší společnosti. My jsme Češi. Místo abychom našli cestu, jak to udělat sebelíp, je naší první myšlenkou, jak to co nejrychleji udělat jednodušší. Když pojedete kamkoli jinam do Evropy, tam to hráči nemají. Byl jsem v Americe, ve Finsku, ve Švédsku, a všude na to koukají: Takhle to prostě bude, takhle jsou nastavená pravidla. A jak říká Filip – a myslím, že v tom jsou u nás zajedno všichni trenéři –, vy předěláváte něco, s čím jdou z domova. Ten kluk je zvyklý, že všechno dostává. V podstatě z nich děláme profíky od šesté sedmé třídy: „Tady to máš zadarmo.“ Tak proč on by se snažil? My musíme vytvořit konkurenci. Naší snahou třeba v juniorce bylo mít co nejvíc hráčů – dneska jich máme pětadvacet – a vytvořit v nich to, aby se naučili bojovat, chtít to a rvát se o ten flek. Myslíme si, že to je jediné, co je může posunout dál.

Tak trochu navazujete na slova vašeho kolegy Radka Mrázka z konce minulé sezony. Doslova řekl, že v obou vašich akademických kategoriích jsou hráči, kteří tam nemají co dělat, musí se jim šlápnout na krk a vytvořit konkurence.
Jasně. S tím, jak máme hokej aktuálně nastavený, tam vždycky najdete kluky, o kterých si řeknete, že by tady neměli být. Je to ale různé. Někdo dře jako kůň a nemá ten dar, někdo má talent a zase nedělá. Pak tam jsou kluci, kteří mají všechno a dokonce i dělají, ale na nich je to vidět. Nebudu je teď jmenovat, ale je to skupina, která najednou vyletí a přejede ty ostatní. Pak si říkáte, že když se tomu klukovi nebudete dneska věnovat a třeba na něj nešlápnete, jak říkal Radek Mrázek, tak skonči s hokejem. Jsme v juniorce. Jasně že je to boj a občas se jim to nelíbí, ale když na někoho šlápnete, tak věříte, že z něj můžete něco vymáčknout. Říkáte si: „Hele, třeba mu to v té hlavě cvakne.“ Za měsíc, za půl roku. Ale je jim sedmnáct nebo osmnáct a kdybychom se na ně teď vykašlali, tak to není ani na druhou národní. To už je zkrátka: „Kluci, běžte se radši učit.“

„Od pondělí do neděle, od první do poslední minuty se nestane, že by šli do jakéhokoli tréninku na devadesát procent. Všechny jsou na sto deset.“

Je i podle vás problémem příliš velký počet týmů v nejvyšších soutěžích?
Já s tím naprosto souhlasím. Nevím, jestli mi přísluší to hodnotit, ale za mě bude zúžení správné. Teď to nejde, kvůli situaci, kterou tady momentálně máme, ale pokud ty soutěže nezúžíme, tak prostě konkurenci nevytvoříme. Pak se dostáváme k tomu, že to hraje v podstatě kdokoli. Bez přirozené konkurence to nepůjde. Aby se hráči rvali o místo v týmu a když už se do něj dostanou, aby pracovali dál a nevypadli z něj.

Už jste lehce nakousl vaše trenérské stáže v zahraničí. Kam přesně jste tedy zamířil?
V posledních letech jsem byl v norském Oslu nebo ve Västeras ve Švédsku a předloni na development kempu Colorado Avalanche. Tam jsem se dostal přes Milana Hejduka na pozvání Joea Sakica a bylo to super. Letos jsem tam měl jet znova, ale kvůli covidu to nevyšlo.

Co tam dělají jinak? Co vám ze stáží nejvíc utkvělo v hlavě?
Přístup k tréninku. Neskutečný. Jak u trenérů, tak u hráčů. Jak všichni říkají, že přijedete do jiného světa, tak co si budeme povídat: Opravdu přijedete. Konkurence je tam obrovská. Třeba na tom development kempu byli draftovaní hráči z posledních tří let, kteří se rvou o to, co s nimi bude dál. A když se bavíte třeba s hlavním trenérem Jaredem Bednarem, kolik z těch pětatřiceti se dostane do NHL, tak on řekne: „Jeden obránce a možná jeden útočník.“ Hráči to tuší, ale od pondělí do neděle, od první do poslední minuty se nestane, že by šli do jakéhokoli tréninku na devadesát procent. Všechny jsou na sto deset. A je zajímavé, že ti frajeři, kteří jsou jenom o trochu starší než u mě v juniorce, trénink co trénink pilují dovednosti. Ať je to bruslení, vedení kotouče, nebo cokoli, co jim nejde. Odpoledne už tam byly souboje a podobné věci.

Foto: Karel Švec, Český hokej

Co jsme doteď probírali, to musí více či méně řešit po celé republice. Pojďme do Litvínova. Jaký máte osobně dojem z vaší dorůstající generace?
Myslím, že nemáme špatnou mládež. Spousta lidí zvenčí by ji mohla podceňovat, ale já jsem tady tři roky a myslím, že nám dorůstají docela dobré ročníky. Máme silné 2005ky, o kterých si myslím, že až si zvyknou, tak půjdou nahoru. Mají dovednosti. Je tam i pár šikovných deváťáků a osmáků. Je to o práci, abychom my jako trenéři s těmi kluky makali. A taky komunikovali s rodiči, protože co si budeme povídat, bez nich to dneska nejde. Je alfou a omegou, abychom rodiče přesvědčili, že to není – když to řeknu špatně – hobby kroužek, ale určitým způsobem už výkonnostní sport. Aby nám s tím pomohli. Ale nemyslím si, že by litvínovská mládež byla špatná. Na to, že Litvínov je takhle malé město, si myslím, že hráče máme solidní. Stejně tak nám přicházejí i do dorostu z malých klubů ve spádové oblasti.

Věříte, že mladí hráči si uvědomují, jaké osobnosti Litvínov vychoval? Že jsou pro ně určitým pojmem a i proto za vás chtějí hrát?
Asi ano. Netvrdím, že ti mladí kluci znají všechny, jako jsme zažili my v Naganu a podobně. Ale jsou tam jiní. Chodí se koukat na áčko, pořád sledují Hübla s Lukešem, to jsou pro ně modly. Teď si myslím, že obrovský motiv je pro ně Honza Myšák. Navíc ho nejenom já, ale i většina ostatních trenérů může dávat za příklad, protože to je tak pracovitý a inteligentní kluk. A ti mladí to vidí! Jasně že když k juniorům přijde na trénink dovedností Robert Reichel, měla by to pro ně být pocta. Já jim říkám: „Kluci, kdo jiný by vás měl trénovat? Teď měl nároďák, je to olympijský vítěz.“ Když vidí na chodbě Šlégra a další, mělo by je to motivovat.

„Na to, že jsme se v životě neviděli, tak cokoli jsem řekl, on poslechl. Nebylo to tak, že já jsem tady hvězdička a ty mi nemáš co říkat. V žádném případě!“

Máte s Janem Myšákem větší osobní zkušenost? O jeho hokejových schopnostech se bavit nemusíme...
Takhle, v Litvínově je spousta trenérů, kteří ho měli daleko déle než já. Když jsem ale přišel k mladšímu dorostu a byl jsem tady nový, řekli mi: „Na začátku sezony ti tady bude hrát Honza Myšák.“ A udělal na mě obrovský dojem. Na to, že jsme se v životě neviděli, tak cokoli jsem řekl, on poslechl. Nebylo to tak, že já jsem tady hvězdička a ty mi nemáš co říkat. V žádném případě! Vůbec, nikdy se to nestalo. Ve dvanácti zápasech udělal šedesát bodů a zmizel. Vrátil se na konci sezony, mezitím byl v Litvínově pod jinými trenéry, s jinými systémy a spoluhráči, a tady to byl zase ten samý Honza, který stál na střídačce a hecoval ostatní. Je to kluk, který je výborně vychovaný, má to v hlavě srovnané a pracuje na sobě.

Litvínov na jaře vyhlašoval, že chce víc propojit A-tým a mládežnické kategorie. I vy chodíte na tréninky s prvním mužstvem. Funguje vám tedy spolupráce?
Za sebe můžu říct, že určitě. Občas jsem chodil i loni a nebylo to vůbec špatné, teď k áčku nastoupil Vlado (Orzságh) a sedli jsme si. Absolvoval jsem s nimi celou letní přípravu a do dneška chodím s áčkem na devadesát procent tréninků, takže se o všem bavíme a i Vlado má absolutní přehled o juniorce. Dokud to šlo, protáčeli jsme hráče, čtyř pět juniorů absolvovalo s áčkem letní přípravu. Kvůli covidu jsme pak usoudili, že bude lepší je moc nemíchat. Klape nám to. Kterýkoli trenér mládeže může dneska přijít na trénink áčka, dveře mají naprosto otevřené, což je super. Myslím, že i Kamil Havelka (předseda mládežnického spolku) bude rád, kdyby se tam objevil Radek Mrázek nebo třeba Ivo Prorok od žáků. A vím, že Vlado ani Venca Sýkora by s tím neměli nejmenší problém.

Ještě chci přepnout na jinou stránku. Pořád aktivně hrajete inline hokej, a to v nejvyšší české soutěži. Baví vás hodně?
Baví! Já to hraju od osmnácti let, byl jsem v podstatě mezi hráči, kteří s tím sportem v Česku začínali. Teď máme Prague Rats (bývalý Beroun), což je za posledních pět šest let asi nejúspěšnější inlinový klub u nás. Vychováváme spoustu reprezentantů a dneska už profesionálních hráčů inlinu. Já jsem ale spíš už hrající trenér, protože přece jenom ti kluci jsou už úplně někde jinde. Ale je to super a prostě mě to baví.

Foto: Martin Voltr

Jaké je to zahrát si třeba proti Filipu Hronkovi?
Super. Inline je sice malý sport, ale hraje ho spousta kluků z extraligy, kteří jezdí i na mistrovství světa. Zažil jsem Káju Rachůnka, Rosťu Kleslu, hrají to Berny (David Bernad) z Boleslavi, Petr Holík a další kluci... Proti Filipovi jsme teď hráli pohár v létě a on jde do zápasu s tím, že i když je to inline, nechce ho prohrát a dává do toho emoce a všechno. To je super. Když ten sport chodí hrát frajeři z NHL, posouvá ho to zase někam jinam.

Považujete inline za dobrou přípravu pro lední hokejisty?
Jo, já to tvrdím, i když někdo říká, že ne. Pro mladé je to podle mě super. Hřiště je velké, kluci hrají bez kontaktu a musí zapojit dovednosti. Na kolečkách se na ploše tolik nesvezete, takže pořád musíte bruslit. Jasně, dá se říct, že je to jednostranné zatížení, ale to už se zase vracím zpátky k těm rodičům: Ať s nimi jdou hrát fotbal nebo tenis. Vždycky si budu stát za tím, že inline je dobrý doplňkový sport pro hokej. Mně se to vždycky vrátilo v dobrém. Ať už u sebe, u mého mladého, nebo i u kluků, které jsem trénoval v Litoměřicích.

„Pořád platí, že Češi jsou chytří hokejisté, jsou vyčůraní a umějí předvídat. Nechci nikoho hanit, ale Francouzi nebo Američani jsou jak stroje. Češi jsou pro ně nečitelní, protože každý útok zahrají jinak, podle situace.“

Máte za sebou už spoustu úspěchů, viďte?
Jako hráč jsem vyhrál mistrovství světa snad třikrát a jako trenér to samé, ale nad to bych postavil vítězství na Světových hrách. To pro mě jako trenéra bylo asi nejvíc. Dá se říct, že všechny týmy ze špičky už jsou profíci v inlinu, a vy postavíte tým napůl z inlinových profíků a napůl z extraligových hráčů, dokážete to namíchat a porazit je. To je prostě super! My jsme chytří, jsme Češi a máme to v sobě, zvlášť když do té hry nemusíte dávat kontakt.

Jak říkáte, víc tam vystoupne ta naše chytrost než v ledním hokeji, že?
Přesně tak. Je to pomalejší než hokej, můžete vracet puky zpátky. Říká se, že kdo drží puk, ten určuje hru. A je to jak říkáte. Pořád platí, že Češi jsou chytří hokejisté, jsou vyčůraní a umějí předvídat. Nechci nikoho hanit, ale Francouzi nebo Američani jsou jak stroje. Češi jsou pro ně nečitelní, protože každý útok zahrají jinak, podle situace. Navíc ta současná generace, která se kolem mě v inline hokeji motá, je hodně silná. I mladí, co nám dorůstají, jsou juniorští mistři světa. Máte tam kluky, co hrají třeba až do juniorky nejvyšší soutěž, takže jsou nadupaní, a když se nechytnou v hokeji, tak dneska už mají možnost hrát inline. A když se chytnou, tak hrajou hokejovou extraligu nebo první ligu a v inline si chodí zahrát jenom v létě.

Argentina 2015 a první Tvrzníkovo zlato v trenérské roli.

Argentina 2015 a první Tvrzníkovo zlato v trenérské roli. | Foto: Martin Voltr

Má se ten sport v českých podmínkách kam dál rozvíjet?
To je těžké. My jsme hokejový a fotbalový národ, inline je u nás malý sport a myslím, že vždycky bude. Museli bychom tady postavit haly a sehnat děti a trenéry, což by bylo složité. Takhle je to jednodušší, slouží to hokejistům jako doplněk přes léto. Aby inline v našich podmínkách mohl konkurovat třeba florbalu, to se asi nestane. Vidíte, že nahoru jdou třeba Španělé nebo Kolumbijci, což jsou národy, které nemají hokejovou historii. Nebo i ti Francouzi. U nás si neumím představit, že bychom měli odliv hokejistů na inline. Pořád je to jenom doplněk a asi by to tak mělo být.

Když si vezmete svoje dosavadní štace, máte nějaké další trenérské ambice?
Jasně. Já si myslím, že jako mají mít ambice hráči, tak i trenéři. Mám ambice se pořád učit a vzdělávat, posouvat se dál. Chtěl jsem juniorku a doufám, že někdy v budoucnu bych třeba mohl trénovat extraligu. Uvidíme. Třeba se mi to nikdy nepovede, ale bez té ambice by to nikdy nešlo dělat. Chci posouvat svoje hráče a chci posouvat sám sebe, nechci stát na místě. Bez toho to nejde, to zakrníte a přestane vás to bavit. Jako učím hráče dovednosti, tak i já se musím pořád vzdělávat dál.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz