Petr Čajka: Švýcarsko jsem si zamiloval, ale jsem hrdý Čech

Většina českých fanoušků zná Luďka Čajku ze Zlína, ale mnohem méně Petra Čajku, který na posledním mistrovství světa do 18 let zajistil postup přes čtvrtfinálový duel s Kanadou. Mladý talent, jenž letos ještě nemohl na draft, totiž válí ve Švýcarsku, kam odešel už jako třináctiletý chlapec.

Vaše rodiště je v Kadani, kde jste ale žádný zápas neodehrál. Jak vypadaly první krůčky Petra Čajky na ledě?
Jako úplně malý asi ve čtyřech nebo pěti letech jsem začínal s florbalem. Na kadaňském zimním stadionu jsem udělal první krůčky na ledě, protože můj bratranec Honza Prokop hrál hokej, ten tady nakonec zůstal a teď působí v Chomutově. My jsme se jako rodina museli kvůli taťkově práci přestěhovat do Prahy, kde jsem potom asi ve druhé třídě začal s hokejem organizovaně.

Druhá třída znamená přibližně sedm let, což je o dost později, než začíná většina hokejistů. Měl jste oproti svým spoluhráčům nějaký hendikep?
Začínal jsem mnohem později než všichni ostatní. Měl jsem velké problémy s bruslením pozadu. Kluci, kteří hráli hokej třeba o tři roky déle, jezdili cvičení pozadu a já jezdil popředu. Postupem času jsem se do toho nějak dostal, ale s vrstevníky jsem se srovnal až někdy v deseti nebo jedenácti letech. Do té doby jsem hrál za letňanské béčko, ale kluci, kteří byli stejně staří a znal jsem je, hráli za normální áčko. Hodně mi pomohlo, že jsem dělal spoustu věcí i mimo tréninky. Trávil jsem hodně času na veřejných brusleních nebo na výběrech, například na hokejové akademii s panem Pytlíkem. To mě hodně posouvalo a bavilo mě to. I když mi tréninky dělal taťka, bral jsem to automaticky, vozil jsem branku nebo dělal slalom mezi rukavicemi. Dneska jsem mu za to hrozně vděčný.

Váš otec má nějakou hokejovou minulost?
Taťka nikdy hokej nehrál. Má spíše florbalovou minulost z Chomutova, ale nic velkého. Chodil hrát takový hobby florbal, proto jsem u něho vlastně začínal i já.

Zmínil jste už několikrát florbal. Co nakonec rozhodlo pro hokej?
Hokej je v Praze asi populárnější než florbal. Když jsme tam přišli, začal jsem chodit do školy u Brandýsa a našel si kamarády, kteří hráli hokej. Nejbližší klub, kromě Mladé Boleslavi, byly Letňany, kam jsem to šel jednou zkusit s taťkou a hrozně mě to chytlo.

Na zimním stadionu v Letňanech začínal i čerstvý vítěz Stanley Cupu Jakub Vrána. Vy jste ho asi osobně na ledě nezažil?
Zažil jsem jenom trenéry, kteří ho trénovali, pana Zavadila s panem Rouskem. Bohužel jsme se nepotkali, protože on hrál o dva nebo tři roky výš a já jsem pořádně neuměl ani bruslit pozadu, takže jsem hrál i níž, než jsem měl. Prožíval jsem play off NHL, protože jsem k němu i vzhlížel. Trénoval společně s Vencou Karabáčkem a panem Zavadilem i mimo Letňany, kam jsem se dostal na soukromé tréninky i já. Určitě to byl jeden z mých oblíbených hráčů, když jsem dospíval.

Jak se udál váš první přestup do Sparty?
Někdy ve čtvrté nebo páté třídě jsem přestoupil s hodně klukama z Letňan do Sparty, šlo například o Vojtu Kropáčka, Jakuba Wojnara nebo Lukáše Rouska. Bylo to jenom otázkou času, kdy si větší klub všimne lepších hráčů v malém klubu.

Sparta v posledních letech sbírá vítězství na mistrovství České republiky. Vy jste určitě také nějaká absolvoval…
Začínali jsme nějakou šestou třídou, kdy se jednalo o neoficiální mistroství, na které jsme se vždycky dostali, ale nikdy jsme neudělali žádný lepší výsledek. Největší úspěch se Spartou mám z osmé třídy, kdy jsme mistrovství vyhráli.

Před sezónou 2014/15 jste odešel do Švýcarska, a to konkrétně do Oberthurgau. Jak se to všechno seběhlo?
Všechno vlastně vzniklo na veřejném bruslení a kempech, kde si mě jednou všiml jeden pán, který přišel za mým taťkou. Říkal mu, že se hraje dobrý hokej i ve Švýcarsku, vysvětlil mu celý postup, jak to tam chodí s licencí. Člověk tam musí hrát pět let mládežnický hokej, aby dostal licenci a nebyl brán jako cizinec pro dospělý hokej. Bylo mi v tu dobu třináct let, když jsme se o tom začali bavit. Řekli jsme si, že je to jedna z možností. I když jsem Spartu miloval, něco mě táhlo do ciziny. Prostě jsem si to chtěl zkusit. Asi na tom má kousek podílu i puberta – být bez rodičů. Prošel jsem try-outem do menšího klubu, kde jsme se chytili i s mým kamarádem. Všechno se seběhlo hrozně rychle. Než jsem se nadál, už jsem tam bydlel. Výhoda byla, že je to poměrně blízko, kdyby se něco stalo, dá se tam za sedm hodin dojet, takže u mě mohli rodiče druhý den být.

Kamarád, o kterém jste mluvil, je asi Viktor Kozák. Šel společně s vámi?
Z try-outu zavolali týden dopředu mému taťkovi, že by potřebovali obránce. Naši rodiče spolu měli vždycky dobrý vztah, Viktor mu přišel jako nejlepší a byl také ochotný tam jet. Taky ho lákalo jít do ciziny, takže jsme šli spolu a uchytili se. Byl to jeden z nejlepších roků, které jsem tam zatím prožil. Byl jsem tam poprvé, bylo to dobrodružství a jezdili jsme spolu na tréninky.

Bydlet jste musel v cizí rodině, kde jste nikoho neznal. To byla zkouška ohněm, ne?
Už od jakživa jsem byl dost samostatný, protože mám mladšího bráchu, s kterým byla mamka doma a taťka třeba v práci. Anglicky jsem na tom byl dobře, němčinu jsem měl ve škole jenom jeden rok, moc mě nebavila a ani jsem ji moc neuměl. Rodina, kde jsem byl, vůbec anglicky neuměla, mluvili jenom německy. Začátky byly hodně zvláštní, ale měl jsem hodně soukromých hodin němčiny ve škole, takže jsem třeba za půl roku základní věci zvládal. I v rodině jsem byl s mým kamarádem, což bylo super, protože jsme si mohli popovídat a navzájem se podpořit. Přibližně jednou do měsíce za mnou jezdili rodiče, což mi taky pomohlo. Teď už třeba vůbec nevnímám, když jsem tam tři měsíce sám.

Přestože jste šel do zahraničí jako velmi mladý, určitě jste pocítil rozdíl v hokeji. V čem byl?
V nejvyšší soutěži nás bylo asi patnáct nebo šestnáct týmů. Měl jsem tam jinou roli, než jakou jsem měl na Spartě, kde nás bylo hrozně moc. Nebylo jasné, co se mnou bude, protože hodně kluků odcházelo na hostování. V Oberthurgau jsem byl jasná první lajna, měl jsem jistých pětadvacet minut na zápas s přesilovkami i oslabeními. Hokej tam má trochu jiný styl, více bližší kanadskému, takže se třeba více nahazují puky. Hlavní změna byla porce minut, kterou jsme s Viktorem dostali.

Jazyk byl asi velkou překážkou, ale do školy jste chodit musel…
Jelikož jsem ze začátku neuměl německy, nebyl jsem zapojený do všech předmětů. Matematika, angličtina a takové předměty byly v podstatě stejné, takže to jsem měl normálně. Ale na němčinu, dějepis nebo zeměpis je němčina důležitá, takže jsme trávili čas pilováním němčiny se soukromou paní učitelkou. Asi po půl roce jsme se připojili do normální výuky. Bylo to těžší, neměl jsem nejlepší známky, ale i to mě připravilo dál do života.

Která škola vám dala více – česká, nebo švýcarská?
Víc mi dala asi česká škola, protože tady máme fyziku od šesté třídy do deváté a chemii potom od sedmé do deváté. Tohle všechno oni tam mají dříve v šesté a sedmé třídě. Já jsem přišel až do osmé, takže jsem se to musel učit zpětně. Jediné, co jsem se tam hodně učil, byla matematika nebo geometrie, což bych se naučil i tady. Takové celosvětové nebo české dějiny jsem se všechno naučil v Čechách. Švýcarská škola mě připravila do života hlavně díky jazykům, ekonomice a politickým věcem, které jsem se učil až teď v prváku a ve druháku.

Jak u vás tedy vypadá střední škola?
Ono je to tam trošku jiné než v Česku. Po deváté třídě člověk čtyři roky dělá školu a do toho chodí pracovat. Školu dělá v zaměření, ve kterém pracuje. Dva dny se chodí do školy a tři dny do praxe. Já jsem si vybral obchodku, jako všichni hokejisti, takže jsem byl dva dny ve škole, a pak tři dny ve virtuální práci. Byli jsme v kanceláři, dělali různé počty a spolupracovali s dalšími čtyřiceti fiktivními firmami po celém Švýcarsku. V Zugu, kde jsem teď hrál, je škola rozdělená na dva a dva roky. Já jsem úspěšně dokončil první cyklus, takže mám nižší maturitu. Dělal jsem zkoušky ze tří předmětů – počítače, němčina a politika s ekonomikou. Dostali jsme šedesát minut a desetistranný test, který jsme museli vyplnit, k tomu pak byly ještě ústní zkoušky. Bylo to náročné, musel jsem se dost připravovat. Za dva roky mě čeká už klasická maturita.

Takže už jste začal přemýšlet v němčině?
Ano, už myslím spíš v němčině, protože už tam nemám žádného Čecha, s kterých bych si mohl pokecat jako dříve s Viktorem. Rok, co jsem byl Rapperswilu, byl se mnou další Čech – Fanda Řehák, který teď hraje v Klotenu. Teď už celý den trávím s hokejisty ve škole, v práci nebo na tréninku v němčině. Už nepoužívám angličtinu ani ke komunikaci s trenéry.

V českém prostředí je zavedeno – pokud hráč neprospívá, přichází trest. Klade se takový důraz na školu i na místech, kde jste působil?
Tohle je podobné. Jsou tam postihy a tresty, když si kluci nedělají úkoly. V Zugu, kde jsem poslední dva roky, je střední spojená s hokejem, navzájem si vychází vstříc. Máme to od haly asi tři minuty pěšky, takže oni hned ví, jaké mám známky nebo se něco dělo v hodině. Určitě už se stalo, že pár kluků nemohlo jet kvůli škole na zápas.

Téměř každý rok jste se přesouval do jiného klubu. Co vás k tomu vedlo?
Každým rokem to byl větší a větší klub, což mě táhlo kupředu. S Oberthurgau jsme skončili asi předposlední a nevěděl jsem, jak to bude dál. Rozhodující byl přesun Franty Řeháka z Davosu, kde hrál první rok, do Rapperswilu, kam s ním šel i jeho trenér. On mi právě říkal, že je to skvělý trenér a měl by o mě zájem.

Přesuny byly vždycky o desítky kilometrů. Musel jste měnit školu nebo rodinu?
Každý přesun obnášel i změnu rodiny a školy. Rodina v Rapperswilu byla skvělá, ze začátku mě vozili i na zápasy, ale měli malého syna, takže jsem jim říkal, že to zvládnu i sám. Bylo to půl hodiny od Curychu, kam jsme jezdili na oběd nebo se dívat na hokej. Když jsem přestoupil do Zugu, bydlel jsem u nich ještě rok, ale bylo to hodinu vlakem, takže se všechno stávalo náročnější a náročnější. Takže jsem se rozhodl odejít do Zugu kompletně.

Bydlíte stabilně v Zugu, kde hrajete hokej i chodíte do školy. Jak tedy vypadá váš klasický den?
V úterý a ve středu jsem ve škole, takže začínám vstáváním někdy kolem půl sedmé, protože už v sedm začínáme. Ve škole jsem do deseti, pak mám trénink na ledě i na suchu a oběd. Po dalších třech nebo čtyřech hodinách ve škole jdu zase na led a suchou. Druhá možnost je, že ráno začínám tréninkem, pak mám od deseti do dvanácti praxi. Jdu na oběd, znovu na praxi, na led a trénink na suchu. Když mám nějaké zápasy i přes týden, tak se vracím kolem desáté nebo jedenácté, pokud to není nějaký dlouhý výjezd. Když jsou tréninky, tak přijdu v devět a v deset už chodím spát, protože další den zase musím ráno v půl sedmé vstávat.

Máte nějaký volný čas na koníčky?
Věnuji se na 120 procent hokeji. Volného času máme úplné minimum. Když je třeba volnější víkend, tak se věnuji škole. Letos jsem nebyl ani lyžovat, což mám moc rád. Když jsem poprosil trenéra, tak žádný problém nebyl, jen mi promlouval do duše, abych dával pozor a nezranil se.

V Zugu jste nakoukl do dvou zápasů v seniorské kategorii. Byl to hodně odlišný hokej?
Byl to úplně jiný hokej. Bylo to těžké, ale jsem hrozně rád za šanci. Naskočil jsem kvůli zranění jednoho cizince. Navíc tam byl nový trenér, Švéd, s kterým se máme navzájem rádi. Kdybych příští rok zůstal v Zugu, tak bych mohl dostávat šanci pravidelně, přestože můžu ještě dva roky hrát juniorku.

V dubnu jste absolvoval mistrovství světa hráčů do osmnácti let. Považujete to za vrchol své kariéry?
Byl to můj sen, abych se tam dostal. I když se nám nepodařily semifinále a boj o medaili, bylo to krásné. Ani s odstupem času nedokážu říci, čím to bylo… Amerika je kvalitní soupeř, vyřadila nás v semifinále a není moc o čem diskutovat. V posledním zápase už byly přeházené lajny a Švédové chtěli více. Bohužel to musím takhle říct, ale měl jsem pocit, že se hodně individualit snažilo něco dokázat. U Švédů to tak nebylo, takže nakonec brali medaili, ale i čtvrté místo je na Česko docela úspěch.

Jakub Lauko říkal po návratu, že takhle špatné Švédy ještě nezažil. Souhlasíte?
Co známe Švédy, tak byli určitě nejslabší, protože jim chyběl například Adam Boqvist. Ve všech zápasech předtím, v sedmnáctkách nebo osmnáctkách, jsme měli šanci tak do poloviny zápasu. Oni nám potom odskočili fyzicky a po všech stránkách. Určitě byli hratelní, ale nám se to poslední zápas nesešlo a dělali jsme hodně systémových chyb. I když byli nejslabší, co jsme je znali, tak to stačilo na to, aby nás porazili.

Ve čtvrtfinále s Kanadou jste jeden gól vstřelil a na druhý přihrál. Byl to váš nejlepší zápas?
Asi to byl můj nejpovedenější zápas. Šli jsme do duelu jako outsideři a nikdo nám moc nevěřil. Troufnu si říct, že nás i Kanada podcenila. Zápas nám vyšel jako týmu. Teď se povedlo mně jeden gól dát a na druhý přihrát, v jiném zápase by se to povedlo někomu jinému.

Teď vás čeká přípravný dvojduel za dvacítku. Jak velkou máte motivaci porvat se o místo už nyní?
Každý to má stejně – je to obrovská motivace a každý se tam chce podívat. Uvidíme, jak na tom budou tahouni týmu, jako je například Filip Chytil. Jestli bude v tu dobu hrát NHL a uvolní se nějaké místo. Jsem motivovaný dost a udělám pro to všechno.

V Brně se postavíte dvakrát proti Švýcarům, takže vlastně proti svým. Bude to pro vás hodně speciální?
Je to zvláštní. Mám tam spoustu kamarádů a znám je ze soutěže více než kluky, se kterými hraju, protože je tam vidím celoročně. Je to hezké, když před zápasem vznikne nějaká motivace a sázky. Pak po zápase přijde i nějaké posmívání, které k tomu patří.

Jaký byl nejhorší trest, který jste musel splnit?
My jsme s nimi prohráli jenom jednou, a to v přípravném zápase před Memoriálem Ivana Hlinky, ale já jsem kvůli tomu celý rok nemohl nosit žádné české mikiny nebo trička. Musel jsem dodržovat švýcarský režim. (vypráví oblečen do českých barev, pozn. red.)

Jak vekou výhodou bude, že je dobře znáte?
Výhodou bude, že vím, co na ně platí. Znám některé hráče jednotlivě, takže vím o nějakých kličkách, kdo se jak rychle rozčílí nebo vybouchne, takže to je spíš o rozptylování nebo provokacích. Zároveň to ale bude i nevýhoda, protože jim udělá radost, když mě hezky sejmou a udělají mi něco, co mě bude bolet.

Nepřemýšlel jste někdy o švýcarském nároďáku?
Reálné by to asi bylo, kdybych se tam měl oženit a získat švýcarský pas. Já se k tomu nepřikláním, protože jsem hrdý, když můžu oblékat národní dres. I když mám Švýcarsko rád, dobře se mi tam hraje i žije, tak jsem pořád doma v České republice.

Na draftu jste měl hodně spoluhráčů. Sledoval jste ho?
Na draft jsem koukal. Byl tam Kuba Lauko a všichni kamarádi, které znám. Všem jsem to moc přál. Na pár kluků se nedostalo, což mě překvapilo, ale to je sport. Jedná se například o Matěje Blümela, Karla Pláška nebo Adama Gajarského. Tihle kluci odehráli dobrý šampionát. Matěj byl v USHL a o Vánocích i na celoligové akci Top Prospects Game, proto jsem čekal, že by mohl být draftovaný. V Americe dal Američanům čtyři góly, což se jen tak někomu nepoštěstí, byl tam na očích a mně se jako hráč hrozně líbí, takže mě to mrzí i za něj.

Vás se bude týkat až příští draft. Jak moc na to myslíte?
Vůbec se na to nesoustředím. Chci odehrát co nejlepší sezonu. Věřím, že když se mi bude dařit v týmu a dostanu šanci v nějakém nároďáku, šance by byla reálná. Je to až za rok, takže to je strašně daleko. Půjdu krok za krokem.

Máte dobře nastartovanou kariéru. Jak vidíte její budoucnost?
Už jsem čtyři roky ve Švýcarsku a do budoucna bych tam chtěl hrát i dospělý hokej. Líbí se mi tamní životní styl, takže si dokážu představit, že bych tam zůstal raději, než se vrátil za prací do Česka. Švýcarsko má hrozně krásnou krajinu, hlavně hory, kam jsme jezdili lyžovat. Lidé jsou tam hodní i zlí, jde o to, odkud jsou, protože jedna čtvrtina jsou cizinci. Občas potkám někoho, kdo nesouhlasí s tím, že jsem Čech a jsem tam, takže padnou i narážky na imigranta. Ale já jsem obklopený v podstatě jenom lidmi kolem hokeje a školy, kteří mi vyšli v mnoha ohledech vstříc. Myslím, že tam je i dobře placená práce, takže si dokážu představit, že tam zůstanu.

Díky draftům do juniorských soutěžích ale můžete zamířit v příštím roce i do zámoří…
Mám tři možnosti – Švýcarsko, CHL, nebo USHL. V USHL by to bylo do Waterloo Black Hawks, kde hrál i Matěj Blümel, a v CHL bych šel do týmu Erie Otters. Teď to ještě nechávám volné. Žádnou smlouvu podepsanou nemám. Mám ještě čas, takže se poradím s agentem, co pro mě bude nejlepší cesta. Buď můžu hrát seniorský hokej, nebo jít více na oči do severní Ameriky. Myslel jsem i na to, že Fandův Kloten spadl do druhé nejvyšší ligy, takže proti sobě budeme hrát za juniorku, nebo i béčko. Kdybych letos odehrál ještě deset zápasů za švýcarskou juniorku, od následující sezony už bych ani nebyl brán jako cizinec. Láká mě všechno. Teď bych se na místě nedokázal rozhodnout. Každá cesta má svoje plusy a mínusy.

Odlehčeme to na závěr. Jaké jsou vaše hokejové vzory?
Z českých hráčů jsou to David Pastrňák s Jakubem Vránou. Celosvětově se mi nejvíc líbí Auston Matthews z Toronta. Větší vzory nemám, abych se podle nich snažil něco dělat. Vždycky je to o tom, že se mi třeba líbí, jak hrají.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter