Mistryně slavily až do noci! Pořád mi to nedochází, přiznává Jebousková

Vlna české radosti zalila o víkendu Budapešť, české hokejistky do šestnácti let nenašly na Evropském poháru přemožitele a došly si pro premiérové zlato. Jak to v ideálních případech chodí, z výborné party v pravý čas vystoupily individuality. Ve finálové bitvě proti domácím Maďarkám to byla mladičká Julie Jebousková.

Teprve čtrnáctiletá hokejistka řídila české vítězství 4:0 dvěma brankami. Finále jí sedlo parádně, ale rozhodně nebylo jen o ní. Bylo důkazem, že reprezentace se může opřít o hráčky všech čtyř formací, které trenéři celý turnaj točili. Jebousková pouze proměnila své šance.

Současný tým tak dokázal to, co se jeho předchůdcům dosud nepovedlo. Česká ženská šestnáctka získala z úvodních tří ročníků Evropského poháru dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili, až teď vystoupala na vrchol.

Jste nejlepší v Evropě, jaký je to pocit?
Je to super! Ještě se to žádnému českému týmu nepovedlo, takže nás docela motivovalo, že bychom mohly být první. Vyhrály jsme to taky pro trenéra, který končí. Motivoval nás, že nám třeba zatancuje nebo zazpívá, takže i proto jsme se snažily a jako tým jsme to chtěly urvat. Po tom, co jsme spolu od začátku, bylo naším jasným cílem, že tohle chceme dokázat.

Finále s Maďarkami jste odehrály suverénně. Vnímaly jste, že jste o tolik lepší?
My jsme do něj od začátku chtěly jít jako ten lepší tým. Bruslily jsme naplno a když to po druhé třetině bylo 4:0, řekly jsme si, že už to docpeme a dohrajeme v klidu. Že se nikdo nebude pouštět do nějakých riskantních věcí, kde bychom mohly propadnout a dostat gól, který by Maďarky určitě nakopl. Po třetím gólu, který dala Linda (Vocetková), jsme se uklidnily a hrály tu svoji hru.

Zaujalo mě, jak se po závěrečné siréně Maďarky radovaly, i když prohrály. Pro ně už byl asi postup do finále takovým vítězstvím, že?
No, trochu ano (usmívá se). Všichni jsme čekali ve finále Finky a holky, co byly na olympiádě, po finále říkaly, že to teď bylo trochu jiné. Na některých hráčkách Maďarska jsme ale viděly, že jim to bylo líto. Pak jsme se s nimi i fotily a prohodily pár slov, protože už se známe z turnaje v Polsku. Byly v klidu, přály nám to.

A co se týče vašich oslav, prý jste šly spát hodně pozdě ráno...
No, bylo to drsný. Já jsem snad poprvé šla spát tak pozdě. Radši nebudu říkat hodinu, protože to bylo moc (směje se).

Jak probíhaly oslavy bezprostředně po zápase?
V šatně jsme si počkaly na našeho pana trenéra. Dostaly jsme šampáňo, takže... tam po něm bylo trochu jezírko. A trenér byl taky mokrý, jak jsme ho postříkaly. Byla to sranda. Pouštěly jsme si české písničky, pak to v autobuse pokračovalo a na hotelu jsme to dokončily.

Pro vás osobně byly oslavy tím sladší, že vám finále tak vyšlo?
Já bych neřekla. Samozřejmě mi vyšlo, ale bylo to o celém týmu. Bylo to sladké pro nás všechny, protože to byl vrchol sezony a všechny jsme si to užily. Nesoudila bych podle toho, jak mi ten zápas vyšel. Vždycky to někomu sedne a někomu ne. Tenhle zápas to zrovna vyšlo tak, že tam padly dva góly mně.

Dobře, ale přinejmenším vás to těší z toho pohledu, že jste se nemusely spoléhat jen na první formaci.
Jo, určitě. Bylo to o nás všech. I když ke konci odjela Šapy (Adéla Šapovalivová), tak jsme ukázaly, že jsme bojovaly pro ni. My jsme jí to i řekly, ona nám přála, ať to dotáhneme. Na konci bylo hezké, že jsme si s ní psaly a volaly a ona nám gratulovala. My jsme jí jako mladší slíbily, že se budeme koukat na mistrovství světa, až tam osmnáctky pojedou.

Muselo být zvláštní, když jste už předem věděly, že jedna z nejlepších hráček – ne-li úplně nejlepší – před finále odjede.
Bylo. Jak odjela, tak v autobuse byla taková smutná atmosféra, ale nějak jsme se další den probraly a dokopaly jsme to. Ona nám říkala, že si strašně přeje, abychom to vyhrály. Je strašně týmová, já se s ní znám už docela dlouho. Říkala nám, že to Maďarsko podle ní nebude tak těžké, jako by třeba bylo Finsko.

Nakonec se ukázalo, že pro vás nejtěžším zápasem bylo „semifinále“ se Švýcarskem. Musely to být při tom vývoji pořádné nervy, že?
Po tom gólu, co jsme dostaly třicet sekund do konce, jsme si říkaly, že jsme to podělaly. Ale když jsme se pak dozvěděly, že se pojedou nájezdy, a řekla se jména, kdo pojede, tak jsme s holkama na střídačce strašně věřily. Polovina holek tušila, že to vyhrajeme. Máme na nájezdy kvalitní hráčky, třeba Ziki (Mazancová) jak jela a dala krásného góla. Nebo Šapy taky. A i holky, co nedaly, přijely a my jsme je stejně pochválily, protože je strašně psychicky náročné jet nájezd. I já jsem si docela odfukla, že jsem nejela, protože to nemám ráda. Doufaly jsme a podržela nás i gólmanka, která tam na nájezdy nastoupila. Trochu jsme se bály, jestli nebude zamrzlá, protože v té hale byla zima, ale odchytala to výborně a všechny jsme na ni potom byly hrdé.

Přitom se zdálo, že to je moment, který vás musí strašně nahlodat. V takové chvíli se ukáže síla party, ne? Jestli se rychle oklepete a podržíte navzájem.
No jasně! Po tom gólu třeba přijela na střídačku Barča Juříčková a brečela, protože to bylo chvíli před koncem. Ale semkly jsme se a řekly si, že teď už to prostě dorveme. Ona sice potom nedala nájezd, ale to nebyla její chyba. Hrála výborně celý zápas, celý turnaj, jako Šapy. Holky 2006ky nám strašně pomohly. Byly jsme strašně rády, že vůbec přijely, protože vůbec nevím, co by se dělo, kdyby nepřijely. Ani to vědět nechci. Byly jsme tam jako jeden tým, semkly jsme se už ve Zlíně, i když některé holky se s těmi staršími tolik neznaly. Něco jsme si řekly a v šatně jsme zavedly trochu nová pravidla, protože předtím jsme je měly taková volnější. Všechno jsme si vysvětlily a ten turnaj jsme si strašně užily.

Jaká pravidla? A zasahovali vám do nich trenéři, nebo jste na to stačily samy?
Trenéři do toho moc nezasahovali, my jsme si to řekly samy, protože nám to bylo blbé. Zavedly jsme, že když se řekne nějaký čas, tak tam prostě přijdeme. Taky jsme třeba řešily chození do sprch, ale hlavní bylo to, abychom chodily všechny včas. Přijdeme, zakopeme si, budeme si povídat, protože od toho se pak odvíjí i výkony na ledě. Všechno nás to stmelilo a v turnaji to bylo vidět. Cítily jsme, že jsme parta, že každá té vedle sebe důvěřujeme a nebylo to rozdělené na nějaké partičky. Všechno bylo super.

Hrály jste v poměrně malé hale, a o to víc jste cítily podporu fanoušků, že? Hlavně v posledních dvou zápasech.
Určitě. Na konci se koukali všichni doma, sousedi a kamarádi, co jsem slyšela. Všichni nám fandili. A i ta podpora fanoušků v hale byla super. Nestyděli se a přeřvali jak Švýcary, tak i ty Maďary. Taky jsme samozřejmě musely mít i psychickou podporu na střídačce, což trenér dělal super. Když se něco nepovedlo, tak nám to sice řekl, ale když se něco povedlo, tak nás strašně pochválil a my jsme potom šly na led s tím, že chceme udělat to samé jako v minulém střídání.

Váš kouč Rudolf Valla je hrozně pozitivní. Můžete prozradit, kolikrát bylo potřeba, aby zvolil přísný tón?
Na turnaji to bylo určitě po prvním zápase s Francií. Musely jsme si s holkama promluvit ohledně faulů, co jsme udělaly, ohledně bruslení, ohledně přihrávek, co jsme pokazily, a všeho. To bylo drsné. Ale ani to nebylo od trenéra, my jsme všechny cítily, že to nebylo dobré. Musely jsme se líp vyspat. Všechny jsme se potom další den uklidnily na puku a přestaly faulovat, protože jsme začaly bruslit. Bylo to všechno jenom v hlavě. Řekly jsme si svoje a první zápas, který se nám nepovedl, jsme zahodily za hlavu. Druhý už byl mnohem lepší a ve stejných kolejích to jelo až do konce turnaje.

Mrzí vás, že na turnaji chyběly Švédky a Rusky, takže jste si to s nimi nemohly rozdat?
Co se týče mně, tak já jsem vždycky chtěla hrát proti Ruskám. Když jsem viděla chlapy, jak proti Rusku hráli, tak mě to strašně nabuzovalo. I doma Rusáky moc nemusíme, vždycky jsme sledovali televizi a když bylo Rusko ve finále, tak jsme fandili třeba Kanadě. Kdyby Rusky na turnaji byly, tak bychom hrály tvrdě a nechtěly bychom jim dát ani kousek ledu, ani kus puku. I proti Švédkám by to byla strašně velká výzva. Je to škoda, že na turnaji nebyly, ale to je jedno. My jsme rády, že jsme mistryně Evropy. Snažíme se to srovnat v hlavě, že jsme vůbec vyhrály, protože mně doteď moc nedochází, že jsme mistryně Evropy. Je mi samozřejmě líto holek ročníku 2006, že v týmu teď nebudou. Ale my jsme se s nimi krásně rozloučily, stejně jako s panem trenérem, a příští sezonu se budeme snažit vyhrát znova.

Pro vás z ročníku 2008 je to naopak tím lepší, že před sebou máte ještě celé dva roky v týmu, že?
Jo, to je super! Je nás tam docela dost a už se i s holkama ročníku 2007 hodně známe. Už jsme si na večeři řekly, že příští rok to zase vyhrajeme a budeme spolu u stolu zase sedět hrozně rády jako tenhle rok.

A jak jste se rozloučily s trenérem?
Přichystaly jsme si pro něj hezké tričko s nápisem „Ruda – nejlepší trenér“. A pak ještě podepsané přání od každého z týmu. Proběhly nějaké proslovy a gratulace od rodičů. Myslím, že ho to moc potěšilo. Bude nám v týmu jako člověk strašně chybět.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter