Kern se přidal ke dvacítce. Jídlo v Americe? Zlatá česká svíčková! hlásí

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Jan Kern se před dvěma lety přesunul mezi pražskými „S“ do Sparty, v níž prožil výjimečný debut mezi tuzemskou elitou. Pak odešel do americké juniorky, kde se musel srovnat s výměnou do jiného týmu. V národním dresu získal zlato na Hlinkově memoriálu, teď se z World Junior A Challenge přesunul ke dvacítce a bojuje o mistrovství světa.

Jak se vůbec seběhlo, že jste se v průběhu sezony 2016/17 přesunul ze Slavie na Spartu?
Byl to důležitý rok, abych hodně hrál a měl vysoký ice time za všech okolností, v přesilovkách i oslabeních. Na Slavii jsem měl vytížení nedostatečné, a to podle mě, rodičů i lidí okolo. Začal se řešit přesun. Sparta byla ideální v tom, že to bylo v Praze, kde jsem od malička hrát a vyrůstal. Měl jsem tam školu a mohl jsem bydlet u rodičů, takže jsem nemusel řešit změnu školy ani ubytování. Proto jsem se rozhodl pro Spartu, kde jsem dostal dostatečné vytížení, nemohl jsme si stěžovat na nedostatek času. Byl to krok kupředu.

Nastoupil jste i v extralize, kde jste hned v prvním zápase skóroval. Jak na to vzpomínáte?
Nečekal jsem, že ten den budu hrát. Den před tím mi volal trenér, že je nějaký problém a neví, jestli bude jeden z hráčů hrát. Řekli mi, že si s nimi půjdu zabruslit a rozhodne se po ranním rozbruslení, jestli budu hrát, nebo ne. Nebyl jsem nervózní jako nervózní, ale spíš nesvůj, protože jsem nevěděl, co od toho očekávat. Natěšenost nervozitu přebila, byl jsem plný očekávání. Nakonec jsem hrál, a navíc mi to tam i spadlo, ani jsem tomu nemohl uvěřit. Byla to taková haluz, ale takové většinou dávám. Byl jsem hrozně překvapený. Pak jsem se snažil zůstat nad věcí a hrát pořád stejně, abych nebyl hned zase psychicky dole, když jsem se dostal nahoru. Puk jsem si dal doma na poličku. Rád na to vzpomínám.

Foto: hcsparta.cz

V reprezentaci jste toho roku vyhráli Hlinkův memoriál. To je zatím váš největší úspěch, že?
Řekl bych, že jo. Je to turnaj, na který hrozně rád vzpomínám. Krom toho že jsme vyhráli, to byl neskutečný turnaj. Dařilo se nám, byli jsme dobrá parta, a to jsou nejhezčí vzpomínky.

Proč jste se rozhodl odejít do zámoří?
Přemýšlel jsem, jestli nezůstat v České republice, ale rozhodl jsem se odejít. Jednak kvůli jazyku a taky mě láká jít na univerzitu a zkusit si univerzitní hokej, který je podle mě na velice dobré úrovni. Po konci sezony, někdy v květnu, probíhá draft do USHL, kde si mě vybral tým Dubuque Fighting Saints.

Jak jste trávil přípravu před premiérovým ročníkem v USHL?
Od Dubuque jsem dostal všechny pokyny, co a jak dělat a kdy mám přiletět. Držel jsem se plánu a suchou jsem si dělal sám se svým kondičním trenérem. Ledy jsem si našel také sám, chodil jsem různě asi tak třikrát týdně. Většinou jsem se přidal ke klukům, kteří také hrají v zámoří a trénovali v Praze.

Kempy jste tedy neabsolvoval?
Kempy byly, ale jenom na tři nebo čtyři dny. Jelikož cesta z Evropy trvá jeden den, řekli mi, že jezdit nemusím. Letěl jsem tam až na hlavní kemp, kde se sejdou kluci tři týdny před sezonou. Dva týdny je kemp, na kterém se hrají přátelské zápasy. Poslední týden se tým zužuje.

Co vám zámoří už v počátku ukázalo?
První věc, které si člověk všimne, když přijde na trénink, je nasazení. Všichni jedou naplno, dohrávají souboje a tempo je prostě jako v zápase. Občas bych řekl, že i větší, což mě překvapuje. Když se trénuje naplno, člověk je potom zvyklý na zápas. Druhou věcí je, že se trenéři hodně zajímají o detaily při hře. Jak máme natočené špičky bruslí, kde máme hokejku, kde stojíme při založení. Řeší se i životospráva, ale je to věc každého samostatně. Trenéři se snaží dát hrubý nástřel, ale je to na každém, jak moc to dopodrobna dodržuje.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Jan Kern (@lordojeldort_jankern),Čec 20, 2018 v 11:49 PDT

Jak jste to měl s bydlením?
Bydlel jsem v rodině s jedním Američanem, který mi pomohl ze všech nejvíc. Bylo to dvacet minut od zimáku, já jsem neměl auto, takže mě musel vozit. Byl to super kluk, který mi hodně pomohl a naučil mě hodně věcí. I když už je na škole, pořád si píšeme a bavíme se.

V kabině jste byl jediný Čech. Bylo to o to těžší?
Moje angličtina v tu dobu nebyla úplně super, takže to bylo lehce kruté. Moc jsem nevěděl, co kluci říkají, protože mají jiné slangy. Není to typická angličtina, která se učí ve škole, takže chvilku trvá, než to člověk pochytí. Kluci ale byli v pohodě, takže nebyl sebemenší problém. Snaží se pomáhat, mluví pomalu a klidně to i zopakují. Byla to dobrá zkušenost. Člověk se naučí jazyk, jak se spřátelit s novými lidmi, kteří mají jiné zvyky a jinou kulturu.

Když už se dostaneme k hokeji. Jaký je?
Je jiný než v Evropě. Je tu užší led, takže je tomu přizpůsobený i hokej. Hraje se jednodušeji, dává se hodně pozor na ztráty puku na modrých čarách, jak na útočné, tak i na obranné. Puk se musí dostávat hodně do hloubky soupeřova pásma. Je méně vymýšlení než v Evropě, protože je na všechno mnohem méně času. Mně osobně trvalo asi deset zápasů, než jsem si zvykl na úzký led stoprocentně, ale šlo to už zhruba za dva nebo tři zápasy. Nebyl to zase takový problém.

„Teď mám tři spolubydlící, takže jsme u jedné rodiny čtyři. Myslím, že jim trošku musíme lézt na nervy.“

Před aktuálním ročníkem jste se přesunul do týmu Omaha Lancers. Proč k tomu došlo?
Na konci léta před sezonou jsem přiletěl do Dubuque, kde mi trenér řekl, že se mnou počítá. Jenomže přišla nabídka z Omahy, kterou tým přijal a byl jsem vytrejdovaný. Přišlo to náhle, nevím, jaké okolnosti je k tomu vedly. Je to věc trenérů a manažerů. Nakonec to pro mě dopadlo nejlépe, jak mohlo. V Omaze jsou super kluci, kteří mi hned od začátku pomáhali. To stejné platilo i s trenérem. Ve finále jsem rád za to, jak to dopadlo. Teď je to pro mě jenom velká motivace, abych jim ukázal, že udělali velkou chybu.

Jak to máte se školou?
Minulý rok jsem odmaturoval v Americe, takže mám školu hotovou. Momentálně dělám nějaké kurzy a řeším, jaké si budu brát od ledna do května. Nevím, jestli budu dělat jenom angličtinu nebo nějaké univerzitní kurzy. Momentálně se to snažím řešit.

Foto: Stephen Gassman

S přesunem mezi týmy jste musel změnit i rodinu, že?
Ano. Teď mám tři spolubydlící, takže jsme u jedné rodiny čtyři, což je zase něco úplně jiného, než jsem byl zvyklý z minulého roku. Nemůžu si stěžovat, máme každý svůj pokoj, takže když máme všeho dost, zavřeme se u sebe. Hokej řešíme jenom v autě, doma už se potom snažíme odpočívat a trochu vypnout. Rodiče měli tři děti, ale už jsou starší, takže už jsme tam jenom my čtyři. Funguje to víceméně stejně jako normální rodina se čtyřmi kluky, takže pro ně žádná legrace.

Kdo to má horší?
Myslím, že jim trošku musíme lézt na nervy. Ale musím říct, že ani jeden z nás není moc vybíravý na jídlo, takže nemusí vařit žádná speciální jídla. Říkali nám, že roky předtím měli nějaké vegetariány nebo byli alergičtí na lepek a laktózu. Teď mají z tohohle pohledu štěstí, protože všichni jíme všechno.

„Nic mi tu moc nechutná. Zlatá česká svíčková!“

Co máte v Americe nejraději k jídlu?
Nic mi tu moc nechutná. Zlatá česká svíčková! Člověk to v Česku neocení, až když sem pak přijede. Oni tu jedí aspoň jednou denně nějaký polotovar nebo něco mraženého. Naše rodina se snaží jíst docela zdravě, takže jíme hodně steaky nebo grilovaná kuřata s bramborem nebo těstovinami. Někdy po zápasech máme i pizzu. Také jíme víceméně zdravě, ale občas se lidově řečeno zprasíme smaženým jídlem.

Aktuálně máte ve dvaceti zápasech dvanáct kanadských bodů za pět gólů a sedm asistencí. Jak jste s tím spokojen?
Není to nejhorší, ale určitě by to mohlo být lepší. Jsem rád, ale musím se snažit, abych měl více bodů a pomáhal týmu vyhrávat. Moc se nám nedaří, takže musím dělat všechno pro to, abych pomohl vyhrávat týmu.

Se kterými Čechy jste nejvíce v kontaktu?
Jsme parta, která hraje vždycky PlayStation a bavíme se. Jde o Kryštofa Hrabíka, Radima Šaldu, Martina Kauta, Martina Nečasa a Filipa Krále. V lize se hodně bavím s Matějem Blümelem, který hraje za Waterloo. Pak se bavím s Čechy, kteří jsou na univerzitách, Jáchymem Kondelíkem a Tomášem Vomáčkou. Víceméně se ale bavíme všichni kluci, co jsme v zámoří a jsme zhruba stejného ročníku.

Zmínil jste univerzitu. Je to váš nejbližší cíl?
Chci hrát tak, abych pomohl týmu vyhrávat a zaujal nějakou školu. Z vítězných týmů si všímají kluků nejvíce. Chtěl bych dostat nějaké stipendium na školu, abych mohl studovat a hrát univerzitní ligu.

Foto: Wes Schilling Photography

Jak jste si užil World Junior A Challenge s devatenáctkou?
Bylo super vidět české kluky, popovídat si s nimi a zažít českou legraci v šatně. První zápas proti Rusům se nám vůbec nepovedl. Neměli jsem ideální nasazení a nic nám nevycházelo. Pak jsme se trochu zvedli proti Američanům. Měli jsme lepší pohyb a vytvářeli jsme si šance, které jsme, bohužel, v úvodu druhé části nevyužili. Oni dali dva slepené góly, snažili jsme se to otočit, ale nevyšlo to. Třetí zápas proti Kanadě East jsme nehráli špatně, ale i tak jsme prohrávali. Nakonec jsme ukázali charakter, vrátili se zpět do zápasu a získali dva důležité body za výhru po nájezdech.

Tým potom skončil čtvrtý, ale to už jste byl u dvacítky…
Po třetím zápase mi volal trenér dvacítky, že by si přál, abych se k nim připojil. Druhý den už jsem měl letenku, takže jsem vyrazil na letiště a cestoval za nimi. Zápasy devatenáctky jsem ale sledoval, co to šlo. Čtvrté místo nakonec není špatné, ale je škoda, že z toho nebyla placka. Teď jsem hrozně rád, že mám možnost, abych se popral o účast na mistrovství. Nechám tady na kempu a popřípadě v zápasech všechno, snad tým zvládnu udělat.

Jak si užíváte setkání s kamarády, se kterými normálně hrajete hry?
Je to super. Je tady legrace. Ještě se připojí Martinové Nečas s Kautem, takže ty snad také brzo uvidím.

Foto: Stephen Gassman

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz