Frustrovaný trenér Beroun: Jsem bezradný, musíme začít urychleně něco dělat

Foto: Rosťa Pfeffer, hcorli.cz

Jiří Beroun má za sebou úspěšnou hráčskou kariéru, na kterou nyní navazuje coby trenér. Současná situace v českém mládežnickém hokeji mu ale radost nedělá, mladé pušky jsou kvůli vládním opatřením prakticky rok bez hokeje a jejich manko se prohlubuje. „Jsem bezradný, nevíme, jak to bude dál, ale musíme začít urychleně něco dělat," apeluje někdejší kapitán Orlů.

Jak současnou situaci coby trenér a rodič snášíte?
Snáším to špatně. Jde hlavně o ty děti, za ně jsem nešťastný. Mám syna, kterému je dvanáct let a který byl za tento školní rok ve škole pět týdnů. To je strašné číslo, myslím, že nikde v Evropě to takhle nefunguje. Jde o sport i o školu, všechno tohle funguje v návaznosti. Myslím, že tohle vězení, když to tak řeknu, bude mít na dnešní mladé generaci velké následky. Když se na to podíváte, tak jsou defacto neustále na počítači…

I kvůli distanční výuce.
Školy se snaží dělat maximum, já to kvituju. Snaží se, aby děti nic nevynechávaly, ale jen to je denně šest až sedm hodin, které prosedíte u počítače.

Navíc doma nad sebou děti nemají bič, který je nutí do práce tak, jako když jsou ve škole.
Souhlasím. Ve škole si pomůžou, navzájem se motivují, doma jede každý sám za sebe. Když se podívám jinam do Evropy, všude to nějakým způsobem funguje, testují a něco dělají. Tak to platí i o sportu, ale u nás ne. Pro mě je o nepochopitelné. Víte, co je paradox?

„Celé hokejové generaci bude tenhle rok chybět."

Povídejte.
Po konci mistrovství světa dvacetiletých se řešilo, jak posunout český hokej. Podle mě tam padly super věci, ale současná situace s opatřeními…. Celé hokejové generaci bude tenhle rok chybět. Zejména pak hráčům, kterým je dejme tomu kolem šestnácti let. Všude jinde se nějakým způsobem trénuje, Ve Skandinávii po malých skupinkách, ale stejně trénují. Naši hráči se tímto vůbec nikam neposunou.

Zeptám se vás jako trenéra, dá se roční manko v tréninku celého jednoho ročníku vůbec dohnat?
Myslím si, že u dětí, kterým je dejme tomu deset let, pořád máme určitou rezervu, jak s nimi do budoucna pracovat a napravit to. Horší situace je – jak už jsem říkal – u těch, kterým je zhruba šestnáct až osmnáct let. Oni jsou ve věku, kdy právě teď mají nejvíc nabírat nejen na fyzičce. Pro tenhle ročník je současná doba zabiják. My se je samozřejmě snažíme motivovat, děláme trenérské výzvy, posíláme jim videa… Ale zase je to o tom, že si sednou k počítači a podívají se na cviky. My je potřebujeme rozhýbat.

Aby ale bylo koho rozhýbávat…
To je další věc. Může se stát, že spousta dětí si řekne, že si během toho roku bez hokeje uvědomily, že to bez něj jde, a už se k němu nevrátí. Já se pohybuju u starších a mladších žáků, tam sice vidím zapálení, ale vývoj nakonec může být jiný. Je to střílení od boku, skutečné důsledky mohou být patrné až za deset let. Měly být nábory a další věci, máte děti, které se rozhodují, jestli hokej hrát, nebo ne. V téhle situaci si pak mnohdy vyberou, že ho hrát nebudou. Není to přitom jen o hokeji, jde i o další sporty. Jenomže hokej má oproti mnoha jiným sportům nezaměnitelná specifika.

A to?
Když hrajete fotbal, můžete někde trénovat alespoň běh. V hokeji potřebujete bruslení, což jsou specifické pohyby. To ničím nenahradíte. Proto je rok bez hokeje katastrofou.

„Způsobů testování je několik, dá se to udělat i z kapky krve. Syn byl v patnáctičlenné skupině, která byla otestována za deset minut."

Asi jako trenér nezávidíte Jakubu Petrovi, který bude na jarní mistrovství světa osmnáctiletých skládat tým právě z hráčů, kteří letos moc zápasů neodehráli.
Jako trenér vám to řeknu bez vytáček. Myslím si, že pokud ti hráči nebudou mít patřičnou porci zápasů, tak se to na nich podepíše opravdu hodně. Odehrají čtyři zápasy a než se do toho dostanou, bude po mistrovství. Mám syna, kterému je dvanáct let, a snažili jsme se pořád nějakým způsobem fungovat. Když byla první vlna, jezdili jsme trénovat do Rakouska, pak do Polska, všude, kde se dalo… V momentně, kdy přišla řada na nějaký přátelák, bylo jasně vidět, jak moc mu chybí herní praxe. Můžete trénovat dovednosti, cokoliv… Ale potřebujete zápasovou praxi, bez ní se neobejdete.

Jak probíhá takový trénink v zahraničí, který zmiňujete?
Nemůžete tomu říkat vyloženě trénink. Utvoří se skupina, která pak hledá stadion a prostory, kde může na led. Od října jsme jezdili do Rakouska, pak bylo Rakousko zavřené, tak se trénovalo chvíli tady. Poté jsme jezdili do Polska a teď už zase můžeme do Rakouska. Způsobů testování je několik, dá se to udělat i z kapky krve, syn byl v patnáctičlenné skupině, která byla otestovaná za deset minut. Za dobu, co tam jezdíme, nebyl žádný problém.

Co finanční nákladnost?
Hlavně jde o cestování, to stojí hodně peněz. Tady si nemá cenu nic nalhávat.

A mají kluby kapacity na to, aby testování mládeže probíhalo i v našich podmínkách?
Podle mě určitě. S kýmkoliv já v republice mluvím, tak mládežnické kluby mají testy dávno nakoupené, ale bohužel jim musí ležet v krabicích… Dneska už se navíc dají pořídit za rozumnou cenu, přičemž i pro děti je testování snesitelné. Nebyl by problém testovat jednou za tři dny, je to chvilka. Tohle je z mého pohledu cesta, jak se vrátit na zimák. Pokud budeme neustále řešit jen nějaká čísla, nikam se neposuneme.

Foto: Tomáš Žák, hcorli.cz

Jak je to vlastně teď ve Znojmě, stále držíte ledovou plochu?
Ano, první tým už má sice po sezoně, ale kvůli mládeži led pořád máme. Doufáme, že se na něj dostaneme. Máme testy, jsme schopni sehnat další, můžeme okamžitě zajistit lékařský personál, který testování provede. Myslím, že kdyby nám dnes řekli, že můžeme na led, tak jsme schopni za dva dny všechno nachystat. Je to o tom stanovit si pravidla, dodržovat je, mít to pod kontrolou, v takovém případě by podle mě nárust nákazy nebyl tak rychlý.

„S kýmkoliv já v republice mluvím, tak mládežnické kluby mají testy dávno nakoupené, ale bohužel jim musí ležet v krabicích."

Jenomže, když pravidla nedodržují ani ti, kteří mají jít příkladem, tak se současné špatné situaci ve společnosti nelze divit.
No jasně… Ta událost s fotbalem je ze všeho nejvíc plivnutí do obličeje právě dětem. Můj dvanáctiletý syn se na to dívá a chápe to. Jak já mu mám vysvětlovat, že oni můžou, když on má být zavřený doma.

Slyším z vašeho hlasu zmar a bezradnost.
Je to tak, já už nevím, co mám dělat. I proto jsem rád za možnost našeho rozhovoru. Doufám, že si to někdo přečte a snad začne konat. Potřebujeme děti rozhýbat, je potřeba, aby začaly znovu sportovat… Když někoho potkám ve městě a dotyčný má o šest kilo víc… Jsem z toho nešťastný.

„Ta událost s fotbalem je ze všeho nejvíc plivnutí do obličeje právě dětem."

Člověk musí mít pocit, že jeho práce přichází vniveč.
Úplně! Když se profesionální hokejista chystá na sezonu, má tři měsíce letní přípravu, a následuje volno, kdy se říká, že už po čtrnácti dnech by se tělo mělo znovu vracet do zápřahu. No a my máme děti takhle rozkouskované. Kdo je trošku lenivější, už se do toho nedostane. Nejvíc mě to mrzí právě za mladé. Já už mám kariéru za sebou, můžu dělat řadu jiných věcí, ale kvůli nim mě to štve.

Jak po rozvolnění nastavit tréninky, aby se minimalizovaly napáchané škody?
Záleží na trenérech. Nemusíte dětem dávat hned od začátku extrémní dávky. Když došlo k rozvolnění před Vánocemi, začali jsme trénovat podle normálního režimu, na který jsme byli zvyklí dřív. Jenomže bylo nutné, abychom jednotky stáhli na polovinu, protože děti funěly a nedávaly to. Dostali jsme se do toho zhruba po pěti dnech a pak se jim to zase zavřelo.

Vidíte světlo na konci tunelu?
Jsem bezradný…Nevíme, jak to bude dál. Přišlo nám rozhodnutí ze svazu, že se mládežnické soutěže ruší, ale že máme apelovat na provozovatele zimních stadionů, aby se nerozpouštěl led, protože se pořád jedná. Osobně vidím světlo na konci tunelu právě v pravidelném testování. Už jsem říkal, že řada klubů testy má, daly do toho 300 tisíc, ale leží jim to v krabicích. Kdo je nemá, tak je to otázka jednoho telefonátu, aby si je zařídil. Navíc i ze strany rodičů vidím ochotu nám pomáhat, ale musí dojít k určitému rozvolnění alespoň pro ty děti. Jinak nevím, co tady budeme všichni dělat. Máme tady venkovní kluziště, ale ani na něm nemůže být víc hokejistů než dva. Tohle je generace, o kterou se jednou budeme opírat, ale současná situace na ní zanechá velké následky. Podle mě s tím musíme začít urychleně něco dělat.

Foto: Rosťa Pfeffer, hcorli.cz

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz