Dlabaja o otřesech mozku, sebepoznání i nové cestě: Život není jen hokej

Jeho příběh se v určitých aspektech dá přirovnat k příběhu Jakuba Voráčka. Také Daniel Dlabaja si totiž prošel několika těžkými otřesy mozku. Právě kvůli nim slibně rozjetou kariéru ukončil. Pro jistotu...

„Měl jsem strach," říká upřímně a dodává, že symptomy těžkých otřesů mozku pociťuje dodnes. Podle jeho mínění je tohle téma v Česku pořád hodně podceňované a přehlížené. Nejen o tom, ale i o nové životní cestě ambiciózního mladíka je následující rozhovor. 

V posledních dnech se hodně řeší přerušení kariéry Jakuba Voráčka kvůli otřesům mozku. Někteří se diví, pro vás to ale vzhledem k vašim zkušenostem není překvapení, že?
To máte pravdu, překvapení to pro mě není. Myslím si, že otřesy mozku jsou u nás v Česku strašně podceňované téma. Znám spoustu kluků ve svém okolí, kteří kvůli nim museli s hokejem skončit. Řeknu to možná blbě, ale to, že se něco takového stalo ikoně, kterou je Kuba Voráček, tak snad otevře oči spoustě lidem. Zažil jsem to sám, když jsem hrál v mládežnických kategoriích: trenéry otřesy mozku, případně jejich symptomy, moc nezajímaly. Postupně jsme se jim jako hráči báli něco říkat. Když měl někdo třeba zlomenou nohu, brali to, otřesům mozku takovou váhu nepřikládali. Když se mi otřes mozku stal v Americe, tak tam byl přístup úplně jiný. Hodně jim v náhledu na celou věc pomohly otřesy mozku, které prodělal Sidney Crosby. Tehdy si v zámoří uvědomili, že fakt nejde o legraci. Následné studie u hráčů NFL prokázaly, že v pozdějším věku opravdu může přijít demence. Takže doufám, že se z toho Kuba dostane a že i u nás bude otřesům mozku věnována větší pozornost.

Vidíte světlo na konci tunelu?
Těžko říct, v hokeji se už nepohybuju, protože mi otřes mozku de facto ukončil kariéru. Doufám ale, že už je situace lepší, než byla za mě. Dám vám příklad: přišel jsem s otřesem mozku do jedné nejmenované pojišťovny, tam mě ohodnotili na střední dobu léčení, což tehdy klasifikovali pěti dny a já nedostal ani korunu. Nakonec jsem marodil půl roku a symptomy mám dodnes. Je třeba si uvědomit, že když máte například operované koleno, můžete dělat alespoň něco. Když máte úraz hlavy, tak mnohdy nemůžete dělat vůbec nic.

Kolik otřesů mozku jste během kariéry prodělal?
Těžko posoudit, vím zhruba o šesti, z čehož byly dva velmi vážné. Pak máte zároveň menší otřesy, kdy se vám například jen zamotá hlava a vy jdete dál. Jenže i takové otřesy se postupně nasčítají. Z těch dvou vážných otřesů mám každopádně symptomy dodnes.

Jak se projevují?
Mívám černé tečky před očima, píská mi v uších nebo jsem citlivý na změny počasí. Hlavu mám celkově dost citlivou, když kupříkladu myju nádobí, zapomenu, že mám nad hlavou otevřenou skříň a praštím se, tak jsem pak kolikrát zbytek dne úplně nepoužitelný. Zároveň se u mě projevuje citlivost na vysoké tóny. Když vám třeba něco spadne na zem a vznikne rámus, tak mi to v hlavě vystřelí dost vysoko, nepříjemně. Jsou ale kluci, kteří jsou na tom ještě mnohem hůř. Ti mají například migrény, psychické problémy a podobně.

Dají se takové symptomy alespoň z části eliminovat?
Snažím se trénovat paměť. Hraju pexeso a tak dále. To mi částečně pomáhá.

Byl moment, kdy jste si začal říkat, jestli vám za tohle všechno hokej stojí a kdy jste měl třeba i strach z toho, co by mohlo následovat při dalším vážném otřesu?
Přesně takový moment jsem si zažil při otřesu mozku v Americe. Bylo to tehdy fakt špatný, byl jsem snad čtrnáct dnů v naprosté tmě. Nemohl jsem se dívat do mobilu, na televizi, nemohl jsem prakticky vůbec nic, protože mě strašně bolela hlava. V tu chvíli jsem si začal říkat, co bude dál. Nakonec jsem ještě zkusil hrát, ale po dalším otřesu mozku ve Francii jsem okamžitě věděl, že končím.

Co vám tehdy radili doktoři?
Co jsem zažil já, tak doktoři se vás většinou snaží nasměrovat na život po kariéře. Říkali mi, že kariéra hokejisty může brzy skončit, ale to neznamená konec života.

A vy jste si dal říct?
K takovému kroku vám nepomůže žádný vnější hlas, alespoň mně nepomohl. Musíte k tomu dojít sám. Musíte si sám uvědomit, kde jsou vaše limity a jestli vám to za vidinu kariéry ještě stojí. Právě tohle byl i můj případ.

Působíte na mě až překvapivě klidně a smířeně. Vy asi věříte, že tohle všechno bylo a je vaším osudem, že?
Věřím v to, že je něco nad námi. Někdo tomu říká Bůh, někdo vyšší moc, někdo třeba osud. Každopádně si myslím, že každý z nás má svou cestu, a když po ní nekráčíme, přijdou znamení nebo události, které nás na ni zase nasměrují. Z tohohle pohledu jsem vděčný za všechno, co mě potkalo. I za zranění. Mám štěstí v tom, že jsem hned po konci kariéry věděl, čemu se budu věnovat dál, protože už tehdy jsme s bratrancem podnikali. Chápu ale, že když se někdo věnuje sportu třeba dvacet let v kuse a pak ze dne na den musí dělat něco jiného, tak je to pro něj těžké.

Vážně si nikdy neříkáte, kde jste dneska mohl hrát nebýt otřesů mozku?
Neříkám, říkal bych si to asi v případě, kdybych nebyl spokojený s tím, co dělám teď. V podnikání jsem se ale našel. Užívám si možnost něco budovat, moc mě to baví.

Aneb sport je krásný, ale pořád nejde o jediný smysl života…
Přesně! Tohle je klíč ke všemu. Když se v čemkoliv dalším najdete, máte vyhráno. Když vám nevyjde kariéra, můžete u sportu zůstat, můžete být novinářem, moderátorem a podobně. Hlavní ale je, abyste se nelitovali, neseděli v hospodě a neříkali si: Tam mi to nevyšlo kvůli zranění, tam mi nedali šanci, tam mě podrazili. Tohle nikdy nikam nevede.

Napadá mě, měl jste možnost vyzkoušet si obě strany mince. Hrál jste profesionálně hokej, teď podnikáte a něco tvoříte. Není vlastně hokej a obecně jakýkoliv sport oproti podnikání pomíjivý? Když dáte hattrick, vyvolá vás celý stadion, ale druhý den si na vás nikdo moc nevzpomene. Když něco budujete, je to úplně něco jiného, ne?
Dost dobrá otázka… Myslím si, že obě činnosti můžou mít přesah, když hrajete finále, dáte gól a vyhrajete titul, děláte tím radost tisícům fanoušků, v tomhle je přesah hokeje a celkově sportu. Dáváte radost. Ale jinak se ztotožňuju s tím, co říkáte. Na podnikání se mi líbí, že s bratrancem něco budujeme od samotného začátku, firma je v podstatě naše dítě. Jestliže hrajete hokej, dostanete se do fáze, kdy jste zboží a čekáte, kde vás budou chtít. Nejste sám svým pánem. Nemůžete být kreativní… V tomhle je rozdíl.

Společně s bratrancem jste založili značku přírodních energetických nápojů. Jak se vlastně k něčemu takovému dva mladí kluci dostanou?
S bratrancem jsme vždycky měli skvělý vztah a vždycky jsme si říkali, že bychom chtěli něco takového zkusit. Nemohl bych podnikat sám, jak se říká, neúspěch se ve dvou dělí a radost se ve dvou násobí. Uvažovali jsme tak, že někdo si dá kávu, jiný upřednostní klasický energetický nápoj. My chtěli jít střední cestou a najít něco mezi tím.

V čem se vaše výrobky liší oproti klasickým energetickým nápojům?
Určitě složením, naše výrobky jsou bez chemie, barviv a konzervantů. Cukr jsme nahradili přírodním sladidlem. Stejně tak nepoužíváme klasické plechovky kvůli vysoké zátěži životního prostředí a namísto nich máme sáčky. Využíváme také odlišný marketing. Každý si musí najít to, co mu vyhovuje. Když někdo řekne, že marketing Red Bullu funguje, a proto ho vezme za svůj, tak ale na jeho firmě fungovat nemusí.

S podnikáním jste začali před rokem a půl. Byl to asi docela fičák v dnešní složité době, že?
To víte, že jo. Myslím si, že většina lidí s podnikáním skončí dřív, než vůbec začne. Museli jsme ujít pořádně dlouhou cestu, abychom mohli prodat první výrobek. Prvního půl roku jsme se v podstatě plácali, hledali jsme sami sebe, hledali cesty a tak dál… Stálo nás to i spoustu peněz na nápadech, které nevyšly. Když ale tohle období překonáte a najdete se, můžete se do budoucnosti dívat s optimismem. Teď jsme ve fázi, kdy naše firma roste, zvyšují se nám objednávky, tržby i obrat. Získali jsme také několik ocenění, což nám pomohlo nejen finanční injekcí, ale také novými kontakty s investory a podobně.

Jak vlastně reagovala rodina, když zjistili, že se jakožto dva junáci vydáte cestou podnikání?
Zpočátku to bylo takové, že: Chcete firmu? Dobře, založte si ji. Postupně začali mít obavy, ale musím říct, že časem se to zlepšilo. Vidí, že naše cesta má smysl a že někam vede. Že se nám zvyšuje obrat, zvyšuje se počet výrobků, které odesíláme a tak dále. Taky získané ceny jsou z pohledu důvěry rodiny důležité. Když potřebujeme, pomáhají nám.

Jaké máte plány do budoucna?
Četl jsem několik rozhovorů s úspěšnými podnikateli, kteří se shodují, že u nás v Česku jsme mnohdy málo ambiciózní. My bychom postupně chtěli vybudovat globální značku typu Red Bull. Expandovali jsme na Slovensko, což ani nebylo naším cílem, ale lidé si o to napsali. Postupně bychom chtěli přes Německo expandovat co nejvíc do světa. Věříme, že když naši práci budeme dělat poctivě, může se nám to podařit. Můžu na závěr ještě říct něco obecnějšího?

Povídejte.
Byl bych rád, aby měl tenhle rozhovor přesah. Ať už směrem k rodičům, trenérům… Pokud se dítě rozhodne ukončit hokejovou nebo jakoukoliv jinou kariéru, neznamená to, že nemůže být úspěšné. Důležité je, aby se našlo. V dospělosti může pracovat v televizi, může vystavovat obrazy, může dělat cokoliv. V životě můžete dosáhnout mnoha velkých úspěchů, a když vám neklapne sport, svět se nezboří.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter