Děti chtějí sportovat, těší Plíška. Jičínská mládež má novou filozofii

Po ztracené sezoně, kterou provázel na všech frontách covid, se znovu uskutečnila akce Týden hokeje. Na tuzemské stadiony přišlo 3500 dětí, z čehož jich nejvíce přivítal Jičín. Malý klub v Českém ráji aktuálně pracuje na nově vybudované filozofii, snaží se dohánět ztracený čas a díky systematické práci dosáhl na malý dílčí úspěch – z 54 dětí může vzniknout silný ročník. Více prozrazuje šéf mládeže Jan Plíšek.

Považujete nejvyšší návštěvu na Týdnu hokeje v republice za velký úspěch?
Určitě. Pro nás to má dvě roviny. Tou první je obecně návrat dětí po covidu. Je opravdu pozitivní, že jich přišlo tolik, protože jsme měli trochu strach, jak děti zareagují a jak se budou vracet ke sportu. Takový počet nám ukazuje, že děti sportovat stále chtějí, což je obrovské pozitivum. Druhá věc je, že chtějí přijít právě na lední hokej, chtějí si ho vyzkoušet a zjistit, jaké je to být na ledě a bruslit. V Jičíně máme silnou konkurenci dalších sportů, se kterou musíme bojovat. Je pro nás tedy velmi pozitivní, že mají zájem o náš sport a vnímají ho tak, že by je mohl bavit a že by mohl stát alespoň za vyzkoušení.

Jak podle vás vnímají rodiče návrat svých potomků ke sportu? Přece jenom je tu pořád otazník kolem lockdownu.
Podle mě si nikdo, ani rodiče, nepřipouští, že by děti znovu nemohly sportovat. Když se o tom s nimi bavíme, všichni to vnímají tak, že sport musí fungovat dál a už není ani možné, aby se zastavil. Ani se vlastně nebavíme o tom, co by bylo, kdyby se sport znovu zastavil. Doufáme, že hokej a obecně sport zůstane dál v běhu. Následky ročního nesportování vidíme všude. Jsou i jasně naměřená data, která ukazují, že zastavit sport bylo prostě špatně. Nesportovat dětem určitě neprospívá.

Můžete konkretizovat následky, které máte přesně na mysli?
Těch věcí je celá řada a bylo by to na dlouhou debatu. Obecně to bude kolem výrazného zhoršení životního stylu. Děti ztratily pohyb, který měly mít, a spousta z nich se prostě vrátila ve výrazně horší kondici a bez návyků, které před covidem měly. Pro hokej je to výrazná absence celé jedné sezony, během které se děti měly rozvíjet a učit se daným dovednostem. Rozhodně se dá říct, že jsme se vrátili o rok zpět a teď to musíme dohánět. Otázka je, zda ten rok mají děti ještě vůbec šanci dohnat.  Následky jsou konkrétně uchopitelné a prokazatelné. Věřím, že nějaký výzkum třeba na Fakultě tělesné výchovy a sportu tohle jenom potvrdí.

Berete jako nejzásadnější bod vyjednávání, aby nejmenší děti i v případě omezování mohly dál sportovat?
Rozhodně. Pohyb je základní lidská potřeba a u dětí nezbytná a zásadní. Když se děti nebudou scházet venku a třeba v klubech, nepřijdou jenom o pohyb, ale také o kamarádské vztahy, příběhy a zážitky, které utváří dětství. Následky mohou být obrovské a budou mít dalekosáhlý dopad, který bude děti provázet celý život. Není to ale jenom o sportu. Kluci a holky se nepotkávali, a logicky si začali hledat jiné alternativy, jak fungovat a jak se zabavit. Většinou všichni skončili u počítače, což je špatně a je to naprostý opak toho, o co se snažíme. Děti si nevytváří vztah k pohybu, který je důležitou součástí života a je zásadním činitelem pro to, jak bude mít dítě kvalitní život v dospělosti. Spousta věcí se neprojeví dnes, za rok, ale třeba až v dospělosti.

Zmínil jste boj o děti s dalšími sporty: Co všechno Jičín nabízí?
Máme tady velkou konkurenci dalších sportů. Převážně se jedná o házenou, která tu hraje nejvyšší soutěž a je určitě momentálně jičínský sport číslo jedna. Pak je tady florbal, což je celorepublikově největší konkurence hokeje. Dále jsou tady sporty jako fotbal, atletika, gymnastika. Jičín není zase tak velké město a sportů je tady opravdu hodně. Děti mají vlastně dost dobrou možnost, aby si vyzkoušely, co chtějí, a nic moc je netlačilo vybrat si závazněji jeden či dva konkrétní sporty. Hokej je přece jenom náročnější, není jednoduché se naučit bruslit. Pro rodiče je složitější, aby byli na každém tréninku a děti ustrojili. My je musíme nějakým způsobem přesvědčovat – rozhodně mnohem více a intenzivněji než jiné sporty v Jičíně.

Jak na tom pracujete?
Důležité je, že hokej je pořád jedním z národních sportů, což je obrovská síla, jak je možné rodiče i děti ovlivňovat. Hrát hokej je stále zkrátka jistá prestiž, se kterou se snažíme pracovat, a tím je přesvědčovat, že hrát hokej v Jičíně je stejně prestižní, jako ho hrát kdekoliv jinde. Další věc je, že se snažíme poslední dva roky dělat intenzivní a systematické nábory a obecně oslovovat děti s rodiči všude, kde to jde. Snažíme se je motivovat a přesvědčovat, aby si k nám přišli hokej vyzkoušet. Není to ale jenom o tom. Když rodiče přivedou své děti, je pro nás důležité, aby se bavily a chtěly se samy vracet. Zároveň je důležité, aby tyto aktivity dávaly smysl i rodičům, líbily se jim a motivovaly je k tomu, aby u nás chtěli zůstávat. Je to taková alchymie všech různých aspektů, které ovlivňují nábor dětí do klubů. Hodně u toho vycházím i z výzkumu, který jsem na toto téma dělal ve své diplomové práci.

Čemu vděčíte za to, že jste nyní dokázali přivést tolik dětí?
Nemám na to úplně přesnou odpověď, protože jsme zpětně nedělali žádnou analýzu. Systematicky jsme na tom pracovali tři až čtyři měsíce, během kterých jsme se snažili oslovovat děti i rodiče všemi možnými způsoby. Výrazně k tomu přispěla propagace a komunikace na Facebooku, zkvalitnění webových stránek, návštěva škol a školek, rozmístění plachet a bannerů do frekventovaných míst. Například se nám povedlo umísit naše roll-upy do prostor nemocnice, kde probíhalo očkování. Systematicky jsme dávali do obecného povědomí, že tady v Jičíně hokej je, stojí za to ho sledovat a přijít si ho vyzkoušet. Intenzivní část pak nastala čtrnáct dní před samotným týdnem hokeje.

Od akce uplynul necelý měsíc. Kolik dětí u vás od té doby pokračuje?
Myslím, že z toho původního čísla se tady v minulých čtrnácti dnech ukázalo dvacet až třicet dětí a věřím tomu, že většina bude docházet alespoň na školičku bruslení. Teprve potom se rozhodnou, jestli hokej budou chtít opravu hrát. Akce Týden hokeje byla pro děti obrovská motivace, aby si přišly vyzkoušet pocit z ledu, a teď už je na nás, abychom je u hokeje udrželi. Na základě údajů, které nám předal svaz, jsem minulý týden oslovil přímo rodiče pomocí zvacího e-mailu, který obsahoval informace o dalších možnostech, jak s dětmi dále navštěvovat klubový nábor.

Jak jste si akci užili?
Byla super a atmosféra byla senzační. My jsme si ji určitě užili a věříme, že stejně tak i děti a rodiče. Naším cíle bylo vytvořit takovou atmosféru, aby se skutečně jednalo o zážitek pro celou rodinu. Jsem přesvědčený o tom, že pokud rodič vidí své dítě nadšené, je to pro něj možná nejdůležitějším momentem celé akce. Co se týče organizace, postupovali jsme samozřejmě podle svazového manuálu, ale zapojili jsme do toho výrazně i naše zkušenosti. Snažili jsme se, aby aktivity na ledě vypadaly líbivě a zajímavě. Cílem bylo vytvořit pestré prostředí. Chtěli jsme, aby každé stanoviště bylo pro děti motivující, bavilo je a neměli čas řešit, že na bruslích stojí povětšinou úplně poprvé.

I kdyby z té třicítky vykrystalizovalo patnáct dětí, bude to pro vás silný ročník?
Rozhodně. Kdyby se nám povedlo mít v kategorii patnáct dětí, bude to pro Jičín obrovský úspěch. Bylo by to fajn. Doufáme, že se nám bude dařit budovat i takto silné ročníky. A to i díky akcím, jako je Pojď hrát hokej.

Jak si obecně vedete s počty dětí?
Bojovali jsme nejvíc s tím, že za rok covidu vypadla většina možností, jak děti oslovovat a dělat nábory. Tím pádem nám chybí v podstatě rok náboru, což se jasně projevuje na ročníku druhých a třetích tříd. V malém klubu, jako jsme my, se ročníky doplňují dva až tři roky, proto je roční výpadek výrazně znát. Doufáme, že se nám stavy podaří i takto zpětně doplnit. V dalších třídách máme největší problém s ročníkem 2012, což je 4. třída. Naopak v kategorii mladších žáků máme přesně opačné starosti, jelikož tam máme přes dvacet hráčů. Kategorie starších žáků disponuje přibližně patnácti hráči.

Máte nějak nastavenou spolupráci se školkami a školami?
Co se týče náboru, spolupráce probíhá dlouhodobě a systematicky, se všemi se snažíme pravidelně komunikovat. Neoslovujeme tím jen děti, ale také paní učitelky a pány učitele, aby to zaujalo i je. Další spolupráci rozvíjíme formou služeb, takže pro školky a školy v Jičíně i přilehlém okolí organizujeme dopolední bruslení, kde učíme nejmenší děti bruslit a mít vřelý vztah k ledu, čímž je zapojujeme do náborového procesu. Snažíme se je motivovat, aby přišly i odpoledne na školičky bruslení. Systematicky se tedy snažíme podporovat nábor klubu, ale také zvyšovat povědomí o hokeji mezi všemi v celém Jičíně a okolí.

Neuvažovali jste o hokejových třídách?
Když jsem přišel do klubu, nastavil jsem si nějaké cíle a priority, které bych chtěl udělat. Jednou z těchto priorit bylo vytvoření právě sportovních tříd, takže se na základě toho rozjela jednání se školami i s dalšími sporty, protože my bychom sami jen těžko složili třídu jen z hokejistů. Nakonec to selhalo na tom, že jsme malý klub, takže bychom neměli personální zabezpečení, abychom rozumně zajistili fungování sportovních tříd. Od toho jsme tedy ustoupili, i když jsme měli pozitivní ohlasy od rodičů i od dalších sportovních klubů. Zatím jsme to udělali tak, že máme ranní tréninky, po kterých jdou děti klasicky do škol. Přesto se této myšlenky rozhodně nevzdáváme.

Můžete nastínit stěžejní body vaší vize?
Jedním z úkolů bylo nastavit sportovní koncepci, která by jasně určila, co má klub dělat, jakým způsobem se má rozvíjet a kam má směřovat. Vytvořili jsme jasnou filozofii a snažíme se vytvářet podmínky pro děti, aby tady mohly kvalitně sportovat. Filozofie je pro nás jako pro malý klub zásadní.

V čem spočívá?
Zní takto: „Cílem je vychovat slušného člověka se vztahem ke sportu.“ Od toho se vše odráží. Máme tři zásadní body pro tréninkový proces přípravek – zábava a emoce, hra jako prostředek k rozvoji schopností i dovedností a výchova a socializace. Chceme, aby se tady utvářela kamarádství, aby se děti uměly chovat ve společnosti a učily se zodpovědnosti. K tréninkovému procesu se konkrétně váží tři sportovní aspekty. První je zajištění moderního tréninkového procesu a sportovních trendů, které chceme zařazovat do tréninků. Vytvořili jsme metodiku pro jednotlivé třídy i celý klub. Spolupracujeme s Fakultou tělesné výchovy a sportu, se kterou jsme konzultovali námi vytvořené testové baterie pro kategorie přípravek. Vše probíhalo za konzultace s panem docentem Musálkem, za což mu moc děkuju. Snažíme se udržovat moderní trendy, které fungují u nás i ve světě. Zároveň pro mě bylo důležité sjednotit tréninkový proces napříč kategoriemi, což je druhý sportovní aspekt. Je zásadní, aby v každé kategorii bylo jasně dané, co má dítě umět. Bez toho děti nemají šanci nějakého rozumného rozvoje, a vše je spíš náhoda. Třetím aspektem je všeobecný pohybový rozvoj – není důležité, aby uměly hrát jenom hokej. Z vlastní zkušenosti vím, že hokejem se živí nakonec jen pár dětí, takže je potřeba jim do života dát i něco víc než jen led a hokejku.

Spolupracujete s většími kluby v okolí?
Ano, ale nejen s velkými. S malými kluby se snažíme rozvíjet třeba jednu naši myšlenku – vytvořit regionální výběr a umožnit tak lepším dětem, aby trénovaly mezi sebou ve větší konkurenci a tím jsme je motivovali k další práci. Mojí další myšlenkou je třeba vytvoření jarní ligy v nějakém jiném sportu. Velmi dobrou spolupráci jsme si nastavili s Mladou Boleslaví, se kterou si vzájemně vypomáháme. Naši trenéři se mohou jezdit dívat na tréninky do Boleslavi, kde jsou jejich trenéři k dispozici ke konzultacím. Na druhou stranu my jsme nabídli mladým trenérům z Boleslavi, že si mohou přijet dělat praxi k nám do menšího klubu bez tlaku, který se na ně snese v Boleslavi. Snažíme se spolupráci rozvíjet všemi směry. Chceme, aby všechny děti měly na výběr. Těm lepším a ambicióznějším umožnit nejdřív kvalitní vývoj v našich podmínkách a v ten správný okamžik umožnit odchod do většího klubu. Zároveň těm dětem, které nemají tak velké ambice, chceme umožnit kvalitní hokejový život u nás.

Všichni se s vaším konceptem ztotožnili a přijali ho za svůj?
Člověk samozřejmě vstupuje s nějakými ambicemi a s nějakou vizí, která se ale mění podle toho, jak prostředí funguje a jak to přijímá. Některé věci prostě splnit nejdou anebo jdou jenom z části. Přesto jsem se nesetkal v zásadě s ničím, v čem by byl nějaký výrazný problém. Prezident klubu Pavel Vajsejtl věděl, s čím sem vstupuju, a věřím, že stojí za mnou a mou vizí. Věřím, že věci, které tu děláme a chceme dělat, dávají smysl. Rád bych ještě poděkoval jičínským trenérům, kteří tu odvádějí skvělou práci téměř zadarmo. Chci vyzdvihnout, že trenéři tu jsou na tak malý klub velmi kvalitní a zapálení. Jsou otevření diskuzi a novým trendům, takže o to bylo jednodušší je o nějakých věcech přesvědčovat. Navíc tu je také skvělá parta dalších lidí, kteří nám pomáhají s věcmi kolem. Za to jim všem patří velké dík.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter