Čech, který trénoval v Číně: Týmové sporty jim nejdou, děti mají těžší život

Čína má šanci uhrát nějaký lepší výsledek, než se čekalo, výrazněji překvapit ale nemůže, míní trenér Tomáš Černík, který téměř pět let vychovával mladé čínské hokejisty. Očekává, že Číňané budou dostávat v zápasech kolem deseti gólů. V rozhovoru pro hokej.cz také popisuje, proč se rozhodl před olympiádou odejít trénovat do Číny a jak se tamní hokej, ale i život odlišují od toho českého.

Jak jste se dostal k tomu, že jste z Mladé Boleslavi odešel trénovat do Číny?
Chtěl jsem nějakou změnu a dostal jsem kontakt na jednoho trenéra, Jirku Heinische, který už v Číně působil v jednom klubu. Chtěl k sobě Čecha, takže jsme se spojili a během měsíce to upekli. Za měsíc jsem odjížděl.

Jde o zemi, která je daleko od domova, navíc to není hokejová destinace, nemá ani z politického hlediska dobrou pověst. Jaké tedy to rozhodování bylo?
Ani jsem se nerozhodoval dlouho, prostě jsem do toho chtěl jít. I ta dálka a kultura mě lákaly, chtěl jsem poznat něco nového. Takže nedlouho po rozhodnutí jsem už přistával v Pekingu.

Jaké byly vaše začátky v Číně?
Začátky nebyly jednoduché. Bydlel jsem ale na české ambasádě. To mi hodně ulehčilo situaci a bylo to ještě na základě spolupráce se Škoda Auto. Takže ti mi také pomohli. Pohybovat se po Pekingu, kde je takové množství lidí, bylo těžké a pro mě nové a neuměl jsem v té době ještě tolik anglicky, třeba objednávání jídla v čínštině bylo dobrodružství.

Vy jste tedy neuměl dostatečně anglicky, když jste do Číny vyrazil?
Uměl jsem ze základky, dva roky jsem se připravoval soukromě, ale prakticky to nebylo nic moc.

Musel jste se hodně intenzivně na místě učit jazyk, nebo to prostě časem přišlo samo?
Angličtina přišla sama, byli tam i Rusové, někteří čínští trenéři také uměli anglicky, takže jsme komunikovali v tomhle jazyce. To se hodně rychle zlepšilo. Snažil jsem se naučit i pár čínských slovíček, i když je to hodně těžká řeč. Povely jako doprava, doleva, pivo a ohledně jídla, tak to bylo během měsíce a pak to bylo lepší.

Pokud to srovnáme s Českem, jak moc je běžné se v Číně domluvit anglicky?
Určitě ne jako v Česku. Ani u nás lidi moc neumí anglicky, pokud to srovnáme s jinými zeměmi, ale oproti Číně jsme na tom ještě lépe. Pokud se člověk ale pohyboval v centru Pekingu, kde jsou i cizinci, mezinárodní firmy, kluby a restaurace, tam je to lepší. Na okraji Pekingu už je to horší.

Čínštinu jste se tedy neučil?
Nějaké začátky podle YouTube tam byly, je to ale fakt dost těžký jazyk, takže jsem se k tomu pak ani dál neodhodlal a vystačil jsem si s angličtinou, rukama, nohama a tak podobně.

Jaké kategorie jste v Pekingu trénoval?
Během těch čtyř let to byly různé kategorie od U6 až po U20. Oni mají ale ten systém trochu jiný. Jsou zaměření spíš na individuální trénink a týmové tréninky mají v menším počtu než tady. Radši se zúčastňují těch individuálních, protože oni v té jejich kultuře mají, že jsou zaměření na sebe a zajímají se spíš o sebe než o tým. Malí hokejisté jsou individuálně lepší hokejisté než u nás, ale pak jim chybí to hokejové myšlení a v té hře to je vidět.

Je to podle vás dané geny, nebo třeba tím, že nemají tak dobré trenéry?
Spíš si myslím, že to bude geny. Tím, že mají šikmé oči, mají i menší periferní vidění. Obecně jim nejdou týmové sporty, třeba basketbal, fotbal. Kde je spolupráce, to jim dělá problémy. Naopak v individuálních sportech jsou lepší.

V Číně oslovovali trenéry z Česka mimo jiné proto, že se chtěli v hokeji posunout v souvislosti s olympiádou. Podařilo se jim to? Nastal podle vás progres?
Za těch 4,5 roku je tam viděl zlepšení, hlavně co se počtu hráčů týče. V Pekingu, což je teď hlavní oblast čínského hokeje, se neuvěřitelně zvedl počet hráčů a také stadionů. Vláda na to dala hodně peněz. Nahoru šla i úroveň soutěží. Kvalita hráčů šla taky nahoru, jenže začali pozdě a prakticky to do té olympiády nemohli stihnout. 

Bude vystoupení čínských hokejistů na olympiádě opravdu takové fiasko, jak se čeká, nebo podle vás mohou nějak překvapit?
Překvapit asi nemohou, ale tím, že nejsou hráči z NHL, tak mají větší šanci, že uhrají nějaký lepší výsledek, že nedostanou takovou dardu. Bude se to ale pohybovat kolem deseti gólů, žádný velký úspěch bych nečekal. Naturalizovaní hráči tvoří asi třetinu týmu. Druhou třetinou jsou hráči, kteří šli studovat na školy a univerzity do Kanady a Ameriky, nebo mají čínské kořeny a mají kanadské pasy. Poslední část jsou vyloženě Číňané, kteří odehráli pár zápasů v KHL za Kunlun.

Napadají vás ještě nějaké odlišnosti ve fungování čínského hokeje proti tomu českému, které byste vypíchl?
Snažili jsme se změnit to jejich myšlení a přetransformovat to trochu na ten systém, který jedeme tady v Evropě nebo v Kanadě, ale tam to je obrovský byznys. Kluby tam vlastní majitelé, funguje to jako soukromá firma. Pro hráče je to velmi drahý sport a dovolí si to jen ty bohatší rodiny. Nepodařilo se nám to změnit. Oni se soustředí na sebe a ten týmový výkon jim tak nějak uniká.

V porovnání s Českem, kde je hokej pro děti relativně běžný sport, tedy v Číně dát dítě na hokej může jen hrstka vyvolených?
Já si myslím, že u nás hokej ani tak drahý není, že je to taková fáma. Tam to opravdu drahý sport je, opravdu to hrají jen děti z bohatých rodin. Rodiče tam platí úplně za všechno, za týmové tréninky, osobního trenéra, za zápasy, za trenéra na zápase, led a tak dále. Úspěchy v hokeji a v jiných dovednostech, jako třeba ve hře na hudební nástroj, pomáhají dětem k větší šanci dostat se na lepší střední školu.

To nemají moc jednoduché...
Čínské děti mají oproti těm český mnohem těžší život. Mají nabitý program: V půl sedmé ráno začínají školou, pak mají kroužky, tréninky a další. Třeba tréninky šestiletých dětí byly do půl desáté večer. Mezitím stihly ještě angličtinu, doučování čínštiny nebo třeba hru na hudební nástroj. Jedou prakticky nonstop a nemají volno.

V Česku tátové často hokej svých synů velmi prožívají, radí jim a někdy i trenérům. Setkal jste se s tím, že třeba přišli tamní tatínkové za vámi a řešili, proč jste nějaké hráče třeba posadil?
Tam to funguje trochu jinak než tady. Lidé jako učitel, trenér a podobné kapacity jsou uznávané. Rodiče si nedovolí na trenéra nebo učitele cokoliv říct. Občas se ke mně něco dostalo, ale to se řešilo přes klub. A protože jsem neuměl čínsky, byl jsem od tohoto úplně oproštěný. Takový tlak, jako je na trenéra tady, tam určitě nebyl. Rodiče spíš chtějí po trenérech, aby byli na hráče ještě víc tvrdí a aby je hokej připravil do vysoce konkurenčního civilního života, který v Číně je.

V Česku se často diskutuje otázka vnímání výsledků u žáků a to, do jaké míry by se měly řešit a zda by se místo nich neměl řešit zejména výkon. Jak to je v Číně?
Tam se od malých dětí hraje hrozně na výsledky. To je právě jedna věc, kterou jsme tam chtěli změnit, ale nepodařilo se nám to. Nezáleží na tom, co děti naučíš, ale pokud vyhraješ, jsi dobrý trenér, pokud prohraješ, jsi špatný trenér. Pokud vyhraješ v kategorii třeba titul, tak jsi frajer a klub může chtít za tebe jako trenéra i více peněz od rodičů a staneš se kapacitou.

Co profesionální hokejisté? Ti si také vše platí sami, nebo jim hraní hokeje něco vynáší?
Tam prakticky dospělý hokej vůbec není. Ti hráči, co jsou dobří a mají na to nějaké finanční prostředky, se snaží odletět do Kanady, do Ameriky a dostat se tam na univerzity. Jednou ročně se koná čínský šampionát. Všichni hokejisté se vrátí ze zahraničí, rozdělí se do týmů podle toho v jakém kantonu žijí a turnajovým způsobem hrajou o mistrovský titul.

Jak to bude s hokejem v Číně dál?
Teď jde o to, jestli to po olympiádě neskončí jako v Naganu, že tam hokej zanikl. Vláda by to přestala podporovat, zbourali by zimní stadiony a místo nich postavili třeba mrakodrapy. Takže konec hokeje je druhá možnost, která by se mohla stát.

Pokud jde o vaše financování, vy jste tam dostával takovou mzdu, že jste se z ní v pohodě uživil?
Měl jsem od klubu zajištěný byt a finančně to bylo velice zajímavé. Takové peníze, jaké se daly vydělat v Číně, se v Evropě a v zámoří vydělat při práci s mládeží nedají.

Jaké je v Číně obecně povědomí o olympiádě? Je to tam bráno jako prestižní akce?
Až v posledním půl roce začaly být vidět nějaké bannery a všude to na člověka koukalo, třeba na etiketách od vody, nebo kompletně předělali metro, nálepky na vlaky a podobně. Takže teď už to tam bylo vidět, ale myslím si, že Číňané v těch okrajových částech a na venkově o tom nebudou vědět pomalu nic. Ti mají své starosti, aby se uživili, soustředí se na to, aby rodina měla jídlo a asi se o olympiádu moc nezajímají. Ti, co jsou lépe zaopatření, tak si myslím, že nějaký přehled o olympiádě mají.

Jak byste obecně popsal život v Číně?
Život v Číně je úplně bezproblémový, bez starostí a hlavně bezpečný. Pokud člověk získá vízum, tak dál už pomalu nic neřeší. Musel jsem se popasovat s odlišnou kulturou, ale co se týče třeba zábavy, restaurací, tak si člověk může vybrat kteroukoliv kuchyni, zajít si do kterékoliv restaurace a tak podobně. Pokud jde o centrum Pekingu, je to podobné, jako když člověk přijede do Londýna nebo Paříže či New Yorku. Co mi chybí v každodenním životě tu, je jejich vyspělost technologií, v té jsou neuvěřitelně před námi.

Na samotném Pekingu byste tedy ani nepoznal, že jde o totalitní zemi?
Kromě kamer na každém kroku vůbec. Politika šla úplně mimo mě a běžné Číňany taky nezajímá. Chtějí se mít dobře, kupovat si značkové věci, jíst v dobrých restauracích a bavit se.

Jaký je čínský venkov? Byl jste tam někdy?
Moc jsem se tam nedostal, měli jsme volno jen jeden den v týdnu a ten jsme trávili většinou v Pekingu. Peking je krásné město se spoustou historických i novějších zákoutí a pořád jsme měli co dělat. Se mnou tam byli ještě dva čeští a jeden slovenský trenér a pak se k nám přidal ještě Šimon Hrubec, tak o zábavu bylo postaráno. Byli jsme jen na Velké čínské zdi nebo v Šanghaji, Hong Kongu, ale na venkov se člověk úplně nedostával. Spíš když to šlo, tak jsme cestovali po Asii.

Jaký tam byl život s koronavirem? Nebyla omezení moc drsná?
Ze začátku, když to vypuklo, jsem odtamtud kvůli tomu odjel. Chytil jsem nějaký let, protože člověk nevěděl, co to bude za nemoc. Pak jsem tam rok nebyl, loni v dubnu jsem se na půl roku vrátil a omezení už tam prakticky nebyla žádná. Vše fungovalo, i zimní stadion, bez problémů. Jen v hromadné dopravě roušky jako tady a v budovách taky roušky. Jinak to bylo úplně bez problémů. Teď do olympiády tam neměli větší ohniska. Vždy si s tím poradili, že přetestovali nějaké desetimilionové město a zbavili se toho.

Proč jste se rozhodl vrátit zpět do Česka?
Celkově jsem tam i s koronavirovou přestávkou byl čtyři a půl roku a zpátky jsem se rozhodl jít, protože přítelkyně nedostala vízum. Teď je obecně těžké se dostat do Číny, respektive získat vízum, takže jsme se po půl roce rozhodli, že se vrátím a zkusím najít něco v Evropě nebo v Česku.

Co vám práce v Číně dala?
Určitě jsem získal zkušenost o životě v jiné zemi. Moc jsem si to užil, co se týče poznání země a cestování. Zamiloval jsem si fantastickou čínskou kuchyni. V každé zastrčené restauraci neuvěřitelně vaří. Po hokejové stránce jsem zjistil, že se dá trénovat i jinak. Trochu jsem své vnímání hokeje upravil. Byla to určitě dobrá zkušenost do života.

Můžete být konkrétnější v tom, jak jste změnil pohled na hokej, případně trénování?
Zjistil jsem, že i malé děti jsou schopné naučit se vnímat hokej trochu dřív, než jsem si myslel. Na druhou stranu jim neříká nic jako raná specializace, takže tam byl trochu problém, že uspěchávali vývoj hokejistů a přetěžovali je. Chtěli v sedmi letech, aby už byli perfektní. Jejich cíl zatím není dostat se do dospělého hokeje, ale na střední školu, takže jejich vrchol je už ve čtrnácti letech. Prozatím.

Jak vidíte svou budoucnost pro příští sezonu?
Vrátil jsem se v polovině sezony do Česka a začal jsem pomáhat na Hvězdě Praha, za což jim moc děkuji, protože najít v půlce sezony nějakou práci je těžké. Na nový ročník se po něčem poohlížím jak tady v Čechách, tak i v zahraničí. Nějaké nabídky a jednání jsou, tak uvidíme, pro co se rozhodnu.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter