Málo hráčů? Nebylo to na škodu, hlásí Křišťan. Štvou ho puky na zabití
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Devátá třída pražské Sparty mířila na mistrovství republiky, kde chtěla urvat nejlepší umístění a zbavit se zahořklosti. Tým, ve kterém se hráčské posty prolínají, táhl i Petr Křišťan, jenž se za třiadvacet zápasů dostal téměř na osmdesát kanadských bodů s bilancí 40+39.
Jak hodnotíte sezonu v devítce?
Celkově byla sezona dobrá, protože jsme od začátku patřili k favoritům skupiny a věděli jsme, že chceme sahat po nejvyšších příčkách. Dostat se na mistrovství jsme brali jako jasný cíl. Chtěli jsme jít i výš, protože v nás byla hlavně zahořklost z minulé sezony, kdy jsme remizovali s Litvínovem a skončili druzí. Chtěli jsme jim to oplatit a nejlépe mistrovství vyhrát.
Jak se sezona vyvíjela?
Od začátku jsme celou skupinu vedli, takže jsme pořád měli jistotu. V jednu chvíli jsme i kvůli marodce podcenili Hvězdu, což byla jediná prohra. Pořád jsme věděli, že jsme dobrý tým a musíme pořád makat. Věděli jsme, že se na mistrovství dostaneme, a moc jsme se těšili, měli jsme těžké tréninky a trenér nám dával co proto. Měli jsme výborně složený tým, všichni jsme tahali za jeden provaz a bylo vidět, že se chceme dostat co nejdál, abychom to Litvínovu oplatili.
„Dostat se na mistrovství jsme brali jako jasný cíl.“
Dá se říct, že jste spokojení, i když se ročník nedohrál?
Z pohledu týmu nás sezona určitě posunula, protože jsme v zápasech museli tahat za jeden provaz a pořád dřít, když jsme chtěli splnit naši touhu dostat se na mistrovství. Všichni jsme dostávali hodně prostoru, takže jsme měli dost času, abychom si mohli vyzkoušet nové věci, co si můžeme dovolit. Od toho se potom odvíjely moje bodové zisky. V celku můžu říct, že jsem spokojený.
Na čem jste stavěli vaši hru?
Hlavním stavebním kamenem byla týmová práce a to, jak jsme se v některých zápasech dokázali semknout, otáčet nepřiznivé výsledky anebo se navzájem podržet. Týmový duch byl bod číslo jedna. Dále bych určitě vyzdvihl schopnost kombinace, kterou jsem hodně prožíval v první lajně, protože jsme si v ní všichni sedli. Hráli jsme spolu už druhým rokem, takže jsme o sobě věděli.
Jaká byla kvalita vaší skupiny?
Skupina byla určitě silnější než minulý rok, protože nám přibyly Plzeň a Tábor. Slavii jsme znali, ale jednoznačně byla silným soupeřem. Hlavními soupeři byly právě Slavia, Plzeň a Tábor, který hodně překvapil. Nemyslel jsem si, že bude tak dobrý, ale byla tam spousta kluků, kteří hrají na VTMkách a byli s námi i na výběrech Západu, Středu a Východu v Jihlavě. To byly nejkvalitnější týmy, se kterými jsme hlavně soupeřili. Výsledky vzájemných zápasů byly velkou otázkou. Věděli jsme, že pokud je porazíme, měli bychom mít jistý postup až na mistrovství. Všechny týmy nás tam ale mohly překvapit, a možná i proto jsme jednou podlehli Hvězdě. Byli jsme na vítězné vlně a jeli jsme tam s jistotou, že sebereme body, ale každý mohl překvapit. I když byl někdo outsider, v zápase se to mohlo otočit.
„To, že nás bylo méně, nebylo vůbec na škodu.“
Potýkali jste se s nízkým počtem hráčů. Jak jste to vnímal?
Bylo nás dvanáct, protože někteří hráči odešli, ani nevím proč, ale to nemusím řešit. Dívám se na to asi takhle: Nechci říct, že to bylo dobře, protože ve větším počtu hráčů se může hrát více v pohodě, člověk má více času na odpočinek a může se lépe připravit na další střídání. Druhou stránkou věci je, že jsme každý měl více prostoru na ledě, dokázali jsme se do toho více vžít a museli jsme více makat. Takže v celku, to, že nás bylo méně, nebylo vůbec na škodu.
Proč vás bylo málo?
Dva kluci odešli – Američan a Kanaďan – kteří možná odcestovali domů, nevím. Další kluk odešel hrát do PZka, takže to jsou tři, když nás předtím bylo patnáct… V sezoně jsme to potom museli doplňovat mladšími kluky. Mně ale menší počet vyhovoval, protože jsem se mohl více ukázat a sebrat více bodů.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Stalo se vám někdy během sezony, že začaly docházet síly?
To se asi stane každému, že si chvíli říká: „Člověče, už nemůžeš.“ Když potom o něco bojujeme a jsme v zápase, musíme se kousnout a znovu se do toho dostat. Prostě se musí jít dál, aby se dal zápas vyhrát. Měl jsem chvíle, kdy jsem chtěl, aby nás bylo více. Na druhou stranu jsem věděl, že se můžu aspoň více prosadit.
Váš trenér Jiří Kročák střídá své svěřence na postech. Jak to probíhá?
Byli asi tři kluci, kteří se dokázali točit mezi bekem a útokem úplně bez problémů. Mě ale trenér nechával v útoku, protože věděl, že je tam moje hlavní síla, a nechtěl rozhazovat naší formaci, takže se mě to úplně netýkalo. Osobně si ale myslím, že je to dobrý způsob, jak zapracovat útočníka do obrany a obránce do útoku. Vždycky se to může hodit, protože nikdo neví, co se zrovna stane. I útočník, co zrovna vystřelil na branku, se musí vracet bránit. Je to pro hráče dobrá zkušenost a posouvá je to dál.
„To se asi stane každému, že si chvíli říká: ‚Člověče, už nemůžeš.‘ Musíme se ale kousnout.“
Proč se to vás netýkalo?
Já mám rád, když se dávají góly, jsem rád v útoku. Jak už jsem zmínil, trenér nás nechtěl rozhazovat a věděl, že se nám nejlépe hraje pospolu. Nechci tím ale říct, že jsem nehrál na jiném postu, v oslabení a při hře ve čtyřech na obou stranách jsem občas šel do beka, protože se nebojím přitvrdit hru, někoho poslat na mantinel anebo se někomu postavit.
Jak vnímáte svoje působení v obraně?
Vždycky mě štvalo a vždycky mě bude štvát, když bek rozehrává puk a pošle ho skoro na zabití. Já se snažím na bekovi předkládat puky útočníkům co nejlépe, aby mohli jet a dát gól. Na to hodně při své vlastně náhradní práci přemýšlím, snažím se to odehrát co nejlépe a ukázat bekům, že jde přihrát dobře.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
A zlepšilo se to?
U toho je strašně důležitá komunikace, aby spoluhráči spolu mluvili o taktice a domlouvali se na způsobu hry. Je potřeba, aby věděli, kam asi pojedu. Hodně beků odpaluje puky po mantinelu, ale já to nemám rád, tak se s nimi snažím bavit a najít nejlepší možnost, aby mi dali co nejlepší puk a pro ně to bylo jednodušší.
Jak se vám osobně dařilo?
Vždycky to může být lepší, vždycky je co změnit a u mě je fůra věcí, které bych chtěl zlepšit. Říkám si, že kdybych tohle uměl, dal bych více gólů a měl více přihrávek. Jsem hodně kombinační typ, takže rád střílím góly, ale taky rád přihrávám. I když se snažím jít do každého zápasu naplno, vždycky se něco nepovede, protože umět tohle nebo tohle, mohl z toho být gól, přihrávka, pěkná akce...
„Vždycky to může být lepší, vždycky je co změnit a u mě je fůra věcí, které bych chtěl zlepšit.“
Měl jste nějaké výkyvy ve výkonech?
Každý je jednou nahoře a jedou dole. Je to strašně proměnlivé a často se mění forma, myšlení, anebo vývoj kolem zdravotního stavu. Já tohle podpírám různými rituály, vždycky je nejdůležitější jít do zápasu s tím, že chci dřít a nechat tam všechno. Tím jsem se řídil celou sezonu. Když přijdu z ledu, můžu si říct, že jsem odehrál dobrý zápas i přes případnou prohru. Taky si umím říct, že jsem něco zkazil, udělal špatně a do příště to musím udělat jinak.
Mohl byste nějaké rituály prozradit?
Úplně se mi o tom nechce mluvit. Je to taková moje lahůdka a strašně rád do toho zapojuju i ostatní hráče. Můžu říct, že jeden z mých asi sedmi rituálů je, že při pokřiku a klepání chci stát přímo před brankářem. Vidím gólmanovi přímo do očí a vím, že je v zápase se mnou. Pak si třeba zavazuju levou brusli před pravou, ale to dělá více hráčů. Mám to i proto, že jsem normálně levák, ale na hokeji teda pravák.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Jak se těšíte na příští sezonu a na dorost?
Těším se hodně, protože tam bude nový styl hokeje, bude to tvrdší a rychlejší hra. Už to bude zase o něco větší hokej. Mně vyhovuje tvrdší hra, protože mám rád kontakt a když hra jede naplno. Chtěl bych v dorostu zase dávat góly a být co nejvíce platný pro tým. Těším se i na změnu stylu.
Bude těžké se prosadit do základu?
Je nás na suché hodně a každý se chce dostat do kádru, každý si chce zahrát extraligu a každý chce okusit dorostenecký hokej v nejvyšší soutěži. Může se tam dostat přibližně dvacet lidí, takže je to pranice. Budou hrát jenom ti nejlepší a nejsilnější. Já budu dělat všechno pro to, abych si vybojoval co nejlepší pozici.
„Můžu říct, že jeden z mých asi sedmi rituálů je, že při pokřiku a klepání chci stát přímo před brankářem.“
Jakou si myslíte, že máte výchozí pozici?
To se těžko soudí. Podle suché se asi moc neukáže, kdo umí vystřelit a dát gól. Já nad tím nepřemýšlím, jedu všechno na sto procent a snažím se jít do všeho po hlavě. Teď nekoukám na to, kdo má jakou šanci. Jedu na to, abych se do týmu dostal, a to je jediný můj cíl.
Máte rád letní přípravu?
Suchá příprava nikoho nebaví, to je jasný. Máme tréninky pětkrát týdně a občas jsou i ranní fáze. Když se to ale odmaká, je to veliké plus do sezony, protože jde o fyzičku, o sílu a o vůli, kterou nechám v tréninku. Je spoustu věcí, které v suché přípravě můžu získat. Je potřeba mít na mysli, že je to věc, která mě posouvá dál.
V čem byste se chtěl nejvíce zlepšit?
Hodně důležitá bude síla v osobních soubojích a rychlost k přebruslení soupeřů. I individuálně se snažím připravovat na to, abych posílil, byl do zápasů silnější, dokázal odstrčit hráče a byl zase o něco blíže hezkým kanadským bodům.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Share on Facebook
